Na www.mapy.cz jsme si vybrali cestu, která lemuje pravou stranu zátoky, a ze satelitního snímku jsme do navigace okopírovali souřadnice zaparkovaného auta.

Cesta do zátoky proběhla bez problémů. Až v závěru se jede po úzké silnici, kde mohou nastat problémy v případě setkání s protijedoucím vozidlem. My naštěstí nikoho nepotkali. Doba těsně před 7. hodinou totiž dávala záruku, že hustota provozu hned tak nestoupne a my se nebudeme muset trápit, kam couvnout, abychom se mohli navzájem vyhnout. Nakonec jedinou nepříjemností byl zákaz vjezdu těsně za chatkami, které jsou nad začátkem zátoky. Proto jsme se rozhodli nechat auto u chatek. Ani jsme nestihli vylézt a kolem nás projela dvě auta, která směřovala po cestě vedoucí mezi chatkami k zátoce. Po krátké diskusi asi v této podobě: “To jsou jasně rybáři. Jedeme za nimi?“„Jak chceš.", jsme vyrazili a po pár desítkách metrů jsme byli odměněni pohledem nejen na Bukovanskou zátoku ale i na několik zaparkovaných aut.

Docela nás zklamal terén, který nebyl právě písčitý. Trošku jsem zalitoval, že jsem se nepřezul do holin už doma. Tenisky se nekompromisně zabořily do bahna. Můj spolujezdec byl na tom ještě hůře, neboť jeho dobře protektorovaná obuv ztěžkla o několik kilo hned, jak vystoupil z auta. Ukázalo se, že mnohem lepší zážitky nám poskytne chůze přes oranici, která oddělovala provizorní parkoviště od břehu zátoky. I přes tyto drobné těžkosti jsme chvilku po sedmé stáli na břehu zátoky. Po levé straně do ní přitékal potok. Po pravé jsme pozorovali rybáře, kteří nakládali věci do lodiček. Drobně pršelo a mraky v rozporu s modelem Aladin, který kontrolujeme vždy před našimi výlety na stránkách českého hydrometeorologického ústavu, nevěstily, že by se situace měla změnit k lepšímu. Naštěstí se během dne ukázalo i sluníčko.

Jako obvykle jsme nasadili dvouapůlpalcové smáčky Fin-S fish od Lunker City. Tyhle potvůrky jsme si oblíbili pro jejich přirozený vzhled a fakt, že použitý materiál vydrží bez problémů útoky okounů i jiných dravečků. Jediné nebezpečí tak pro ně představují kameny a hlavně pařezy na dně. Ubírali jsme se po pravé části zátoky směrem ke korytu Vltavy. Ukázalo se, že kolem je spousta malých okounků, kterým se smáčci tak zalíbili, že téměř každý hod přinesl nějakého z nich. Jejich velikost však byla silně podprůměrná. To vše se odehrávalo kousek za nasedajícími rybáři, kteří se zatím bavili přípravou svých loděk. Teprve poté, co jsme minuli skalnatý, vodou silně omletý výčnělek, přišly záběry i od větších pruhatců. U jednoho z nich byl ranní apetit tak silný, že vzal smáčka již během jeho propadávání vodním sloupcem. Teprve vlasec, směřující nezvykle do strany, prozradil, že by bylo dobré přiseknout. Pro okouna byl záběr smrtelný, neboť smáček byl příliš hluboko.

Překvapilo nás ale, že chycení okouni byli oproti okounům ze Slap daleko nižší. Později záběry ustaly. Zato začalo povážlivě přibývat utržených nástrah. Při cestě podél zátoky jsme si všimli, že nejsme sami, kteří zde lovili okouny. Spousty šupin a bohužel i vnitřností nás ujistily, že okouni na Orlíku stále jsou. Zpravidla to bylo v místech, kde břeh vystupoval skalnatým výběžkem do zátoky. Ačkoli nás to znechutilo, přesně jsme věděli, kde se okouni nejčastěji chytají. Navíc nebylo pochyb, že jich tu je opravdu dost.

Během putování jsme narazili na pár rybářů, kteří nás zásobili spoustou užitečných informací, z nichž vyjímáme aspoň některé. Především, zákaz vjezdu, na který jsme narazili při příjezdu, se dá projet v případě, že si zakoupíte povolenku na vjezd v nedalekých Kozárovicích. Cena je podle informace 1000 Kč na rok. Pokud se už vypravíte za okouny do zátoky, tak na podzim je daleko lépe chytatelná díky možnosti pohybovat se po kamenitých březích, které jsou přístupnější než břehy Slapské zátoky. Je to díky upuštění nádrže a tomu, že břehy nejsou tak strmé jako v případě zátok na Slapech. Ve zbylé části roku to tak jednoduché není.

Občas zde můžete narazit na candáta, ale ze břehu to nebudete mít právě snadné. Je rovněž nutné se připravit na trhání nástrah. Pokud jste spořivější povahy, tak můžete i v této době použít hladinové nástrahy, jen je musíte aplikovat v době nejvyšší potravní aktivity, to je v ranním nebo večerním mlhavém pološeru. Zmínka o večerním braní nás potěšila, neboť 3 hodiny bez záběru dokážou podkopat chuť do chytání naprosto dokonale. Tato psychologická podpora přišla právě včas a odehnala úvahy o odjezdu a nasměrovala je k naději na podvečerní změnu. To bylo něco málo z informací, které jsme se dozvěděli od místních rybářů, jejichž sdílnost byla překvapivě vysoká. Na druhou stranu Orlík není právě malý, takže místo se najde jistě pro každého.

Večerní braní se skutečně dostavilo. Překvapivě přišlo v době, kdy jsme na skalním výběžku při začátku zátoky zcela osaměli. Jakoby o něm většina místních nevěděla nebo je nezajímalo. Drobné zašplouchání nás donutilo opustit skalní výběžek a přesunout se do mělčiny, kde nám poctivě zabralo několik z lovících okounů. Nicméně toto braní bylo výrazně kratší než to ranní. Na druhou stranu okouni byli větší a my jsme byli tak vyprahlí po záběru jakékoli ryby, že by nám stačila i malá čudla.

Ačkoliv máme raději ranní vycházky, zimní, téměř vánoční ticho, které se rozhostilo všude kolem, ve spojení s mlhou nad hladinou, nás na chvilku donutilo pochybovat o ránech jako nejhezčím období dne. Na závěr se ještě můžete podívat na pár fotek z této velice zajímavé lokality včetně jedné prosincové houby, která nám zpestřila chvíle, kdy se nic nedělo.

 

Tento článek by měl pomoci těm, kdo rádi cestují a poznávají nové revíry. Doufáme, že se to aspoň částečně podařilo. Je možné, že lidé, kteří Bukovanskou zátoku navštěvují a nepochybně ji mají rádi, by upřednostnili, kdyby nevznikl. Úbytek okounů a dalších ryb však není způsoben šířením informací. Osobně se domníváme, že by stačilo zakázat vysoce produktivní metody lovu, např. lov na rybku nebo lov z lodě a v některých částech přehrady zakázat lov úplně. To ale není předmětem těchto řádek a navíc je to v dnešní době pozoruhodné české demokracie utopie.

Příště, pokud to počasí dovolí, se podíváme na další části Orlické přehrady.

 

text i foto: oxiana