Již několikrát sem slyšel o jedné malé říčce (on je to spíše větši potok), která přivádí vodu do patnáctihektarového rybníka. Mezi rybáři se vyprávělo, že se na ní kdysi běžně chytaly štiky i nějaký ten kapřík. Už několikrát jsem si říkal že se vydám tento tok prozkoumat, ale nakonec mi na to zbyl čas až v samém závěru sezóny. Protože byl listopad a počasí docela zrovna přálo, vyrazil jsem na průzkum s vláčecím prutem v ruce, vyzbrojen několika woblery, ale bez nějakého většího očekávání. Čekalo na mně nemilé překvapení. Hloubka říčky byla snad jen deset centimetrů a šířka od jednoho metru až po něco málo přes dva metry. Jediné co mě napadlo, bylo že v něčem takovém nemůže být ani šupina. Pořád tu ale bylo to známé "co kdyby". Co kdyby byla dále větší hloubka, co kdyby byl dále třeba jez? Určitá šance pořád ještě byla - postupoval jsem totiž po proudu směrem k rybníku. Jediné na zajímavější místo, na které jsem narazil, byla na délku větší tůň docela zarostlá zdejšími stromky.

 

 

Párkrát jsem nahodil a co se nestalo - vůbec nic. Postupoval jsem dál po proudu už bez nadšení pro rybařinu a s botami obalenými snad tunou bláta. Vedle mě tekla pořád jenom ta malá, sice teď už o trošku, ale bezvýznamně hlubší říčka. Vydržel jsem tak jít ještě několik desítek metrů, ale pak už jsem si řekl: „Kašlu na to, jedu domů!“

Nastala ještě úmornější cesta nazpět k autu. Když míjím výše zmiňovanou tůň, napadne mě, co to tady ještě nezkusit, o nic přece nejde.

A světe div se, druhý nához a cítím na druhém konci vlasce tak nádherný odpor. Po kratším boji vytahuji asi tak třiceticentimetrového cejna chyceného za hřbetní ploutev. Říkám si, že tudy asi cesta nevede, chce to splávek a malý proutek. Teď už se nevleču, ale skoro běžím do auta pro plavačkářskou výbavu a rohlík, který jsem si s sebou vzal. Zase jednou se to pomyšlení „co kdyby“ hodilo. Vracím se zpátky a chystám si všecko potřebné. Za chvilku mám navázáno, splávek i s rohlíčkem jsou ve vodě a čekám, co se bude dít.

 

 

Po čtvrt hodině přichází první záběr, splávek začne tancovat po hladině, sekám a cítím neopakovatelný tah ryby, následuje delší souboj a pěkný kapřík je venku. Nádhera, co si přát víc.

 

 

Ze zvědavosti ho měřím a má rovných čtyřicet pět. Putuje zpět a já zkouším zase štěstí.

Přichází další záběr a situace se opakuje. Je to kouzlo najít v takové malé zapomenuté vodě tak krásné ryby. A je to úplně jiné chytání, když můžete vidět jejich stíny, jak plují vodou a pozorovat to všechno přímo pod nohama.

 

 

A věřte, že si to místo střežím. Je to můj malý rybí ráj. Byl jsem tam ještě několikrát, než voda zamrzla. A největší kapřík? Krásných padesát dva. Možná, že jsou tam i větší, to se chystám zjistit tento rok.

Přeji i vám, aby každý takovou vodu našel.

Petrův zdar.

 

Text i foto: Jaroslav Břoušek   -  jarek b