Dravců ubývá, setkání se slušnou parmou je poslední dobou na mých oblíbených revírech dílem náhody a většina ostatních druhů ryb postrádá fyzický fond potřebný k vyvolání výše popsaných pocitů. Zbývá už jen… kapr.

Symbol českých vánoc jsem na žebříčku svých rybářských cílů nikdy nestavěl příliš vysoko – asi proto, že se všichni kolem mě chovali, jakoby snad ani jiné rybí druhy neexistovaly. Na druhou stranu se ale jedná o rybu relativně velkou, bojovnou a dostupnou. Jako takovou ji zkrátka nelze přehlížet a tak jsem si i já našel ke kaprům cestu. Lovil jsem je mnoha způsoby – na položenou i se splávkem, ze dna i z hladiny, čekal na tajemné potažení za vlasec při lovu na cit i na pronikavý zvuk hlásiče za letních nocí. Pár kapříků jsem uvláčel a jednoho podsekl při muškaření. A po letech snažení jsem si nakonec vybral, s ohledem na své možnosti, ten nejadrenalinovější způsob lovu. Pro mě je jím lov kaprů v proudících úsecích řeky za použití feederového prutu.


Jeden z prvních úseků, kde jsem s kapry začínal

Je pravda, že nelovím žádná monstra, ale co se intenzity zážitku z téhle rybařiny týče, jen tak bych s někým neměnil. Přinejmenším část ryb, s nimiž se v proudech setkávám, mi totiž připadá jako z jiného světa. Souboje s nimi se většinou odehrávají ve zběsilém tempu a dávají občas pocítit syrovou esenci prastaré rybařiny, kdy slovní spojení „boj s rybou“ ještě mělo svůj původní význam. Ale navzdory tomu všemu, ryby jsou to malé…

I když, co je to malé?

Kdysi jsem se jednoho staršího pstruhaře lovícího na malých potocích v podhůří Šumavy zeptal, jakou má za ta léta největší rybu. Odpověděl, že 49 cm.V mladické nerozvážnosti jsem vypustil z úst, že to není zas tak moc. S lehoučkým pousmáním člověka, který ví své, odpověděl, že mu to stačí. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, co znamenal úlovek té ryby někde na malé zarostlé vodě plné překážek, jak těžké možná bylo přimět ji k záběru, nakolik dramatický to mohl být boj a jakou cenu má takový zážitek v porovnání s vytažením půlmetrového granuláče na pstruhovém stojáku.

Nedávno se mě někdo zeptal, jakého mám největšího kapra. Když jsem odpověděl, že 71 cm, setkal jsem se s podobným výrazem plným zklamání, jakým jsem kdysi počastoval onoho postaršího pstruhaře. Bylo mi sděleno, že takového chudáka vysedí leckdo na soukromáku za večer a namotá ho do podběráku za pět minut.

Pokrčil jsem rameny a snažil se pousmát tak, jako jsem to viděl kdysi.

Kdyby mi nepomohla náhoda, možná bych ani takovou rybu na naší řece dodnes neměl. A dodnes si  pamatuju zkroucené předloktí i feederový prut klouzající v závěru osmdesátiminutového zdolávání ze zpocených prstů. Rychleji to nešlo. Byl to jeden z „tamtěch“ a  dal mi tenkrát víc než názornou lekci o tom, co tyhle ryby dokážou.


Jeden z těch lepší

Chtěli byste vědět, kdo jsou to „tamti“ a čím jsou tak výjimeční? Jsou to kapři žijící v parmovém pásmu řek a dávající přednost dlouhodobému pobytu v proudech po vzoru svých divokých předků. Za letních veder se sice tažné úseky plní spoustou ryb vytahujících za kyslíkem, ale část kapří populace sem najíždí už v jarním období a setrvává až do podzimu. Mezi ně patří i „tamti“. V mnoha ohledech jsou to jiné ryby než kapři ze stojatých vod nebo z klidných nadjezí, a když se smíříte s tím, že jejich velikost nejspíš nikoho neoslní, máte před sebou pozoruhodné protivníky, se kterými si můžete změřit své síly. Jako vláčkař jsem si na lov kaprů nikdy moc nepotrpěl, ale když jsem začal lovit na feeder, tihle šupináči mě dokázali úplně okouzlit. Každé léto jim věnuji minimálně týden poctivého vysedávání nad chvějivými špičkami a nikdy jsem toho nelitoval.

Zajímavé bylo už první setkání s touhle zvláštní kapří sortou. Staří rybáři mi kdysi vyprávěli o letech, kdy řeka ještě byla plná ryb. Některé věci zněly jako z pohádky. Mimo jiné mi byl ukázán i nenápadný tažný úsek, kam chodilo pár zasvěcenců na „říční kapry“. Poslouchal jsem líčení o nízkých, neuvěřitelně opatrných a bojovných rybách kolem 75 cm, schopných na „socialistické“ pětatřicítce vzdorovat rybáři i tři čtvrtě hodiny. Znělo to jako pohádka, jakých se kolem vod a v přilehlých lokálech vypráví spousty. Ale kdo ví. Začal jsem se rozhlížet a snažil se nezapomenout. Časem jsem v jiných částech řeky pár takových ryb i viděl. Byly jiné než ostatní kapři, kterých se v té době ještě daly za horkého dne vidět i stovky. Tihle připomínali smrkovou šišku. Měli široká nízká těla s výraznými šupinami, vždycky jich bylo málo a pokaždé jsem je potkal v mělkých proudných partiích řeky. Některým do sedmdesátky moc nechybělo.  Chytit jsem je nedokázal, vlastně jsem ani nevěděl jak.


Typický kapr z proudů

Obrat nastal, právě když jsem začal lovit feederovým prutem. Najednou nebyl problém udržet nástrahu třeba uprostřed řeky, většina donedávna nedostupných míst ztratila punc nedosažitelnosti a já pomalu začal odhalovat jejich tajemství. Třebaže jsem na ně mezitím prakticky zapomněl, bylo teď jen otázkou času, kdy narazím i na bojovné „říčňáky“.

Stalo se to jednoho letního dopoledne, kdy jsem uprostřed proudu v podjezí objevil překvapivě hlubokou rýhu. Nevěděl jsem, že by tu mohlo být až tak hluboko. Trvalo to, jen co by feeder vybalil a hned jsem vypustil do vody valící se jak živé sklo sondu v podobě paternosteru s těžkým krmítkem nabitým voňavou směsí a se zlatavou bonduelkou na háčku. Špička prutu vydržela v klidu sotva pár minut. Pak její záchvěvy začaly ohlašovat zájem šupinatých strávníků a na břeh se postupně podívali cejnci, plotice a nějaký ten tloušť. Jenže zakrátko začal zájem ryb ustávat. Nějakou dobu mi nezbylo než se znuděně dívat na nehybnou špičku… když vtom se dvakrát lehýnce zhoupla a zapomněla se v nepatrném předklonu. Tenkrát jsem neuměl číst v nepatrných niancích, jimiž kousek obarveného laminátu vydává svědectví o dění někde hluboko pod hladinou. S povzdechem, cože to asi bude za ubohou čudlu, jsem zasekl. Prut se k mému překvapení zarazil o mohutné tělo, a to se dalo pomalu do pohybu. Vypadalo to, jakoby ryba ani nevěděla, že je na prutě. V klidu si u dna vykroužila lehce zmatenou osmičku a… v jejím závěru ve zlomku sekundy přešla do plných obrátek. Prut sebou trhl a málem se mi srovnal do přímky s vlascem, který za neutuchajícího řevu brzdy opuštěl cívku navijáku takovým tempem, že jsem viděl, jak mi návin hubne před očima. Během chvilky dorazila ryba do míst, kde dno výrazně stoupalo, trochu zakličkovala a vypadalo to, že něco hledá. Vzápětí se na hladině vyvalilo kolo, až jsem polknul, soupeř provedl prudký obrat a řítil se na mě, sotva jsem stačil dovíjet. Jenže ryba ve skutečnosti nemířila přímo na mě. Mezi námi byl kus regulovaného břehu vysypaného navigací z ostrohranných balvanů. Zapřažené torpédo se hnalo sem a přímočarost toho pohybu připomínala neřízenou střelu. Cítil jsem v tom nějakou zradu a mával špičkou prutu ve snaze vychýlit rybu z dráhy, ale bylo to jen bezvýznamné gesto. Dojela si, kam chtěla a nalepená na dno kopírovala navigaci. Cítil jsem v ruce, jak krmítko na postranním přívěsu mlátí do kamenů. Četnost nárazů svědčila o tom, že to je jednoznačný úmysl. Netrvalo dlouho a krmítko ze sestavy odpadlo. Pár vteřin nato se s kusem návazce odporoučela i ryba…


Tradiční "loknutí vzduchu" v závěru zdolávání

Sedl jsem si do trávy, srdce mi bilo až v krku a hlava nechápala. Zdolal jsem už dost kaprů, ale tahle ryba se chovala, jakoby byla nacpaná anaboliky. Vůbec jsem neměl tušení, jak mohla být velká, ale intenzita souboje byla nepopsatelná. Žádné držení prutu s rybou jezdící sem a tam s postupným přebíráním iniciativy. Tohle byla divoká brutální akce se soupeřem schopným být po celou dobu souboje o krok napřed. Myšlenky divoce vířící hlavou náhle dostaly pevný bod. To musel být jeden z tamtěch, jak mi o nich kdysi vyprávěli…

Když se mi přestaly klepat ruce, znovu jsem nahodil. Ale žádný záběr už nepřišel. Řeka se svých tajemství nevzdává lacino.

Následující tři dny jsem místo krmil vařenou kukuřicí a čtvrtého dne ráno nemohl dospat. Už za šera jsem byl u vody, lehce zakrmil a nahodil průběžnou montáž s olovem jen tak těžkým, aby udrželo nástrahu na místě. Průšvih s paternosterem jsem nehodlal opakovat. Kmen byl z dvacítky, na návazci solidní osmnáctka. Někomu to možná nebude připadat jako nějaký extra bytelný cajk, ale zkuste to feederem urvat!

Víc než hodinu se až na pár drbanců do špičky nic nedělo. Ospale jsem mžoural do zelené stěny vrb a topolů na druhém břehu řeky a přemýšlel, co je špatně. Z úvah mě vytrhl prut, který se jediným pohybem prudce ohnul a vandroval do vody. Ruka vystřelila prakticky sama, prsty sevřely blank kus nad rukojetí a pokus o zásek skončil na tom, že mi neviditelná síla natáhla paži dopředu a z brzdy se dral syrový řev.  Je to jeden z nich! Jenže co to dělá?


Rovná šedesátka - hubená a samá hlava

Narozdíl od předchozí ryby se tahle žádným únikem po proudu nehodlá zdržovat a řítí se ke druhému břehu, kde se větve několika keřů dotýkají hladiny. Už je daleko za půlkou řeky, otáčím maticí brzdy, pohyb ryby to zpomaluje, ale nezastaví. Do křoví jí chybějí nějaké tři metry, když sázím vše na jednu kartu a otočím nadoraz páčkou bojovky. Brzda ztichne, ale ryba jede dál, vymotaný vlasec má dostatečnou průtažnost na to, aby si můj protivník vynutil další postup bez ohledu na mé snažení. Zkusím udělat krok dozadu. Dál už to nejde. Pod větvemi se vzdouvá vlnobití, v prutu praská  a já mám tep na hranici infarktu. Vidím, že prut má špatně řešenou ohybovou křivku. Mám ho víc než rok, ale v téhle poloze jsem ho ještě neviděl. Střed blanku je tvrdší než spodek a cítím, že  se tah ryby vůbec nerozděluje rovnoměrně po jeho křivce. Bojím se, že vylomím blank z rukojeti, ale potřebuju zabrat ještě víc. Jestli to ten klacek přežije, půjde z domu…

Je to několik pekelných vteřin. Ryba, která ani zdaleka nemá tři čtvrtě metru, jak jsem si původně myslel, cloumá větvemi a těžkými kopanci se pokouší prodrat ke svobodě, zatímco já čekám, zda se dřív ozve lupnutí vlasce nebo tříštivý zvuk praskajícího grafitu. Neozve se nic. Prut najednou zplihne, z vody vyletí olovo, dopadá kdesi v půlce řeky a je po všem. Vytahuji ven, co zbylo z mé montáže a vidím, že skoro všechno. Jen na konci návazce ukazuje rozmotaná kudrlinka, že to, co nakonec nevydrželo, byl uzel držící háček… Ve chvíli, kdy pomalu lámu prut, mě zradí taková prkotina! Má ale vůbec smysl pokoušet se lovit na feeder taková hovada? Musí to jít. Třeba si budu muset najít místo, kde nejsou žádné kameny, větve a jiné překážky – jenže už předem mi něco říká, že tam zase nepotkám takovéhle ryby.


Pěkný kapr z nadjezí - takové v proudech většinou nepotkávám.

Celé je to studená sprcha pro moje svědomí začínajícího feedraře, ale rozhoduji se vytrvat. Udělám tak jeden z prvních kroků na cestě k okamžikům, kdy se miska vah zhoupne na moji stranu. V téhle chvíli bych těžko uvěřil, že jednou budu takovéhle souboje vyhrávat a ještě k tomu s feederem kategorie light. Jenže napřed se budu muset naučit věnovat péči každé drobnosti. Budu potřebovat odolný prut, nad jehož zatěžováním na libovolnou hranici nezaváhám ani vteřinu, kvalitní vlasce, optimální háčky a věnovat maximální péči vázání uzlů. Navíc bude nutné změnit přístup ke zdolávání – detailně znát místo lovu, myslet rychleji než ryba, předvídat nepříjemné situace, řešit je dřív než nastanou a naučit se vyždímat ze svého cajku maximum, když je to nutné.

V téhle chvíli to ještě nevím, ale stane se z toho záležitost na několik let.

Vraťme se ale do onoho rána, kdy jsem zahájil své kapří tažení. Po první porážce převazuji celou sestavu a na další  záběr čekám skoro hodinu. Nalepený na prut vidím jemné zhoupnutí špičky, jak ryba nasaje a vyplivne nástrahu a když se záhy špička prudce přihne, jsem na místě. Zasekávám a svádím zuřivý souboj s dalším kaprem. Zase chce do keřů, ale je menší než předchozí, a tak ho dokážu udržet. Zná i zaplavenou navigaci, kde se o cosi pokouší, ale má smůlu, olovo vlaje vysoko nad ním a já si ještě popojdu blíž, takže šance někde se zachytit je minimální. Kapříkovi zbývá už jen střed řeky, a to je konečná. Tam není co vymyslet. Zbývá jen bojovat a i když šupináč prokazuje pozoruhodnou výdrž, ocitá se u hladiny.  Tam na něj poněkud překvapeně hledím. Tohle?


Pohled do tváře říčního vytrvalce

Tohle mi tady před chvílí rvalo takovou silou vlasec z navijáku? Tuhle rybu tu páčím z vody už takovou dobu? To mi ji snad museli vyměnit. Musí být přece daleko větší… Jenže není.

Podebírám kapra a vynáším ho na břeh. Má pro mě v tu chvíli naprosto zanedbatelných 55 cm a ještě je poměrně nízký. Nevím, jestli mám mít radost nebo vztek, přemýšlím, jak velké (nebo spíš malé) byly dvě předchozí ryby. Z úvah mě vytrhne plácnutí ocasu. Musím uznat, že je to pořádné pádlo. Ostatní ploutve jsou taky parádní a nechybí ani šupinka. Když pomineme tu hubenou fazónu, tak je to rybka rozhodně pohledná - takový kapří sportovec. Sprinter nebo spíš desetibojař? A jak by asi tahal, kdyby měl o dvacet čísel víc? To by byl teprve tanec! Zvedám podběrák a opatrně vyklopím šupináče do řeky. Třeba mi to za pár let předvede. Zatím se můžu pokusit zapřáhnout nějakého jeho většího kolegu.

Pro jistotu znovu převazuji montáž a měním návazec, napichuji na háček čerstvou kukuřici a dopravuji ji na zakrmené místo. Jenže zbytečně. Po nějaké době mě první opatrné záběry bílých ryb přesvědčují, že kapři jsou pryč. Opět zjišťuji, že tyhle ryby nejsou a nebudou v žádném ohledu zadarmo, což se mi potvrdí ještě mnohokrát. Ale o tom až příště.

Text a foto: M. Horáček

Tento a další články naleznete v listopadovém vydání časopisu KAJMAN Kajman