Je tomu skoro rok, co jsem se rozplýval nad krásnou řekou, stojíc na mostě mezi světy. Tentokrát stojím na témže místě a vidím rozhněvanou a rozcuchanou krásku, se kterou snad ani není radno si cokoli začínat. Také na druhé straně pod vraty přehrady to vře. Z plánovaného poklidného až romantického rybolovu nejspíš nic nebude. Nikde žádná tišinka, kde bych mohl očekávat záběr dravce a ve středu řečiště je silný proud, jenž unáší spoustu trávy, větví a jiných nečistot.

Je vlhký letní večer, pod mostem mezi světy je snad jediné místečko, kde se možná podaří smysluplně předložit nástrahu vodním predátorům. Neznám nástrahy řeky v podobě překážek na dně a spletí utrhaných šňůr a vlasců, takže je moje natěšená touha brzy srovnána „do latě“. Mrzutě trhám kopýtko na  desetigramové hlavičce i  woblera „Nilsíčka“ , který se v krabičce s nástrahami ani neohřál. Popravdě řečeno, jsem slepý jako kotě a v nastalé situaci vůbec nevím, co mám dělat. Slibná místa níže po proudu, kde by se dal  za příznivých okolností a určité dávce štěstí vyloudit dravčí záběr, jsou beznadějně obsazená a určitě i vyprodaná po celý zbytek sezóny. Nezbývá než rezignovat a dle pravidla, že ráno bývá moudřejší večera balím prut. Ráno si přivstanu a obsadím některý z nadějných točáků, níže pod proudu. Snad se místo uvolní, kapraři jsou snad lidi a musejí spát.

Slunce zapadá, ten pravý čas k lovu dravců nastává, jenže opět mi řeka ukázala svoji nepřístupnost. Odvrátiv své zraky přímo na hráz přehrady, kde na mě cení netvor svoje železné čelisti, nemohu nepohlédnout do nádherného vracáku v území, kde je lov ryb zapovězen.

 

 

Oukleje se tam co chvíli rozprchnou  pod ataky lovících dravců. Dlaně mě svrbí, slyším tajemný hlas, který na mě volá a láká mě:

„Pojď, přijmi hojnosti řeky a užij si nezapomenutelných zážitků.“ Rozhoduji se - vstoupit do ďáblova území a užít si, nebo zůstat čistý, čestný, ale možná také smutný, bez ryb, bez adrenalinových zážitků? Nebo přece jen neodolat svodům, spojit se s démony a bez ohledu na vzájemnou lásku řádně rozcuchat hrdé Dyji hřívu? Použít ďábelské lsti k ukojení nekonečné rybářské žízně? Použít k dobrému cíli podlých prostředků? A co takhle jen tak napůl, jen dva tři hody do vřavy polekaných ouklejí ?

Ještě váhám. Navazuji dvoudílného Bombera. Krví mi zase putují stopové prvky pytláka, co ovlivňují mysl. Najednou se nacházím mimo realitu a nevnímám svět kolem. Ruce se mi potí a tisknou korek rukojeti prutu. V mžiku jsem na rozhraní… Řeka hučí jako tribuny býčí arény. Olééé, olééé! Jak bude znít, až napálím prvního dravce? Tisknu korek prutu ještě víc, jako toreador svoji muletu. Ďábelská aréna se otevírá. Vidím jen obrovské rohy - je to býk nebo ďábel?

Mám strach! Řeka! Pohlédnu na ni.

Zase se vracím o stupeň blíž k realitě. Co tady proboha dělám, vždyť to je zralé na trest! Několika rychlými kroky opouštím zapovězené území a vracím se na most mezi světy. Jsem v bezpečí. Hledím s proudem dolů, už zase vidím tu hrdou milenku, kterou bych chtěl jednou obejmout. To už jsem sice s pomocí ďábla málem udělal, ale nejspíš bych se tímto aktem trvale připravil o možnost, že přece jenom budu jednou od řeky pohlazen a láskou obdarován. Ne, že bych byl přehnaně uvědomělý, jen jsem dostal strach ze zásahu vyšší moci, který by zajisté někdy potom následoval. Před chatou na mě čeká manželka, které vyprávím své pocity. Společně připíjíme sklenkou lahodného bílého vína ze zdejších vinic. Ráno moudřejší večera.

U řeky jsem ve čtyři ráno, ale ouha. Na místech, kde se dá lovit, trčí k nebi pruty kaprařů, takže mám opět smůlu. Poslední místečko před nekonečnou džunglí je ale volné. Proud řeky si pohrává s potopenými vysokými travinami. Jen ve dvoumetrovém pásu podél břehu je tah řeky pomalejší, ale dál řeka utíká rychle kamsi do Dunaje. Ve vysokých holinách se stejně dá zabrodit  maximálně půl metru, pak se dno propadá do hlubiny. Proto začínám  s Nils Masterem, jehož chod cítím přes blank prutu  až v navijáku. Jediný styl , který je v daných podmínkách možný, je nahodit nástrahu napříč proudem, nechat ji vynést ke břehu a pak se snažit pomalým přerušovaným popotahováním imitovat rybku bojující s proudem. Na hladině se neudělá ani kolečko, dravci budou zalezlí v hlubší vodě v klidném tahu podél břehu, do blízkosti dna ale nástrahu nedostanu. Jedině že bych nasadil dvanácticentimetrového Nilse. Je těžší a jde víc do hloubky, ale k tomuto kroku se mi nedostává odvahy. Nad stromy se objeví slunce, snad to bude důvod k ukončení mého vláčecího trápení a odchodu od vody. Kapraři sedí na svých postech dál. Už nepřemýšlím, zda odejdou… Neodejdou!

Přes den je strašné vedro, všude létá a leze obrovské množství hmyzu. Zkouším v čase poledním zoufalý pokus o ulovení dravců. Po zabrození na kraj svodnice a asi pěti hodech se koupu ve vlastním potu, neustále jsem obtěžován různým hmyzem, ve vodě plavou užovky, vzduch je vlhký, vedro nesnesitelné. Džungle za mnou, džungle přede mnou, na druhé straně řeky. Hlasy neznámých ptáků. Jen hledám opice ve stromech. Opice nevidím, ale ani tak bych neřekl, že to do Kuala Lumpuru bude od nás ze Severu necelých čtyři sta kilometrů.

 

 

V danou chvíli je návštěva vinného sklípku jediným rozumným řešením. Však večer dorazí Tomáš s Radimem, to už jsou nějací harcovníci, proto věřím, že se situace radikálně obrátí.Večer zabíráme místa na zatopených lukách,každý zabrodíme na hranu koryta. Zatím co já zůstávám až do půlnoci bez záběru, Tomáš s Radimem zdolávají každý sumíka a candáta. Ráno nechávám řeku řekou a snažím se trošku vyspat, dokud je chládek a v chatce se dá dýchat. Jít se vyspat do stínů hustého lužního lesa je holý nesmysl, bodnutí místních komárů bolí jako tetanovka. Začíná pracovní týden, u řeky je najednou klid a tak se konečně dostanu na předem vytipovaná a doporučená místa. Ale až večer, protože kdo neviděl Lednický park a zámek, jako by nebyl. Vzpomínka na tak krásný kousek přírody, na zeleň lužního lesa, vzpomínka na řeku uchová moji duši svěží po celou zimu. Večer stojím u řeky. Brodil jsem pásem zatopených travin až ke hraně koryta. Musím dávat pozor. Stačí neopatrný krok a zmizím v několikametrové hlubině. S vysokými holinami na nohou by to nejspíš znamenalo doplout ke svému Černému moři Dyjí a potom Dunajem poněkud dříve.

Nedbaje rizika, nedbaje vedra a hmyzu trpělivě porcuji každý decimetr řeky. Ta je pořád krásná a hrdá, pořád mnou opovrhuje, nevydá úsměv a nedá na sebe sáhnout. A ukazuje mi své krásy, svádí a zároveň tvrdě odmítá. Při jednom tažení dvoudílného wobleru za ním vystoupala  odkudsi obrovská ryba. Mocný závar s hlučným šplouchnutím ve tmě tři metry od  nohy. Málem jsem se po…!

Že by naděje? Vzápětí se otevírá nebeská konev a leje na mou hlavu hektolitry vody. Intenzivní přívalový déšť neřeším, přestože jsem promočen na kost, neustále posílám nástrahu do tmy, pak cítím její vibrace, naději a neuvěřitelné vnitřní napětí, které mizí s vyzdvižením nástrahy nad hladinu. Odbila půlnoc, tak brodím zpět. Zase bez ryby, ale vnitřně potěšen se spokojenou duší. Dovolená se blíží ke konci. Přijíždí Tomáš a jeho kamarád Petr. Zase bude trošku veseleji. Na pokec se zastavuje i Milda, který v tomto období dává přednost lovu na přehradě a asi ví proč to dělá, protože paměť jeho fotoaparátu ukrývá snímky početných úlovků candátích gigantů. My však míříme na řeku. Se setměním brodíme mělčinou ve třech. Nástrahy křižují řeku, bohužel bez úspěchu. S Petrem, který stojí vedle mě, se navzájem hecujeme. Veškeré prozatím nasazené nástrahy ale nejsou úspěšné. Když ukazuji Petrovi dvanácticentimetrového Nilse, co jde do hloubky, vyzývá mě, abych ho zkusil. Dobrá, ale tady končí legrace při představě, jaká ryba na tuto nástrahu může zabrat a co se asi stane, až mi zabere. Stojím půl metru od hrany koryta a těžkou nástrahu posílám do prostředka řeky. Nástraha se okamžitě zařízne pod hladinu a směřuje střemhlav ke dnu. Zároveň ji proud rozvibruje tak, že se s nástrahou rozklepu i já. Vibrace jsou tak silné, že si připadám jak masový vrah na elektrickém křesle. Cítím, jak nástraha brnká o dno. Dost možná jsem vyplašil i plankton na stovky metrů daleko. Od vody kráčím se známým pocitem a další nulou na kontě.

Šestý den s nulou, to je pomyslný tenisový kanár. No a co, však to jednou přijde, až Svatý Petr uzná, že si zdejší rybu zasloužím. Přichází smutné ráno, balení věcí, loučení s kamarády a s krásným krajem. V poledne přicházím k řece. Rozloučit se. Prut jsem si vzal, jen aby se neřeklo. Místa jsou volná, nikdo tu není, alespoň nikdo neuslyší, co řece povídám. Bylo mi s Tebou krásně, mám Tě rád i přesto, že jsi se na mě ani neusmála. Jsi pořád hrdá, ale neskutečně krásná. Kleknu si na kolena a políbím hladinu. Rozbalím prut, naváži toho nejošklivějšího woblera, kterého jsem nikdy nikde nepoužil, který jen zabírá místo v krabici. Jsem rozhodnut jej utrhnout a věnovat řece. Zcela odevzdán, naladěn na jiné frekvence, zasněn a zamilován posílám nástrahu ani nevím kam. Navíjím a zase nahazuji. Dva metry od břehu se již wobler vlní u hladiny, když do něj zespodu cosi mocně drcne. Dostávám kopanec do celého těla. Na hladině se udělá mocný závar a téměř zároveň vyjede z vody sumčí ocas, praští do šňůry a ta praskne. Hladina se zavře a je po romantice. Celou situaci jsem hrubě podcenil, neprohlédl, zda šňůra není narušená a hlavně jsem vůbec nedoufal, že nějaký záběr může přijít. Dál už ale nechytám. Sbalím prut a jdu na most mezi světy, pohlédnu  ještě jednou řece do tváře.

 

 

Jako bych zahlédl úsměv! Tak vida. Obrovská vlna nadějí, že i já budu nepřístupnou kráskou políben mě velí, abych se sem brzy vrátil. Pokud se tak stane, mohou mít Vzpomínky na Dyji své pokračování.

Ještě před odjezdem volám Tomášovi a informuji jej, co se mi přihodilo. S noblesou světem protřelého filozofa mi formou SMS posílá odpověď: ,, Se sumci to je jako se ženskými, čím víc se o jejich přízeň snažíš, tím víc tě odmítají, jen však trošku polevíš, už se ti věší na prut.“

S tímto zjištěním se vydávám vstříc dalším rybářským dobrodružstvím.

 

Vašek Turek

Foto: Osprey