Snad právě kvůli dědovi jsem chtěl být také rybář. Začal jsem tedy navštěvovat rybářský kroužek, po jehož zakončení jsem dostal svůj první teleskopický prut. Byl jsem šťastný, že konečně mohu k vodě a chytat sám. Už ani nevím, jakých úspěchů jsem tehdy dosáhl, ale asi jich nebylo mnoho. Trvalo to totiž moc krátce. Přišlo dospívání a ryby byly ty tam…

 

 

Až po nějakých letech sedím před chatou, koukám dolů na tu krásnou řeku a říkám si: „Proč vlastně nesedím někde u ní?“

V tu chvíli mě popadla touha jít zase k vodě. Na nic jsem nečekal a šel hledat pruty. Našel jsem je tak, jak je děda naposledy odložil. Hlavou se mi honily vzpomínky a hned druhý den jsem jel do města koupit povolenku. Povedlo se, koupil jsem rybářský lístek, povolenku, nakoupil háčky, olůvka a chvátal nazpět na chatu. Byl jsem už nedočkavý a těšil se až  usednu k vodě. A tak jsem zase začal rybařit.

Chytával jsem na dva pruty na položenou. Sem tam přišel záběr. Moc ryb jsem za ty roky nenachytal, spíš jsem relaxoval a odpočíval a o krásných rybách jsem jen snil. I když musím  říci, že sem tam jsem nějakou tu ušlechtilou rybu taky chytil, ale spočítal bych to na prstech jedné ruky. Postupně mě to přestávalo bavit, a přikláněl jsem se k názorům druhých rybářů, že v této řece ryby nejsou, že je sem nikdo  nevysazuje a že nemám šanci něco chytit. Dnes vím, že to byly hloupé řeči a  moje  neznalost v chytání. V jednom měli ale kolegové pravdu. Za ty roky jsem poznal,  že sem opravdu nikdo nic nevysazuje a řeka je tak odkázána jen sama na sebe  a  na povodně, během nichž něco připlave, ale taky odplave. A tak jsem si před rokem už ani povolenku  nebral  a  chtěl jsem rybařinu pověsit na hřebík. Jednoho lednového dne se ale všechno změnilo.

Dostalo se mi úplnou náhodou do ruky DVD Feeder. Nic mi tato technika neříkala. Vždy, když jsem o feederu četl  nějaký článek, ani  jsem nevěděl, o čem to vlastně čtu. Nedokázal jsem si to vůbec představit. Až teď, když jsem si ono DVD pustil, začal jsem chápat. Po zhlédnutí  jsem  byl  unešen. A tak bych rád touto cestou poděkoval jeho tvůrcům Mírovi Horáčkovi a Davidu Havlíčkovi, ale také všem ostatním okolo. Dali mi novou touhu zkusit něco nového, jednoduchého a přitom tak krásného. Opravdu toto DVD v mém přehrávači  běželo alespoň obden, když už ne každý den. Stále do kola, abych si zapamatoval co nejvíce. Začal jsem tedy teorií. Vyplatilo se. Teď ale přišla otázka, kde všechny ty věci nakoupit?

Obchod jsem zavrhnul hned, protože udělat ze sebe blba jde i jiným způsobem a ne zrovna při nakupování věcí na feeder, zvláště když znám pouze teorii. Zvolil jsem tedy nákup přes internet. Všechny ty věcičky, co jsou potřeba, jsem tam našel. Jediné, co mi dělalo starost, byl správný výběr prutu. Nevěděl jsem, jestli light nebo medium.

Řeka, kde chytám, není z největších, spíše naopak. Po dlouhém rozvažování jsem vybral medium od Semy v délce 3,3m z té levnější kategorie, protože jsem opravdu nevěděl, jak to půjde a co takový prut vlastně snese. Vše mi do týdne přišlo poštou v perfektním stavu. A protože byl únor, objednal jsem si i DVD Feeder II, abych se ještě v mnohém teoreticky zdokonalil. Byl jsem opravdu hodně natěšen a nemohl se dočkat, až sleze to bílé svinstvo, jak zpívá Jarek Nohavica. Vše jsem měl připraveno a čekal.

 

 

No a dočkal jsem se. Byl krásný slunný jarní den. Vyrazil jsem tedy k vodě, plný očekávání z mého prvního feederlovu. Bylo to jako bych šel prvně k vodě a přál jsem si, aby tam nikdo nebyl. Nemám totiž rád oči čumilů a tak. Štěstí mi přálo a u vody opravdu nikdo nebyl. Začal jsem tedy rozbalovat svoje nové nádobíčko a navazovat prut. Kmenový vlasec 0,20 mm a návazec 0,16 mm. Sestavu jsem  zvolil průběžnou. Namíchal jsem krmení od firmy Sensas s trochou kukuřičného šrotu, přidal bílé červy a poprvé nahodil. Shýbal jsem se, že si sednu, když vtom se začala špička prutu třást. Nevěřil jsem svým očím.

„To je rychlost“, říkám si. Zaseknu a první ryba je na prutě. Plotice. Na nic nečekám,  plním krmítko, na háček prásknu kukuřici a už to letí do vody.  A zas. Opět stejný scénář, ale tentokrát je to cejn, pěkná lopata. Celý štastný, že to opravdu funguje tak, jak má, znovu nahazuji. Už ani nekoukám, jestli někdo někde je a říkám si, jen ať se kouknou, jak to jde. Asi po třech hodinách přijdou i dva kapříci okolo 40cm. S velkou radostí je pouštím zase zpět do vody...

Byl to krásný den plný nadšení a úspěchů, jaký jsem ještě nezažil. A takových dnů stále přibývalo. Už se nestalo, abych přišel od vody a nesáhl si na šupinu. A taky už vím, že si u vody neodpočinu jako dříve, ale jsem za to moc rád. Za těch pár měsíců chytání už dokážu podle třepotání špičky určit, cože je to tam za rybu. Jestli je to plotička nebo kapřík. Jediné, co mi ale celou tu dobu chybělo ke štěstí, byla větší ryba.

Protože tam, kde chytám, je docela velký rybářský tlak, začal jsem hledat nové místo. Chodil jsem na dlouhé procházky okolo řeky a pozoroval vodu. Vytipoval jsem si asi tři krásná místečka s klidnější vodou. Teď už jen aby bylo počasí a můžu vyrazit, říkám si.

Byl už říjen, krásný slunečný den a já věděl, že musím k vodě. Krmení jsem nechal doma, abych nelákal plotice a cejny, a vzal si pouze misku s kukuřicí. U vody byl božský klid, nikde nikdo a tak jsem na nic nečekal a začal vybalovat cajk. Složil jsem prut, navázal háček s feederovou gumou, místo krmítka dal ploché olovo. Na háček jsem přidal kukuřici, hrstkou si také zakrmil a už jsem nahazoval. Prut ležel ve vidličce jak má, pěkně s předepnutou špičkou a nezbývalo než čekat. Půlhodina, hodina a nic. Ani to neťuklo. Přece jen jsem asi měl to krmení vzít... Sedím, koukám na klidnou lesknoucí se vodu a říkám si, že to asi zabalím. Asi jsem se v tom odhadu místa spletl. Už už vstávám, když vtom koukám, jak se prut začíná ohýbat a chce do vody. Na nic nečekám a sahám po něm.

„Co to asi může být?“, říkám si.

Žádné zatřepání špičky ani jiné varování a sílu ta ryba má, že ani nevím, jestli to ten prut vůbec vydrží. Maže si to pěkně ke druhému břehu a brzda navijáku cvrká o sto šest. KOnečně se mi ji podaří otočit. Už ji mám skoro u břehu, ale zase se rozjíždí po proudu dolů. Asi po deseti minutách mám už částečně unavenou rybu u břehu. Je to kapr. Koukne na mě, zaškube hlavou a zase zmizí někde v hloubce.

Začínám se trochu klepat, ale na tváři mám úsměv plný radosti. Přece jen jsem takového kapra na prutu ještě neměl a mám trochu strach, abych ho neztratil. Ale mám před návazcem 0,16 mm tu „zázračnou“ gumu a to mě trochu uklidňuje. Po chvilce je kapr u břehu a je na něm znát, že boj už vzdal. Beru do ruky svůj poněkud menší podběrák a nemám představu, jak tam to kapřisko vlastně dostanu. Ale po menších strkanicích je tam. Vyndávám  ho na břeh a beru do ruky metr. Má 73 cenťáků. Krása, je to šupináč, pěknej říčnák. Co teď? Když ho pustím, nikdo mi to neuvěří. Zabalím cajk a jdem se vyfotit, ať je nějaká památka.

 

Šupináč 73 cm

 

Byl to úspěšný den, říkám si a už plánuji kdy na své nové míto opět vyrazím. Týden se vleče, ale jen přijde sobota, už sedím u vody.

A zase pomalu ten samý scénář. Jen tentokrát to byl lysec, už ne tak velký, zato snad ještě divočejší. To, co mu chybělo na délku, dohnal výškou.

 

Lysec 68 cm

Pro mnohé rybáře jsou možná takoví kapři běžné ryby, které chytají každou chvíli, ale pro mě jsou zlatem. Své  řece jsem zůstal věrný a nové místo navštívil ještě mnohokrát. Vždy s úspěchem. A tak mě znovu chytla rybařina a jsem moc rád, že jsem se dík shodě náhod dostal k feederu, u kterého už asi zůstanu.

 

Text i foto: Luděk Urban - ludva