Tak tedy, začněme jak se sluší a patří a to od konce.

Pátý (nebo šestý?) Roztocký feeder cup byl dvoudenní záležitostí a vyhrál jej Karel Staněk, druhý byl Azbest a třetí Technik. Jediný Karel zachytal v obou kolech za 1, což znamenalo automaticky vítězství. Já shořel jak „zmuchlanej“ papír a s přehledem jsem obsadil pozice někde na konci startovního pole. Už při vyjmenovávání medailistů si prosím všimněte jejich jmen. Divné? Nebojte se, to je teprve začátek. Aby sled událostí plynule navazoval, vrátím se na úplný začátek.

Moje touha zúčastnit se specializovaných feederových závodů ve mně zrála už od minulého roku, ale až letos jsem sebral zbytky své odvahy a oznámil manželce, že strávím jeden celý víkend na rybářských závodech. Když jsem se probral z kómatu, začal jsem uskutečňovat svůj záměr. Někdy v dubnu, tuším, jsem na stránkách věnujících se feederu našel pozvánku na Roztocký feeder cup a roztřesenou rukou „nadatloval“  přihlášku (rána po válečku na mé hlavě byla ještě poměrně čerstvá a pravděpodobně pronikla hlouběji, než jsem čekal). Vše jsem oznámil ženě a znovu ulehl na koberec k protestnímu nedobrovolnému spánku.

Musím odbočit: Omlouvám se své manželce, protože vše, co se týkalo jí ve výše uvedeném textu je čistá fikce, kterou jsem přidal pro podbarvení celého článku – aby jste mi všichni neutekli hned na začátku. Nakonec dokonce jela i s naším 5-letým synem se mnou a moc si to užívala. Hlavně ve stánku.

Takže, byl jsem přihlášen, nervozita začala pracovat a já měl pouhopouhých několik málo týdnů na přípravu. Co budu potřebovat? Co nebudu potřebovat? Na co chytat? Na co ne? Otázek bylo mnoho, ale odpovědí se mi nedostávalo. Ale potom se staly dvě neuvěřitelné věci:

1) Zjistil jsem, že internet není jen na prohlížení nahých bab, ale dají se na něm najít užitečné informace a to dokonce i o feederu.

2) Krám, kam chodím nakupovat, vlastní jistý pán, kterého nebudu z komerčních důvodů jmenovat. No a Michal Bialonczyk mi začal pomáhat taky. Docela fest.

Najednou jsem měl 2 zdroje informací. To ale byla paráda! Ve finále jsem jich získal tolik, že by pátrací balon byl proti mé hlavě pouhým tenisovým míčkem. Ale poradil jsem si.

Samozřejmě jsem se předtím zúčastnil nějakých těch „gulášovek“, ale zdálo se, že feeder cup bude totálně o něčem jiném. Z mých dvou zdrojů jsem zjistil, co všechno potřebuji navíc oproti normálním závodům, nedej bože oproti víkendové pohodičce u vody s kamarády. Bylo toho dost. Rozhodl jsem se, jako správný Moravák žijící v Praze(:-), že zvolím zlatou střední cestu a některé věci koupím originál rybářské (3 metrový vezírek, podběrák, apod.) a některé věci nahradím levnějšími „nerybářskými“ alternativami (míchací nádoby, nádoby na červíky, apod.).

Jak mi pak bylo během závodů vysvětleno, je lepší používat originální věci pro rybáře, protože ty jsou už přizpůsobené specifickým požadavkům rybolovu – díky Honzo. I když jsem si o tomto myslel vždy své, teď to vypadá, že něco pravdy na tom bude. Tak tedy, měl jsem nakoupeno vše potřebné (aspoň jsem si to myslel), z Internetu jsem znal všechny účastníky, jejich výkony a um. Měl jsem dokonalé informace o závodní trati (opravdu jsem si to myslel) a tudíž jsem byl připraven na souboj s Pány feedraři. Jestli jste si všimli, už podruhé jsem použil spojení Páni feedraři, teď potřetí. Na vysvětlenou: není to myšleno hanlivě, ale opravdu si myslím, že to jsou Páni rybáři, kteří svému koníčku velice dobře rozumí a tato teorie se mi nakonec i potvrdila.

A přišel onen osudný pátek 1. května 2009. Sbalil jsem rodinu (jen 14-letá dcera se odmítla účastnit), vercajk a stan a vyrazili jsme směr Roztoky. Bohužel se mi nepodařilo posbírat dostatečný počet rousnic. Nepovažoval jsem to za důležité, ale ve finále to bylo veledůležité. Máme to daleko, asi tak 20 kilometrů a proto jsme se rozhodli, že přenocujeme na místě a „nasajeme“ atmosféru závodů. Nasávalo se dost, ale bylo to nějaké divné, protože atmosféru prodávali  v plastových kelímcích a měla pěnu. Nebo to nebyla atmosféra? No nevím, příště zjistím.

Ihned po příjezdu jsem si připadal jako v „Jiříkově vidění“. Všichni ti borci, které jsem znal z fotek na Internetu, tam najednou byli přede mnou, na dosah ruky. A věřte nebo ne, byli živí, z masa a kostí. Dal jsem si první pivo, abych se uklidnil. (Během víkendu to bohužel nebylo jediné pivo na uklidnění).

 

Sobotní losování lovného místa - syn nevylosoval zrovna ideální

Když jsem se uklidnil, začali jsem stavět stan. Manželka a syn jsou naštěstí, narozdíl ode mě, komunikativní typy a tak se hned dali do řeči s okolojdoucími a okolosedícími závodníky a jejich doprovody. A oni s nimi komunikovali! Neznali nás a bavili se s námi! Dal jsem si druhé pivo. A nastal první večer. Začátek zpestřil jistý člen RS, který se snažil z jednoho ze závodníků udělat „nerybáře“. Problém se nakonec podařilo zažehnat a zábava se mohla rozjet naplno. Seděli jsme ve stánku - mimochodem děkuji, servis byl prvotřídní - a poslouchali, jak se mezi sebou jednotliví pánové a dámové baví. Většinou o rybách. Potom jsem se, spíš teda manželka, já až posléze, zapojili do debaty a oni se s námi opět bavili! Dal jsem si další, nevím kolikáté, pivo na uklidněnou. Někteří závodníci dorazili až v pozdějších hodinách, jelikož se účastnili „povinného“ tréninku. Bylo to od nich velice obětavé, protože někteří z nich cestovali na tyto závody asi 5 hodin a to i s použitím tempomatu! Úctyhodný výkon!

Já jako většina ostatních jsem trénink vynechal. Začaly se rozvíjet různé teorie, ale my byli tak unaveni a plni dojmů, že jsem o půl jedenácté šli chrupkat. Když mě ve tři hodiny ráno vzbudila zima a šel jsem si zakouřit, byla ještě zábava v plném proudu. Ráno jsem se vysoukal ze stanu a uviděl hotovou pohromu. Všichni už míchali krmení! 4 hodiny před závodem! Bylo mi vysvětleno, že je to kvůli tomu, aby se krmení krásně propojilo a jednotlivé složky začaly pracovat - znovu díky, Honzo. Protože jsem lempl, dal jsem si ve stánku kávu, cigárko, navštívil DIXI a teprve potom začal míchat krmení. Vše proběhlo hladce, přidal jsem TTX, posilovač, zamíchal a nechal pracovat. Na střeše auta na sluníčku jsem nechal rozběhat červíky a vyčistil je v dětské krupičce - potřetí díky, Honzo. A poté přišla opravdu jediná smutná chvíle závodu. Petr Bromovský, jakožto pořadatel, oznámil všem již známou skutečnost o úmrtí slovenského kolegy Atilly Barčáka a poprosil všechny přítomné o minutu ticha k uctění jeho památky……….. Čest jeho památce.

Závod samotný byl fiasko. Poprvé jsem letos odcházel jako bezrybka. Bylo to smutné a proto jsem si musel udělat krátkou procházku na náměstí v Roztokách, aby mě neviděli moji soupeři brečet.

 

Opravdu jsem se snažil, ale nestačilo to

Sobotní večer probíhal ve stejném duchu jako ten páteční, jen prý byla větší legrace. My jsme šli v půl deváté večer uspat dítě a už jsme do rána ze stanu nevylezli. Byla to škoda, ale celodenní sluníčko a stánek udělaly své. V neděli ráno probíhalo vše podle sobotního scénáře, ale konečně jsem chytl rybičku a to hned 3 kousky. Celková váha se zastavila na neuvěřitelných 960 gramech. Úspěch jako hrom. Jako hlavní cíl dne jsem si určil chycení alespoň jedné rybky a nakonec jsem plán splnil na 300 %. Kam se na mě hrabou JZĎáci.

 

Takhle jsem seděl celou sobotu, v neděli jsem se občas pohnul

Na kostelních hodinách kdesi v Čechách odbila druhá hodina odpolední a skončil můj první feederový závod v životě. Následovalo vážení, počítání, připravování a vyhlášení výsledků. Samozřejmě jsem nic nevyhrál (celkově 38. místo), z čehož byl smutný hlavně náš klučina, ale já jsem byl naprosto spokojený, protože jsem našel partu podobně smýšlejících lidí, navíc lidí, kteří jsou fakt, ale fakt v pohodě, rádi poradí a jsou ochotni mezi sebou strpět i takového typa jako jsem já.

 

Vítězové. Gratuluji. Foto převzato od Kukaček.

 

Cítím, že na závěr by to chtělo nějaké moudro, ale na moudra jsem až přespříliš dojat a střízliv. Proto jenom poděkuji všem zúčastněným za bezvadnou atmosféru a těším se na další feederový šílenství.

 

 

David „Siky“ Sigmund - další z pacientů, zatím začátečník