Přečetl jsem tenkrát o feederu několik článků. Nevím proč, ale vzbudily ve mně dojem, že v té technice dříme docela slušný potenciál. A tak jsem před vánoci zašel do obchodu a udělal si radost. Tedy... zpočátku jsem si to myslel. Jenže první pokusy byly hotové fiasko. Dnes už vím, že vodu plnou ouklejí jsem si pro první krůčky s chvějivými špičkami vybírat neměl. Bohužel, stalo se. Špička se klepala, cukala, ohýbala a já sekal, motal, nahazoval a nadával. Sem tam jsem vytáhl plotici nebo cejna, ale jinak to byly galeje. Zkoušel jsem, co se dalo, ale moc jsem si nepomohl a tak se záhy feederové prutisko přesunulo do kouta za skříň, kde mohlo stát možná i dodnes - kdyby nepřišla povodeň.

Po povodni roku 2002 bylo všude kaprů jako máku, ale voda nepříjemně táhla, takže jsem se rozpomněl na feederový klacík v koutě a vzal ho k vodě vyvětrat. Hladoví šupináči tenkrát brali komukoli na cokoli, takže i já na feeder konečně pochytal pár pořádných ryb. Velice rychle mi začalo docházet, že tahle technika skutečně přináší pozoruhodné možnosti.

Následující jaro teoreticky vzdělán četbou několika málo tehdy existujích článků jsem se rozhodl smýt hanbu porážky a vrátil se na místo svých počátečních debaklů. Kousek za kouskem jsem se tenkrát prokousával k pochopení toho, co to provádím, učil se číst v pohybech špičky, motal, navazoval a koukal, co se po různých změnách sestavy bude dít.

Snažil jsem se hledat další články, ale v těch, které jsem objevil, nebyla ani stopa po odpovědích na moje otázky a problémy. Ale mezitím mi začaly jednotlivé střípky souvislostí zapadat do sebe samy. Veden ušlechtilou snahou ušetřit podobným zoufalcům trápení, jímž jsem právě prošel, rozhodl jsem se napsat článek, po jehož přečtení by inteligentnější čtenář pochopil, jak to celé funguje.

Nakonec ten článek nebyl jediný a ze mě se stal jeden z několika autorů, kteří pomáhali propagovat feeder při jeho vstupu na břehy českých vod. Někteří lidé dokonce nabyli dojmu, že to snad s tím feederem i umím. Speciálně jistý David Havlíček musel být velký optimista, když mě požádal, abych své umění předvedl před objektivem kamery. A já mu na to kývl. Snad proto, že jsem od přírody dobrodruh a zkusit se má všechno. Je fakt, že jsem toho nikdy nelitoval, snad s výjimkou okamžiků, kdy jsem viděl sám sebe na obrazovce. Naštěstí ale ve filmu existuje cosi jako střih, takže to úplně nejhorší naštěstí moc lidí nevidělo. Z toho, co zbylo, nakonec poskládali film, který se skutečně prodával. David dokonce věřil komerčnímu úspěchu natolik, že na obal nechal vytisknout nenápadný nápis: „1. díl". Lump jeden, ani se nezeptal.

Když jsem se ho ovšem dotázal, jestli vůbec pomyslel na to, že bych nemusel chtít točit nějaké pokračování, jenom se svým typickým HaDovským úsměvem pronesl: „No a ty snad nechceš?"

Musel jsem přiznat, že chci. Ne kvůli výdělku, pochybné slávě a už vůbec ne kvůli okamžikům, kdy se člověku dívá z půl metru do obličeje velká černá čočka objektivu. Nechtěl jsem ale přijít o všechnu tu legraci, „duchaplnou" konverzaci, narážky a provokace, které vyplňovaly všechen čas, kdy na kameře nesvítilo červené světýlko. Jenže jediné místo v celém tom cirkusu pro mě zbylo zase za prutem - a co hůř, před kamerou. Co dělat...

 

Měl jsem nakonec jedinou podmínku. Budou se chytat ryby a to různé ryby, na různých místech, v různou denní, noční i roční dobu a to do té doby, dokud jich nebude tolik, že se za ten výřad nebudu muset stydět. Navíc pokud možno na normálních svazových vodách a bez fixlování (tím však vůbec nechci říct, že by  to byl Davidův styl). Co se chytne, to se natočí. Byla to dobrá pomsta. Davida to muselo stát dost času, úsilí i prostředků, ale kupodivu vydržel všechno a ani neceknul. Dokonce i druhý David v týmu - režisér, kameraman, střihač a bavič David Bonaventura přežil všechny naše výpravy bez újmy na duševním či fyzickém zdraví. Ryby jsme nakonec nachytali, i když občas, hlavně zjara, jsem měl pocit, že naše kamera vládne mimořádně odpudivou silou pronikající hluboko pod vodní hladinu. Jak ji David Bonaventura vybalil z futrálu a přichystal k akci, ztuhla špička prutu jako prkno a přimět ji byť i jen k drobnému pohybu bylo prakticky nemožné. Ledva se ale kamera vzdálila nebo třeba došly baterie, děly se věci nevídané. Jakým zázrakem jsme nakonec natočili to, co jsme natočili, ani nevím. Fakt ale je, že postupně tohle prokletí pomíjelo a nakonec ryby i trochu spolupracovaly. Než se nám ovšem podařilo zkompletovat celý materiál, proteklo hodně vody pod našima nohama a ještě víc jedniček a nul datovými sběrnicemi naší kamery. Za tu dobu se přirozeně musela odehrát spousta zajímavých věcí hodných zaznamenání. Některé je lépe nepublikovat, ale o dvě, které na mě zapůsobily nejvíc, se s vámi podělím. Nečekejte bůhví co, ale možná během toho pochopíte, proč Davida tvorba jeho „dývídýček" baví natolik, že už kvůli ní pomalu ani nic jiného nestíhá.

V prvním z několika drobných příběhů, jimiž natáčení obohatilo můj rybářský život, se vrátím do doby natáčení prvního dílu, konkrétně do srpna roku 2007. Mohlo by se to jmenovat třeba

SUMEC Z DYJE

Ne, sumce z Dyje jste na feederové kazetě opravdu neviděli. Ale chytil jsem ho.

Na Dyji jsme toho totiž natáčeli víc. Já měl předvést něco málo kolem feederu a bratři Rozsypalové potřebovali natočit dost podstatnou část Tomášova DVD o přívlači. Dorazili jsme odpoledne a během pěti minut vypracovali hrubý časový harmonogram akce. Pro dnešní večer se počítalo s dvěma důležitými body - navštívit místní pohostinství, kde bude vypracován plán detailní a po jeho zdárném dokončení se přesunout k řece a pokusit se tam uspět při noční vláčce.

První bod jsme pojali velmi zodpovědně. Bylo potřeba vyřešit mnoho věcí a my jsme nic neponechali náhodě. Původně jsme měli jít na sumce v deset, ale pořád jsme ještě neměli jasno v některých zásadnějších bodech. V půl jedenácté už jsme sice viděli nejbližší budoucnost daleko jasněji, ale bylo třeba poladit ještě některé drobné detaily. Kolem jedenácté začali někteří ryby chtiví jedinci vyhánět svoje sousedy od stolu, na což ovšem v rámci tlupy zahrnující asi osm lidí čtvrthodina sotva stačila. Přitom opilého nebo tomuto stavu se blížícího člověka byste v celé sestavě nenašli. Všichni měli jenom úžasně rozkecáno a jak jsme se porůznu kratší či delší dobu neviděli, objevovaly se nové a nové informace, které bylo kolegům třeba sdělit. A tak to poračovalo i po cestě.

V půl dvanácté jsme se začali soukat do broďáků a chybělo asi dvacet minut do půlnoci, když jsme dorazili k vodě. Tomáš Rozsypal nás upozorňoval, že víc jak těch dvacet minut chytat nebudem, protože tu zrovna nedávno sebrali čtyřiceti maníkům za překročení povolené doby lovu „noty" a takovou ostudu si naše skupinka prostě nemůže dovolit.

Kráčeli jsme po uzoučké cestičce, když se u druhého břehu ozval slušný šplouchanec. Asi sumík. Dál bylo ticho. Ušli jsme ještě pár metrů a Tomáš nás začal navigovat do vody. Bylo třeba zabrodit pár metrů, abychom získali prostor pro nához, stabilní povrch pod nohama a také kvůli delším hodům.

Rozptýlili jsme se, abychom si navzájem nepřekáželi, protože nás bylo pět. Kromě mě se tu ve tmě rýsovala silueta Davida Havlíčka, kousek dál stál Tomáš Urbánek, kterého na Chytej známe pod přezdívkou Prutos, za ním další Tomáš, jehož příjmení jsem už dávno zapomněl, protože v tomto přetomášovaném světě se mu říká Vydrýsek a po mé levici se mi celkem zřetelně rýsovala postava Tomáše Rozsypala, jehož články jsem hltal v době svých rybářských začátků. Teď tady stojím vedle něj na jeho Dyji, držím v ruce cajk o jakém se mi v těch dávných dobách ani nesnilo a budu chytat dyjské sumatry. Jestli jsem měl někdy v životě pocit, že jsem to jako rybář někam dotáhnul, tak to byl tenhle večer...

A že to byl nějaký večer. Pořád ještě stačí jen přivřít oči a vidím to před sebou...

Tma rozdělená lesklým pruhem řeky, nad hlavou koruny stromů a nohy do půl stehen ve vodě. Rozhlížím se kolem sebe. Poslední z naší pětice se mi už rozplynul v temnotě, o kus níž po proudu vidím siluetu Davida Havlíčka a matně i Prutose. Nástrahy tam dole pode mnou do vody jen prší. Tomáš Rozsypal nad mou pozicí se brodí ještě výš a dál do řeky. Jdu kousek za ním. Před námi probleskuje jazyk proudu a nad ním se tyčí temná siluetu keře. Ten už roste na druhém břehu. Vypadá to, že Tomáš chce házet šikmo po proudu pod keř a odtud pomalu přitahovat nástrahu zpátky k sobě. Rád bych viděl, co s ní dělá, ale nevidím mu na ruce. Já to budu pálit přímo proti keři. To není tak špatná pozice, právě někde u keře se hodila ta ryba a já to teď mám nejblíž. Na prutu mám dvoudílný zvukový wobbler, se kterým se vláčejí sumci u nás na jihu Čech. Snad bude dobrý i tady. Odpálím nástrahu do tmy a dávám si pozor, abych netrefil větve visící nad vodou. Navíjím zpátky, cítím jak wobbler pracuje v proudu a přemýšlím, jestli je to tak dobře. Zároveň si hlídám domotaný vlasec, abych si nevyrazil koncové očko. Domotáno, wobbler se vrací pod keř. Tak to máme druhý hod, třetí, čtvrtý, pá... Buch! Do nástrahy něco uhodilo. Žádná morda to zrovna nebyla, ale sekám a mám na prutě rybu. Hlásím záběr a než stačím říct, že je to asi candát, ve vodě se to zamele a v pletence ucítím dva kopance. Nahlas tedy pronesu, že je to malý sumec a snažím se soupeře prosmýknout proudem. Jenže ouha! Potvůrka se zavlní a s pomocí proudící vody rozezpívá můj naviják, i když ne nadlouho. Mám solidní tuhý prut do 50 gramů a dvacítku pletenku, s tím už se dá na zdolávanou rybu velmi slušně zapůsobit. Brzda zmlkne, ryba opustí proudnici a už ji vleču ke břehu. Za chvíli se na hladině udělá kolo, vedle mě se objeví siluety kolegů a hladinu osvítí světla čelovek. V jejich světle se opravdu mele sumec. A kolik má? Osmdesát? Devadesát? Ba ne, nezdá se to, ale on není úplně špatný! Válí se na hladině a teď už vidím, proč tak chabě bojuje. Trojháčky nástrahy mu přišily koutek tlamy k prsní ploutvi a tak se víceméně kroutí na místě. David Bonaventura natáčí, ani nevím, kde se tu vzal. Za chvilku mám sumce pod nohama, Tomáš Rozsypal ho pleskne po tlamě, ryba obkrouží ještě dvě osmičky, dostane ještě jednu, ale to už leží jak placka. Tomáš ho drapne za čelist a podá mi ho.

A tak se mi splnil studentský sen. Stojím v Dyji, držím kroutícího se sumce a po jeho těle ručkují dva sumcaři -  Rozsypal s Havlíčkem, rozvinují metr a hledají konec sumčího ocasu.

„Sto sedm", zazní mi od kolen.

„Sto devět", oponuje druhý hlas.

„Takže sto osm." zprůměruju si oba výsledky.

Úlovek pozvedá náladu celé skupiny. Každý je po předchozí aktivitě v občerstvovacím podniku chytrý jak rádio, množí se duchaplné poznámky a všichni si k tomu musí říct svoje, což je voda na mlýn Davidovy kamery. Fotit nemá kdo. Nakonec s euforickým zvoláním, že naseru masaře, neb pouštím sedm kilo řízků, položím vousáče do řeky. Na rozloučenou mě ohodí, odře mi kartáči dlaň, prosmýkne se mezi našima nohama a je v háji.

Okamžik slávy je pryč, světla zhasnou, do půlnoci je deset minut a není tu nikdo, kdo by si nechtěl předchozí scény zopakovat, nejlépe v roli šťastného lovce. Všichni házejí jako o život. Ale po tom cirkuse, co jsme tu předvedli, se není co divit, že už žádný záběr nepřijde. Tak slepé a hluché sumce přece jen na Dyji nemají.

Za chvíli se prodíráme džunglí zpátky do civilizace a já se tetelím blahem - za čtyři minuty jsem lapnul na Dyji sumce přes metr!

To ale netuším, že příští léto tady strávím čtyři dny. Bez záběru.

Ústecké parmy

Byla zima. Jestli to nebyl leden, musel to být únor. Sníh ležel dokonce i v Praze - jak to zpívá Jarek Nohavica - nějaké ty tři centimetry, u muzea čtyři. V reálu z něj sice všude čouhal asfalt a tráva, protože sněžilo už před pár dny, ale něco bílého se tu tak porůznu rýsovalo. Stál jsem u magistrály vedle hlavního nádraží a čekal až se od jihu přiřítí auto s oběma Davidy - Havlíčkem a Bonaventurou. Měli zpoždění, protože jeli odkudsi z Vysočiny, kde natáčeli nějaký lov na dírkách. Naložili mě lehce vystydlého, omluvili se, abych tolik nevrčel a pro jistotu mi ještě nabídli sušenku, čímž mi definitivně ucpali hubu.

Než se tohle odbylo, byli jsme už o pět kilometrů blíž severním Čechám a svištěli si to směrem k Ústí. Jo, filmaři nemají lehký život a jsou pořád v pohybu.

V Ústí už tou dobou někde na břehu Labe ohříval židli Tomáš Hampejs (Tomash) se svým kolegou, aby pro natáčení zablokovali kousek břehu na nejslavnějším zimovišti parem v naší zemi - na proslulé pláži pod Střekovem.

My se zatím statečně probíjeli k cíli. Davidova satelitní navigace žvatlala na palubní desce, ale občas měla problémy sama se sebou. Překotné tempo výstavby silnic způsobilo to, že zejména těsně před cílem trpěla přemoudřelá krabička pocitem, že se pohybujeme někde po poli a dávala nám to patřičně najevo. Nevím, zda to bylo díky nebo navzdory její snaze, ale nakonec jsme šťastně dorazili, přivítali se s Ústečáky a dali se do vynášení nádobíčka.

Koukal jsem na vodu, na pruty ostatních rybářů i na šedé nebe nad hlavou a přemýšlel, co tady budu dělat. Voda táhla s každým metrem od břehu víc a víc a o její hloubce jsem nepochyboval.

Teď babo raď. Parmy jsem v zimě v životě nelovil, na tak velké řece v životě nechytal a teď tady budu před kamerou dělat chytrého. To si ten Havlíček nemohl najít někoho jiného?

Mám sice krmení, červy, velice solidní výbavu - ale kde tady mám hledat ryby, když je navíc kolem lidí jako psů? A to Tomáš říkal, že to ještě nic není. Jenže doma, když mám v zimě sto metrů od sebe chlapa, tak mi to tam připadá přelidněné a seberu se a jdu jinam. Tady budu mít k dispozici pár metrů břehu. Kdeže? Tady? Odtud až sem? Hm...

A jak se tady bude zdolávat taková pětašedesátka parma mezi tou spoustou nahozených prutů? Ale konec konců, napřed by musela nějaká zabrat, tak proč se stresovat.

Volím vyčkávací taktiku. Pečlivě navazuji dva heavy feedery, konverzuji s kým se dá, míchám krmení (je to takový kyt, v životě bych to u nás v zimě do vody nehodil, ale tady v tom proudu by to mohlo být akorát).

Celou dobu koukám, kam kdo nahazuje a co se kde chytne. Jenže každý hází tam, kde se mu ještě udrží olovo a parmu nevidím vyndat ani jednu. Jenom na horním konci pláže, kde se točí voda, se tahají cejni a karasi. To je flek, kterému bych rozumněl. Sedl bych si tam hned, ale kvůli cejnům jsme nepřijeli. No, půjdu do toho prsama, ono se to snad podá...

Naláduju krmítka, ozdobím háčky věnečkem červů a pošlu montáže do řeky. Jednu blíž a druhou dál. Ta vzdálenější sjede kus proudem, který hrne krmelec, jak nějaké smetí. Můj vlasec naruší osobní prostor rybáře po mé pravici a ten mě na to bez velkých skrupulí upozorní. Přehodím a nechám montáž ležet trochu blíž.

Čekám, co bude, ale nic se neděje. Zato se mezi námi vyrojí hejno omladiny náležející minoritnímu etniku, které je v Ústí bohatě zastoupeno. Evidentně je přilákalo Davidovo rejdění s kamerou. Kluci se nezdají být zlí, ale všude vlezou, pořád se na něco ptají, ve všem šlapou a jsou hrozně zklamaní, že nejsme z Novy.

Po pravdě řečeno, snažím se během jejich přítomnosti hlídat všechno možné, jen ne špičky prutů. Raději se budu chovat jako paranoidní xenofobní realista a později se za to stydět, než abych později litoval, že jsem se tak nechoval.

Najednou je ale všechno vzhůru nohama. Kolega po pravici vytahuje parmu. Moc se s ní nepáře, v kotrmelcích ji vyvleče na břeh a chystá se ji zmasakrovat. Není velká, půl metru nemá ani omylem. Všichni ti malí kluci s ním diskutují, zda ji pustit či nepustit, jeden chtivý akce se pro změnu nabízí, že ji zabije a rybář celkem logicky argumentuje, že je to jeho úlovek, na který má právo, který si hodlá ponechat a který si zabije sám. Řach! Parma dostane za uši, blýskne se kudla a na sněhu se objeví krvavé květy.

Věděl jsem, co tady můžu vidět, takže nejsem zas tak překvapen, ale David Havlíček je úplně v tranzu. Dívá se se na zlatavý válec barvící v křečích sníh a ve tváři má nepřítomný výraz. U nás na jihu je parma téměř posvátná ryba. Je jich u nás pár, jsou celoročně hájené a pokud je někdo bere, veřejně se toho neodváží, protože pravděpodobnost emotivní reakce někoho z přihlížejících je velmi vysoká. Bezprostřednost, se kterou můj soused proměnil pro nás nedotknutelnou rybu na kus masa do salátu, bere Davidovi dech.

Kamera vrčí.

O něco později se situace uklidní. Děcka se nás nabaží, jdou si hrát jinam a na mém bližším prutu se párkrát pohne špička. Stahuji druhý na jeho úroveň a snažím se krmit jeden flek. Podobně i ostatní dostávají nějaké záběry a zdá se mi, že i oni hází trochu blíž. Kdo ví?

Pak Tomáš vytáhne cejna a za chvíli ho David napodobí. Já mám jen jemné drbance. Rád bych zjemnil a podíval se, co to je, ale viděl jsem, jak bojovala sousedova parmička. Pokud chci parmu, zjemnit nemůžu. Ale aspoň měním červy za hnojáka.

Asi třicet metrů pod námi se zdolává další parma. Nekompromisní tah prutu, ryba vyletí na písek, týlní hmat, pár kroků od vody, klacek do ruky a... Jeden, dva, tři,... rány prší, jak kdyby se nezabíjela ryba, ale klepaly řízky. David Bonaventura točí na dlouhé sklo a David Havlíček počítá údery. Skončí snad někde u jedenácti. Tohle je dost i na mě - po dvou ranách musí vytuhnout i sumec Holdegrón z pohádek o Rumcajsovi. To si na ní ten chlap hojí nějaký mindrák?

A konečně mám záběr. Na první dojem jasný cejn. Za chvíli ho vleču ke břehu, hnoják mu vlaje z tlamy. Celkem slušná lopata, ale já bych potřeboval jinší rybu. Tu, co táhne támhle ten chlap pod námi. Koukám na to z dálky - lyžovačka, pár salt po sněhu, pusa klackem a šup do igelitky. Aspoň to má rychle za sebou...

Pomalu rekapituluji situaci. Pode mnou tři záběry - všechno parmy, jinak nic.

Nad námi záběrů dost, ale jen cejni a karasi, parma žádná. My jsme uvízli mezi tím. Málo cejnů, parmy nula. Moc nám to tu táhne na to, aby tu bylo víc cejnů, parmy tu asi vůbec nemáme. Dole se uvolňují místa, v hlavě se mi honí myšlenky, že bych si přesedl, ale mám tu hromadu krámů, pomalu se stmívá a David Havlíček je zabíjením parem natolik znechucen, že už vidím, jak můj případný úlovek ničemu neposlouží. Tady se dnes netočila feedrařina...

Během čtrnácti dnů se záběry ze střekovské pláže objeví na Chytej a rozpoutají diskuzi. Diskuzi o tom, kde jsou hranice únosné rybařiny - kde končí právo rybáře ponechat si svůj úlovek a začíná drancování vod, jemuž je třeba bránit.

Můj názor je takový, že ryby si můžeme brát, dokud jejich přírodní populace netrpí a udržuje se na slušné početní úrovni včetně udržení vyrovnané věkové struktury. U ryb pravidelně dosazovaných v lovné velikosti jako je kapr a duhák je to v podstatě jedno, tam rozhodují hlavně ekonomická kritéria.

Podle toho, co jsem slyšel, množství parem zimujících v oblasti střekovské pláže během posledních let výrazně kleslo. V takové situaci nezbývá než omezit právo rybáře na úlovek a chránit rybí bohatství řeky. Jak - o tom by měl rozhodnout hospodář revíru po celkovém posouzení situace. Já se toho zdržím, jsem v téhle otázce příliš zaujatý - pro mě je parma víc než jen ryba.

 

Pokud jste si dobře všimli, ačkoli jsem popsal dva, pro mě možná nejpůsobivější, zážitky z natáčení DVD o feederu, vlastně jsem na ten feeder dohromady nic nechytil. Jenže moje rybařina je o snech, příbězích a překvapeních. Zatím mě všemi těmito návykovými složkami zásobuje v dostatečném množství. Ačkoli k nim přicházím skrze ryby, není síla mých zážitků už dávno úměrná kilogramům či centimetrům. Ve svých článcích se to občas pokouším sdělit, občas i s jistým úspěchem. Trochu mě mrzí, že ani zdaleka nedokážu totéž prostřednictvím filmu.

Rád bych se to někdy pokusil napravit, ale nevím, zda to bude možné. Natáčení je týmová práce vyžadující spoustu času, prostředků, znalostí a také mnohem víc práce, než si většina lidí dokáže představit. Díky Davidovi a projektům, na kterých jsem s ním pracoval, si to dnes představit dokážu a na závěr tady skládám hold všem kameramanům, zvukařům, osvětlovačům, střihačům a dalším lidem, kteří nám ten zázrak pohyblivých obrázků dokážou připravit.

Miroslav Horáček

Poznámka redakce: videa zmíněná v příběhu č. 2 můžete vidět v naší rybářské TV
- reportáž ze závodů na dírkách >>>
- reportáž z lovu parem v Ústí nad Labem >>>