Pohledný šupináč chycený v srpnu 2008

Jediné, co jsem nedokázal, bylo přesvědčit ho k použití silnějšího vlasce. Špičkový návazcový materiál věhlasné firmy navázaný na konci sestavy ho nikdy nezklamal a zdolal na něj spoustu kaprů a jakých! Nezdá se mi to, ale kamarád je v některých ohledech lepší rybář než já a tak se nakonec rozhoduji nechat událostem volný průběh.

S poměrně smíšenými pocity usedám s obyčejným teleskopem pod převislé větve a jak tak koukám na olejovitě hladkou hladinu řeky, pomalu se mě začíná zmocňovat lehká forma lovecké horečky. Flek je chytán poprvé v sezóně, tři dny krmen a vysoké průtoky na jaře dopravily do tohoto úseku nepochybně to nejlepší, co bylo k dispozici. Teď jen aby brali...

Čas plyne. Zbaven povinnosti sledovat obligátní pocukávání feederové špičky můžu těkat pohledem kamkoli se mi zlíbí a tak zahlédnu koutkem oka, jak se kamarád sedící vedle mě naklonil dopředu. Bleskově přejedu zrakem ke špičce jeho prutu a stihnu ještě spatřit poslední ze série záchvěvů, než ji utne prudký pohyb štíhlého šedočerného blanku směrem dozadu. Následuje ohnutí prutu do krásného oblouku a chvilka napětí - bude následovat to, kvůli čemu jsme sem přišli? Není třeba se ptát podruhé. Ozve se brzda, tón jejího zvuku nabírá na výšce i intenzitě a není pochyb o tom, že na háčku visí jeden z „tamtěch". Kolega zkušeně nechává rybu kousek odjet a pak pomalu stupňuje tah, aby zastavil její první výpad. Dělá to dobře, jenže... to, co zasekl, si s nějakým jeho snažením nedělá nejmenší starosti. Ryba nevymýšlí žádná alotria a prostě jen  bere kramle středem řeky. Ani po nějakých osmdesáti vymotaných metrech to nevypadá, že by plánovala s tím přestat. Je třeba přitlačit na prut a trošku i na lamely brzdy skryté v ústrobách japonského kolovrátku. Děje se tak a já se zájmem sleduji křivku prutu. Začíná vypadat skutečně zajímavě. Ostatně zkuste si někdy přetrhnout tahem feederového prutu návazec o nosnosti bezmála 3 kg.


Tady někde se schovávají

Když se dost vynadívám, uvědomím si, že zvuk navijáku se co do výšky tónu vůbec nezměnil. Cívka se pořád plynule otáčí a průměr návinu se povážlivě zmenšil. Vedle sebe slyším otázku: „Co s ním mám dělat?" Odpovídám krčením ramen. Břeh je zarostlý, rybu by bylo možno sledovat pouze řekou, která je tu dost hluboká a plná kamenů. Nakonec nabízím, že se vykoupu, protože ta ryba za to stojí, jenže kamarád má svou hrdost. Je to jeho boj. Ovšem v téhle chvíli, za tohoto rozložení sil a bez ponižující koupele beznadějně prohraný. Zbývá už jen doufat v zázrak, ale ten nepřichází. Zato přichází čas na radikální řešení celé situace. Nevím, zda to má na svědomí páčka bojovky stlačená na doraz nebo prsty na cívce, ale brzda náhle oněmí, prut se ohne  ještě o kousek a pak vlasec prostě tiše zplihne. Žádné prásknutí nebo něco takového. Člověk si sotva stačí všimnout, že se to stalo... teď.

Kolega mlčí. Pak beze slova amputuje zbytek návazce a naváže nový háček na holý kmen...


  V létě občas bývá voda překvapivě čistá

Snad si ještě pamatujete, jak jsem se v minulém čísle Kajmana pokusil popsat svá první setkání s říčními kapry, zdržujícími se přes léto v proudných úsecích některých našich řek. Není to žádný zvláštní druh nebo kapří rasa, jsou to obyčejné vysazené ryby, které se ale zhlédly v životě svého divokého předka a vedou přes léto skromný život v relativně tažných úsecích, kde byste možná ani kapra nehledali. I když se nejedná o žádná monstra, patří souboje s těmito rybami k tomu nejlepšímu, co jsem kdy na rybách zažil.

Vypadá to možná, že svoje oblíbence až příliš vyzdvihuji nad zbytek kapřího národa, ale mám dost důvodů, proč na ně takto nahlížet. Asi nejlépe to bylo vidět po povodních v roce 2002 a na jaře roku následujícího. Tenkrát byla kaprů plná řeka. Celkem mě minul podzimní masakr dezorientovaných šupináčů vyplavených z chovných rybníků, protože jsem běhal za štikami, ale následující rok byla řeka skoro bez dravců, zatímco kaprů bylo pořád ještě dost. Už v květnu jsme jich na přítoku nedaleké přehrady nachytali desítky a mezi nimi skončily občas na háčku exempláře, které se po zaseknutí bránily tak tvrdě, že překonávaly vyplavené rybniční kapry ne rozdílem jedné třídy, ale hned několika. Připadalo mi to jako superbike proti stopětadvacítce. Prvních pár ryb jsme ani nezdolali a přemýšleli, co nám to zabralo za monstra. Tihle první „nadupaní" šupináči nás zastihli při lovu plotic s vlascem 0,12 mm, protože bílá ryba vytahuje proti proudu dřív než kapři. Už měsíc jsme vesele lapali "bělobu", když se koncem dubna na našich zakrmených místech objevili první kapři. Byly to vyplavené ryby z rybníků snažící se vyjet proti proudu a možná se i vrátit na místa, odkud je přinesla voda a kde se měli dobře. Většina z nich byla po zimě v tak bídné kondici, že se kvůli nim téměř nevyplatilo zesilovat návazec.  Zdolat průměrného rybničního emigranta sotvakdy  zabralo víc jak 10 minut a většinou skončil v podběráku daleko dřív. Do toho ale najednou začaly tu a tam přicházet záběry ryb, které se s námi vůbec nebavily. Ale jak nebavily! Byly schopné vymotat skoro celou cívku plavačkového navijáku, odsoudily nás k desítkám minut odevzdaného držení prutu a nakonec si v prakticky čisté bezvázkové vodě stejně vždycky našly něco, o co návazec urazily. Vypadalo to, jakoby celou dlouhou dobu zdolávání nedělaly nic jiného než hledaly potřebný pevný bod. Jak ho našly, byl zpravidla konec. Kamarád vodil dvě takové ryby víc než hodinu, ale z vody je nedostal. Ba co víc, ani je nezahlédl. A to má pak fantazie zelenou!

V hlavě se nám honily myšlenky o pěti, sedmi či desetikilových obludách.

Nerad prohrávám a tak pro mě po dvou potupných nakládačkách lovy plotic skončily. Zesílil jsem návazec napřed na čtrnáctku - přesněji řečeno, nemaje nic silnějšího, navázal jsem háček na kmen bez návazce. Nepomohlo to. Půl hodiny jsem běhal po břehu za rybou, která si nakonec stejně zase našla něco, do čeho se dokázala zamotat.


  Tenhle už dobojoval...

S ohledem na plavačkový prut jsem příští vycházku navázal na kmen z osmnáctky šestnáctkový návazec. Nejlepší co jsem sehnal. Říkal jsem si, že je to naposledy po dobrém. V batohu se mi pro případ, že by to snad zase nevyšlo, hřála cívka s dvaadvacítkou. Kaprů bralo dost, ovšem záběr „turboryby" se dostavil v průměru jen jeden za vycházku. Doufal jsem, že se ho dočkám a mé přání bylo vyslyšeno. Když jsem konečně vodil na šestnáctce první torpédo, cítil jsem, že tentokrát už jsou síly vyrovnané. S matchkou ohnutou do pravého úhlu jsem po nějakých 60 odvinutých metrech zastavil první únik ryby a po nějakých dvaceti minutách úporného přetahování  podebral... hubeného ploutvatého „říčňáka". Doufal jsem, že je to nějaký omyl a že příště už v mém podběráku skončí ryba, jejíž fotky vzbudí zaslouženou úctu a obdiv, jenže ouha. Do večera jsem stihnul vyndat ještě jednoho říčního fantoma a během následujícího týdne dva další. Vždycky jsem doufal, že na mě v závěru zdolávání vykoukne z vody pořádný macek, ale pokaždé to skončilo tím, že jsem podebral štíhlého zlatohnědého šupináče bez jediné poskvrnky s sploutvemi jako vějíře a délkou kolem 60 cm. Jedno obzvlášť namakané kapřisko mě tenkrát dokonce málem utopilo. Přesně v okamžiku, kdy jsem nad ním začal získávat kontrolu, objelo potopený kámen a já si ho s matchkou v ruce doplaval vymotat. Vlasec se přitom obtočil kolem špičky prutu a když uvolněná ryba vyrazila, čtyřmetrová páka matchky mě  prakticky celého zasunula pod vodu. Prut se svým nenahraditelným kultovním černým Shimanem jsem pustit nechtěl a než jsem našel polohu, ve které jsem byl schopen pokračovat v souboji, nalokal jsem se jako nikdy předtím. Hlavou mi přitom proběhla pěkná řádka celkem nevábných vizí a myšlenek. Dodnes si vzpomínám, jak jsem lapal po dechu, prskal vodu, nadával a utěšoval se myšlenkou, že až bude nejhůř, ještě pořád se můžu toho prutu pustit. Pak kapr zatočil, na chvilku povolil tah a mě nevím proč napadlo otočit se naznak s nohama k rybě, aby mi kapr hlavu naopak zvedal z vody. Světe zboř se, ono to fungovalo. Zvítězil jsem a s pomstychtivým výrazem v tváři pozval poraženého protivníka na návštěvu do kuchyně. Když dnes někdy dávám k lepšímu, jak mě málem utopil kapřík dlouhý 57 cm, setkávám se sem tam s nedůvěřivými pohledy - i když je to možná hlavně proto, že málokdo zná jiného podobného blázna, který by tam do té vody vlezl.

Když přišlo léto, vydal jsem se opět za kapry do proudů. Nachytal jsem jich ten rok opravdu hodně, ale protože to bylo mimořádně horké léto, většinou se jednalo o vytažené ryby z nadjezí. Některé bojovaly slušně, jiné to na konci vlasce tak nějak odpotácely, ale na dvou či třech místech se stabilně vyskytovaly ryby, jejichž bojovnost vysoko převyšovala obvyklý průměr. Snažil jsem se zjistit, co podobná místa spojuje a na základě zjištěných souvislostí hledat další. Moc jsem jich nenašel. Ukázalo se, že v proudech nad každým velkým nadjezím existují partie, do nichž zjara nebo během léta nějaké ryby vytáhnou, něco se v nich dá chytit skoro všude, ale opravdu dobrý flek se zajímavými rybami je tam často jen jeden, maximálně dva. Pro mě je důležité i to, aby se jednalo o místa hůře přístupná a běžné rybáře odrazující buď  neatraktivním vzhledem nebo obtížností lovu. Řadu potenciálně zajímavých fleků totiž udržuje rybářský tlak ve stavu téměř dokonalé sterility a jen pohyby rybí obsádky tu a tam přinášejí do oněch míst další várku potenciálních obětí. I u míst, kde zatím relativně v klidu chytám, je jen otázkou času, kdy je někdo objeví a vyplení. S několika skvělými místečky už jsem se rozloučil a nedělám si iluze, že ty další nikdo neobjeví.

V proudech obvykle lovím krásně čisté a zdravé ryby

Místo, kde jsem říčňí kapry ulovil poprvé, jsem si v onom popovodňovém roce šetřil, abych mohl demonstrovat úžasnou vitalitu tamních ryb kamarádovi. Scénu z naší výpravy jsem pro navození patřičné atmosféry zařadil na úvod článku. Akce se tenkrát opravdu vydařila. Byly tu možná ještě větší ryby, než jsem si pamatoval z dřívějších let a několik jsme jich navzdory vší snaze utrhli, zejména v potopených větvích, do nichž se nejzkušenější a samozřejmě i největší exempláře vrhaly okamžitě po záseku. Co byla zač to torpédo, které po záseku prostě odjelo po proudu, dodnes nevím. V následujících letech jsem se tu s něčím podobným už nikdy nesetkal.

Tomu, co jsme tenkrát dokázali zdolat, vévodil nádherný šupináč dlouhý 62 cm. Byl to hotový nezmar. V průběhu souboje jsem už prakticky oplakal. Asi půl minuty jsem ho dokázal držet na hranici mezi volnou vodou s vrbovým křovím. Normální rybu bych prostě otočil, jenže tahle dokonale věděla, co chce. Znovu a znovu se obracela hlavou k místu, kde se větve dotýkaly hladiny a rvali jsme se celou tu dobu o snad půl metru vlasce. Nakonec v sobě kapr našel tolik sil, že se prodral kam potřeboval. Jinak bych ho musel urvat. Jenže místo, aby se okamžitě zamotal a utrhl, projel pod větvemi až ke břehu, na mělčině zazmatkoval a stejnou dírou, kudy do roští vjel, zase vypálil na volnou vodu. Druhou šanci provést mi něco podobného už nedostal a skončil v podběráku, odkud během chvilky putoval zpátky do řeky.


Tohle byla s ohledem na velikost absolutně nejbojovnější ryba, co jsem kdy zdolal

Myslel jsem si, že ryba podobné velikosti už mi víc předvést nemůže, ale dva roky nato jsem na stejném místě zapřáhl prakticky identický exemplář a celou dobu zdolávání byl přesvědčen, že tohle zvíře musí mít 7 - 8 kg. Popisovat, jak moc jsem měl ohnutý prut, jakou razancí byly vedeny všechny výpady a úniky a jak dlouho to celé trvalo, nemá cenu. Stačí říct, že tou dobou jsem lovil „turbokapry" třetím rokem a myslel, že už mě jejich bojovnost nemůže překvapit. Tahle ryba to dokázala. Žádná další už se jí od té doby nedokázala vyrovnat.

Zase jsem žádného obra nechytil, ale ten souboj měl pro mě jinou cenu - náčiní obstálo (tenkrát jsem chvílemi nevěřil, že by vůbec mohlo) a dařilo se mi reagovat dostatečně rychle na všechno, co ryba dokázala vymyslet. Získané sebevědomí se ukázalo být cennou devizou do dalších soubojů a postupem času počet mých porážek výrazně klesl. Ač bojovní, jsou i říční „turbokapři" pořád jen ryby o váze několika kilogramů. Fyzické převaze člověka odolat nemůžou a celé moje vyprávění je jen jakousi historií hledání náčiní, na němž bude souboj maximálně napínavý, ale s téměř stoprocentní vyhlídkou na vítězství rybáře. Je fakt, že jsem začal z jemnějšího konce a musel postupně přitvrzovat. Kdybych od začátku používal kaprové děličky a dostatečně silný vlasec, ani by tento seriál neměl proč vzniknout. Prostě bych vše odbyl zmínkou, že jsem zdolal pár bojovných kapříků kolem 60 cm a tím by to haslo. Díky feederovému prutu, který zachovává určitou dávku jemnosti při možnosti použití dostatečně hrubé síly, jsem si užil souboje s rybami, na které nezapomenu, dokud mě smrt nebo Alzheimerova choroba od mých vzpomínek neoddělí.

Jak vypadá můj arzenál pro boj s nejtvrdšími soupeři, které řeky v mém okolí nabízejí, se spolu podíváme příště.

Kapr ze soukromáku - potěší rozměry, s bojovností je to slabší

Dnes se ještě rozloučím obrázkem kapra z komerčního revíru, abych ukázal, že není zas tak těžké chytit si většího kapra. Tohle je zhruba sedmikilová ryba chycená rovněž na feeder. Vypadá docela impozantně, ale s jejím zdoláním ani se zdoláním několika dalších podobných mnoho problémů nebylo. Vlastně jsem jen držel prut a chvílemi točil kličkou. Šupináči z proudů o třetinové váze mě nejednou potrápili daleko víc. Ta občas až vyzáblá stvoření na většině ostatních snímků možná na první pohled nebudí mnoho respektu, ale na prutu si ho získat dokážou. Nevěříte? No... myslím, že byste měli.

Tento a další články naleznete v prosincovém vydání časopisu KAJMAN Kajman