Pak přišla noc která neměla mít chybu. Nocovali jsme na výsostném území našeho známého pololaponce, který tu nedaleko držel stádo 15 tisíc sobů. Okolo byla drsná tundra, z hor na nás padaly vodopády. Tři metry od stanu protékala řeka a bylo tam dobře. Měli jsme už hodně krásná tábořiště, ale tohle zatím vedlo. Chytal jsem až do doby, kdy vycházelo slunce i v Čechách. Řeku jsem následoval až do místa, kde se nedalo jít dál. Musela být plná ryb, ale v teplé severské noci jsem nechytil vůbec nic.
Jeden z lanových mostů, které ulehčují pohyb po Ragu.
Druhý den jsme spatři prvního lososa. Bohužel to nebylo při mé póze do fotoaparátu, ale v rybím přechodu na řece Malselva. Pokračovali jsme dále. Ujeli jsme tak ještě několik stovek kilometrů a potom to přišlo. Doposud jsme dělali rybářské nebo jiné výlety s vláčkařskou brašnou nebo maximálně batohem na zádech. Nyní ale nastal čas přestat dělat kompromisy. Bylo pár minut po jedenácté hodině večer, když jsme dojeli k nejdivočejšímu z norských divokých národních parků - Rago. V denním světle nebylo na nocování ani pomyšlení, a tak jsme narvali krosny zásobami na dva dny, já k té své připnul prut, z mobilu odeslal smsku, kterou jsem si koupil povolenku a vyrazili do ragoterénu. V nižších polohách Raga, které je pověstné obtížnou orientací v terénu, si připadáte, zvlášť když je v noci teplota 25 stupňů, jak v džungli. Z kapradí vám místy kouká jen hlava, bahno všude, vlhkost jak ve skleníku, stoupáte zostra a mezi tím se kroutí řeka. Ze zvířat můžete potkat i rosomáky, vlky a medvědy. Nám ale bohatě stačilo, že jsme okolo druhé hodiny ráno potkali samoobslužnou chatu, ve které sice jsou návštěvní knihy s počítadlem Čechů (tuto samoobslužku totiž navštěvují Češi víc než Norové), ale v tuto chvíli byla jen pro nás. Lépe řečeno prvních pár hodin byla jen pro přítelkyni. Mě totiž ještě čekala noční šichta s prutem v ruce.
Kravám se chodí po lanových mostech špatně, a tak mají můstky celodřevěné.
Pstruzi nádherně sbírali mimo mojí dohozovou vzdálenost. Postupně jsem tak zabrodil do ledového jezera až po pás. Nevydržel dlouho, ale stačilo to k chycení pár potočáků. Po návratu na břeh už začala moje soustředěnost upadat, chytal jsem ze setrvačnosti na větší rotačky, abych někam dohodil, když jsem zapřáhl rybu která nebyla ani trochu nahnědlá jako potočák. Byla krásně stříbrná a byl to můj první jezerní pstruh v životě. Ten mi vlil adrenalin do žil a dal síly na další hodinu lovu. V té se ale po rybách zase slehla zem. Poté už jsem padnul na kavalec samoobslužné chaty a spal jako mimino.
Několik jezer pár set metrů pod vámi, další za fotografkou. V Norsku si skutečně můžete vybrat kam nahodit.
Po probuzení jsme na dálku poděkovali lidem, kteří se starají o tuto chatu za důvěru, nechali tu pro další nájemníky všechny potraviny, co jsme mohli postrádat a vyrazili nejdříve směrem k švédským hranicím a poté bloumali po nejvyšších hřebenech Raga. Byla teplota snad třicet stupňů a každý krok s plnou polní bolel. Pod hřebeny se rozprostírala jezera a duněly vodopády. A pak se stalo něco neskutečného. V sedle mezi dvěma masivy, jsme při přechodu přes řeku, kterou jsme museli přebrodit, potkali prvního člověka v tomto parku. Byl to sympatický pár ze Švédska, který už byl na rybářském treku v Ragu týden. Původně tu chtěli být ještě jednou tolik, ale za celou dobu chytli v té strašné výhni jednoho lipana a jednoho potočáka. Zanadávali jsme tedy společně na počasí, pochválili přírodu a rozhodli se, že se nevzdáme! My chlapi vyndali vláčáky, Švédka muškařila a přítelkyně Milena nám k tomu uvařila výbornou polévku. Ryby ale tuto skandinávsko-českou družbu ignorovaly.
Mohylky táhnoucí se podél celého polárního kruhu. Kdo ji tu postaví, jednou se sem vrátí...
Pak jsme se vydali na cestu směrem k autu. Přecházeli jsme po lanových mostech, krosny byly čím dál tím těžší a slunce z nás vysávalo veškerou sílu. K autu jsme dorazili na pokraji kolapsu. Ale už v tomto stavu se nám začínalo po Ragu stýskat. Energii jsme doplnili trojnásobným přídělem jídla a ještě tu samou noc stihli přejet polární kruh ze severu na jih. Opuštění polární zóny je určitým příslibem k tomu, že byste mohli zažít něco jako náznak tmy, která vás podvědomě přinutí si odpočinout. A po pravdě řečeno na náznak tmy jsme se začínali těšit. V údolích okolo ledovce Svartisenu, kde jsme tentokrát nocovali, jsme ji ale ještě nezažili.
Mohyly jsou i na hřebenech hor. Všude na světě, kde se dá na sebe pár kamenů, vznikne z toho zvláštní síla..
Za tmou jsme museli na jih. Fjordy se začaly víc zařezávat do pevniny, a tak se stalo to, co se stát muselo. Cestu nám překřížil další z divů norské přírody. Právě jsme projeli po mostě nad úžinou mezi fjordem a otevřeným mořem. Za přílivu a odlivu se tu valí milióny kubíků vody a tvoří se tu mořské víry - maelstromy. Za planktonem a další akumulovanou potravou sem vyjíždějí mraky ryb. Teď nebyl ani odliv ani příliv. Moře stálo a lesklo se jak zrcadlo. Z mostu jsem spatřil obrovská hejna tresek. Nedalo se odolat. V mžiku jsem byl na skalním převisu a ze skály pilkroval. Raději bych vláčel, ale s tenkou vláčkařskou šňůrou bych žádnou rybu z vody nevyzvedl. Ryb tu bylo skutečně neskutečně. Tresky stojící pod hladinou si však těžké pilkrovací sestavy ani nevšimly. O poznání větší apetit ale měli na dně číhající mníci. Jejich vytahování na skálu pro ně ale nebylo nic příjemného, pro mě pohodlného a ani bezpečného. Až zpětně si uvědomuji, že jsem měl štěstí, že jsem nezapřáhl žádného opravdu velkého. Mohl jsem si s ním totiž klidně zaplavat ve víru maelstromu. Později jsem přešel na pozvolnější skalisko, ze kterého se už pilkrovat nedalo. Vláčka s velkým gumami, ale slavila úspěch. Nachytal jsem tady svoje největší letošní tresky obecné. A kupodivu jsem vytáhl další mníky. Když jsme se po chvíli s místem loučili, netušil jsem, že s mníky se ještě potkáme a nebude jich málo...
Monstrózní splaz ledovce Jostedalsbreen
V dalším období jsme hodně chodili. Byli mimo jiné na největším ledovci evropské pevniny - Jostedalsbreen a na nejvyšší evropské stěně - Stěně trollů. Začínali jsme mít potřebu opravdového odpočinku. Vyklesali jsme tak k předem vytipované oáze klidu. V kraji Romsdal mezi cestou trollů a orlů totiž leží v hlubokém údolí fjord, který je podle mého ze všech nejkrásnější - Geirangerfjord. V tom jsme se po dlouhé době umyli v teplé vodě. Hned poté jsem se ale vydal půjčit loď. Důvod byl zřejmý. Při mé minulé návštěvě tohoto místa jsem se tu dal do řeči s Němcem, který chytal obrovské tresky tmavé přímo pod vodopádem Sedm sester, který padá do vln fjordu. S cílem vytáhnout za každé ze sedmi ramen vodopádu jednu „travačku" jsme sem dopluli i my. Jenže ty se na nás akorát tak zvysoka vykašlaly. Nevím jestli to bylo tím, že tresky touhle dobou v tomto fjordu příliš nebyly, nebo jich tu bylo málo kvůli vysoké návštěvnosti a tím i prochytávání fjordu, ale za celou návštěvu jsme nechytli ani jednu tresku tmavou a jen jednu obecnou. O to více příležitostí měly ryby, které se normálně přes tresky na prut moc nedostanou. Pochytali jsme tu na pilotovací pruty neskutečné množství mníků, polaky, okouníky, platýze a štítníka. Makrely kupodivu byly někde s treskami.
Přítelkyně pilotující v poklidných vodách fjordu
Zasněný pohled do fjordu
Relax u fjordu po dni skončil. Přesouvali jsme se přes hory k pohoří Jotunheimen. Cesta je neuvěřitelně, nepopsatelně krásně ponurá. Ve chvíli kdy jsme to ale nejméně potřebovali se zlomilo počasí. Venkovní teploměr ukazoval tři stupně. A to nás čeká výstup do 2,5 kilometrů nad mořem na nejvyšší horu severu Evropy. Jestli ho přežijeme, slibuji vám ještě dost zážitků s prutem v ruce, nebo také trek mezi jezery dvou barev, který by měl každý Nor absolvovat minimálně jednou za život. O tom ale až v dalším díle.
Na vyhlídce z cesty orlů do Geirangerfjordu. Naschle, fjorde, za chvíli nandáme zimní bundy a jedeme zase do hor.
Pokračování tohoto putování Skandinávií naleznete nejen na Chytej.cz, ale i v Kajmanovi - jediném časopise, ve kterém dlouhodobě drtivě převládají články o aktivních způsobech lovu.
Ing. Radek Filip
