„Tolik lidí, tolik různých oddělení, sestřiček a doktorů! To vše jen aby zvítězil člověk nad zákeřnou rakovinou!", říkám si v duchu. „Přece nezarmoutím pacienty!", dodávám si kuráže. Hned na úvod přirovnám rybařinu k chytání nadějí. Paní doktorka, která přednášku uvádí, se začíná omlouvat, že přišlo tak málo pacientů. Také samotní pacienti volají, že jejich kamarádi by přišli také, ale že jsou napíchnutí na „chemo", že mají narušenou imunologii atd. Ale to mi vůbec nevadí. I kdyby tam byl jeden jediný pacient, kterému bych třeba jen na nepatrnou chvíli pomohl svým vyprávěním, aby nemyslel na nemoc, byl bych šťastný. Vyprávím, ukazuji fotky a přidávám humorné historky. Všichni, co poslouchají, mají někde napojené hadičky, holé hlavy, ale jedno mají společné. Oni tím vyprávěním přímo žijí! Smějí se! Reagují jako malé děti. Babičky v první řadě humorně glosují moje rádoby srandovní příhody z cest. Dokonce pozoruji jednoho pána, který přišel na přednášku se zavázaným krkem. Jak se usmívá a kroutí krkem nad těmi neuvěřitelnými příhodami, vidím, jak mu začíná přes bílé obvazy prosakovat krev. Tak neuvěřitelně vděčné publikum jsem ještě neviděl. Na závěr dostávám velkou kytici. Skoro každý na mě volá něco pěkného. Babičky v první řadě mi podávají ruce. Nejvíce mě těší slova starší paní: „já tou vaší přednáškou budu žít zase nejméně čtrnáct dnů!" Jak mi tak děkují, jsem skoro na „měkko." V tu chvíli se vzadu u schodů objevuje dlouhovlasá dívka. Nesměle a nehlučně jako stín prochází řadou židliček až ke mně. Je prostě oblečená a hlavně neuvěřitelně stydlivá. Když mizí její ruka v mé dlani, slyším nesmělé polknutí a hlas zrazený sevřeným hrdlem. Podívám se jí do očí. Jsou jako zrcadlo do duše. Je mi najednou, jako kdybych slyšel velebný chór andělů. „Prosím?! Co byste chtěla?" ptám se potichu. „Já, já bych chtěla ...být rybářkou! Hloupé, viďte?! Ve svých sedmnácti letech bych chtěla lovit naděje celého světa a rozdávat je druhým!" V tu chvíli si uvědomuji, že musela slyšet ze svého úkrytu u schodiště celou přednášku. „Na tom nic není", kasám se, „chce to jen trochu trpělivosti a času! Uděláte si rybářské zkoušky, pořídíte výbavu a můžete rybařit, jak se vám jen zlíbí!" „I v nebi u toho vašeho Svatého Petra - patrona všech rybářů?", ptá se napůl pohrdavým úsměvem. „V nebi rybaříme už i teď! Stačí pozorně sledovat odraz oblohy na hladině a už si připadáte jak v nebi!" Po těch slovech má neznámá rybářská adeptka trochu posmutní. „To by se mi moc líbilo. Trpělivost bych měla, ale ten čas mi schází...mám leukemii! Dnes sem nastupuji na léčení!", dodává smutně. „Tady Vás dají dohromady. Lékařská věda je dnes...!" Už jsem to nedořekl. „Bezmocná! Nebojte! Já vím, co mě čeká!", dostávám břitkou a chladnou odpověď, která mě bodá jako nůž. „Dobře, uvidím, co se dá dělat! Nemohu Vám teď nic slíbit! Domluvím se  s  vaší paní doktorkou a udělám vše, abychom si spolu vyšli na ryby!"

Najednou jsem byl schopen udělat daleko víc. Zatelefonovat jejim rodičům a vyžádat si jejich souhlas a přemluvil zdravotní sestřičku i ošetřující lékařku. Doma jsem našel rybářskou vestu, nachystal krabičky s rybářským vybavením a vše pečlivě nabalil do batůžku.Vyčistil  prut, že se blýskal jako nový. V prodejně s dětskou obuví koupil podle její nožky modré gumáky s usměvavou rybkou na boku.


Pak přišel ten den, na který nezapomenu. Oblečen v rybářském stojím brzo ráno na dlouhé nemocniční chodbě. Všechny věci jsem odevzdal na pokoj. Jen hodná sestřička stojí u zrodu nové rybářky. Pomáhá jí s oblékáním. Pacientky na pokoji jsou také vzhůru. Občas zaslechnu jejich smích. Po otevření dveří se musím zhluboka nadýchnout. Zelený klobouček s kapsičkama připomíná spíše nadšeného zahrádkáře, ale když vidím ty její oči zářící  nadšením, volám: „Hrome! To koukám! Kde se tady naráz vzala taková rybářka!?", snažím se úspěšně maskovat úsměv. Proud slov se řítí nezadržitelně jako lavina. „Čepici mám od jednoho pana doktora, svetr je od sousedky, co je se mnou na pokoji. Kapsáče jsou moje a rybičkové gumáky? Ty jsou snad od samého Svatého Petra! Jupí! Vždycky jsem si takové přála!", raduje se jako malé dítě. Její radost se přenáší na sestřičku i její kolegyně na pokoji. „Tak něco chyť!", slyším volat ještě z dálky její kamarádky. Nejedeme moc daleko od města. Auto nechávám kousek od vody. „Co kdyby?!" Pochyby a instrukce z nemocnice mi přece jen nedovolují odhodit veškerou odpovědnost a radovat se spolu s mou svěřenkyní z náhle získané rybářské svobody. Snažím se chovat tak, aby si nemyslela, že jí nějak rozmazluji. „Tak, tady to provlékni! Tady to navaž! A takto se napichuje červík!", radím zasvěceně. „Fuj to nedokážu!", ušklíbne se nad svíjejícím tvorem. „To nevadí! Ukaž! Já ti ho navlíknu na háček!" Nabízím se. „Je to přece normální děvče a může mít k určitým věcem odpor!", omlouvám ji v duchu a nahlas dodávám: „To často nedokáží ani velcí rybáři! Ale teď už chytej sama. Já jdu tady nad tu vrbičku. Jak se ti splávek rozjede po hladině nebo potopí, zasekni!"

Počasí je špatné. Podzimní mlha se líně plazí nad okolní krajinou. Příroda je šedá stejně, jako nebe nad námi. Chlad hledá sebemenší skulinku, jenom aby pronikl na tělo. Řeka je přikalená a líně se valí kolem nás. Je jí jedno, proč zde jsme. Přes vrbové proutky hledím po proudu na novopečenou rybářku. Chvíli drží prut a pozoruje splávek. Pozoruje oblohu. Dívá se po zemi a najednou začíná opatrně lézt k vodě. V tom okamžiku jí rybka divoce zacloumá celou udicí. Sama se chytla a teď táhne do proudu řeky. „Mám ji! Mám rybu!", ozývá se nadšené volání. Než udělám těch pár kroků za keř, slyším srdečný smích. „Moje" svěřenkyně sedí v bahně. V náručí drží malého cejnka, který se mrská jako o život. „Už toho nech! Stejně tě pustím!", směje se úspěšná rybářka. Hruď má celou od rybího slizu a obličej pihovatý od bahna. Ten její smích září celou krajinou. Je jako sluníčko. Kam její úsměv dopadá, tam hřeje a rozdává radost. Najednou se spolu smějeme všemu. Klouzavému blátu pod nohama, špinavým kalhotům, bahenním zábalům na její tváři a popletenému cejnkovi, který po puštění do řeky najíždí zpět ke břehu, ke své přemožitelce.

„Sama jsem chytila tři rybky a další nevyužité záběry ani nepočítám! Viděl jsi tu žlutou flotilu plujících lístků? To bylo divokých hus, co táhly po obloze? Jak se v letu střídají! To je úžasné! Já jsem tak šťastná! Tolik jsem toho prožila za jediný den!"  Pusa se jí nezastaví, ani když jí dávám pod zadek starou deku, aby nezamazala od bahna sedačku automobilu. „To byla divoká jízda! To bys koukal, jak jsem si to sjela po zadku tím nejhorším bahnem až do vody!" Mám radost. To je slabé slovo. Celý se tetelím radostí! Najednou vidím, že se se  mnou vrací jiný člověk. Mám trochu obavy, že se změní, jakmile se přiblížíme k nemocnici, ale mýlím se. Ještě když ji opouštím, slyším veselý hlahol a smích rozléhající se po tiché nemocniční chodbě.

 

Když to jde, přijdu za ní na krátkou návštěvu, nebo jí alespoň zavolám. Jednou se její stav lepší, příště je zase horší. Je to zlá nemoc a boj s ní je dlouhý. „Je hodně statečná! Nevzdává to! Pořád se upíná na to, jak s vámi byla na rybách!", sděluje mi doktor. „Podívejte i ty gumáky jsme ji museli připravit k posteli, až s vámi zase půjde na ryby!", dodává na vysvětlenou, když nechápavě civím na vytřenou nemocniční podlahu, ze které se na mě usmívají rybičky z obruby gumáků.


Konec roku bývá pro všechny hodně namáhavý. V práci jsem zůstával až do večera. Na nic jsem neměl čas. Teprve na Štědrý den, spíše symbolicky jsem si vzal udici. „Půjdu se na chvíli rozloučit k vodě.". oznamuji krátce doma.  Nechytám moc dlouho a ticho zimní krajiny přerušuje telefon. „Prosím..., jak...? Že selhávají důležité životní funkce...? Jestli mohu? Ano! Ano! Jedu okamžitě k vám!"


Hodná ošetřující sestřička si na mně vzpomněla. Volala rodičům i mně. Nevím, jak rychle jsem dokázal dojet až k nemocnici. Na cestu si nevzpomínám. Vnímat začínám až po otevření nemocničních dveří. Moje rybářka leží a má zavřené oči. Zatím je sama jen s ošetřujícím nemocničním personálem. „Smím ji vzít za ruku?", šeptám plaše svou prosbu sestřičce. Lehkým pokývnutím hlavy mi dává souhlas. Stejně jako při našem prvním setkání mizí její pergamenově bílá ruka v mých dlaních. Sleduji každý její pohyb. Hluboký, skoro bolestný výdech doprovází nepatrné zachvění víček. Je vidět, jaké potíže ji činní sebemenší pohyb.  Náhle, skoro nevěřícně otevírá oči. „Já věděla! Jsi to ty! Půjdeme spolu na ryby?" Pozorně sleduje moji rybářskou vestu. „Já! Já jsem připravená...!"   „Vždyť já vím", konejším ji tichým hlasem. „Jsi ta nejlepší rybářka, kterou znám!" „A jsem opravdu rybářka? Vždyť neumím napichovat žížaly na háček?", ptá se nesměle a s velkou námahou. „To víš, že ano! Žádná jiná rybářka na celém světě nemá určitě připravené gumáky hned u postele!"


Snad ji uklidnila má slova, nebo přemohlo velké vyčerpání. Leží nehnutě se zavřenýma očima. Těžce dýchá. Lehce ji svírám ruku, která jí již nepatří. To co jí kdysi patřilo, je pryč. Je to jako bílá lavina šířící se po jejím těle. Vše zaplavuje zhoubná nemoc...

„Obejmi mě prosím!", slyším jak z velké dálky. Teprve, když se k ní skláním, šeptá mi do ucha: „Ty gumáky! Ty gumáky mi dejte prosím sebou! Tam kam jdu, je budu potřebovat! Ať Svatý Petr vidí, že jsem připravená! Už cítím, že mě vede za ruku! Jsem přece rybářka!" Šepot ustal a já najednou cítím, že na mě někdo hledí. Že se vznáší nade mnou a mizí do oblak. Tam, kde není bolest a trápení. Tam, kde jsou nádherné nebeské tůně a proudné řeky, plné velkých ryb.

Při odchodu z nemocnice jsem si všiml malého plakátku se svou podobiznou. Zval zájemce na cestopisnou přenášku o Mongolsku. Opatrně jsem ho odlepil a schoval si ho na památku.


Při smutečním obřadě, při posledním rozloučení otevřeli na chvíli její rakev. Já ustrnul. Tělo mi sevřel pláč. V rakvi vidím modré gumáky, ze kterých se na mě smutně usmívají rybičky. Tak na Vánoce, kdy se lidé radují z narození Ježíška, odešla největší rybářka jakou jsem znal.

 

POZNÁMKA REDAKCE CHYTEJ.CZ:

Společně s panem Milanem Rozsypalem jsme připravili

DOBROČINNOU AUKCI FOTOGRAFIÍ Z MONGOLSKA OD AUTORŮ: DAVIDA HAVLÍČKA, MILANA ROZSYPALA A RUDOLFA HRUŠÍNSKÉHO

VÍCE INFORMACÍ ZDE >>>