Šestnáctý červen, půl šesté ráno. Paprsky slunce prodírající se korunami stromů zlatí hladinu řeky a nechávají vyniknout lehkému oparu stoupajícímu z prohřáté vody. Pár ptáků ještě dokončuje svůj ranní koncert, ale jejich zpěv pomalu utichá v hukotu jezu… Soukám se do broďáků, zapínám plandající kšandy, přehazuju přes sebe vestu, na krk si věším foťák a do kapes rvu krabičky se střelivem. Nějaké wobblery, pár rotaček, jedna plandavka a něco gum. Stíhám to právě včas, z dálky už slyším hukot motoru. Brodím na jediný slušný flek, který tu zbyl. Místní top jámu zablokoval nejspíš už někdy před čtvrtou zavalitý rybičkář a koupe tu své dvě kačeny. No nic, vezmu zavděk tím, co zbylo. Co jiného mi taky zbývá.

 

 

Huííííí…. Multiplikátor si odfrkne a wobbler je na cestě do práce. I já budu za chvíli na cestě do práce. Nikdy v životě jsem si nebral na zahájení volno. Nějak netoužím užívat si celý den té úžasné atmosféry, která ostatně co nevidět vypukne i v mém nejbližším okolí. Půldruhé hodiny bude stačit. Ostatně i multík na mém prutu o něčem vypovídá - na akce zásadního významu ho zatím pořád neberu. Že by zahájení nebyla akce zásadního významu? Není. U nás už dávno ne...

 

Další dva hody… zvuk motoru se blíží. Buch! Rána do nástrahy na evidentně nejlepším místě celého podjezí. No, na druhém. Tam, co plavou ty dvě barevné kačeny, bych si nahodil daleko radši…Kdysi jsem se jednomu známému pokoušel vysvětlit, proč přívlač není feeder. Tak třeba proto.

Zasekávám. Vteřina vzrušení… a moje tvář dostane útrpný výraz. Kudla!

Namotám nebohé štíhle, uchopím trojháček do prstů a cuknu. Ryba je volná. Chvilku natvrdle civí před sebe, pak se mrskne a je pryč.

 

Tohle je sice starší foto, ale velikost je stejná...

 

Kdybych doteď nedostal záběr, byl bych radši. Věta o tom, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše v úzké komunitě mých známých neplatí. Žijeme nadějí, ne ubohou jistotou. Máme své sny – dlouhá lesknoucí se těla v žíhaném, skvrnitém, mramorovaném či stříbrném provedení, těžké údery do nástrah, výbuchy nespoutané síly ohýbající prut až k hladině – krátké okamžiky prchavého štěstí, několikrát za sezónu. Víme, že tyhle chvíle jsou odděleny hodinami plnými marnosti, únavy, ztrát a pochybování. Ale stojí nám to za to. Dokud žije naděje…

 

 

Jenže naděje teď utrpěla ošklivý šok. Na očekávaném stanovišti slušné ryby stála nějaká pětačtyřicítka. Na zahájení a pod jedním z nejlepších jezů v okolí! V posledních letech je to sice stále častější, ale když už ani na to zahájení…

Říká se ale, že naděje umírá poslední. Nezbývá tedy než házet dál. Jiný jez už v čase, který mi zbývá, stejně nestihnu.

Huíííííí… Motám snaživě dál a špičkou prutu vnáším do strojového kmitání wobbleru nepravidelné prvky mající vyprovokovat ty dravce, kterým by pohled na monotónně se klátící nástrahu nevyhnal hladinu adrenalinu dost vysoko.

Buch! Buch! Na břehu bouchnou dveře od od auta a dvě postavy navlečené v broďácích se rozhlížejí po hladině řeky. V dáli už zní další motor. Nebo snad dva?

Házím dál, projdu i několik méně slibných míst a zase se vrátím, sem tam střídám nástrahy, vodím je u hladiny, tluču s nimi do dna a konečně… škrt… o nástrahu něco zavadí, ruka zareaguje jako blesk a… Néééé…

Další kudla. Co, kudla, kudlička. Štíhlátko. Mrská se přilepené k wobbleru, který by mu mohl dělat sourozence. Naštěstí se mi sklepe pod nohama, ani na ni nemusím sahat. Tak to by stačilo. Nasazuji gumu univerzální velikosti (s multíkem žádný zázrak), rychle si chytnu dva okouny (zaplaťpánbůh ti tu ještě jsou, i když podstatně menší a méně než před časem) a brodím ven.

 

 

Oba nadšenci, kteří už dokončili monitoring a osahali si rotačkami dno mělkého proudu zaneseného povodněmi, se hrnou na uvolněné místo. Mají proč pospíchat, na břehu stojí dvě další auta a chrlí ze svých útrob nazelenalé postavy. Podivné siluety s obrysy plnými hranatých kapes a pruty v rukou se rýsují proti rannímu nebi a všechny se sunou pod jez. Nechce se mi pryč, ale tady už nemám co dělat. Přesto se oči nechtějí odtrhnout od řeky. Zabloudí i do jámy s kačenami. Ale tam plave jen jedna.

Vrhám rychlý pohled na rybáře. Drží prut, prsty kontroluje odvíjející se vlasec a kouří cigáro. Tak na to si ještě počkám. Nevím proč, ale nejvíc jsem zvědav, jestli ho vyšlukuje celé, dřív než zasekne. A taky bych rád viděl, jaká ryba bude tady, protože tenhle flek je tu posledním místem, kde věřím v přítomnost pěkného dravce. Pán si dává načas, ale když sekne, z cigára přece jen ještě slušný kus zbývá. Prut se ohne a je vidět, že je na něm RYBA.

Se zájmem sleduji zdolávání. Je to tragický pohled – levá ruka neví, co dělá pravá a hlava, jak se zdá, ztrácí kontrolu nad oběma. Ale prut je silný, vlasec také a ryba, přestože má možná i čtyři kila, to má spočítané. Za neustálého točení kličkou a zvuků prokluzující brzdy je štika dosmýkána ke břehu a lovec se chápe podběráku. Podaří se mu do něj zamotat jednu z vidliček, snaží se ji vyprostit, nějak mu to nejde a tak se nakonec pustí do ryby se síťkou napůl sešitou dlouhým stříbrným šípem. Jenže místo aby štiku navedl nad síť, honí ji jak motýla, vlající vidle se pořád někde zachytává, dvakrát se mu povede štiku zamotat do sítě zvenčí, mít ji na wobbleru, dávno by o ni přišel, ale nakonec ji do saku asi z půlky nasouká, vyvleče na břeh a vrhne se na ni. Za chvíli už ji triumfálně zvedá do výšky a hrdě mi ji ukazuje. Září přitom štěstím.

Stojím tu nad ním, trochu mu závidím krásnou rybu určitě přes 80 cm a v našich osobách se střetávají dva světy. Starý, v němž ryba byla především (ale nejen – na to dnes mnozí zapomínají) kusem masa vytaženým z vody a nový, kde je ryba zdrojem zábavy a po zdolání, popíchání, ohmatání a vyfotografování má nárok být puštěna zpět, aby bylo časem možné celou tuhle proceduru zopakovat.

Reprezentuji ten nový pohled na věc, ale občas mám pocit, že celá ta naše velkohubě hlásaná ohleduplnost k rybám je jen zástěrka mající zakrýt prostý fakt, že nás geny zděděné po předcích nutí sáhnout si na šupinu. Bez ohledu, co s jejím vlastníkem nakonec provedeme. Ryby z toho asi moc nadšené nejsou.

Mockrát už jsem přemýšlel, co s tím. Kdysi jsem viděl pravidla jakéhosi anglického muškařského klubu z počátku dvacátého století. Ta se mi líbila.

"Nenahodíš na podměrečnou rybu a budeš lovit tak, aby ses jim vyhýbal."

"Spokojíš se s několika záběry za den." (šlo o pstruhy)

"Gentlemansky pomůžeš, poradíš nebo postoupíš místo méně úspěšnému kolegovi. Tvé renomé neroste s počtem ulovených ryb, ale počtem kolegů, kterým jsi pomohl."

A tak dál. Pánové věděli, že aby se mohli bavit, potřebují mít v revíru slušné ryby a ty nepadají z nebe. Problém je s tím třetím pravidlem -  vyžaduje, aby v dané vodě byla kvalitní obsádka a kolega, jemuž je pomoženo, se neodvděčil tím, že potrhá ryby v půlce revíru nebo je dokonce odnese. Většina lidí, kterým dnes poradíte, totiž udělá právě něco z toho.

 

Když je tak řeč o té kolegialitě... Stojím a pořád ještě civím na rybáře držícího v rukou nádhený zelenozlatý válec s čelistmi křečovitě lapajícími po dechu. Cítím, že se ode mě očekává projev sdílené radosti nebo obdivu. Jenže já toho tak nějak nejsem schopen. Vidím jen, jak řeka za chvíli přijde o jednu z mála ryb, kvůli kterým mi sem ještě stojí za to chodit. Vlastně nemám nic proti ponechání úlovku – konec konců i ty ryby se pod vodou žerou navzájem jak divé. Jenom chci lovit na vodě s rybami. Ne s rybičkami. S RYBAMI. Aby ta naděje, která mě žene pořád dál, měla z čeho žít. Kolega neví, co se mi honí hlavou, ale vidí, že se ode mě ničeho nedočká. Položí štiku na zem, vyplete vidličku z podběráku a několikrát s ní praští svůj úlovek do hlavy. Pak rybu celou olepenou trávou odnese k autu a hodí do kufru. Měření a zapisování úlovku jsem zřejmě nějak přehlédl. Zato se ale během chvilky třepe na trojháku nová plotice a obě kačeny vzápětí znovu brázdí hladinu tůně…

Obracím se a jedu domů, abych stihl vlak do práce.

 

Od zahájení utekl měsíc a já ještě neměl mírového dravce. Po pravdě řečeno, při množství obětovaných prutohodin a vyvinutém úsilí se ani nedivím. Měl jsem jiné starosti než ryby. Kamarádi mailovali, jak prý chytám a co mám, já odepisoval, že chytám málo a nemám nic. Divili se, srovnávali mě s jinými, kteří nachytali a posílali mě na zaručená místa, kam jsem stejně neměl čas se vypravit…

To srovnávání bylo nejhorší. Je zajímavé, jak když napíšete pár článků a projevíte jistou znalost problematiky, kdekdo si myslí, že musíte mít nachytáno třikrát víc než ostatní. Představa, že máte měsíc po zahájení kulový s přehazovačkou a je vám to jedno, byla pro někoho nepochopitelná. Jenže ať už jsem v minulosti napsal cokoli, nejsem žádná hvězda, nechci být a nebudu. Všechny ryby, které jsem si chtěl v životě chytit, už mám chycené a klidně se budu courat po březích s rukama v kapsách, dokud nepadnu na něco, kvůli čemu mi bude stát za to vypotit u vody duši. Na desítkové nebo dokonce stovkové výřady úlovků jsou tu závodníci a na obludy, pod nimiž se podlamují kolena, Jakub Vágner.

 

Přes léto jsem se k vodě přece jen trochu podíval i něco chytil. Mé letní úspěchy už ale zdaleka nebyly vítězstvím na rybami, ale spíš výsledkem tvrdých pragmatických úvah, díky nimž se mi občas podařilo být někde dřív než ostatní nebo udělat, co jiné nenapadlo. Je to zajímavý posun v myšlení. Soupeřem už není ryba, ale ostatní rybáři. A že jich bylo!

 

 

Opravdu, překvapilo mě, kolik vláčkařů se u vody pohybuje. Přibývají jak houby po dešti. Potkával jsem desítky lidí vybavených kvalitním cajkem, wobblery, popy, gumami a já nevím čím, vše v duchu posledních trendů diktovaných časopisy a Internetem. Řada z nich navíc byla už od pohledu velice schopných. Ti ostatní sednou večer za klávesnici a dovzdělají se...

Navíc byli skoro všude. Mnohá má oblíbená místa byla prochytána i několikrát denně, neměl jsem ani chuť na ně chodit. Jen namátkou si vybavuji, že jsem potkal auto nacpané čtveřicí vláčkařů. Povídali, že už dnes prochytali okolí tří jezů a teď jedou navštívít čtvrtý. Pamatuji si dusný sumcový večer a moje překvapení, když jsem zjistil, že prakticky všechna vhodná místa, na kterých byste před pár lety nepotkali ani nohu, jsou obsazena vláčkaři trpělivě metajícími svoje nástrahy do proudu.

Přívlač je zkrátka na vzestupu a je to i moje vina, protože jsem ji pomáhal a dodnes pomáhám propagovat. Masa vláčkařů se postupně vybavuje, učí a šíří se i do nejzapadlejších koutů, kam donedávna prakticky nevstoupila lidská noha. Přibývá i těch, kteří podlehli kouzlu takových záležitostí jako prodírání se kopřivami na zapomenutých odlehlých lokalitách. Už taková místa skoro neznám.  Je nás čím dál víc a důsledky téhle skutečnosti se stále zřetelněji projevují i na našich úlovcích. Na spoustě lokalit jsou dnes ryby průměrných velikostí považovány za pomalu trofejní a stále víc vláčkařů se seberalizuje trápením rybího dorostu. Najde se  sice ještě dost vod s relativně normální obsádkou (čím větší nebo odlehlejší, tím lepší) a ani ty ostatní nikdy nebudou úplně bez ryb, ale doby hojnosti jsou na většině revírů pryč.  Na to, co se dalo dřív stihnout za hodinu s kusem plechu, je dnes potřeba víkend a krabice plná nástrah.

Kamarádi už moje pesimistické řeči znají. Občas se mi je pokoušejí vymluvit a já vím, že částečně mají pravdu. Pořád ještě jsou ryby. Budu se muset sebrat a v nových podmínkách objevit nějaké neotřelé způsoby, jak se opět dostat k pěkným úlovkům. Nezbude než překonat zažité stereotypy a vlastní lenost, chodit k vodě jinam než dosud, dřít a trhat draze kupovaná šidítka. Dokonce jsem se přistihl u vyvíjení nástrah, které trh nenabízí a doufám, že ani nebude. Bude docela dřina zvládnout na slušné úrovni technologii jejich výroby, odzkoušet je a rozchodit - a to všechno jenom pro pár okamžiků s pěknou rybou na prutě. Ale co by člověk pro ty ruce od slizu a pár fotek neudělal.

(Článek je starý sedm měsíců, nástrahy nedodělané (čas...) a trh už mezitím nabízí výrobky pracující přesně na jejich principu v kvalitě, které nedosáhnu. Jen rozměry jsou jiné.)

 

Temná mračna nad mou "domácí" vodou. Tahle časem odnese vítr, jiná ale zůstávají...

 

Pokud tohle všechno dokážu, vůbec si nejsem jist, zda o tom budu chtít byť i jenom mluvit, natož pak psát. Ostatně se tak už chovám. Kdysi mi někdo vyčetl, že jsem napsal v rámci seriálu Zubatý svět jeden díl o lovu metrových štik a zatím žádnou neulovil. Za tím, co jsem tehdy napsal, si dodnes stojím a tu chybu jsem mezitím napravil ulovením ryb 100,5 a 99 cm. Obě jsou na následujících obrázcích. Přestože o obou už dost lidí ví, veřejně se svou největší štikou chlubím poprvé. Kdo ale čeká podrobnosti o jejím ulovení, toho zklamu. Sám na sobě jsem zjistil, že o metrovkách nejraději píší hlavně ti, kdo je moc nechytají.

 

 

Většina rybářů schopných uvláčet opravdu velké ryby, mlčí. Mlčí u vody, když házejí do míst, kam by to nikoho nenapadlo, něco, co by tam nikdo jiný nehodil. Mlčí, když stojí a hodiny se dívají na hladinu, která jim možná sdělí to, co by jiný neviděl a nepochopil. Mlčí, i když nakonec chytí vysněnou rybu. Mlčí často i před přáteli, snad s výjimkou několika nejbližších a někdy i bez výjimky. Jen tak mají naději, že se k podobnému úlovku dostanou opět. Ti, co byli příliš sdílní, obvykle zpětně litují.

 

 

Velké ryby trochu chrání to, že je jich málo, mají do jisté míry odlišné návyky a jejich lov je na většině revírů hodně náročná záležitost. Mám kamaráda, který propadl lovu velkých štik, tráví u vody mraky času a postupně se prokousává na úroveň, kde některé poznatky přestávají být sdělitelné, informace dostupné v médiích téměř postrádají cenu, logika ustupuje intuici a čas ztrácí rozměr, na který jsou normální smrtelníci zvyklí. Hranice mezi úspěchem či neúspěchem je tu tenoučká, ztratit životní rybu, kterou už máte na dosah ruky a s ní rok vláčkařského úsilí, je běžná věc.

Znám to. Ta cesta mě lákala také a v jistých okamžicích jsem už míval pěkně nakročeno. Jenže trable všedního života mě až příliš často vracely do reality. Člověk byl místo honby za krokodýly nejednou rád, když si vůbec urval chvilku, aby si u vody potahal nějakou tu čudlu. Navíc mám rád všechny ryby bez rozdílu a svůj čas mězi ně spravedlivě dělím.

Nikdy jsem proto nepropadl naplno extrémnímu tahu na velkou rybu připomínajímu dálněvýchodní praktiky spojené s výcvikem bojových umění -  nebo v některých případech zarputilé šílenství či tupou odevzdanost. Velcí dravci jsou ale obrovské lákadlo a určitě si na ně každou sezónu nějaký čas najdu. Možná i hodně času, kdoví. Ale přestávám mít dojem, že všechny informace by měly být vykřičeny do světa.

Dobrý vláčkař by měl vyrůst kousek po kousku na vlastních zkušenostech. Váhal jsem, jak se s tímhle problémem srovnám jako autor publikující ročně desítky článků. Nakonec je to ale jednoduché. O spoustě témat lze psát bez potíží. Mimoto ale existuje několik málo věcí, které jsem zjistil nebo mi je někdo prozradil a které nikdy nikam nenapíšu. Omlouvám se, ale prostě ne. Připadá mi, že vychrlit do světa černé na bílém i těch posledních pár kousků mozaiky, která otvírá dveře k rybám, jež nejsou pro každého, to by byla cesta do pekel. Jako publicista po ní tak jako tak kráčím, ale nevidím důvod, proč ještě hledat zkratku...

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey