Kráčel jsem jednou po břehu řeky s nástrahou zaháknutou v očku prutu a přesouval jsem se z místa, kde už jsem své snažení vzdal, na jiné, kde mě možná čekal záběr vysněné zubatice. Cestou jsem míjel rybařícího kluka prohazujícího rotačkou mělký úplav. Koutkem oka jsem ho viděl zaseknout a tak jsem přišel blíž a pozoroval, jak zdolává mrskající se štičku kolem 40 cm. Zacházel s ní sice trochu neobratně, ale celkem se snažil a když ji na mělčině sebral do ruky, beze slova jsem mu nabídnul peán. Kluk poděkoval, asi na třetí pokus rybu vyháčkoval a vrátil ji vodě. Pak, zřejmě aby něco řekl, prohodil: „Tu znám, tu jsem tu chytil už loni.“ Nedalo mi to a zeptal jsem se ho, podle čeho ji poznal. Dozvěděl jsem se, že loni tu chytil úplně stejnou a že to tudíž jistě bude ona. Nehádal jsem se a šel dál, abych si do večera někde povodil tu svoji. Přemýšlel jsem přitom, jak si vlastně většina rybářů život pod vodou představuje. Pro mě je samozřejmostí, že jeho loňská známost už by teď měla mít kolem míry, našla si nejspíš jiné stanoviště a je docela dobře možné, že už dávno nežije. Pro někoho to možná tak samozřejmé není. Zkusme se proto otázce růstu štiky chvíli věnovat.

 

 

V prvních letech života roste štika vůbec nejrychleji ze všech našich ryb a v optimálních podmínkách mohou některé kusy překročit během prvních 12 měsíců života půlmetrovou hranici. To je ale velmi ojedinělá záležitost, na většině našich revírů je růst daleko pomalejší. Byl jsem ale svědkem, že při odchovu na rybnících roční štiky lovené na jarních výlovech v některých případech výrazně překračovaly délku 40 cm.

Podívejme se teď na údaje z odborné literatury. Musel jsem je trochu upravit, protože ichtyologové měří ryby jen po konec ošupení – tedy bez ocasní ploutve. Případné drobné zkreslení tedy padá na mou hlavu a předem se za nějaký ten ztracený či přidaný milimetr omlouvám.

Uvedené délky odpovídají jarnímu období, kdy se na šupinách utváří nový růstový prstenec, jehož poloměr bývá využit při zpětném výpočtu délky v uplynulých letech života. První tabulka znázorňuje rychlý růst štik na ÚN Lipno ve zlatých štičích letech, kdy šumavské moře bylo ještě mladé. Je to růst poměrně rychlý, ale zdaleka ne nejrychlejší možný. Růst na většině běžných revírů ale odpovídá spíš druhé tabulce získané zpracováním šupin štik ulovených v řece Berounce.

Tabulky samozřejmě zobrazují průměr, skutečné ryby, i když patří do jednoho ročníku a vyrostly na téže lokalitě, se mohou velikostí dost podstatně lišit.

 

Přibližný růst štik na ÚN Lipno (kolem r. 1960)

Věk (roky)      1      2      3     4      5      6

Délka (cm)    29    44    54    65    78    85

 

Přibližný růst štik na Berounce (kolem r. 1980)

Věk (roky)      1      2      3     4      5      6

Délka (cm)    24    35    44    53    62    68

 

Když se nad čísly zamyslíme, zjistíme, že v průměru se loví ryby velice mladé. Svědčí to o silném rybářském tlaku, který nedovolí většině štik vůbec vyrůst. Pokud se jim dopřeje jen trochu času, vyrostou štiky i ve velmi skromných podmínkách do rozměrů, o nichž si většina průměrných rybářů může nechat jen zdát.

Přemýšlel jsem jaké ryby se většinou loví. Na mých oblíbených revírech je koncem sezóny (tabulky obsahují jarní údaje) věková skladba štičí populace zhruba takováto:

Letošní štičky (0+) – velikost 20 - 25 cm – četnost výskytu je určitě vysoká, ale tyto ryby nekončí na udicích příliš často, protože lovící užívají nástrahy určené větším exemplářům a neloví v mělkých místech blízko břehů, kde se štičí omladina nejvíc zdržuje.

 

 

Loňské štiky (1+) – velikost se začíná různit, ale většinou je kolem 35 cm – díky své nezkušenosti a nutnosti obsazovat méně úživná místa jsou loveny všemi způsoby, často dochází k úhynům těchto ryb díky nešetrné manipulaci ze strany rybářů.

 

 

Předloňské štiky (2+) – obvykle ještě nepřesahují zákonnou míru, průměrně mají kolem 45 cm, někdy i víc, lze o nich říci totéž, co o předchozí skupině, jen počet se ztenčil, některé už nabraly i jisté zkušenosti a obsadily teritoria, kde se nemusejí vrhat po všem, co se hýbe.

 

 

Tříleté exempláře (3+) – zpravidla mírové ryby, většinou ale jen do 55 cm – tvoří značnou část ponechaných úlovků, jejich počet rychle klesá, ale pořád se jedná o reálný úlovek dostupný všem

 

 

Čtyřleté ryby (4+) – plus minus šedesátky, ryby se stanovišti, která jim nabízejí úkryty i obživu, mající alespoň základní povědomí o existenci rybářů.  Jejich počet je výrazně menší než u předchozí skupiny, ale jde o poslední velikost, s níž je možno se na malých revírech pravidelně setkat.

 

 

Poslední skupinou je cokoli většího – od 65 cm výše – tyto ryby tvoří špičku ledovce, není jich mnoho a při své velikosti obsazují místa, kde netrpí nouzí o cokoli, jenže jsou zároveň natolik atraktivním úlovkem, že je-li jejich stanoviště prozrazeno (pořád jsme na malých vodách), je vyvinuto značné úsilí o jejich ulovení, což nadále snižuje jejich beztak malý počet.

 

Ponechaná osmdesátka

 

 

Ryby z této poslední kategorie jsou nejatraktivnějšími dravci menších revírů. Jejich zkušenosti jim dovolují ignorovat většinu nástrah a jejich velikost jim pomalu začíná dávat i možnost (většinou jen teoretickou) se o svou svobodu poprat. A skutečně řada z nich dokáže přežít i několik sezón. Některé projeví tolik talentu, že i v podmínkách rozlohou nevelkého revíru dorostou překvapivých rozměrů a často se vyhýbají úkladům členů Petrova cechu do konce života. Jak to dokážou, nevím, ale znal jsem pár takových. Dokonce i na tak malých říčkách, jako jsou jihočeská Blanice a Lomnice, dokázaly v minulosti některé štiky dorůst do délky 125 – 130 cm. Takovou rybou musela být na konci života i štika, které jsme s kamarády přezdívali Maletický krokodýl. Pohybovala se v asi 1500 m dlouhém úseku řeky a po tři roky unikala všem pokusům o ulovení. Mnozí ji viděli, někteří ji i měli na prutě, o její velikosti se vyprávěly legendy, ale nikdy ji nikdo nedokázal dostat na břeh. Nakonec přišla sezóna, kdy se už neukázala.

Na rozlehlejších revírech se vyššího věku dožívá větší procento štik – je to dáno obtížnější prolovitelností. Dodnes existují revíry, kde je i osmdesátka stále ještě dostupná ryba, ale hodně, možná i většina rybářů loví na vodách s podobným velikostním složením štičí populace, jaké jsem právě popsal. Je to složení nepřirozené, ale zcela logicky vyvolané soustavnou decimací starších ročníků. A tady je jediné místo, kde budu apelovat na všechny lovce štik. Pokuste se nechat dorůst štiky alespoň do 60 cm. Ne proto, že z nich bude víc masa, ale v této velikosti je štika konečně štikou – při jejím záběru se vám už možná zatají dech, na prutě budete mít protivníka, který se vydrží aspoň chvíli bránit a celkový zážitek bude neporovnatelně větší než při ulovení jedince, který stěží překročil míru. Navíc je tu možnost, že se s puštěnou padesátkou ještě setkáte. Mě se to tu a tam podařilo. Asi nejvýraznější vzpomínku mám na naši „štiku poslední záchrany“. Měla lehce přes míru a tak hladové stanoviště, že jsme ji s kamarády chytili během sezóny asi šestkrát. Já na ni nakonec chodil jen ve chvílích, kdy se mi jinak absolutně nedařilo a byl jsem i svědkem jejího hořkého konce, kdy jsem si od rozzářeného důchodce se zakrvácenou igelitkou musel vyslechnout přednášku o tom, jak se chytají štiky.

Překvapilo mě, že podle výzkumů většina štik nežije příliš dlouho - i v ryze přírodních poměrech často jen několik let a rozhodně neplatí, že by z každé štiky, v případě že nebude odnesena z revíru, měla vyrůst byť jen osmdesátka, natož pak metrovka. Tyhle „krátkověké“ štiky poznáte snadno. Jsou hubené, hlavaté, v revíru obsazují nevýhodná stanoviště, ale navzdory tomu se pravidelně účastní výtěru a jejich život nemá dlouhého trvání – i když v dnešní době ho obvykle ukončí ruka člověka. To intenzivní lov poněkud ospravedlňuje, zvlášť když se se za hlavní kritérium úspěšného hospodaření stále považuje prostá výtěžnost počítaná v kilogramech.

 

Typická štika z proudné řeky

 

Na druhou stranu se mezi štikami najdou jedinci schopní žít i více než 15 let a za tu dobu dorůst do překvapivých rozměrů. Na našich údolních nádržích se pravidelně loví štiky dlouhé přes 135 cm a vážící přes 20 kg.

Z evidovaných úlovků posledních asi 40 let bych zmínil slavnou štiku J. Bláhy ulovenou na  Lipně - s parametry 138 cm / 25,40 kg a pro ty, kdo preferují délku, připomenu kousek s proporcemi 142 cm / 22,50 kg z ÚN Nechranice.

Existují i zmínky o větších kusech, ale nejsou obvykle podloženy dostatečně hodnověrnými důkazy. Rekordní úlovky štik ze světa, zpravidla špatně zdokumentované a bez jakékoli obrazové dokumentace, pocházejí z hodně vzdálené minulosti. Hovoří se např. o dvou úlovcích z Irska s hmotností těsně nad hranicí 40 kg a délkou kolem 170 cm. Ještě větší exempláře se měly vyskytnout v řekách a jezerech Sibiře. V současnosti je hranice 25 kg překračována kdekoli na světě jen ojediněle a oficiální světový rekord je lehce za hranicí 150 cm a 30 kg.

Velké štiky ze starých časů se nadále pohybují na pomezí říše legend a skutečnosti. Ale kdoví - možná je to tak dobře.

 

Text a foto: M. Horáček - Osprey