Tyhle ryby nejsou ve svých běžných velikostech nijak závratně velké a na malých vodách už vůbec. Dokonce ani jejich zdolávání není žádný adrenalin. Ovšem vizuální a estetický zážitek z jejich lovu je neopakovatelný.

 

 

Aby byl úplně dokonalý, je třeba vybrat správné místo a čas. V první řadě si musíte vybrat krásný kus řeky, kde se vám samotným bude líbit. Ideální je nějaký klidnější hlubší proud na říčce protékající lesnatým údolím. Doporučenou kulisu tvoří zlátnoucí listy stromů na březích, voda čirá jako krystal záhnědy, slunce nasvěcující kameny na dně tisíci rudozlatých tónů, zátočiny plné barevného lupení a výše zmíněné kýčovitě modré nebe s plujícími cáry oblaků.

 

 

Ne, tohle není ideální počasí na lipany. Ty možná vyprovokuje k zběsilé aktivitě spíš první sněhová přeháňka nebo se rozhodnou zaplnit řeku kroužky v naprosto tuctovém čase i počase. Jenže můj budoucí zážitek vyžaduje kulisu. Rám obrazu. Scénu, kde se odehraje budoucí představení. A ta musí být dokonalá.

Pak do ní musí vstoupit její aktéři. Rybář plížící se s prutem po kamenitých březích a vstupující v broďácích do míst, odkud začne vzápětí vyvíjet svou aktivitu. Z jeho kradmých pohybů a nenápadného vzhledu je jasné, že v nastalém ději sehraje roli padoucha. Ostatně při nestranném pohledu na celou věc tomu ani nemůže být jinak.

Kladným hrdinou je bezesporu ten, kdo se neskrývá a ověnčen soukromou barevnou duhou postává hrdě v proudu. Občas na sebe upozorní drobným kroužkem a před vetřelcem nikam neprchá – okázale se zvedá k hladině, provokuje, dává na obdiv barvy svých ploutví a jitří jimi vetřelcovu fantazii…

 

 

Během pár okamžiků dojde k rozhodujícímu střetu. Rybář za pomoci tenoučkého svižného prutu a poletující šňůry zdánlivě se vyhýbající zákonům gravitace, dopraví na hladinu mušku. Ta musí dopadnout jako pírko, zabořit se do hladiny konečky svých péřových nožek a nechat se unášet proudem hrdě vztyčená a lákající. Kamarád by to prozaicky okomentoval výrazem, že musí být „masitá“…

Muška ovšem nemůže plout proudem věčně. Šňůra a návazec ležící na hladině ji brzy donutí změnit ten hrdý vzpřímený postoj.  Jakmile vybočí z dráhy a začne brázdit hladinu, je nutné ji zvednout do vzduchu, několika planými hody vysušit a narovnat zplihlé peří a znovu ji poslat do akce.

Když se vše podaří a chlupaté smítko míjí lipanovo stanoviště, mihne se vodou stín a pod muškou se zhmotní obrys ryby. Najednou ji vidíte - našedlé tělo zahalené útržky růžovomodré nádhery. A sotva si stačíte uvědomit, že v následujícím zlomku sekundy se rozhodne o věcech příštích. Časté je, že se ryba mušky jen dotkne nebo se pod ní zlomí v ladném oblouku a na rybáři je, aby příště nabídl mušku lépe nebo poslal jinou, lákavější. Čím větší a zkušenější ryba, tím pravděpodobnější je tento průběh děje, zvláště za jasných slunečných dnů, o kterých píšu.

 

 

Pokud je ale ryba oklamána, nasaje mušku a obrátí se zpátky ke dnu. Někdy v té chvíli by měl následovat zásek, který nás přesouvá do dalšího dějství – souboje obou účinkujících tváří v tvář. Lipan projíždí tůní a škube hlavou, ale postupně začíná podléhat tahu průsvitného vlákna a ohebného prutu, objevuje se u hladiny, rozpíná své barevné ploutve, občas sebou mrskne a vyráží k dalším výpadům, které ale nakonec skončí tím, že s rozepjatými ploutvemi zůstane ležet na hladině jako živý klenot.

 

 

 

 

 

Vetřelec rybář zvítězil. Je teď na něm, zda se projeví jako padouch doposledka nebo zda se ukáže být zloduchem gentlemanem. Jedno je ale jisté, tahle scéna není o přátelském souznění obou účinkujících. Rybář zdolal rybu, uspokojil své pudy lovce i srdce toužící po vzrušení a barevné kráse. Ryba sama leží vyčerpaná na hladině a nemá už k tomu co říct. Pokud je ale zdravá, zdolávání nebylo dlouhé a rybář byl šetrný, s velkou pravděpodobností se může vrátit a za pár hodin bude opět kroužkovat v proudu, jakoby se nic nestalo.

 

 

Asi je to jediné rozumné řešení. Zatím jsem neviděl menší řeku či potok, které by jen pár šikovných rybářů nedokázalo vyrybnit. Důležité ale je, aby se tohle malé podzimní představení mohlo rok co rok opakovat. Aby se v proudech stále zvedaly k hladině ušlechtilé siluety s růžovomodrým praporem na hřbetě, svými kroužky dál podněcovaly fantazii rybářů a nutily je v čase padajícího listí vyrážet k vodě...

 

 

 

 

Epilog

 

Vím, že nejsem žádný muškař. Ale na to, aby si člověk vychutnal podzimní lov lipanů na suchou mušku, nemusí být nějaký expert. Dokonce bych řekl, že tím, jak málo na lipany chodím, se pro mě každá taková vycházka stává jedinečným a intenzivním zážitkem, daleko silnějším než kdybych se muškaření věnoval denně.

 

 

Mohl bych lovit i v jiných obdobích a jinými technikami – třeba na nymfu. Zkoušel jsem to.

Ale síla emocí je největší právě na podzim při lovu na sucho, kdy si vychutnáte tu neopakovatelnou symfonii barev a pocitů bez toho, že byste se zamýšleli nad tím, kolik a jak velkých ryb pochytáte. Prostě vidět, jak se pár metrů před vámi zvedá barevná ryba k vaší suché mušce je něco jiného než pouhý lov. Je to jako báseň ve zkratce.

Abyste to mohli náležitě vnímat, potřebujete prozářenou vodu, v níž se lipaní ploutve rozehrají barvami a pokud možno i tu místy až kýčovitou podzimní kulisu. Alespoň já to tak cítím.

 

 

K samotnému lovu není třeba mnoho vykládat. Potřebujete prut a šňůru, s nimiž čistě nahodíte malou suchou mušku na návazci o síle 0,10 – 0,12 mm, někdo zvládne i slabší. Podzimní mušky jsou malé, často našedlé nebo tmavé. Mám jich málo a dominuje jim typ, který jsem si pojmenoval SGS (small grey shit). Myslím, že znalec by ji označil za poměrně jednoduchou až strohou, leč vcelku klasickou podzimní lipanovku. Dokonce i ten název jsem někde ukradl, ale plně vystihuje, jak se taková muška člověku jeví, zvláště pak ve srovnání s barevnými lurami a streamery.

 

 

Když lipani moje mušky odmítají, prostě mám smůlu a jdu si najít hloupější ryby. Zatím mi to vychází, pár barevných vlajkonošů si vždycky chytím, mám radost i z těch, co se mi k mušce jen zvednou a nevezmou ji a co je hlavní - je to opravdu povznášející zážitek. Kvůli čemu jinému bych měl rybařit?

 

 

Fotografie provázející článek mají opěvovat lipaní krásu a přimět lidi k zamyšlení, že ne vždy je nutné chytit metrovou rybu, aby měl člověk pocit rybářského naplnění. Všechny jsou pořizovány v závěru zdolávání, což znamená, že fotoaparát mám po celou dobu na krku, po záseku si navedu rybu na předem vytipované místo s barevně zajímavým pozadím a fotografuji už v čase, kdy nefotící rybář zdolává. Snažím se nefotit dlouho a neprodlužovat kvůli snímkům zdolávání o víc než pár desítek sekund. Netvrdím, že to rybám nevadí, ale pokud mi leží na mysli jejich blaho, udělám pro ně to úplně nejlepší – po dvou třech vycházkách, kdy se dosytosti pokochám jejich krásou a atmosférou babího léta, je prostě nechám na pokoji.

Zaslouží si to.

 

 

Text a foto: M. Horáček - Osprey