První den jsem měl čtyři záběry. Tři hladoví cejni a jeden karas nenechali nastraženou kukuřici bez povšimnutí a já měl alespoň částečně o zábavu postaráno. Zato boilí leželo na dně bez jakékoli odezvy v podobě záběru. Druhý den ráno potvrdil vypasený karas (43 cm) přítomnost kolegů svého druhu v zakrmeném prostoru a na břehu se tvářil poněkud divně z toho, že nejásám. Nadšený jsem nebyl, obzvlášť, když jeho soukmenovec vzápětí nasál mou nastraženou kuličku boilí. K večeru jsem sice na kulatou oliheň ulovil slušného kapra (7 kg) , ovšem neustávající atak karasů byl k mé nelibosti neúprosný.

Na frekvenci záběrů jsem si nemohl stěžovat, lež zmíněné tři volné dny jsem hodlal věnovat rybám jiného druhu a tak trochu i jiné velikosti. Třetí den ráno jsem umístil pod háček dvě kuličky boilí a nastražený řetízek kukuřice jsem prodloužil na sedm zrn. Nedělal jsem si příliš velké naděje a začal jsem pomalu balit. V momentě, kdy jsem slušivě oděn v neoprenu nasedal do člunu, abych přivezl zpět na břeh tyčovou bójku, se ozval můj carpsounder. Svým odlišným tónem mne upozornil na to, že záběr má podobu  „padáku“ a že předmětem zájmu jsou dvě kulaté olihně.  V duchu jsem spílal vytrvalosti labských karasů, vypnul povolený vlasec a  zasekl. Ryba směřovala ke břehu, a tak se v prvotní fázi nedalo o nějakém souboji vůbec mluvit, a tak jsem jen apaticky dovíjel volný vlasec. V každém odvětví sportu platí, že podceňovat soupeře se nevyplácí. O pravdivosti tohoto rčení mne vzápětí přesvědčila náhlá změna situace. Mně zatím neznám ryba se nejspíš rozhodla, že protější břeh je zřejmě zajímavější, udělala obrat a nabrala slušnou rychlost. Jen tak tak jsem stačil povolit brzdu svého navijáku a za zvuku protáčející se cívky mi pomalu začalo docházet, že mé loviště pravděpodobně obsadil Amur a jeho parta. Amur se po chvilce předvedl v ukázkovém kotoulu v celé své kráse a potvrdil, že dobu, kdy měřil „pouhý metr“ má již dávno za sebou. V artistických přemetech si zřejmě značně liboval a při jednom z nich se háčku zbavil. Netvrdím, že jsem nebyl zklamaný. Uvědomoval jsem si, že háčky bez protihrou, které jsem používal, podobné riziko skýtají a především při souboji s nesmírně rychlým amurem může dojít k vyvlíknutí háčku. Ach jo. Dvě protipólné úvahy se mi honily hlavou. Na jedné straně snaha o humánní pojetí rybolovu, na druhé straně touha po úspěšném zdolání obzvláště velké ryby. Použít háček s protihrotem či bez ? Kompromis v tomto případě neexistoval. Z úvah mne vyrušil záběr podobný tomu předchozímu. Situace se do detailu opakovala jen s tím rozdílem, že osmdesáticentimetrový amur skončil v podběráku a vzápětí jej pohltila všeobjímající vodní hladina. V tomto duchu probíhalo celé nedělní odpoledne. Následovalo pět záběrů střídavě na oliheň i na kukuřici.

Dva menší amuři v podběráku, tři  jejich větší parťáci  se háčku ekvilibristicky zbavili.

Již cestou domů jsem přemýšlel o tom, jak tuto potupnou porážku ruským rychlíkům vrátit. Následující tři dny jsem chtěl věnovat psaní hudby a hlavně textu k nové písničce, kterou jsem slíbil dodat koncem května. Na jedné straně jsem chtěl dostát svému slibu a nehodlal jsem podporovat rčení o tom, že rybáři občas lžou, ovšem toto nedělní  amuří harašení  mne táhlo znovu k vodě. Když jsem přijel domů, vyprávěl jsem o závěru svého rybolovu své přítelkyni. „Tak v tom ti moc neporadím,“ řekla Monika. „Připravila jsem ti ale prima večeři. V klidu se najez, a pak třeba něco vymyslíš, ostatně proč bys nemohl psát texty přímo u vody ?“, dodala a postavila přede mne talíř s kuřecím závitkem, bramborovým knedlíkem a špenátem. Při pohledu na tu chutnou zelenou hromádku se mi v hlavě začal rodit nápad. Špenátové boilí. Už to někdo zkoušel ? Pokud vím, tak ne. Na amury by mohlo fungovat. Dojedl jsem večeři a zablokoval  pro sebe celou kuchyň. V rychlosti jsem navrhl základní směs, která obsahovala následující ingredience:

300 g  hrubé kukuřičné mouky
150 g  pšeničného glutenu
150 g  pšeničných klíčků
100 g  dětské krupice
150 g  sojové mouky
100 g  sušeného mléka
50 g    semínek zlatého lnu

Do dvanácti rozšlehaných vajec jsem přidal dvě polévkové lžíce horkého včelího medu, špetku soli a 400 g špenátu. Žádný chuťový stimulátor, žádné aroma.

Z vytvořené směsi jsem uválel těsto, z těsta kuličky. Ty jsem po uvaření nechal sušit.


Špenát, budou ho baštit?

Druhý den brzo ráno jsem sbalil vše potřebné na třídenní výpravu, přibalil špenátové boilí a diktafon, sluchátka  a vyrazil směrem k řece. Byl jsem zvědavý a nedočkavý zároveň, jak už to na začátku sezóny bývá. S mírným pocitem studu jsem přeci jen navázal háčky se zpětným hrotem a v duchu jsem se utvrzoval v tom, že po první větší úspěšně zdolané rybě budu opět znovu lovit nahoře bez… Aby byl test špenátového boilí objektivní, nepoužil jsem žádnou doplňkovou návnadu. U bójky jsem rozházel cca půl kilogramu špenátového boilí, pod každý háček jsem dal dvě boilí o průměru šestnáct milimetrů a ke každému háčku jsem přidal řetízek pěti kuliček na „pévéáčku“.  Nahodil jsem, postavil bivak a duchu doufal v přízeň Můzy i  Svatého Petra. Do večera nebyl ani záběr, ačkoli kousek od bójky prozrazovaly ryby svou přítomnost. S trochou  ironie jsem si zanotoval dávný hit Jiřího Schelingera – Což takhle dát si špenát… a v zápětí jsem udělal nebetyčnou blbost. Dal jsem si na uši sluchátka a z diktafonu jsem si přehrával melodii, jenž jsem hodlal otextovat. Ponořen do děje eventuelního textu jsem neslyšel záběr a teprve pohled na ohnutou špičku prutu naznačoval, že zákon schválnosti je na rybách jediné, co opravdu funguje, obzvlášť, když je schválnost podpořena ne zrovna šťastným počinem v podobě nasazených sluchátek. Po záseku jsem chvíli vodil větší rybu, která se vzápětí vypnula. Hodnotil jsem sám sebe několika slovy, které v běžné mluvě nepoužívám a znovu nahodil. Ten večer jsem zdolal jednoho amura jenž měřil necelých 70 cm. Ač byl menší, měl jsem radost z toho, že mé špenátové boilí funguje, i když jsem chápal že ze dvou záběrů nemohu vyvodit žádné jednoznačné závěry. Ale přeci jen…

Ráno, hned po snídani, si dal špenát sedmikilový šupináč a k večeru dva menší amuři.

Třetí den ráno mi pokazil trochu se náladu všežravý karas, ale asi po hodině se přilepil swinger k prutu a hlásič vydával souvislý tón. Stál jsem zrovna u stojanu, a tak jsem rychle zasekl. Souboj trval asi deset minut a v podběráku se objevil statný lysec. 75 cm-13 kg. Taková ryba opravdu potěší, obzvlášť když zabrala na zatím nevyzkoušenou nástrahu. Po několika snímcích zmizel kapr pod hladinou a já začal pomalu balit. Musel jsem uznat, že Svatý Petr má občas smysl pro humor. V neoprenech jsem vlezl do člunu abych si přivezl tyčovou bójku a v ten moment se mi za zády ozval hlásič. Tak to už tady jednou bylo, řekl jsem si v duchu a zasekl jsem. Osud je někdy opravdu důsledný. Amur směřoval ležérně ke břehu, pak udělal parakotoul a mizel směr plavební dráha. Po několika minutách se mi je podařilo dostat ke břehu. Tato ryba měřila cca jeden metr a v podběráku působila velmi odevzdaně. Rychle jsem jí vyndal z tlamky háček (už bez protihrotu) a opatrně jsem ji přidržoval v příbřežní vodě. Amur dělal chvíli drahoty , pak mocně plácl ocasní ploutví a zmizel v řece.


Kapři i amuři špenátem nepohrdli...

Po třech dnech jsem odjížděl s příjemnými  pocity. Chytil jsem krásného kapra a několik pěkných amurů na nástrahu, která nebyla vyzkoušená a nad kterou někteří z vás možná kroutí hlavou. Ovšem v kaprařině se fantazii meze nekladou, a tak si vám vážení kolegové dovolím navrhnout – což takhle dát si špenát…

I.Sláma