Ani bujná představa o rybím bohatství nádrže nevyvolá v mém pohledu přehnaný obdiv při tristním pohledu na již zmíněný kameno-betonový prstenec kolem vody. "Ještě ti ukáži něco", praví Vlasta a zastavuje na mostě pod Novomlýnskou. Rázem nejsem schopen slova.To je úplně něco jiného. Slézám pod most a po pravém břehu kráčím dolů. Připadám si jak v pohádce, co má krásný začátek, děj i konec. Nádhera. Je to jako když spatříte krásnou ženu, od které nemůžete odtrhnout oči. Usedám na břeh a pozoruji život ve vodě. Přesto, že sem nepatřím a můj domov je na čtyři sta kilometrů vzdálen, cítím zvláštní mrazení. Fantazie najednou jede naplno až mi naskakuje husí kůže při představách, jaké rybářské příběhy se tady asi po léta odehrávají. Nevím, jestli to je tím vypitým vínem, které voní jako zdejší kraj, ale řeku najednou vidím jako překrásnou, vonící, něžnou i divokou a hrdou milenku, kterou však mohou líbat pouze vyvolení. Jim upřímně závidím. Také bych najednou chtěl proniknout do její přízně a opíjet se slastnými pocity. Vím však, že nic na světě není zadarmo, a proto si dokáži představit, kolik darů a  obětí museli její obdivovatelé přinést. Jednou se mi možná podaří vyloudit od ní alespoň počáteční úsměv. Zatím si o něm mohu nechat alespoň zdát. I ty sny však musí být krásné.

Mám ale štěstí, že existují básníci vody, kteří skládají verše o krásce jménem Dyje. Verše po čase úplně minou moji hlavu, pronikají mi přímo do srdce, čímž si uchovávám kousíček naděje, že jednou nastane čas, kdy alespoň na chvíli budu moci pobývat ve společnosti krásky, možná i spatřím krásčino nahé tělo. Kéž bych se ho v tu chvíli mohl alespoň tajně dotknout...

Cestičky lidských osudů jsou nevyzpytatelné a klikaté. Osm dlouhých let si uchovávám obraz Dyje v koutku srdce, osm let hasím žízeň po krásce koktejly z veršů a snů. Osud to asi chtěl. Prachem cest a hlukem železnic se dostávám až na onen most mezi světy, odkud jsem před lety krásku spatřil. Hledím po proudu dolů na překrásný obraz, řeku Dyji. Jsem tady od toho, abych se nechal hladit jejím proudem, abych za ranních mlh a krvavých západů slunce dýchal její vůni.

Můj průvodce Tomáš patří mezi vyvolené. Jeho povídání o kontaktech s řekou jsou úchvatná a navíc mě opravdu přesvědčují o jediném. Kdo se do Dyje zamiluje, je do ní zamilován na věčnost. O každém místečku pak slyším příběhy.

Smutné i veselé.

Na světě je to zařízeno tak, že blízko krásky číhá vždycky ďábel. Odvracíme své zraky od krásky a otáčíme se o sto osmdesát stupňů. Tváří v tvář ďáblovi. Jeho betonová hlava, ocelový chřtán a čelisti vypadají jako hráz Novomlýnské nádrže. Z tlamy chrlí zelené plivance. Zvířenou vodou prý šíří omamnou látku, která zbavuje vše živé přirozených instinktů a pudu sebezáchovy. V místech pod ďáblovou tlamou se údajně hromadí ďáblovým jedem omámené ryby, aby zde rychle a snadno přišly k plným žaludkům. Omámené ryby zase svůdně  lákají rybáře, kteří se mnohdy stávají obětmi démonů. Cestičky pekelné bývají rovné, vydlážděné... I v pohádkách se praví, že cesty k čertu vedou zpříma. Odoláváme temným svodům - gejzírům od lovících ryb a sumčím pukancům pod ďáblovou tlamou.

Jdeme dolů, cestičkou klikatou a kamenitou. Natahuji si vysoké holiny a rukou si naberu vodu z řeky, abych omyl svoji tvář po vzoru poutníků k řece Ganga, vědom si posvátnosti Dyje. V tichosti pronáším vzletné věty k Svatému Petrovi, aby stál při nás. V tichosti vstupuji do řeky, do neznáma. Mám podivný pocit úzkosti, ruce se mi chvějí. Mám pocit, že držím prut poprvé v životě. Cítím k řece obrovský respekt, jako bych se ji bál oslovit. Všechno živé na mě kouká a z lužního lesa slyším tajemný hlas: "tak se ukaž!" U Tomáše je to jinak. Tomu se již dávno napojila řeka na krevní oběh. Bez Dyje by asi umřel. V mžiku stojí nabroděn nad kolena a nástraha letí ke druhému břehu. Tam je veliká jáma s několika potopenými duby. Omleté pahýly čnějí hrůzostrašně nad hladinu jako ostré bodce dřevěných hradeb starověkých hradů. Pahýly vypadají smutně. Jako by v nich číhala smrt. Běda kdo se přiblíží! Balzová tělíčka woblerů dopadají těsně před pahýly. Mě se moc nedaří je napálit až nad jámu a nezbývá mi nic jiného, než paběrkovat v prostoru od jámy ke mně. Po očku se snažím od Tomáše opisovat co jde, abych se co nejdříve dostal do hry.

Nahoře nad hrází přehrady se rozfoukal silný vítr, odkudsi se přihnaly černé mraky a z nich se snášejí provazce deště. Těžké kapky deště hnané ledovým větrem bičují naše záda tak neúprosně, že pro dnešek balíme. Promočeni na kost přicházíme na boudu, kde nás zachraňuje čaj s pálenkou. Přestože byl první den na vysněné Dyji úplně bez ryb, usínám navýsost spokojen, protože jsem tam, kde jsem chtěl dlouhá léta být. Už jenom pohled na zarostlé a mnohde nepřístupné břehy řeky a kontakt s jejím tajemným proudem naplňuje moji duši radostí až po samý okraj. A to nejlepší má teprve přijít. Dlouho nemohu usnout. Kapky deště buší do střechy boudy dál a dál.

V pět ráno zvoní budík. Už neprší. Venku je vše podmáčené a vzduch voní směsicí vůní, které nikde jinde nenajdete. Výpary z lužního lesa kolem řeky, vůně říčního proudu a vůně z nedalekých vinic, kde právě dozrávají Moravské poklady. Počasí se nejspíš umoudřilo a Svatý Petr konečně vyslyšel moje prosby.

Rozednívá se. Tma pomalu ustupuje a jako ranní šat si oblékla Dyje závoj z mlhy. Posílám nástrahu někam k prostředku na mělčinu, kde jsou slyšet šplouchance. Nejspíš od lovících bolenů. Dole po proudu pozoruji siluetu mého rybářského průvodce, kterak se sklání k hladině řeky a hbitým chvatem uchopí zdolanou rybu. Tak vida, první úlovek. Tomáš pouští dvoukilového canďoura do síťky a zapaluje si "cévu". Z dáli jej sleduji, ale stejně dobře vnímám vibrace dvoudílné nástrahy vlečené proudem, které mi přecházejí prostřednictvím prutu a ruky až do centra nervové soustavy. Pravidelné chvění nástrahy je najednou utnuto ostrým nárazem. Atak byl překvapivý, prut se ohýbá, ale následné únikové manévry zdolávané ryby nepatří do elitní kategorie. Adrenalin se usazuje na normálu. Bolen napálil trojháky nástrahy tak, že se po jeho vylovení vžívám do role chirurga, co vrací pacienta zpět do života. Bolen vše v pohodě rozdýchává a tak jedinou újmu utrpí trojhák na značkové a hodně drahé nástraze. Asi dvacet metrů pode mnou to pod převislou větví pěkně zalovilo. Zcela pohlcen atmosférou lovu posílám nástrahu po řece dolů. Jen čekám, až ji proud natlačí ke břehu a pomaloučku ji vedu vodou pod převislou větví směrem k sobě. Záběr očekávám každou vteřinou. Dokud je nástraha ve vodě je šance. Ale ne, nemohu očekávat milodary. Jsem sice řekou okouzlen, ale ještě jsem jí a rybám neukázal nic zvláštního, nic co by neznaly. Přesouvám se na druhou stranu. Tam přelézám velké balvany a brodím do řeky. Stříbřitý závoj z mlhy, který měla řeka za rozbřesku na sobě, se začíná trhat. Ostré paprsky slunce vykoukly nad staletými stromy. Stromoví sice odráží na vodě stín, ale tam kde větve chybí, pronikají zlatavé paprsky a nemilosrdně propichují vodní hladinu. I ta občasná zalovení mizí, snad jen boleni by ještě zabrat mohli. Do poppa se mi nechce, proto navazuji nástrahu, která snad bude mít v těchto místech premiéru. Deseticentimetrový wobler je mělce potápivý, je trošku těžší a mám proto velkou radost, když s ním dohodím až ke druhému břehu, kde zůstalo kousek stínu pro dravce, kteří se vracejí do níže položených úkrytů. Ale kdež. Od druhého břehu vedu nástrahu bezvýsledně. Před sebou mám kámen. Za ním nástrahu vyzvednu z vody. Už přemýšlím kam pošlu svůj druhý hod. Nástraha škobrtne o kámen, pak o druhý. Ten se ale hýbe!!!

Premiéra, jak woblera nazývám, uchvátila štika. Úlekem neprovedu ani zásek. Ryba provede výpad doleva, pak doprava a nakonec mi dává nefalšované fotbalové jesle. Stačím se vymanit a ustupuji ke břehu. Štika hledá spásu v potopených travinách, zavrtává se do porostu. Tím si však zmenšuje manévrovací prostor. Osudová chyba. Stisknu ji jako říční orel rukou za hlavou a nepouštím. Je má. V tu chvíli se z houští vynořuje Tomáš. Ani netuší jaká to byla "haluz", ani netuší, jaká radost mě pohltila. Mám z Dyje rybu - štiku, kterých zde moc není.

Slunce již vystoupalo. O něco více nyní odhaluje okolní svět. Vodou plavou zelené hleny plynoucí z železné tlamy netvora z betonovou hlavou. Lovit půjdeme až večer. Jinak. Každý máme svého dravce a tak se na večer pokusíme odchytat. Každému stačí jeden candát. Jde jen o to, jaké rybky nachytáme. Prý by to neměl být problém. Musíme však opatřit žížalky hnojáčky a píchnout je na háčky. Po neskutečných peripetiích, kdy prohrabáváme chlévskou mrvu u několika stavení skutečně získáváme asi dvacet žížalek. Ve vedru a společnosti žíznivých komárů chytáme rybičky. Některé jsou moc malé a některé moc velké. Podmíroví kapři se na candáty nehodí a plotičky, co chytáme, jsou dobré tak na úhoře. Večer v tichosti usedáme na bájná místa a posíláme rybky do pomalého tahu za zlom na dně, kde by candáti měli být. Celý večer se nic neděje, jen kousek od nás rybařící osoby tropí až neskutečný hluk. Asi k řece necítí to pravé. Večer plný příběhů a tichého povídání končí. Před námi je poslední den. Ráno, ještě za tmy prohazujeme vracák kousek pod hranicí temného světa. Kdesi ve tmě se pořádně opřel do nástrahy candát. Zase jsem zkoprněl a provedl zásek "jak do hovínka". Candát se u břehu převalí a na mělčině u samého břehu se vyhákne. Nevadí, přijde další. "Vždyť to k rybolovu patří", ospravedlňuji svojí další hrubou chybu, která se mi v budoucnu ještě mockrát vymstí. Nahazuji znovu, poprvé, podruhé a potřetí. V mělčině, kde se candát vyhákl, se cosi pohnulo. On na mě čekal! Celou tu dobu ležel vyháknutý candát na boku na mělčině, aniž bych si toho všiml. Právě se vzpamatoval a moje máchnutí do prázdna už jeho osud nezvrátilo. I nadále bude brázdit krásnou řekou. Kde se vzal, tu se vzal Tomáš! Pohybuje se po kamenitém břehu s lehkostí potkana a tichostí šelmy. Svírá korek prutu vztyčeného k nebi a cosi mu kope do rukou. Prut se víc a víc sklání, víc a víc ohýbá. Mezi zuby jen tak v tichosti procedí magické slovo. Sumíííc! Rozednění. Žádný závar na hladině. Klidně a důrazně je sumec zdoláván, vůbec rybu nevidím až najednou. To už je pevně držena za čelist a vlečena na souš. Bez jediného většího šplouchanice. Balíme. Sumec má totiž krásných 127 cm, což je na přívlač skvělý počin.

 

Večerní rybařina už nebude. Musím se vrátit, aniž bych se dotkl krásky jménem Dyje tak, jak jsem si představoval. Nejsem smutný, mám se na co těšit, mám o čem snít. Nedělám si iluze, že bych jednou mohl patřit mezi pár vyvolených, kterým řeka oplácí jejich lásku. Sem patří opravdu jen ti, kteří zde dovedou lovit srdcem.

Doufám, že řeku od mého domova vzdálenou zase brzy spatřím. Zatím si budu v srdci uchovávat její obraz, na který se nezapomíná.

Až se sem vrátím, může nekonečný příběh pokračovat.

Vašek Turek