Mám k lovu okounů poměrně zvláštní vztah. Lovím je na menších mimopstruhových řekách, kde převládají ryby o velikosti do 25 cm, které prakticky všechny pouštím. Protože se snažím vracet je vodě pokud možno nepoškozené, nakonec to dopadlo tak, že jsem ze své sbírky okouních nástrah téměř vymazal "trojháčkové" nástrahy. Chytám na ně opravdu málo, protože mě fakt nebaví každou chvíli dolovat z okouní tlamky rotačku zaseklou všemi třemi hroty. Zbyly mi tudíž hlavně nástrahy na jigových hlavách, jako jsou twistery, rippery, smáčci, péřové jigy a podobně. Když navíc zamáčknu protihrot (poslední dobou už téměř nezapomínám a to je co říct), vydovádím se při práci s nástrahou, ulovím poměrně dost ryb a neublížím jim víc než je nezbytně nutno k tomu, abych vůbec mohl tuhle atavistickou zábavu provozovat. A to je tak nějak všechno, co si od tohoto lovu slibuji.

Samotný cílený lov okounů posouvám obvykle do druhé poloviny podzimu, kdy se tyto ryby koncentrují v hlubších úsecích, kde budou zimovat. Hledání zimujících ryb je celkem zajímavá záležitost a je pozoruhodné, jak v některých úsecích řeky zůstávají okouni víceméně rozptýleni, jinde se stáhnou na střed koryta a někde se namačkají na malém prostoru po desítkách. Moje obvyklá návštěva některého z těchto míst s gumami má takový scénář, že se napřed za pomoci větších nástrah pokusím dostat záběry nějvětších členů zimující komunity, poté zjemním a následně zkouším, jak budou okouni reagovat na různé originální kousky z mé sbírky. Vlastně nikdy nejde o počet ulovených ryb.

Je to hra, testování všeho možného, trénink rybářských schopností a radost z pobytu u vody.

 

 

Někdy během prosince ale přituhne a následkem ochlazení vody začnou postupně tuhnout i okouni. Většina z nich už navíc nějakou tu umělou nástrahu během podzimu viděla a moc dobré vzpomínky na to nemá. V důsledku toho záběrů na gumy ubývá. Když se situace dostane do stavu, že si chci ještě v závěru sezóny dopřát nějaký ten rybářský zážitek, aniž bych musel přemlouvat prostydlé laxní ježatce k pár milostivým záběrům, vytáhnu krabičku s marmyškami, několik si jich odsypu, přiberu pytlíček umělých patentek od Berkleyho, pickerový prut a jdu zakončit sezónu.

K lovu si vybírám místa několika typů. Zajímavá jsou například ta, která byla dlouho kalná. Obvykle teprve mráz zabrání nárůstu dalšího planktonu a zažene věčně rypošící kapříky na lože, takže v závěru roku čistota vody i na těchto místech prudce vzroste. Stejně tak se rád zastavím na lokalitách, které jsem záměrně neprochytal nejmenším kalibrem gumek. Tam obyčejně najdu nějaké menší okouny, kteří ještě nejsou proškoleni a s důvěrou si na poskakující kovovou kapku otevřou ústa.

 

 

Třetím typem destinací, na které si koncem roku rád vzpomenu, jsou vody tak malé, že se mi na ně v době, kdy brali větší dravci, prostě nechtělo chodit.

Lov na marmyšku je jiný než ostatní formy přívlače a to je jeden z důvodů, proč si ho musím každoročně alespoň vyzkoušet, nejlépe několikrát. Nejde ani tak o nepatrnou hmotnost nástrahy, která je menší než u klasických nástrah. Marmyšky obvykle postrádají dlouhé vlající ocásky, jejich hmota je víceméně soustředěna do jednoho bodu a tak je k jejch správnému oživení zapotřebí úplně jiná frekvence pohybů prutu. Je třeba si to vyzkoušet na mělčině a protože každý model se pohybuje malinko jinak, je ideální, když se ho snažíte vodit tím způsobem, který se vám zdál nejzajímavější. Některé maličké těžší slzy vyžadují pohyb o rychlé frekvenci a když pak bude někdo neinformovaný sledovat špičku vašeho prutu, možná dojde k závěru, že tomu rybařícímu chlápkovi musí být ukrutná kosa…

 

 

Plošší marmyšky mívají tendenci jezdit víc do strany. Je třeba se kouknout na amplitudu tohoto pohybu a cukat tak rychle, abyste využili práci, kterou za vás odvádí nástraha. Pro vedení marmyšky má velký význam výběr prutu. Potřebujete relativně tuhý blank, který se nebude svévolně vlnit při pohybech majících oživit nástrahu a zároveň jemnou citlivou špici. Ta by měla dovolit bezproblémové odhazování marmyšek, citlivě na ně přenášet pohyb vašeho zápěstí a zpětně zprostředkovávat informace o jejich chodu, protože záběr ryby často nemusíte ani cítit. Příliš jemné špičky s dlouhou akcí nejsou vhodné, protože s nástrahou spíš houpou, místo aby jí udílely ony typické krátké drbance, při nichž se marmyška klepe na místě nebo poskakuje v rozsahu několika málo centimetrů.

 

To, co kolem okouna plave, je ledová tříšť. Dostat v těchto podmínkách záběr, už často vyžaduje hodně jemný a pomalý pohyb nástrahy.

 

Ideální jsou pro tento účel jemné vláčecí pruty s chvějivou špicí a některé pickery. U těch vyzkoušejte všechny špičky v nabídce a vyberte tu, s níž se nástrahy nejlépe ovládají. V mém případě je to ta nejtvrdší.

Protože lovím v zimě, kdy jsou ryby často pasivní, nechávám marmyšku padnout na dno, pohybuji s ní v jeho blízkosti a často ji nechávám pár sekund poležet. Záběr může klidně přijít v době, kdy nástraha leží bez pohybu na dně. Prokřehlí okouni mají nezřídka potíže nástrahu v pohybu trefit – zrovna při pořizování snímků k tomuto článku jsem padl na snaživce, který za marmyškou dojel pomalu až ke břehu a asi z deseti pokusů ji ani jednou nezasáhl. Byl z toho očividně celý nesvůj, ale i několikacentimetrový pohyb nástrahy byl pro něj příliš rychlý a chaotický, takže znovu a znovu útočil do prázdna. Protože byl malý, nesnažil jsem se ho nějak moc ulovit, spíš jsem jen koukal na tanec stříbrné kapky a naježené barevné rybky. Nakonec jsem milému okounovi hračku sebral a nechal ho odjet zpátky na hloubku.

Během chytání je třeba neustále zkoušet různé formy práce s nástrahou a reagovat na každý získaný poznatek. V tom vidím hlavní kouzlo tohoto lovu, který je navzdory zpravidla nevelkým rozměrům lovených ryb, velmi intenzivní a náročný na koncentraci.

Asi bych měl uvést i pár slov o výběru marmyšek. Používám poměrně malé velikosti a snažím se vybudovat si sestavu, kde bude několik plochých, několik protáhlých a několik kompaktních modelů v několika barvách a velikostech. Preferuji čisté kovové povrchy v barvě stříbrné, zlaté a měděné. Občas lovím i s černými vzory. Vítané jsou červené doplňky – ale červenou umělou patentku nastražuji na háček tak jako tak, takže si s touhle záležitostí hlavu příliš nelámu.

 

S tímhle v pohodě vystačím...

 

Každý vzor má nějaké výhody – větší marmyšky dál dohodím a líp se s nimi chytá na hlubší vodě, menší se mohou prosadit při jemném braní, celkový tvar má vliv na chod nástrahy a občas existuje i rozdíl při použití různých barevných odstínů. Pravidla příliš nehledám – vyzkouším pár modelů a chytám na to, co funguje, často je to hned první nasazený vzor.

Na háček marmyšky se dá kromě už zmíněné umělé patentky nastražit i spousta dalších věcí, případně tam můžete navázat svazeček marabu peří, barvené srsti, nějaké lesklé syntetiky apod.

Konečným, brutální a definitivním řešením, jak vylepšit marmyšku, je napíchnutí hnojáka. Tím z marmyšky uděláte napůl umělou a napůl přirozenou nástrahu, na kterou ryby zabírají velmi ochotně a do jisté míry si rozšíříte druhové spektrum úlovků, protože stoupne podíl záběrů nedravých ryb. Osobně ale tohle řešení moc nemusím, protože mě daleko víc těší uvláčet rybu na ryze umělou nástrahu. A pokud jde o okouny, tam se bez přirozeného sousta na háčku obejdu docela snadno.

 

 

Aby se daly marmyšky snadno odhazovat a vodit, musí být navlečeny na tenkém vlasci. Používám průměry 0,10 – 0,12 mm (dle údaje výrobců – v reálu je to často o nějakou tu setinu víc).V kombinaci s pickerem Byron Brown, který na marmyškové hrátky používám, není problém vytáhnout i nějakou tu náhodně zabravší štiku kolem 50 cm nebo velkého tlouště.

 

Vyzkoušel jsem několik způsobů vázání marmyšek, aktuálně nejčastěji používám uzly nakreslené na přiložených obrázcích. Marmyškoví specialisté používají jiné – můžete se třeba podívat na chytejácké DVD o lovu na dírkách, kde uvidíte hned tři postupy. Já se svoje uzly naučil vázat před lety víceméně sám metodou pokus - omyl a od těch dob navazuji marmyšky stále stejně. Možná je to chyba, ale starýho psa novým kouskům nenaučíš...

Kromě toho, aby vykazovaly solidní pevnost, jsem měl na uzly k navazování marmyšek ještě jeden požadavek - aby se daly co nejsnáze uvázat i promrzlýma rukama. Ono manipulovat s věcí, která často nemá ani centimetr a precizně rovnat nějaké oviny, když sotva ohnete prsty, to je docela děs. Nakonec jsem objevil dva uzly jednodušší než většina ostatních a poměrně spolehlivé. Nejsložitější práce při jejich vázání je kromě dvojího provlečení vlasce otvorem, udělat smyčku a dvakrát až třikrát se do ní trefit. A protože smyčku si můžete udělat libovolně velkou, dá se celá ta věc navázat, i když máte prsty jak kolíčky od hrábí.

Z obou nabízených uzlů je spolehlivější ten, kde marmyška  visí na smyčce. Je opravdu pevný a jedinou nevýhodou je uzlík kousek nad marmyškou. Nemám ale pocit, že by okounům nějak zásadně vadil.

 

Druhý uzel se mi zdál naprosto dokonalý. Při lovu držel a uzlík se při dotažení schová až pod tělem marmyšky, takže prakticky není vidět. Marně jsem hledal nějakou nevýhodu, až se nakonec objevila sama. Jednou jsem chtěl porovnat vlastnosti několika uzlů a došlo i na ten můj. Vybral jsem v krabičce namátkou jakousi postarší prakticky nechytanou marmyšku, vážu, dotahuju a … břink! Uzel praskl, ještě jsem ho ani nedotáhl. Zkusil jsem to znovu a utrhl marmyšku stejně snadno. Potřetí už jsem uzel dotahoval, ani jsem nedýchal, ale jak jsem zatáhl za vlasec, praskl opět jak pavučina. Zhrzen jsem sáhl po marmyšce, s níž jsem naposledy lovil a navázal ji. Tam během lovu nebyl nejmenší problém…

A kupodivu  - opět není. Vážu znovu. Jedna marmyška drží jak helvítská víra, druhá upadne, jen se na ni křivě podívám. Ale už vím proč. Ta utržená má kolem otvůrku jemné otřepy, jak je pokovena poměrně silnou vrstvou stříbřitého kovu, druhá je krásně hladká. Zkouším víc marmyšek a spolehlivě drží jen ty hladké. Takže je to jasné – uzlík při dotahování projde otvůrkem až pod marmyšku a pokud cestou narazí na ostrou hranu, je po něm. Na druhou stranu jsem si na něj zvykl, okouna jsem s ním ještě neutrhl a marmyšky s otřepy si ohlídám. Ty problémové, jejichž otvor nepůjde dostatečně začistit, pověsím do smyčky a bude vymalováno. Nebo že bych se konečně podíval na nějaký ten uzlík od ruských specialistů?

Závěr z celé té záležitosti nechť si udělá každý čtenář sám. Ale věřte, že občas stojí za to sednout a s vázáním uzlů si pohrát.

 

Zatažením na obr. 3 projede uzlík až pod marmyšku.

Letos jsem marmyškovcí část své vláčkařské sezóny málem nestihl. Listopad i prosinec byly abnormálně teplé a okouni bez problémů brali na běžné plastové nástrahy a občas se mezi ně přimotal pěkný tloušť nebo jiná dravá ryba, takže jsem si s marmyškami hlavu nelámal.Pak ale náhle přišel zlom. Ze začátku to vypadalo téměř nepravděpodobně, že se ten nekonečný podzim vůbec překotí do nějakého mrazivého období, ale po prvním dni ochlazení mi bylo jasné, že pokud s „marmeládami“ nevyrazím hned zítra, budu k nim muset přivazovat cihlu, aby mi propadly na dno.

Den nato jsem tedy před polednem vyrazil do míst, kde meandrující říčka vytvořila v minulosti několik tůní a v jedné z nich zůstalo po letošní povodni hejno okounů. Ty největší jsem si sice prohlédl už někdy v listopadu, ale moc jsem to tam tenkrát nepopíchal a přítomností ryb jsem si byl jist. Jedním z důvodů, proč jsem jel zrovna sem, bylo i to, že toto zapomenuté místo má celkem osobité kouzlo a už jenom průchod k vodě skrz porosty ostřic pocukrované prvním popraškem, působí dojmem, že se člověk octl v daleké divočině.

 

 

Když jsem dorazil k tůni, viděl jsem, že přicházím za pět minut dvanáct. Kolem břehu se už pomalu vytvářel škraloup ledové tříště a asi čtvrtina vodní plochy byla zahalena našedlým závojem. Jáma s hloubkou o pár decimetrů větší než zbytek tůně skýtající zimní azyl místní obsádce byla zatím volná. Trvalo mi chvilku než jsem našel oblast, kde se právě zdržovali pruhovaní loupežníci a první dvě ryby mi spadly, než jsem si zvykl, jak olověnou slzu správně vodit. Ale za chvilku už jsem měl věci pevně v ruce a mohl si naposledy v tomto roce zahrát s okouny hru na pravého lovce a falešnou kořist.

 

 

Vyzkoušel jsem si různé způsoby vedení, asi dvakrát vyměnil marmyšku  (nejlepší nakonec byla protáhlá, lehce zploštělá kapka z jedné strany v barvě zašlého olova a z druhé strany zlatá s jednou velkou umělou patentkou napíchnutou v ose háčku).

 

 

Pár ryb jsem vyfotil v blízkosti ledových cingrlátek nebo jen tak v ruce a spokojeně ukončil lov. Okounů jsem si potahal celkem dost a i když ti největší měli jen něco kolem 25 cm, byl to skvostný závěr sezóny.

Rybám jsem jako vánoční dárek nakrájel a naházel do vody zbytek mrtvých nástražních rybek, které mi strašily v lednici a šel se ještě projít kolem řeky. Ta byla docela zvedlá, proud mi tam vynášel marmyšku do sloupce a ryby nebraly. Nechtěl jsem si kazit dojmy z předchozího úspěšného lovu a tak jsem se dlouho nezdržel. Proč taky.

 

 

Člověk má chytat pro radost a dobrý pocit a obojího jsem si ten den užil do sytosti – zejména dík barevným hladovým rybkám a olověným slzám se zataveným háčkem.

 

Text a foto: M. Horáček - Osprey