Nekrmím tři místa pro nic za nic. I když budu pravděpodobně chytat jen na jediném z nich, starší a chytřejší ryby si musejí na potravu dost dlouho zvykat. Ta další krmená místa jsou určena pro vycházky v příštích dnech. Kukuřice pro prvních několik návštěv bez problémů postačuje. Proudy jsou dost hladové lokality a drtivá většina kaprů tady nepohrdne jakoukoli dostupnou potravou, ačkoli vrozená opatrnost podpořená draze zaplacenými zkušenostmi je od světlého partiklu ležícího na dně zpočátku i odpuzuje. Ale dříve či později jsou zlatavá zrnka ochutnána, prozkoumána, shledána poživatelnými a konzumována. Někdy tento proces trvá dvě hodiny, jindy několik dní a tak obvykle chodím chytat až poté, co jsem konkrétní místo alespoň dvakrát předem provnadil. První zakrmení obvykle provádím během vláčkařské vycházky, později už si krmím nová místa, zatímco na jednom chytám.


Spotřeba krmení nemusí být velká, třebaže občas z nadjezí vytáhnou do proudů desítky ryb a kdysi to bývaly i stovky. Když se tahle masa kaprů začala krmit, našel jsem je už jen podle barvy vody. Jenže hlad po rybě je veliký, rybářů plno a vládnou stále lepším náčiním. V důsledku toho hejna kaprů už dávno prořídla a opravdových „kovaných“ říčňáků, těch vlastně nikdy nebylo mnoho. Proto vystačím asi s půlkilem kukuřice na jeden flek. Zvýšit krmné dávky není problém, daleko snadnější je místečko s pár kapry překrmit. Zakrmovat je třeba přesně – přinejmenším v den lovu, protože čím větší plochu zakrmíme, tím déle se bude čekat na záběr. Během lovu zakrmuji postupně, vždy jen několik hrstí a dokrmuji po každé ulovené rybě.

Jakmile už ryby v nějaké konkrétní lokalitě kukuřici znají, lze měnit její příchuť (ochucením při vaření), případně i barvu. Postupně je ale člověk nucen přejít na hrách, fazole či obyčejné brambory. Vůbec tyhle nástrahy nepodceňujte. Chytalo se na ně spousty let, ryby je mají rády a dnes, kdy skoro všichni chytají na hotové komerční nástrahy, jsou tyhle stálice překvapivě úspěšné.

Teprve až když ztratí i tyhle nástrahy na úspěšnosti, je nutné se praštit přes kapsu a nabízet rybám moderní pelety a boilies. Obráceně to nemá smysl.


V proudech se dají potkat i pěkně stavěné ryby

Před časem vyšel v Kajmanovi dvoudílný článek o starém rybáři Šlechtovi. Chytal i ty největší kapry právě na obyčejný hrách a kukuřici. Dnes díky intenzívnímu rybářskému tlaku by si už možná nezachytal, ale v proudech jsou ryby daleko méně proškolené a hlavně – mají větší energetické výdaje a méně potravy než jejich bratránci někde v nadjezí. Napoprvé proto obvykle „žerou, co dostanou“ a toho je třeba při lovu využít. Dál se ovšem kapříci zatraceně rychle učí.

Ke starému Šlechtovi se ještě vrátíme, až dojde řeč na náčiní, protože jeho nekomplikovaného pohledu na věc si velmi cením. Teď bych rád zavzpomínal na příhodu ze svých rybářských začátků. Vystupuje v ní – ostatně jak jinak – hejno říčních kaprů. Tenkrát ještě nebyl problém potkat čtyřicet půlmetrových šupináčů, jak si jezdí za letního odpoledne v průzračné vodě hluboké po kolena. A protože byli všem na očích, kdekdo se o jejich ulovení pokoušel. Ze začátku to asi šlo, ale když jsem je objevil já, stačilo, aby do jejich blízkosti dopadl splávek a prchali jako o život. Zkusil jsem tedy jinou věc – do trasy hejna postupujícího mělčinou jsem rozhodil hrst vařených kolínek a čekal. Trvalo dost dlouho, než první kapřík dorazil k místu, kde se na dně bělalo pár teček. Jakmile se ale k jednomu přiblížil, zaregistroval ho prakticky okamžitě, popojel k němu… a náhle se prudce obrátil a prchal, jakoby měl v patách všechny hrůzy kapřího světa. Celé hejno se doslova zbláznilo a mělčina se proměnila v obrovskou změť vln a vírů. Během pár vteřin jsem neviděl jediného kapra – a to všechno mělo na svědomí jedno jediné kolínko…


Malý, hubený, ale s ďáblem v těle

Dnes už na mělčinách hejna kaprů nepotkávám a tak musím jen sledovat občasné jemné pohyby feederové špičky vypovídající o tom, že o nástrahu sice byl jistý zájem, ale byla shledána nebezpečnou. Když chytáte několik dní po sobě na stejném místě s omezeným množstvím ryb, můžete si být téměř jisti, že se k tomuto stavu dopracujete.

Možná vás bude zajímat, proč jako každý slušný feedrař nespoléhám na použití krmítka a vnadicí směsi. Je to proto, že většinu opatrnějších ryb opakované dopady krmítka spolehlivě vyplaší a navíc se pak na místo stahují hejna bílé ryby – se všemi negativy, která z toho pramení. Takový lov přináší spíš záběry menších kaprů a je to ideální volba v okamžicích, kdy do proudů vyjedou za letních veder hejna kapříků z nadjezí.

Takže krmítko raději ne. Používám plochá olova o hmotnosti 20 g, která jsou dostatečně stabilní, aby udržela nástrahu na místě a přiměřeně vypnula vlasec. Navíc nenahazuji přímo do provnaděného místa, ale snažím se ho přehodit a montáž tam stáhnout. Jde o to, aby byl v místě lovu opravdu klid. Jsou sice dny, kdy můžete rybám na hlavu hodit cokoli a nevadí to, ale obvykle je to přesně naopak.

Montáž používám tu nejobyčejnější průběžnou s návazcem dlouhým 40 - 50 cm a někdy i delším. Na stojáku by byl zbytečně dlouhý, ale proud ho narovná a nástraha má díky té délce pořád trochu volnosti, takže je rybami přijímána s větší důvěrou. Navíc je dlouhý návazec určitou obranou proti nejobvyklejší fintě, pomocí které kapři odhalují zradu – ryba nasává partikl odspodu, někdy ho i zvedá do sloupce a spolehlivě odhaluje „uvázaná“ zrna. Tohle se naučí kapři i tloušti velmi rychle a přinejmenším některé pohyby špiček mých prutů nasvědčují, že se dole něco podobného děje.


Lysce lovím v proudech vzácně, tohohle jsem podsekl při lovu parem na nymfu

Měl bych také zdůvodnit volbu průběžné montáže. Důvod je jednoduchý – s paternostery ztratím při zdolávání víc ryb. Zátěž na bočním přívěsu se při zdolávání kapra vymetajícího všechny dostupné překážky snadno někde zamotá a navíc při prudkých obratech ryby silové rázy namáhají vlasec.

Paternoster používám v jediném případě – když jsou záběry proškolených ryb tak jemné, že už je s „průběžkou“ nedokážu seknout. Pak je jednou z možností zjemnění sestavy včetně snížení hmotnosti zátěže, což umožní použití jemného superostrého háčku s malou nástrahou. Následuje čekání na okamžik, kdy se ryba při ochutnávání píchne a lehká pevná zátěž jí háček na chviličku přilepí na pysk. Nevěřili byste, co je to za napětí, když vidíte milimetrové pohyby špičky, které občas ustanou, po chvíli zase začnou a vy čekáte na zlomek sekundy, kdy se barevný kousek laminátu zachvěje několikrát, uvázne na vteřinku v nepatrném předklonu… anebo se naopak z ničeho nic rozeřve brzda.


V létě vytáhnou do proudů hejna takovýchto dorostenců

Následné zdolávání na tenkém návazci (v případě hodně jemného braní to na přehledném místě může být i „dvanáctka“) je dost adrenalinová záležitost, ale většinou vyhrávám, protože největší ryby z hejna už v téhle chvíli zabírají jen výjimečně a možná na zakrmené místo ani nenajíždějí. Proto také kapraři prahnoucí po trofejních kaprech skončili u složité výroby boilies, vynalézání komplikovaných montáží, potřebují lovit v noci a stejně se kolikrát celé dny nedočkají záběru. A přitom nejednou při vizuální kontrole zjistí, že mají zakrmené místo vyžrané do posledního zrnka – kromě nástrah umístěných na háčku.

U říčních kaprů je to podobné. Začínáte záběry, při nichž jde pomalu prut do vody a občas končíte s rukou nalepenou na rukojeti čekajíce na milimetrový pohyb špičky. Já mám rád spíš ty začátky a proto vyhledávám nová neochytaná místa, používám nejobyčejnější nástrahy a když braní ochabne, stěhuju se dál. Za ten týden, který v létě šupináčům věnuji, stačím tak akorát obejít oblíbené fleky a většinou si zachytám.

 
Pohledný kapřík chycený při pokusech s pletenou šňůrou

Přejděme ke zbytku náčiní. Dlouho jsem se propracovával k ideální sestavě schopné citlivě detekovat záběry, poskytnout rybáři maximální zážitek a spolehlivě zdolat nesmírně bojovné ryby vážící 3 – 4,5 kg.
S navijákem jsem si nikdy hlavu nelámal. Jakákoli mašinka s dobrým chodem a přesně pracující brzdou je hodna čelit výpadům říčního šupináče. Zajímavější otázkou byla spíš volba prutu. Možná vám to bude připadat divné, ale pro svoje potřeby jsem si nakonec vybral prutiska z kategorie „light“. Pokud situaci „neustojí“, přecházím rovnou na „heavy“. Ostatně doma ani žádné „medium“ nemám.

Pokusím se teď vysvětlit svou zálibu v lehkých prutech.  Není-li rybářovým cílem maso, ale zážitek z lovu, je lehčí prut vnímán jako plus. Jenom je třeba, aby dokázal zdolat cílovou rybu s přehledem a dostatečně rychle – jednak abyste o ni nepřišli a také aby nebyla zbytečně stresována zdoláváním trvajícím i desítky minut. Moje souboje s kapry jsou „bitky na krev“, v nichž využívám měkčí pružný prut k tlumení prudkých pohybů ryby a nakládám mu, „co se do něj vejde“. Mezi lehkými feedery je proto třeba vybrat dostatečně odolný model – já konkrétně chytám na stará Shimana Technium, ale viděl jsem i vynikající Sportexy, líbilo by se mi Mivardi Professional ve 330 cm - zkrátka, kdo hledá, najde. Anebo nehledejte, prostě chytejte na silnější pruty a máte pokoj. Kaprům je to víceméně jedno. Ale vážně není důvod, proč by dobrý light neměl pro tento druh lovu ve většině případů stačit. Nechytám na nijak velkou dálku – obvykle do 15 m. Voda sice táhne, ale tam, kde lovím, je to tak akorát na dvouuncovou špičku. Z tohoto pohledu silnější prut nepotřebuji. Ani malá délka prutu nevadí. Proudy mají většinou dost vysoké břehy – přinejmenším nárazový břeh zátočin, pod nímž jsou vymleté rýhy sloužící kaprům za úkryt, obvykle vysoký bývá. To mi poskytne víc než nějakých 30 cm, o které light zaostává za pruty silnějších kategorií. A síla prutu? Vždyť té je pořád ještě nadbytek! To jenom půlka národa neumí nebo se bojí sílu prutu opravdu využít. Když naklápíte lehký feeder pod optimálním úhlem a přenášíte dostatečnou část síly na spodní díl, využijete celou křivku prutu a vyvíjíte na rybu enormní tah. Přitom právě ten někým i podceňovaný relativně měkký prut vykryje spoustu kopanců a efektivně brání vyříznutí háčku. Pořád se bavíme o lovu ryb do 5 kg, což nejsou žádné obludy. Ať jsou jakkoli bojovné, ty pruty zvládnou i víc. Pokud vybíráte prut pro podobný druh rybařiny, shánějte takový, o který se nebudete bát. Najdou se kousky budící značnou důvěru – táhnete, ohýbáte a pořád cítíte nějaké rezervy. Daleko nebezpečnější než mrtvý tah jsou pro prut nárazy anebo prudké škubance s pletenou šňůrou. Právě při natáčení instruktážního záběru s „pletenkou“ jsem si jeden z prutů, které jsem po letech praxe považoval za téměř nezničitelné, nakonec přerazil.

Po čase zjistíte, že se zdánlivě lehkým prutem zdoláte rybu možná i rychleji a s větší jistotou než nedaleko sedící bobkař s teleskopem. Potřebujete ale ještě jednu věc – dobře sladěný zbytek sestavy, protože ten, kdo chytá na vlasce kolem 0,25 – 0,30 mm, ten si s většinou věcí hlavu lámat nemusí.

Na říční kapry používám návazce 0,14 – 0,18 mm na monofilním kmeni o stupeň silnějším, ve stísněném prostoru i něco silnějšího. Čtrnáctka vyžaduje spoustu místa a minimum vázek, ryby musíte dost dlouho vodit a i tak sem tam o nějakou přijdete. Moje oblíbená místa jsou ale přesně opačného charakteru. Nepřístupná, nepohodlná, s balvanitým dnem a občas i stromy zasahujícími do vody. Tím pádem je mou nejoblíbenější sestavou kmen 0,20 mm s návazcem 0,18 mm. Do toho už se dá opřít, s rybou můžete opravdu bojovat a čelit i případným tvrdým únikům do vázek. Při těch je dobré dodržovat pár základních pravidel. Musíte být myšlenkami o krůček před rybou – to, že zarazíte brzdu nadoraz a s ohnutým prutem budete doufat, že vlasec vydrží - to je už konečná stanice. Snažte se tomu předcházet. Povolte rybě, kdykoli jede pro vás žádoucím směrem a vzdaluje se od překážek. A jestliže nabírá směr a vy už tušíte kam, snažte se, aby se o dosažení či nedosažení vázky nerozhodovalo na posledních metrech, ale hlavně po trase výpadu. Pokud začnete brzdit rybu pár metrů od potopených větví, pravděpodobně zjistíte, že vlasec se dá při enormním tahu o těch pár metrů prostě natáhnout. Budete-li rybu tvrdě brzdit téměř od počátku výpadu, kapra velmi pravděpodobně zastavíte nebo ho náklonem prutu budete kousek po kousku vychylovat tak, že překážku mine, zazmatkuje a vrátí se na střed řeky. V podstatě se dá říct, že ryba zdolávaná aktivně a pod dostatečným tahem nemá čas toho moc vymyslet, špatně se orientuje i hledá překážky a velmi pravděpodobně skončí na břehu. Právě pasivní strategie boje mě kdysi stála hodně ztracených ryb.


Obvykle platí, že dva pruty jsou víc než jeden

Časem zjistíte, že přetrhnout lehkým feederovým prutem novou čerstvě navázanou „osmnáctku“ je téměř nemožné, ale najdete jiná slabá místa. Malé feederové háčky se při silném tahu rády vyřezávají. To je jeden z důvodů, proč při lovu říčních kaprů nerad používám nepružící pletenou šňůru. Ale i při použití vlasce je lepší mít dostatečně robustní háček (mnoha feedrařům by moje háčky přišly velké), který ovšem musí velikostně ladit s použitou nástrahou. Dalším problémem jsou uzly – teprve při extrémních bitkách s říčními kapry jsem zjistil, že lopatky některých (zejména malých) háčků se dají doslova prorvat závity uzlu a obecně býval háček uvolněný v uzlu jednou z nejčastějších příčin ztráty ryby. Proto precizní navázání všech uzlů je pro mě jakýmsi obřadem při začátku každého lovu. Vzpomínáte si na starého Šlechtu, jak zamazával uzly kalafunou a věšel na háček židli? Absolutní důvěra v sestavu je právě tím, co vám dovolí bez zaváhání tvrdě bojovat s rybou unikající do vázek. Pro mě je naprosto nepřijatelné mít sestavu navázanou odminula nebo bůhví od kdy. Uzly převazuji i během lovu, například po každé velké rybě, vyrvání olova z vázky apod. Podobně často měním i návazce nebo odstřihnu konec kmene, jejichž pevnost oděrem rychle klesá. Výsledkem je sestava, na kterou se můžu absolutně spolehnout. Výsledkem na druhou pak je skutečnost, že s návazcem z osmnáctky jsem v poslední sezóně neutrhl jedinou rybu – a přál bych vám některé ty boje vidět.


Co říci závěrem? Vypěstoval jsem si časem specifickou techniku, která mi dovoluje maximálně si užít rybařinu na revírech, které mám k dispozici. Příliš velké ryby tu nemáme, ale s jemnějším náčiním se dají na jejich lovu i tak prožít nezapomenutelné chvíle. Ostatně - když s tím jemným náčiním zdoláte během pár sezón několik desítek bojovných ryb, možná zjistíte, že jeho jemnost je vlastně jen zdánlivá. A pokud snad pochybujete, půjčte si někde do ruky muškařský prut a nechte si vyprávět, co se na ten dá všechno vytáhnout…

Text a foto: Miroslav Horáček

Tento a další články naleznete v lednovém vydání časopisu KAJMAN Kajman