Vyškrábal jsem se po ledovci na nejvyšší horu Norska a zároveň severu Evropy. Potkával lidi, pro které je úplně normální vzít krosnu a vyrazit na týdenní rybářský trek do národního parku. Spal jsem někdy u vodopádu, jindy na náhorní plošině, v samoobslužné chatě nebo u fjordu.

Ryby jsem chytal kdykoli to jen šlo a kdekoli to jen šlo. Ale světový rekord z toho kupodivu nebyl!


Polární slunce vám pomáhá žít non-stop. Ve dne tak můžete chodit po horách a v noci chytat ryby. 

Nicméně i tak to byl krásný čas. Chytil jsem si potočáka 49 cm a mnoho dalších, prvního jezerního pstruha v životě, krásné siveny, na moři snad víc mníků než tresek (obojích nebylo málo), kterým sekundovali okounící a prvního polaka. Přítelkyně upilkrovala i platýze a štítníka. Viděl jsem sběr pstruhů ve dvě ráno, na který svítilo slunce. A hlavně, když o tom všem svým známým povídám, tak při tom nemusím vůbec lhát. A to si myslim, že je fajn pocit...


Klid, mír, pohod a krásné zátoky. To je Skandinávie. 

Ale pěkně popořadě. Myšlenka využít volného kempování ve Skandinávii (postavit si tu stan můžete kdekoli kromě vzdálenosti 100 m od lidských obydlí a míst, kde je to výslovně zakázáno) a prochytat v průběhu jedné dovolené její co největší část, mě napadla hned při mé první návštěvě severu. Rybařit jsem chtěl mnohem více na vodách sladkých než slaných. Trvalo však tři roky, než se nápad povedlo zrealizovat. Letos na přelomu června a července jsme ale najednou seděli s přítelkyní v autě, které už spěchalo krajem Skane na jihu Švédska. Hodlali jsme prošněrovat Švédskem, nakouknout do Finska, přes které vede zkratka k nejsevernějšímu bodu Norska, na který se dá dojet autem - Nordkapp a poté se vracet drsným krajem západních fjordů na norský jih. Měl jsem zjištěno, kde se při té příležitosti dá téměř zdarma, nebo velmi levně rybařit a hodlal této možnosti využívat. Vyzkoušel jsem si tak přívlač na široké škále sladkých a slaných vod.


Volné kempování vám dává pocit svobody. Tady spíme přímo u fjordu.

První vodou, do které jsem letos na severu zanořil svojí nástrahu, byla švédská řeka lesní. Poznáte je podle rašelinově hnědé vody a odmyslíte - li si bobří hráze, které často usměrňují jejich tok, podobají se hodně řekám našim. Z lesní řeky, které jsem nevěnoval moc času, jsem tahal okouny černé jako uhel, doplněné dvěma štikami a těšil se při tom za severní polární kruh, kde bude jistě voda čistější a úlovky častější. Ještě před tím ale bylo nutné ukrojit dalších tisíc kilometrů po švédských silnicích lemovaných lesy a mrtvými těly přejetých jezevců a zarybařit si ve slaných vodách Botnického zálivu. Neměl jsem to původně v plánu, ale nedalo se odolat. Nad zátokami Botnického zálivu táhly divoké husy, břehy byly plné vodních rostlin a vodní hladinu zdrsňovaly stovky ostrůvků. Celé to působilo tak nějak mírumilovně. Rybaření tu bylo pocitovou záležitostí více než lovem velkých ryb.

Teprve poté jsme mohli překřížit polární kruh. Vjeli jsme tak do Laponska - oblasti v severní části Norska, Švédska, Finska a Ruska. Slunce přestalo zapadat. Přibylo jezer, sobů, losů, Laponců a komárů.


Malebná norská rybářská vesnička.

Užíváme si volné jízdy autem za půlnočního slunce. A já vím, že polovina noci je v těchto oblastech ideální k lovu pstruhů. Vybírám si jedno ze stovek jezer. Z oblečení mi koukají jen prsty na rukách a obličej. Věřím si, že se před komáry ubráním a o trofejní rybě následujícím hodem nepochybuji. Přesto nezvládám více než hod jeden. Myslím si, že jsem velmi odolný, ale v průběhu přitahování nástrahy ke břehu mě komáři zaregistrovali. Mezi mnou a hladinou se udělalo hnědo, roj mě obalil. V tom mě bodlo několik desítek komárů najednou, další se na mě sápali. V takové situaci jste blízci šilenství a ustupujete nejrychleji, jak jen to jde. Já ustoupil do auta, které následující hodiny bloumalo krásným Laponskem a doufalo, že najde ve vyšší nadmořské výšce místo, kde komáři nebudou. Nenašlo. Byli všude. Čelní sklo se velmi rychle zaplňovalo rozprsklými komářími těly, na státní poznávací značce už byly díky mrtvým komárům špatně čitelné znaky. Nakonec jsme museli přeci jenom únavou zastavit, hrdinně vybudovat stan a přespat. Celou „noc" nám na stan pršeli útočící komáři a ráno při balení se do nás pustili znova. Není náhoda, že se pro návštěvu Laponska doporučují jarní měsíce a měsíc září. V tuto dobu tu komáři totiž ještě nebo už nejsou. Tato oblast je rybářským rájem, ale ne v červnu a červenci!


Mys na Nordkappu. Někde za obzorem v dáli je severní pól.

Z rybářské mapy ji tedy škrtám a ujíždíme odtud, jak jen můžeme. Úprk zpomalují jen stáda sobů tu se pasoucí uprostřed šotolinové silnice, tu přes ni táhnoucí. Je to úchvatný zážitek vjet autem mezi soby a nechat se jimi sevřít. Nesmíte ale otevřít okénko. V okolí stád sobů je komárů ještě třikrát tolik. To už jsme v Norsku. Krajina močálů se proměňuje v pustinu. Vítejte na Finnmarksviddě - náhorní plošině s tváří polopouště. Za celé dopoledne potkáváme dvě auta. V průběhu odpoledne už začínám potkávat i pstruhy. Vítr vanoucí od moře už totiž rozehnal komáry a já stojím u výtoku řeky z jednoho z jezer. Je tady natlačeno mnoho pstruhů potočních. Hned první z nich mě nadchnul a zároveň zklamal. Při souboji mi opustil klidné vody jezera a prchal peřejí řekou dolů. To jsem ještě nevěděl o jakou rybu jde. Byl jsem pln očekávání. Tušil jsem něco velkého a o prvním lososovi vlastně nepochyboval. Vše se zdálo tak snadné... Situace se zkomplikovala až když jsem v bazénu pod peřejí rybu dobrzdil a spatřil. Potočákovi do půl metru moc nechybělo, ale losos to nebyl. Nezbývalo než si vyšlápnout cestu nazpátek k jezeru a vydat se opět do boje. Vybojoval jsem ještě několik lamáků potočáků a vůbec nepochyboval o tom, že takhle snadné to bude po celý zbytek dovolené.


Krajina je na severu často pustá. Ale vody jsou plné ryb.


Jedna řeka do jezera vtéká. Jedna z něj vytéká. Mezi tím žádný beton, žádná hráz, žádné stavidlo. Takhle to ve Skandinávii prostě chodí..      

Snadné to bylo i na dalším jezeře na stejné řece. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem rybařil u přítoku, do kterého vytahovali i siveni. Několik dalších zdolaných potočáků 40+ tu navozovalo atmosféru rybářského ráje, který nemá konce. Plně oddán této snové náladě, jsem usínal, jenže po probuzení sen skončil. V tu dobu jsem to ještě nevěděl, ale téměř třicetistupňové vedro, které mě druhý den přivítalo, na pár dní pstruhovou sezónu ukončilo. U nás bych za takových okolností na pstruhy vůbec nešel, ale tady máte tendenci věřit, že je tu ryb tolik a podmínky jsou tak specifické, že budou žrát za každých okolností. Nežraly. Za celý druhý den jsem nezavadil o rybu, což jsem zpočátku přičítal špatné volbě místa, ale zpětně je, i po rozmluvách s místními horaly, důvod neúspěchu zřejmý.


Sob focený přímo od volantu.

Alespoň jsme měli o důvod více, proč se přesunout na ostrov Nordkapp, kde jsme víc chodili než chytali. K vodě jsem se tu vrátil až jedné noci, kdy jsme kempovali na ostrově poblíž rybářské vesničky pod ptačím útesem. Vydal jsem se tu rybařit ze skal na moře. Přilehlý fjord byl poměrně mělký, a tak se tu kvůli dlouhým pásům chaluh špatně rybařilo za odlivu. Příliv měl kulminovat až někdy ve tři ráno, což mi ovšem vůbec nevadilo. Díky půlnočnímu slunci jsem tu měl takřka nulovou potřebu spánku. A vůbec mi tak nevadilo přes den absolvovat turistický program a v noci rybařit. Zvlášť když ryby žraly. Fjordy na severu Norska jsou totiž skutečně mnohem rybnatější než na jihu. O uvláčené tresky tmavé a obecné nebyla nouze. Jako bonus se na mě při jejich zdolávání dívali bílí soby (čím jste severněji, tím jsou soby v létě bělejší), kteří se ode mě po celou dobu ani nehnuli. Chyběla mi snad jen loď. Tresek bych z ní víc nenachytal, ale několikrát se v průběhu noci objevilo na hladině fjordu hejno sleďů, do kterého zespoda bušily makrely a seshora racci. Ze břehu jsem na ně ale nedohodil.


Jeden z malebných norských vodopádů. A pod ním je lososová řeka

Šel jsem spát, když moje přítelkyně Milena vstávala. První, co jsem spatřil po krátkém spánku, bylo hejno sviňuch hopsajících na hladině fjordu. Byl tu další nádherný den. Den velkého přejezdu. Byli jsme na nejsevernějším bodu naší trasy a bylo tedy třeba upnout svoje myšlenky jižním směrem, kde nás čekají jezera a řeky nejdivočejšího norského národního parku - Rago, malebného Rondane, nejvyššího pohoří Jotunheimen, nebo největší náhorní plošiny Evropy - Hardangerviddy. Všude tam budeme chytat ryby. Na tachometru máme teprve nějakých 3300 km. Větší část výletu nám teprve zbývá. O tom ale až v dalším díle.


Takhle ho ještě neznáte! Autor na nejvyšší hoře Norska. Neni náhodou přeci jenom světový rekord být o jedné dovolené na Galhoppigenu a chytit potočáka 49 cm?! Pro někoho určitě ano.

Pokračování tohoto putování Skandinávií naleznete nejen na Chytej.cz, ale i v Kajmanovi - jediném časopise, ve kterém dlouhodobě drtivě převládají články o aktivních způsobech lovu.

Ing. Radek Filip alias Raf