8200 km s prutem v ruce Skandinávií (3. díl)

Večer jsme se tak mohli přesunout na další štaci – podél divoké řeky Sjoy krajinou čarokrásně zelených lišejníků do fjell kempu kousek od jezera Gjende. Sjoa tu tvořila krásné peřeje, ale poměrně důrazně pršelo, a tak mě ani podmanivá Sjoa prut do ruky vzít nepřinutila. Ráno jsme v kempu zaplatili do kasičky za přespání (V Norsku vás k placení za fjell kempy nikdo nenutí a poplatky nikdo nevybírá. Poplatek vyvěšený na nástěnce kempu ale zaplatíte rádi. A přestože nejsem úplně naivní, věřím, že tak činí téměř všichni) a nechali se převézt lodí do osady Memurubu.

Bylo stále velmi chladno, ale déšť ustal a zlepšila se viditelnost. V osadě pravěkých lovců zvěře Memurubu začínal šestihodinový trek mezi jezery dvou barev. V epicentru tohoto treku se ocitnete na úzkém skalním prahu mezi těmito jezery. Po jedné ruce máte tmavě modrý Bessvatnet (1373 m.n.m) a po druhé ruce jen o pár kroků vedle ale několik set výškových metrů níže mnohem světlejší jezero Gjende (984 m.n.m). Barevný kontrast je nesmírně působivý a stojí za to se za ním vracet. Čím více slunečního světla navíc na jezera dopadá, tím je kontrast výraznější. Dost bylo ale „procházek“. Exteriéry domova obrů (pohoří Jottunheimen) jsou sice hodně moc pěkné a plné ryb, ale při pravidelné denní dávce chůze přes 1,5 výškového kilometru vám nezbývá příliš sil na noční rybaření.

Přesuňme se tedy někam, kde sice ční několik více než dvoukilometrových vrcholů, ale reliéf krajiny je přeci jen pozvolnější a žijí tu stáda divokých sobů. Tímto místem je nepochybně první norský národní park Rondane. První noc v tomto parku jsme strávili u řeky, která z parku stékala dolů do vod veletoku Lagen. Absolvoval jsem tu další noční šichtu s vláčkařským prutem v ruce. Sběr pstruhů který tu probíhal byl zdaleka nejsilnější, co jsem v Norsku viděl a o zdolané potočáky nebyla opět nouze. Chytal jsem až do doby, kdy jsem nad ránem potkal u řeky místního bobkaře, který chytal na feederové pruty a žízaly pstruhy. Setkání s ním mě zaskočilo, a tak jsem si samým leknutím šel raději lehnout.

Druhý den jsme se posunuli do středu plošiny Rondane. Průchod pohádkovým Rondane, které skvostně vybarvují lišejníky, připomíná krajinu, kterou v Pánovi prstenů trpaslík a elf stíhali hordu skřetů unášející hobity. Já tu stíhal lososovité ryby. Došli jsme k jezeru. U něj ležel opuštěný pes – inteligentní australský ovčák, nad ním táhly strašně nízké a rychlé mraky. Já jsem vytáhl prut a bičoval vodu. Trvalo chvíli, než jsem v hlubokém jezeru zvolil správnou techniku a nástrahu, ale poté se konalo sivenové eldorádo. V takhle vysoko položeném jezeru byste čekali podvyživené siveny podobné těm ze šumavských jezer. Opak je ale pravdou, chytáte tu chlapáky pomalu vyšší než delší. V tom do zátoky vjela loď. Pes na břehu zbystřil, spatřil své páníčky. Na lodi byla matka se synem a za sebou táhli síť. Tu dotáhli až k mému břehu a zvedli. Byla plná sivenů. Jednoho hodili hafanovi, ostatní začali na břehu okamžitě zpracovávat. Chápu, že každý se nějak živí a ryb je na severu dost, ale na takhle zapadlém jezeře mě výlev otrávil. Táhli jsme tedy raději plošinou a Norskem dál.

Najednou tu byla poslední významná skandinávská atrakce. Naštěstí to byla atrakce na kterou jsme se těšili snad ze všech nejvíce. Zaparkovali jsme na východisku na největší náhorní plošinu severu – Hardangerviddu. Při mé minulé návštěvě jsme tu během dvou dnů ušli s plnou polní přes 80 kilometrů, zakopávali o tisíce hub a vyčerpanou kamarádku Lucku jsme z plošiny takřka snášeli. V Čechách bychom ji možná nechali na místě a vrátili se pro ni vozem. Tady ale mluvíme o končinách, kam se dá dostat jenom pěšky, nebo helikoptérou. Tentokrát náš plán nebyl o nic méně ambiciózní. Hardangervidda místy připomíná měsíční krajinu, vanou tu silné větry a i v létě je tu většinou velmi chladno. Na někoho působí značně pesimisticky. Já tu však zažívám pocity diametrálně odlišné. Už samotná dominanta „Viddy“ – hora ve tvaru klobouku – Harteigen – mě nabíjí energií. K tomu přičtěte výskyt lišky polární, obrovskou druhovou pestrost ptactva včetně sovice sněžní, někde po plošině tahnoucí největší norské stádo divokých sobů a obrovskou vodnatost (plošina je plná jezer a mokřin) a rybnatost „Viddy“.

Už v samotném východisku poblíž osady Dyranut vládla expediční atmosféra. Chvíle před odchodem na plošinu si krátilo na protékající řece asi deset rybářů, nerybařící si chystali flinty a jiný traperský vercajk. Všichni tito se v následujících hodinách a dnech rozprchli po starobylých stezkách po plošině. I tady slouží na cestách už po staletích jako orientační body mohylky z kamenů. Řídili jsme se jimi tak i my. Mohyly nás vedly terénem podél jezer a řek, ze kterých jsme jako už po tolikráté pili čistou vodu. Každou přestávku jsme plánovali tak, aby se z místa odpočinku dalo rybařit. Norové mrskali vodu jezer sbiroliny s nastraženým červem, na řekách hlavně muškařili, já zůstal věrný přívlači. Čím jsme byli hlouběji na „Viddě“, tím více ubývalo lidí, až jsme zůstali na dlouho sami. V zapadlých jezerech na druhou stranu přibylo sivenů. Bivak jsme postavili v relativním bezvětří a strávili tu poslední noc v opravdové norské divočině. Ráno se ze stanu ani trochu nechtělo. Inu představa, že budete muset dát své tělo na odiv teplotě lehce nad nulou není příjemná ani v malebném Norsku. Nicméně představa že ještě chvíle otálení a nestihnete se za celý den vrátit k vašemu autu a čeká vás tu noc další, vás ze stanu spolehlivě vyžene. Tento den jsme prošli kousek od kloboukové hory Harteigen a už ani moc nerybařili. Vše bylo spíše ve znamení loučení s divočinou.

Auto nás přivítalo pozdě odpoledne a odvezlo do kraje Telemark. Tam jsme sice ještě spali na lesní mýtině, u stanu nám cinkaly ovce, hlavu očuchávali jezevci a při nočním rybolovu jsem se střetl s bobrem, ale už to nějak nebylo ono. Řeka byla podobná těm našem a poprvé po více než čtrnácti dnech mě od vody vyhnala tma. Ráno jsme vyrazil znova a chytal hlavně štiky a okouny, což byly první ryby, které jsem při letošním putování Skandinávií ulovil před dlouhou dobou na švédské řece lesní. Kruh se tak vlastně uzavřel.

Podívali jsme se ještě na nejjižnější bod Norska, kterému se říká „mys na kraji světa“. Závěrečná tradiční návštěva Osla už neměla se severskou divočinou nic společného. Nic vás ale nedovede lépe připravit na návrat domů do reality než návštěva parku Vigeland s monumentálními sochami a shlédnutí rozjařených Japonců napodobujících jednotlivé figury trpících soch..

Pak už byla jen cesta domů. Na počítadle kilometrů se postupně ukázalo 7000 km a posléze těsně před českými hranicemi ukázalo počítadlo osmitisícovku. Poté tu byla po dlouhé době dřevěná postel. Její pohodlí vám dá na chvíli zapomenout, že jsou země přeci jenom o něco krásnější a podstatně rybnatější než je naše vlast. Chvíli uvažujete, jestli se u nás vyplatí vůbec chytat ryby. Uplyne pár dnů a aniž si to uvědomíte, máte najednou prut v ruce, zdoláte krásnou rybu a zjistíte, že se to zatím stále vyplatí. Vzpomínka na zemi jež je rybářským rájem a o tom zda se tam rybařit vyplatí se tu nepochybuje, vás vždycky zahřeje u srdce. Zvlášť když víte, že se tam zase jednou vrátíte…

Ing. Radek Filip