MAZEC číslo 1 – cesta a příjezd

 

Závod se uskutečnil v sobotu 24.10.2009 v Praze-Chuchli pod modřanským jezem. Já bydlím na Proseku a všem prahyznalým spoluobčanům je jasné, že to mám přes celý „Blbákov“ (mé soukromé označení naší matičky Prahy). Musel jsem proto vstávat dříve, abych projel přes věčně ucpané město pokud možno bez nervů a karambolů. Bohužel mi mé vstávání trochu zkomplikoval páteční šipkový turnaj a tak cesta probíhala v časovém presu. Praha opět nezklamala a i v sobotu ráno byla ucpaná. Ne moc, ale ucpaná. Kupodivu mé rychlé auto Fabia 1,2 HTP reagovalo na plyn na podlaze velice pozitivně a já dorazil s časovou rezervou. Ještě nevím, kolik bodů a peněz mě ta cesta bude stát, ale snad to nebude moc drahé. Už v propozicích bylo upozornění na přejíždění stezky pro cyklisty, bruslaře a podobné šílence. Důvod jsem pochopil až na místě. Posledním oříškem byl totiž sloupek uprostřed cesty k závodnímu sektoru. Přiznám se, že po ránu to byl malinko problém, ale když to projel Azbest s tím svým monstrem, tak se tam trefím i já, dodával jsem si odvahy. Zavřel jsem oči, vlastně nezavřel, ony se mi po pátku zavíraly samy a vyrazil jsem směr „mezi sloupky“. Vše probíhalo hladce a když jsem znovu otevřel oči, už jsem byl téměř ve stánku Markéty. Následovalo razantní brzdění a úhybný manévr hodný Colina McRae. Zaparkoval jsem a jakoby nic se šel pozdravit s ostatními a nasnídat se.

 

MAZEC číslo 2 – závodní úsek

 

Mou snídani, pocity, které vyvolávala v mých vnitřnostech a řeči vedené při tomto aktu ostatními závodníky nemá smysl zde popisovat. Budu tedy pokračovat závodním úsekem. Jednalo se samozřejmě o Vltavu, tuším 6. Už při letmém pohledu ze stánku jsem čul problémy a mé domněnky se mi bohužel potvrdily hned, jak jsem dorazil obhlédnout závodní místa. Celý břeh byl vyložen kameny velikosti býčí hlavy a většími, ale tak dobře poskládanými, že pokud jste udělali jeden chybný krok, svezli jste se krásně až do vody. Opravdu muselo dát někomu hodně práce, aby byl svah bez výstupků umožňujících lepší zachycení se na břehu. Koryto řeky také neskýtalo příliš nadšení. Jak jsem se dozvěděl od místaznalých rybářů, je tam několik lavic v různých hloubkách a různých vzdálenostech od břehu. Předěly mezi těmito plotnami tvoří hromady kamení profilem a složením podobné břehu. Bylo mi jasné, že s mými light párátky a 60 gramovými krmítky budu moci chytat maximálně 7 – 8 metrů od břehu. Bohužel se to ve finále ukázalo jako velký handicap.

 

Pohled na závodní trať

MAZEC číslo 3 – losování

 

Po uvítání a upřesnění pravidel zahájili pořadatelé losování. Výborné bylo, že i když se sešlo 31 závodníků, bylo postaveno 6 sektorů a to znamenalo, že nejhorší umístění v sektoru je 5 (v jednom tedy 6 a to mě nakonec zachránilo). Pětka je krásné číslo, ale při plném obsazení sektorů, samozřejmě. Losování probíhalo poklidně, já si nalosoval C5 – jako tradičně uprostřed závodního pole. A potom přišel de facto konec závodu. Respektive po losu Luboše Kasla, který si vytáhl A1, už bylo jasné, že se bojuje pouze o druhé místo. Někteří závodníci tomu nemohli uvěřit, ale vzhledem k Lubošovým kvalitám a zkušenostem a k vylosovanému forhontu A1 bylo o vítězi rozhodnuto, což se také 100% potvrdilo.

 

MAZEC číslo 4 – závodní místo

 

Jak jsem již řekl, vylosoval jsem si C5 a mými spolubojovníky byli p. Chalupa st. a Jarda „Konina“ Konopásek. To, že vedle mě sedí Jarda, jsem se dozvěděl až 15 minut před začátkem závodu, kdy se Konina přiřítil jak velká voda. Malinko prý večer ladil formu a ráno měl potřebu si déle poležet. Vzhledem k časové tísni, do které se sám dostal, zvládal vše s naprostým přehledem a nakonec mě i porazil. Zůstal sedět nahoře na břehu, jako většina mých sousedů. Já se rozhodl udělat si den trochu zajímavějším a slezl jsem příkrý břeh a usadil se těsně nad vodní hladinou. Když projeli tam a zpět závodníci na dvojskifech, včetně anglicky ječícího trenéra, byl jsem ještě v klidu. Když se ale proploužila hlídka říční policie, začala mi voda šplouchat na podrážky u bot a já lehce znervózněl a doufal, že neprojede žádné nákladní monstrum. Neprojelo. Když se mi konečně podařilo umístit křeslo a trojnožku, obložil jsem se vším potřebným, abych se už nemusel šplhat zpátky nahoru. Samozřejmě jsem toho dost zapomněl a na kamzíka si hrál každých 10 minut. Skleróza nebolí, ale člověk se naběhá.

 

Příprava před závodem

MAZEC číslo 5 – závod samotný

 

Už před závodem jsem věděl, že jako úlovek se dá předpokládat cejn, kapr a podoustev. Ostatní ryby jen omylem a v malém množství (včetně vranek, duháků a podobných příšer). Krmení jsem proto postavil cíleně na podoustve. Doufal jsem, že jich tam bude nejvíc a navíc jsem měl vyzkoušené, že na stojácích reagují na toto krmení výborně i kapříci. Jako chyba se ukázali pouze bílí červi, chtělo to mít barevný mix, na který podoustve braly lépe. Místo, krmení, červy i ostatní věci jsem měl připraveny, závod mohl začít.

Jak už jsem psal výše, byl jsem nucen chytat 7 -8 metrů od břehu, v půlce řeky se mi 60 gramové krmítko valilo po proudu a nebralo vůbec žádný zřetel na moji snahu ho zastavit a těžší krmítka moje pruty prostě nezvládají. Zakrmil jsem, nahodil a nic se nedělo. Jardovi se můj způsob lovu líbil, protože chtěl chytat taky u břehu a já mu to tam parádně krmil. Chytal jsem na průběžku i páternoster, návazec z 0,10 mm monofilu asi 40 cm dlouhý. Háček velikosti 14. První záběr přišel asi po 30 minutách. Plotička potěšila a hlavně mě uklidnila, protože jsem si chvílemi myslel, že ryby u břehu vůbec nejsou. Chvíli po ní následovala další. Potom jsem byl svědkem učebnicového záběru, ale byla to pravděpodobně podoustev a v plné kráse mi ukázala své umění kopírovat dno. Zajela mezi kameny a i když jsem ji stále na prutě cítil, nestačilo ani když jsem jí povolil vlasec, aby si vyjela. Rozhodla se tam prostě zůstat a já musel poprvé trhat. Bohužel ne naposled. V tomto případě jsem jen nebohou rybku okoval 14-kou háčkem, krmelec jsem vytáhl zpět na břeh. Znovu jsem nahodil, přišel další záběr a scénář se opakoval, jen s tím rozdílem, že tentokrát to o kameny utrhla sama podoustev. Rozhodl jsem se s nimi vůbec nediskutovat, jako návazec jsem použil 0,16 mm monofil a háček velikosti 8. První dva záběry skončily podobně jako ty předchozí, ale na pátý pokus se mi podařilo vydolovat krásnou podoustev. Byl jsem spokojený i když zdolávání muselo vypadat hrozně. Představte si, jak téměř dvoumetrový chlápek stojí těsně nad vodou, ruce natažené vysoko nad hlavu a prut používá jako prostý jeřáb. Chytit a fofrem nahoru. Byl jsem ochoten toto divadlo absolvovat až do konce závodu, ale bohužel ryby byly naprosto a jednomyslně proti a já skončil závod se třemi rybkami a váhou 880 gramů.

 

Během závodu...

 

MAZEC číslo 6 – praktiky některých závodníků

 

Nelekejte se, prosím, nechci ani nebudu zde pomlouvat jednotlivé závodníky za jejich nekalé praktiky. Jen mě překvapilo, že i když toto nebyl můj první závod, tak i přesto jsem se dozvěděl zase další informace a zjistil, jak chytají profesionálové na velmi tažné řece. Celá tato historka je z doslechu a proto se omlouvám, pokud nebude má interpretace přesná nebo pokud bude přímo nepřesná. Takže: Dokážete si představit na feederu pletenku? Ano? Jasně, naprosto běžná záležitost. Ale dokážete si na feederu představit krmítko bez návnady, které váží hrubě přes 100 gramů (zaslechl jsem dokonce 180 gramů)? Ne? No tak i to je možné. A přesně tato kombinace pletenky s maxi olovem byla na podzimní Vltavě rybám osudná. Člověk se prostě celý život učí.

 

MAZEC číslo 7 – odjezd 2 závodníků

 

Nerad se k tomuto tématu vyjadřuji, ale byla to součást závodu a proto se o něm musím zmínit. Dva závodníci museli předčasně odjet, ale bohužel o tomto faktu pravděpodobně nikoho neinformovali. Jury postupovala naprosto v souladu s platnými pravidly a závodníky diskvalifikovala. Abych pravdu řekl, byl to jediný incident, kterého jsem byl za celou svou první krátkou feederovou sezónu svědkem. A doufám, že to vše bylo jen hloupé nedorozumění.

 

MAZEC číslo 8 – signály

 

Jak jsem pochopil ze zpráv z předešlých ročníků tohoto závodu, Míra Stejskal ho využívá k likvidaci prošlé, z minulého Silvestra zbylé pyrotechniky. Nejinak tomu bylo i letos. Časem jsem si na obrovské rány oznamující vše potřebné zvykl, ale bylo dost komické dívat se na fotbalisty pobíhající na přilehlém hřišti, jak to s nimi vždycky škublo. Při salvách během vyhlašování výsledků se dokonce z protějšího břehu ozval výkřik publikovatelný až po desáté hodině večerní, ale ani to Míru nerozhodilo a dál pokračoval v likvidaci munice a nervů náhodně přítomných občanů. Závěrečný ohňostroj byl ale opravdu nádherný.

 

MAZEC číslo 9 – poděkování Markétě a Martinovi

 

Během vyhlašování výsledků byla udělena i mimořádná cena „Cateringový specialista feederové sezóny 2009“, kterou naprosto po právu obdrželi Markéta a Martin. Nevím, který z pánů pořadatelů toto ohodnocení vymyslel, ale bez výhrady s ním souhlasím a oba dva cateringoví specialisté byli po zásluze odměněni bouřlivým potleskem. Bohužel útratu jsme si zase museli všichni zaplatit :-). Chtěl bych tímto duu M+M ještě jednou za všechny poděkovat, protože servis na všech závodech byl bezchybný a myslím, že feederové závody jsou i díky nim naprosto pohodovou záležitostí.

 

Všichni účastníci klání

MAZEC číslo 10 – ten poslední mazec

 

Pořadí na prvních pěti místech 3. ročníku Mazec cupu bylo nakonec takovéto:

 

1.   Luboš Kasl

2.   Ladislav Chalupa mladší

3.   Václav Kabourek

4.   Roman Bartoň

5.   Petr Hahn

 

Tři nejlepší

Chtěl bych závěrem poděkovat pořadatelům za bezvadnou organizaci a příjemnou atmosféru na letošním posledním feederovém šílenství. Zároveň také děkuji všem ostatním pořadatelům závodů, kterých jsem se účastnil, že mi účast vůbec umožnili, všem závodníkům, že mě adoptovali mezi sebe, M+M jsem už poděkoval a zvláštní dík patří Kóďovi, Numenovi, Išmovi, Davaprdovi a Azbestovi, kteří mi pomáhali s mými prvními krůčky v závodním feederu a doufám, že je budu moci otravovat s hloupými otázkami i příští rok. Takže pro letošek je s reportážemi z těchto specifických závodů konec a já se moc moc těším na sezónu příští a tajně doufám, že 12. místo z Berouna nebude výjimkou, ale stane se pravidlem :-).

 

David „Siky“ Sigmund

FOTO: Jiří Ouředníček