„Tolik lidí, tolik různých oddělení, sestřiček a doktorů! To vše jen aby zvítězil člověk nad zákeřnou rakovinou!", říkám si v duchu. „Přece nezarmoutím pacienty!", dodávám si kuráže. Hned na úvod přirovnám rybařinu k chytání nadějí. Paní doktorka, která přednášku uvádí, se začíná omlouvat, že přišlo tak málo pacientů. Také samotní pacienti volají, že jejich kamarádi by přišli také, ale že jsou napíchnutí na „chemo", že mají narušenou imunologii atd. Ale to mi vůbec nevadí. I kdyby tam byl jeden jediný pacient, kterému bych třeba jen na nepatrnou chvíli pomohl svým vyprávěním, aby nemyslel na nemoc, byl bych šťastný. Vyprávím, ukazuji fotky a přidávám humorné historky. Všichni, co poslouchají, mají někde napojené hadičky, holé hlavy, ale jedno mají společné. Oni tím vyprávěním přímo žijí! Smějí se! Reagují jako malé děti. Babičky v první řadě humorně glosují moje rádoby srandovní příhody z cest. Dokonce pozoruji jednoho pána, který přišel na přednášku se zavázaným krkem. Jak se usmívá a kroutí krkem nad těmi neuvěřitelnými příhodami, vidím, jak mu začíná přes bílé obvazy prosakovat krev. Tak neuvěřitelně vděčné publikum jsem ještě neviděl. Na závěr dostávám velkou kytici. Skoro každý na mě volá něco pěkného. Babičky v první řadě mi podávají ruce. Nejvíce mě těší slova starší paní: „já tou vaší přednáškou budu žít zase nejméně čtrnáct dnů!" Jak mi tak děkují, jsem skoro na „měkko." V tu chvíli se vzadu u schodů objevuje dlouhovlasá dívka. Nesměle a nehlučně jako stín prochází řadou židliček až ke mně. Je prostě oblečená a hlavně neuvěřitelně stydlivá. Když mizí její ruka v mé dlani, slyším nesmělé polknutí a hlas zrazený sevřeným hrdlem. Podívám se jí do očí. Jsou jako zrcadlo do duše. Je mi najednou, jako kdybych slyšel velebný chór andělů. „Prosím?! Co byste chtěla?" ptám se potichu. „Já, já bych chtěla ...být rybářkou! Hloupé, viďte?! Ve svých sedmnácti letech bych chtěla lovit naděje celého světa a rozdávat je druhým!" V tu chvíli si uvědomuji, že musela slyšet ze svého úkrytu u schodiště celou přednášku. „Na tom nic není", kasám se, „chce to jen trochu trpělivosti a času! Uděláte si rybářské zkoušky, pořídíte výbavu a můžete rybařit, jak se vám jen zlíbí!" „I v nebi u toho vašeho Svatého Petra - patrona všech rybářů?", ptá se napůl pohrdavým úsměvem. „V nebi rybaříme už i teď! Stačí pozorně sledovat odraz oblohy na hladině a už si připadáte jak v nebi!" Po těch slovech má neznámá rybářská adeptka trochu posmutní. „To by se mi moc líbilo. Trpělivost bych měla, ale ten čas mi schází...mám leukemii! Dnes sem nastupuji na léčení!", dodává smutně. „Tady Vás dají dohromady. Lékařská věda je dnes...!" Už jsem to nedořekl. „Bezmocná! Nebojte! Já vím, co mě čeká!", dostávám břitkou a chladnou odpověď, která mě bodá jako nůž. „Dobře, uvidím, co se dá dělat! Nemohu Vám teď nic slíbit! Domluvím se s vaší paní doktorkou a udělám vše, abychom si spolu vyšli na ryby!"
Najednou jsem byl schopen udělat daleko víc. Zatelefonovat jejim rodičům a vyžádat si jejich souhlas a přemluvil zdravotní sestřičku i ošetřující lékařku. Doma jsem našel rybářskou vestu, nachystal krabičky s rybářským vybavením a vše pečlivě nabalil do batůžku.Vyčistil prut, že se blýskal jako nový. V prodejně s dětskou obuví koupil podle její nožky modré gumáky s usměvavou rybkou na boku.
Pak přišel ten den, na který nezapomenu. Oblečen v rybářském stojím brzo ráno na dlouhé nemocniční chodbě. Všechny věci jsem odevzdal na pokoj. Jen hodná sestřička stojí u zrodu nové rybářky. Pomáhá jí s oblékáním. Pacientky na pokoji jsou také vzhůru. Občas zaslechnu jejich smích. Po otevření dveří se musím zhluboka nadýchnout. Zelený klobouček s kapsičkama připomíná spíše nadšeného zahrádkáře, ale když vidím ty její oči zářící nadšením, volám: „Hrome! To koukám! Kde se tady naráz vzala taková rybářka!?", snažím se úspěšně maskovat úsměv. Proud slov se řítí nezadržitelně jako lavina. „Čepici mám od jednoho pana doktora, svetr je od sousedky, co je se mnou na pokoji. Kapsáče jsou moje a rybičkové gumáky? Ty jsou snad od samého Svatého Petra! Jupí! Vždycky jsem si takové přála!", raduje se jako malé dítě. Její radost se přenáší na sestřičku i její kolegyně na pokoji. „Tak něco chyť!", slyším volat ještě z dálky její kamarádky. Nejedeme moc daleko od města. Auto nechávám kousek od vody. „Co kdyby?!" Pochyby a instrukce z nemocnice mi přece jen nedovolují odhodit veškerou odpovědnost a radovat se spolu s mou svěřenkyní z náhle získané rybářské svobody. Snažím se chovat tak, aby si nemyslela, že jí nějak rozmazluji. „Tak, tady to provlékni! Tady to navaž! A takto se napichuje červík!", radím zasvěceně. „Fuj to nedokážu!", ušklíbne se nad svíjejícím tvorem. „To nevadí! Ukaž! Já ti ho navlíknu na háček!" Nabízím se. „Je to přece normální děvče a může mít k určitým věcem odpor!", omlouvám ji v duchu a nahlas dodávám: „To často nedokáží ani velcí rybáři! Ale teď už chytej sama. Já jdu tady nad tu vrbičku. Jak se ti splávek rozjede po hladině nebo potopí, zasekni!"
Počasí je špatné. Podzimní mlha se líně plazí nad okolní krajinou. Příroda je šedá stejně, jako nebe nad námi. Chlad hledá sebemenší skulinku, jenom aby pronikl na tělo. Řeka je přikalená a líně se valí kolem nás. Je jí jedno, proč zde jsme. Přes vrbové proutky hledím po proudu na novopečenou rybářku. Chvíli drží prut a pozoruje splávek. Pozoruje oblohu. Dívá se po zemi a najednou začíná opatrně lézt k vodě. V tom okamžiku jí rybka divoce zacloumá celou udicí. Sama se chytla a teď táhne do proudu řeky. „Mám ji! Mám rybu!", ozývá se nadšené volání. Než udělám těch pár kroků za keř, slyším srdečný smích. „Moje" svěřenkyně sedí v bahně. V náručí drží malého cejnka, který se mrská jako o život. „Už toho nech! Stejně tě pustím!", směje se úspěšná rybářka. Hruď má celou od rybího slizu a obličej pihovatý od bahna. Ten její smích září celou krajinou. Je jako sluníčko. Kam její úsměv dopadá, tam hřeje a rozdává radost. Najednou se spolu smějeme všemu. Klouzavému blátu pod nohama, špinavým kalhotům, bahenním zábalům na její tváři a popletenému cejnkovi, který po puštění do řeky najíždí zpět ke břehu, ke své přemožitelce.
„Sama jsem chytila tři rybky a další nevyužité záběry ani nepočítám! Viděl jsi tu žlutou flotilu plujících lístků? To bylo divokých hus, co táhly po obloze? Jak se v letu střídají! To je úžasné! Já jsem tak šťastná! Tolik jsem toho prožila za jediný den!" Pusa se jí nezastaví, ani když jí dávám pod zadek starou deku, aby nezamazala od bahna sedačku automobilu. „To byla divoká jízda! To bys koukal, jak jsem si to sjela po zadku tím nejhorším bahnem až do vody!" Mám radost. To je slabé slovo. Celý se tetelím radostí! Najednou vidím, že se se mnou vrací jiný člověk. Mám trochu obavy, že se změní, jakmile se přiblížíme k nemocnici, ale mýlím se. Ještě když ji opouštím, slyším veselý hlahol a smích rozléhající se po tiché nemocniční chodbě.
Když to jde, přijdu za ní na krátkou návštěvu, nebo jí alespoň zavolám. Jednou se její stav lepší, příště je zase horší. Je to zlá nemoc a boj s ní je dlouhý. „Je hodně statečná! Nevzdává to! Pořád se upíná na to, jak s vámi byla na rybách!", sděluje mi doktor. „Podívejte i ty gumáky jsme ji museli připravit k posteli, až s vámi zase půjde na ryby!", dodává na vysvětlenou, když nechápavě civím na vytřenou nemocniční podlahu, ze které se na mě usmívají rybičky z obruby gumáků.
Konec roku bývá pro všechny hodně namáhavý. V práci jsem zůstával až do večera. Na nic jsem neměl čas. Teprve na Štědrý den, spíše symbolicky jsem si vzal udici. „Půjdu se na chvíli rozloučit k vodě.". oznamuji krátce doma. Nechytám moc dlouho a ticho zimní krajiny přerušuje telefon. „Prosím..., jak...? Že selhávají důležité životní funkce...? Jestli mohu? Ano! Ano! Jedu okamžitě k vám!"
Hodná ošetřující sestřička si na mně vzpomněla. Volala rodičům i mně. Nevím, jak rychle jsem dokázal dojet až k nemocnici. Na cestu si nevzpomínám. Vnímat začínám až po otevření nemocničních dveří. Moje rybářka leží a má zavřené oči. Zatím je sama jen s ošetřujícím nemocničním personálem. „Smím ji vzít za ruku?", šeptám plaše svou prosbu sestřičce. Lehkým pokývnutím hlavy mi dává souhlas. Stejně jako při našem prvním setkání mizí její pergamenově bílá ruka v mých dlaních. Sleduji každý její pohyb. Hluboký, skoro bolestný výdech doprovází nepatrné zachvění víček. Je vidět, jaké potíže ji činní sebemenší pohyb. Náhle, skoro nevěřícně otevírá oči. „Já věděla! Jsi to ty! Půjdeme spolu na ryby?" Pozorně sleduje moji rybářskou vestu. „Já! Já jsem připravená...!" „Vždyť já vím", konejším ji tichým hlasem. „Jsi ta nejlepší rybářka, kterou znám!" „A jsem opravdu rybářka? Vždyť neumím napichovat žížaly na háček?", ptá se nesměle a s velkou námahou. „To víš, že ano! Žádná jiná rybářka na celém světě nemá určitě připravené gumáky hned u postele!"
Snad ji uklidnila má slova, nebo přemohlo velké vyčerpání. Leží nehnutě se zavřenýma očima. Těžce dýchá. Lehce ji svírám ruku, která jí již nepatří. To co jí kdysi patřilo, je pryč. Je to jako bílá lavina šířící se po jejím těle. Vše zaplavuje zhoubná nemoc...
„Obejmi mě prosím!", slyším jak z velké dálky. Teprve, když se k ní skláním, šeptá mi do ucha: „Ty gumáky! Ty gumáky mi dejte prosím sebou! Tam kam jdu, je budu potřebovat! Ať Svatý Petr vidí, že jsem připravená! Už cítím, že mě vede za ruku! Jsem přece rybářka!" Šepot ustal a já najednou cítím, že na mě někdo hledí. Že se vznáší nade mnou a mizí do oblak. Tam, kde není bolest a trápení. Tam, kde jsou nádherné nebeské tůně a proudné řeky, plné velkých ryb.
Při odchodu z nemocnice jsem si všiml malého plakátku se svou podobiznou. Zval zájemce na cestopisnou přenášku o Mongolsku. Opatrně jsem ho odlepil a schoval si ho na památku.
Při smutečním obřadě, při posledním rozloučení otevřeli na chvíli její rakev. Já ustrnul. Tělo mi sevřel pláč. V rakvi vidím modré gumáky, ze kterých se na mě smutně usmívají rybičky. Tak na Vánoce, kdy se lidé radují z narození Ježíška, odešla největší rybářka jakou jsem znal.
POZNÁMKA REDAKCE CHYTEJ.CZ:
Společně s panem Milanem Rozsypalem jsme připravili
Jo tak tohle je dobry a uprimne smekam! Fakt!
Krásně napsaný velmi smutný a dojemný článek. Jinak se to říci nedá. Myslím, že tento článek se dá nazvat bez jakýchkoliv okolků jedinečným. Snad ale takovýchto situací bude nastávat co nejméně.
Je to opravdu krásný , ale smutný článek, tečou mi slzi, hodně slz…
Mildo právě jsem dočetl Tvůj článek,který je věrným odrazem ušlechtilosti Tvé duše. Husí kůže po celém těle a potok slz , co nejde zastavit hovoří za všechy komentáře.Život je někdy neskutečně krutý, jen si lze přát,aby takových situací bylo co nejméně a aby po světě chodilo co nejvíce lidí s životní filozofií podobnou té Tvé.
Velmi dojemný článek a moc se mi líbil. Je to snad nejlepší čkánek na celém chytej.cz.
Mě dal tenhle článek moc. My všichni, co píšem, nakonec do těch řádek vyklopíme kus sebe sama. Někdo víc, někdo míň a každý po svém. Ale právě to osobní tomu dává rozměr a ty články, kde je velké množství toho osobního, výrazně vyčnívají nad průměr. A vždycky vyvolají diskuzi, jestli je dobře nebo špatně, že to autor napsal nebo jak to napsal. Tenhle článek – ten nevyčnívá, ten stojí sám o sobě a vytváří něco, co jsem v rybářské publicistice možná ještě nepotkal. Reakce mohou být různé a nehodlám je nikomu komentovat, protože tím, že někdo cítil potřebu zareagovat, musel být osloven – a to je víc než dost.
Milane, díky. Je to jedna z věcí, které by občas měly být napsány a udělal jsi to moc dobře.
Někdo najde odvahu v dělání rádoby odvážných věcí – adrenalinových sportů atp… Já však s úctou smekám před Vámi. Odvahu to určitě vyžadovalo…celé…v neposlední řadě i podělit se s ostatními. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem neplakal…Přeju rybářce u našeho patrona samé šťastné klouzání po bahně a stejnou radost nad každou rybičkou v nebeském revíru…
kdyby clovek dokazal vic :-(
knecht: mozna jsi tvuj nazor nemusel napsat ani ty (nic ve zlem, jen tobe k zamysleni)
Presto vse tentokrat opravdu moc dekuji za tento clanek, ze jsem ho mohl cist…
A ještě mě napadá, že jste moji reakci mohli pochopit tak, že mi nedošlo, že příběh je přece o ní, ne o něm – jenže protože se účast autora z děje dost dobře vyloučit nedá, bylo by lepší o tom nepsat.
Kontroverzní komentář jsem sem přidal s tím, že rozhodně sám budu. I když je možná pravda, že jsem to podal zbytečně syrově. Zkusím to tedy jinak, i když fakticky identicky: zachovat se takhle a napsat o tom článek – dobré zachovat se takhle a článek nenapsat – lepší
A jenom ještě k zamyšlení – zkuste si představit sebe v pozici „rybářky“ nebo jejich příbuzných po zveřejnění článku(jenom námět, neznám konkrétní situaci)
HaD – roznodně nejsi sám! já osobně už nevím co napsat, k tomu příběhu už nemám co říci, protě to nejde… :(
Milane, velmi silný příběh. Myslím, že i knecht musel pochopit, že nejsi rybář hledající posedle možnosti finančně výhodnějšího využití času. Byť musím přiznat, že u některých jiných autorů bych knechtovu reakci snad i chápal. Tady naprosto nebyla na místě.
nemám slová… hodne mi ten článok dal…
budu se opakovat, ale nevadí (psal jsem to zde již loni)…rád bych s Tebou vyrazil někdy na ryby ! A tak to zkusím naplánovat – např. v příští sezóně. Pokud mé pozvání přijmeš…
knecht-nechápu toto napsat pod tento článek.
HaD-nejsi sám.Já chtěl k tomuto také něco napsat,ale vše co mě napadlo se my zdálo blbý.Toto za blbý nepovažuji.
knecht: příteli, zajímalo by mě co Tě v životě potkalo, když dokážeš po přečtení něčeho takového přemýšlet tímto způsobem. To mi hlava nebere a myslím si, že rozhodně nejsem sám.
Příběh mi přijde hezký, ale jenom jako takový. Tím, že se zveřejní, se to trochu pokazí – cenu má asi hlavně pro příbuzné. Ať se na mě autor nezlobí, ale asi by bylo daleko pěknější dozvědět se o tom od někoho třetího třeba náhodou. Trochu mi to zavání chlubením a taky přílišným patosem. Každopádně obětovat svůj čas pro pomoc jiným, když se mi jako mediálně známému rybáři určitě nabízí možnosti finančně výhodnějšího využití času je obdivuhodné.
Ahoj.Po dočtení článku jsem cítil jak mi tečou slzy po tváři.Je to krásnej a velice dojemnej příběh se smutným koncem.Ale jak tady další psali tak to k životu patří a mi s tím nic neuděláme.Ale smekám před autorem tohle bych asi nedokázal napsat neměl bych na to dost síly.
Uf! Díky autorovi, že našel sílu se o tohle podělil.
tento článek byl pro mě hodně silným zážitkem. Díky
Je to velmi smutné. Bohužel to k životu patří a je potřeba si to občas připomenout a zamyslet se nad hodnotami bytí. Když jsem tento text četl poprvé, bylo to těžké. Když jsem ho zpracovával a opravoval, bylo to hodně těžké. Když jsem ho četl kamarádovi, měl jsem co dělat, abych to vůbec dočetl. Co dodat… došly mi slova.
Přiznám se, že téma této nemoci nemám vůbec rád, o několik blízkých mne připravila, takže v okamžiku když jsem na začátku čelt Žluťák, měl jsem chuť tento článek vůbec nečíst. Nakonec jsem se přece přemohl. Co napsat, je dobře, že se tu tento článek objevil, zbytek už napsali ostatní. Život je někdy sviňa …
Krasné a smutné.
iwanhoe: myslím si, že ta poslední fotka není vůbec zbytečná a jiná. Je to fotka památeční, takže k tomuto článku( a mimochodem moc krásného a smutného) se hodí. Jinak souhlasím se všemi komentáři. Je to prostě život.Člověk se opravdu musí zamyslet nad tím jak žije a jak ten život prožívá.
Slovy naprosto nepopsatelné… Nesmírně přínosné dílo, které otevírá oči a silně inspiruje. Děkuji
až při třetím čtení jsem dokázal nebrečet … co víc dodat, sned jen ta fotka na konci je zbytečně navíc a „jiná“ …
Dlouho mě takhle nic nevzalo. Krásně napsaný, bohužel pravdivý příběh...... DÍKY
to Aleš T:to znám:-)… Taky jsem uronil pár slz-hodně smutný:-(..
Měl jsem napsaných několik verzí komentářů, ale všechny jsem smazal…
Článek jsem četl již včera. Po posledním řádku jsem vypnul nasvícené LCD a nejmíň půlhodinu jen seděl a tupě zíral do prázdna. Hlavou mi běžel střih „živých“ klipů – různých drobných i větších tragedií mých blízkých, známých, kamarádů, a byl protkáván tímto velmi silným příběhem. Nedokázal jsem bezprostředně vůbec reagovat a v tu chvíli by jakákoliv slova byla hloupá… Kurwadrát, proč ten nádhernej život dokáže bejt někdy k lidskejm osudům tak hnusnej ? !!!
opravdu nádherný článek, člověk se naučí vážit života. Podobný příběh jsem zažil ve vlastní rodině,ale nakonec jsme zvítězili.Chce to bojovat až do konce.
Dvakrát v životě se mi draly u rybářského článku slzy do očí. Poprvé když jsem četl příběh malého kluka, kterému někdo ukradl woblera (poslal jsem mu po HaDovi toho největšího jakýho jsem měl). A podruhý dnes. Dnes už vím, že ten článek byl od tebe, že ten malej kluk byl Tvůj syn. Ale ten dnešní příběh ........ krásně napsané. Máš úžasnou schopnost ..... nebo dar ...... nebo cit krásně psát. Myslím ale že to je tím, že máš srdce – díky
Vlastne ani neviem čo napísať, na konci mi vyhŕkli slzy
Krásně napsáno. Člověk si uvědomí jak je v životě všechno relativní.
…je to opravdu to nej co jsem v poslední době četl.Milane dík!!!!
Milane, vím, že píšeš dobře, ale tohle je zatím to nej. A jestli je to celý pravda, tak hluboce smekám před vámi oběma.
Dal bych tý holce den vlastního života a vzal ji k vodě ještě jednou. Snad by mi to nechybělo.
Slzy mi tečou po tváři a jelikož jsem tušil konec,našel jsem odvahu dočíst článek až druhý den.Děkuji za znovupřipomenutí hodnot lidského života.
No, co k tomu psát,......
Dekuju, neco tak silnyho jsem potreboval, abych popremyslel o svem zivote. Je to neuveritelne smutny a presto inspirujici k uzivani si zivota. Jste frajer, ze jste ji dokazal dat smysl pro ten zbytek zivota. Asi bych to nedokazal…
Mildo, jak už jsem ti říkal – nejen pěkné, ale i hluboké a opravdové, daleko od mamonu a hloupostí, které společností mlátí.