Základní tábor

PÁTEK

Cestoval jsem celý pátek, abych se na sraz dostal. Jel jsem z Frýdku-Místku do Brna a z Brna do Znojma, odkud jsem s bratránkem pokračoval k cíli. Cesta nám ubíhala rychle a po hodince cesty jsme konečně dojeli k Ostrovu nad Oslavou.


Krásný revír…

Když projedeme zatáčkou uvidíme stoupající dým a cítíme vůni masa a piva. Znervózníme a pohledem mapujeme krajinu. Pak se nám zjeví hladina, na které se třpytí sluneční paprsky. V krásné krajině se rozprostírá přehrada. Kolem ní se nachází lesíky, ale i velké pastviny a pole. U hráze uvidíme chatu, ke které vede panelová cesta. Kolem ní je zaparkováno plno aut. Sjíždíme dolů a jsme plni očekávání.

 

Bratranec zaparkuje a rychle vystupujeme, abychom zkontrolovali stav jídla. Je zde zaparkován nadprůměrný stav vozidel, tak aby ho bylo dost. Hned ze začátku jsem však uklidněn. Před chatkou stojí přívěs a ten je naložen bečkami piva. „Paráda, žízní neumřeme,“ řeknu si v duchu. Stanů je na louce u chaty požehnaně. 


Před chatou je malý kamenný plácek na kterém hoří oheň a stojí zde lavičky. Všechny zdravíme. Jsme parádně přijati davem a hned jdeme mezi ostatní. Kuchaři Míra a Zdenda stojí u jídla a vše připravují.
Jen tak se procházím kolem kotle a koukám, co je uvnitř. Přičichnu a vůně pokrmu mě natolik uvolní, až si z toho musím sednout. Když se vzpamatuji, jdu do chaty, kde je bar a u něho sedí pár nadšenců. V ruce drží půllitr a v něm mají načepovaný zlatý mok. Muzika příjemně hraje a mísí se s vůní piva. Všichni si mezi sebou povídají a baví se.


Procházím se s bratrance kolem vody. Jdeme po zelené louce a koukáme na ostatní, jak loví. Potkáme ospreye, který sedí s několika lidmi u prutů a čekají na pohyb špičky. Chvíli postojíme a pak se suneme dále k přítoku. Na břehu je plno stanů a bivaků. Rybáři mají nahozeno a čekají na vytouženou rybu. Když se nám už nechce dál, usadíme se ke dvěma vláčkařům z jižní Moravy a sledujeme jejich um a přitom se seznámíme. Už mají nějaké candátky a mezi nimi myslím i okouna. Jejich jemné proutky švihají vzduchem a registrují každý záběr.


Slunce pomalu zapadá a my se přesouváme k ohni. Zde je však "narváno", a proto končíme v chatce. V místnosti je bar, stůl s lavičkami a televize. A hraje hudba. Každý čeká na pivo jako na banány. Za barem je milá a usměvavá paní barmanka, takže k pivu dostáváme i milý úsměv. U stolu s lavičkami sedí Tomáš Rozsypal a pak ještě další lidé. Připravují topinky na tatarák. U baru se pomalu nedá hnout. Každý chce pivo a tak jdeme ven, kde posedáváme a sledujeme ohýnek a kuchaře, jak vaří všechny ty dobroty.

Potom se objeví David a zařve: „Tatarák!“ Všichni se najednou zvedli z laviček a já tam snad u toho ohně seděl sám. Potom jsem jenom viděl každého s topinkou, jak mlaskal a šmakoval si. Ze tmy se stále vynořovaly hladové žaludky. Od bivaků proudili lidé a šli si pro tatarák.

Byl jsem z dlouhé cesty unaven. Chvíli jsem seděl a pozoroval známé tváře rybářského světa, ale dlouho jsem nevydržel a šel spát. Bratránek se nemohl docpat jídlem a pivem a tak asi ještě hodinku nebo dvě požíval všechny dobroty, na které nerazil.

SOBOTA

V sobotu ráno jsem se vzbudil docela brzo. Spal jsem v hodně, hodně malinkém autě a musel jsem mít skrčené nohy, takže jsem pořád dostával křeče. Vystoupil jsem z auta. Čerstvý ranní vzduch mě osvěžil. Rozhlédl jsem se a uviděl pár vláčkařů, jak si hrají s nástrahami. Jinak dole, kde byly postaveny stany, bylo mrtvo. Pomyslel jsem si, že to kolegové včera trochu protáhli a tak jsem vybalil proutek a šel prozkoumat hlubiny. Zajdu za bivaky, kde chytají především kapraři a feedraři a najdu volný flíček. Navážu malého twistříka a začnu ho protahovat vodou. Chytnu malého okounka. Pěkně se škube. Opatrně jej vyháčkuji a pouštím zpět do rodného živlu. Potom se vracím zpět na snídani.


Když se vrátím do tábora, většina lidí už je venku. Jdu k autu, abych si schoval prut a z dálky vidím protahujícího se bratránka. Schovám prut a s kručícím žaludkem spěchám dolů k chatě. Cosi pojíme a potom mě bratranec pošťuchuje, ať jdu chytat. Už to nemohu vydržet a proto jdu pro prut a mířím k odlehlé zátoce. Bratranec vezme zásobu piva a vyrážíme. Jdeme po hrázi, přes kukuřičné pole a potom lesem. Dojdeme k místečku, kde je lavička. Bratranec si na ni sedne a začne se posilňovat pivem. Já navazuji červeného twistříka a začnu prochytávat zdejší vodu. Po chvíli dostávám záběr a z něj se vyklube candátí miminko. Parádní začátek! Potom chytnu ještě okouna. Hned ze začátku jsem dostal dvě ryby a když jsem uviděl bratrance, řekl jsem si, že ho naučím chytat. Dal jsem mu udici do ruky a on začal lovit. K překvapení nás obou dostal záběr a tak si chytil svého prvního candáta v životě.

Pomalu nám docházelo pivo a tak jsem šel doplnit zásoby. Jak jsem se vrátil na „našem“ místě stál rybář a půvabná rybářka. Koukali jsme na ně. Jejich špičky se krásně vlnily. Potom začali přicházet další lovci. Zkoušeli štěstí, ale jediný kdo chytal, byla rybářka. Myslím, že se jmenovala Jana. Chytala okouna za okounem. Boňác ji filmoval a my jsme se kochali, jak se točí filmy Chytej.cz. Když jsem viděl, jak tito zkušení rybáři loví, dostal jsem chuť něco předvést a tak jsem šel kousek vedle. A mezitím rybářka vytáhla krásnou štiku. Měla něco přes šedesát a byla překrásná. Po zdokumentování byla opatrně vrácena vodě. Já jsem na místečku chytil dva okouny a pak jsme s ostatními lovci odešli k chatě.


Spokojenost se srazem byla obrovská!

Oběd se blížil a my jsme slyšeli příjemné prskání. Maso se grilovalo a marináda voněla všude kolem. Gulášek se vařil v kotli a voda žbluňkala. Někteří se teprve probouzeli z bujného pátku. Jelikož guláš a maso ještě nebyli hotové, pojedli jsme zbylou česnečku. A musím říci, že to nebyla česnečka, ale božská česnečka! Z chaty se linula příjemná píseň táborské skupiny a když jsem dojedl, šel jsem se podívat, co se tam děje.


Když jsem vešel, uviděl jsem za barem Zdendu a na něm opřeného Míru Mužíka, který stále opakoval: „Numero ororo.“ další kluci seděli vedle Míry a chechtali se. Pěkně jsem si s bratrancem sedl k baru a pozoroval, co se děje. Potom přišel chyteják ze zatáčky a chtěl pivo. Zdenda se zákeřně usmál a řekl: „Bez  S nebo se S?“ Chlápek chvíli váhal, ale po radách kolegů chtěl se S. Zdenda vytáhl hadici, kterou myl půllitry a celého ho postříkal. V chatě vypukl obrovský smích doprovázen výkřikem Míry: „Stříkej!“ Následovalo asi deset lidí promočených na kost. My se drželi za břicho a dostávali křeče v podbřišku. Zdenda měl ale jednu podmínku: Postříkal jen toho, kdo si objednal pivo. Proto, když jsem dopil, tak jsem si řekl, že když si vezmu kofolu, tak mne Zdenda nezlije. Jenže než jsem dostal půllitr černého nápoje, byl jsem postříkán od hlavy až k patě. A tak jsem se stal jediným, kdo dostal kofolu se S. Všude bylo mokro a každý byl mokrý. Míra to okomentoval slovy: „A takhle my tady žijem“. 

V tuto chvíli byla u baru skvělá nálada. Všude bylo pivo. Bar byl zlitý vodou. A smích řval v místnosti jako siréna. Pak Zdenda s cigaretkou v puse přišel k televizi a pustil tam rock ń roll. Začal se kroutit a všichni v chatě začali tancovat do rytmu. Míra od té doby řval jenom rock ń roll!

 

Sedl jsem si na lavičku a pojedl výtečného guláše. Maso se rozplývalo a jeho řízná chuť člověka probudila. Bratránek mě po jídle opět vytáhl na ryby. Chvíli jsme chytali. A nachytali! Pár candátků a okounků se podívalo z vody, ale když jsme uslyšeli křik, MASOOO!!! Utíkali jsme k chatě jako Usain Bolt na olympiádě.

Doběhli jsme celí uřícení, ale maso bylo už fuč. Pak nás někdo uklidnil, že v kýblu je ještě plno masa, ale že zde platí už pouze samoobsluha. Tak jsme si na rošt naskládali masíčko a na chvíli jsme s bratrancem byli šéfkuchaři. Masíčko bylo rychle bronzové a tak jsme po krátké poradě usoudili, že je hotové. Když jsem strčil sousto do úst bylo to jako… prostě skvělé. Masíčko bylo proležené šťávičkou a bylo měkoučké. Byli jsme najedení, napití a ten pocit byl krásný.


Zátoka dravců.

Sluníčko lezlo pomalu dolů a blížil se večer. Potom někdo dal návrh, že by se mohla uskutečnit soutěž v pádlování rukama dvojic. Cena pro první místo byla flaška rumu, a proto jsme se statečně přihlásili a  to jsme ani nevěděli, do čeho vlastně jdeme. Družstev přibývalo a konkurence rostla. Láďa byl organizátorem a rozhodčím a stanovil, že start bude v 18.00. Přihlásilo se přes deset družstev a všichni čekali na šestou.
Ručičky na Láďových hodinkách odbily šest hodin. Zavolal si družstva a všichni poslouchali pokyny a pravidla. Ty zněly asi takto: Posádka musela vypít dvě půlky pálenky a oběhnout bojku na souši. Potom naskočit do lodi s ní pádlovat pouze rukama a nohama k boji na vodě. Potom se stejným způsobem vrátit, oběhnout boji na souši a plácnout do stolu, kde stály půlky. Všichni s pravidly souhlasili a závod mohl být odstartován.

Pak se začalo závodit. David Bonaventura vše natáčel a nemohl udržet kameru, jak se smíchy třepal. Na závodech se vyvedlo spoustu legračních kousků.

Mezi  nejpovedenější  patřila jednoznačně dvojice bratři Korbelových. Ti začali velmi zajímavě. Kořalku gurmánsky ochutnávali a cucali, že museli nasbírat aspoň půl minuty. Pak pomaličku běželi k lodi. Vyzkoušeli teplotu vody a opatrně vešli do člunu, aby se nenamočili. Vždy pádloval jenom jeden. Pěkně obeplavali bóji a vrátili se nazpět. Když se dotkli stolu, tak ještě lupli půlky pro druhé závodníky, které nebyly určeny pro ně. Smíchy jsme se za břicho popadali, ale to nebylo všechno.

Další dvojice, která měla styl, byli Tomáš Rozsypal a Toulovec. K půlce si zapálili cigaretku a utíkali k lodi. Než se vrátili od bóje ke břehu, tak jejich člun vypadal spíše jako ponorka, jelikož byl plný vody, ale cigarety měli stále v ústech.

Já a bratranec jsme také závodili, ale na první místo to nevypadalo už od začátku, kdy jsme u břehu „hodili“ tzv. eskymáka. Já byl docela v šoku, jelikož místo nebe jsem viděl dno.

Nejpomalejší dvojící byli Míra Mužík a správce revíru. Ti pluli tak pomalu, že rozhodčí Láďa vzdal čekání na příjezd a šel si dát kus masa. Potom jenom z lavičky zvolal výsledný čas.

Vyhodnocení proběhlo hladce a vítězové se sportovně rozdělili o rum se soupeři. Každý si loknul a pak  se všichni běželi převléknout, jelikož večer se blížil a začínalo být chladno.

Když jsem se převlékl a vrátil se dolů k ohni, viděl jsem božský pohled. David a Zdenda připravovali živáňskou. Všichni už viděli, jak se točí nad žárem a jak se ta krásná vůně  line všude kolem. Sedl jsem si do chaty k baru a poslouchal krásnou muziku. HaD s barmankou čepovali pivo a všichni se bavili. Regulus fotil každou ženu, která vstoupila do hospůdky. Smál se u toho a bylo vidět, že si to užíval. Vychutnával jsem si tu pohodu, ale bylo mi líto, že bratránkovi je zle a že už spí, ale co se dalo dělat. Seděl jsem u baru a pil kolu. Pak někdo pustil DVD o sumcích s HaDem a začal hrát song „SOUMI“. Poslouchali jsme povzbuzující hudbu a koukali na krásný klip s králi našich vod. Láďa komentoval momenty v klipu, jelikož je zažil na vlastní kůži. Poslouchali jsme ho pozorně a čekali, co bude v klipu dál. Potom píseň hrála pořád dokola, ale já nemohl odpoutat oči od těch velikánů. Nakonec mě k tomu přinutilo rozbalování žívaňské. Maso zabalené v alobalu se točilo nad ohněm a tekla z něj šťáva. Všichni čekali na ten moment, kdy maso bude sundáno a odhaleno. Ta chvíle přišla. Dva chlapi vzali roládu masa a položili na stůl. Zdenda rozdělával alobal. Všichni začali odpočítávat, jako bychom hráli hokej o zlatou. Poslední řez a maso bylo odkryto. Všichni zvolali: „Heeej!“ 


Vůně se na nás „vybušila“ a Zdenda začal dávat porce. Každý pomalu usedal a začal jíst. Potom jsem jenom viděl mnoho masných úst od ucha k uchu. Za několik minut bylo po živáňské a každý byl spokojen.
 Lidé se začali rozcházet a já jsem šel spát. Lehl jsem si ven, protože v tom autě se nedalo vydržet, jak bylo malé.

NEDĚLE

Ráno mě čekalo nepříjemné probuzení. Hnusný vítr foukal a byla mi zima. Vysoukal jsem se ze spacáku a viděl jsem, že mnoho lidí už odjelo. Auta pomalu odjížděla a všichni nám mávali na rozloučenou. Sešel jsem dolů, kde rybáři balili stany a bylo mi líto, že je konec. Začali jsme také pomalu balit.

Sešli jsme naposledy dolů a uviděli toulovce, jak vaří zbytky jídla. Všichni byli rozespalí a dojídali to, co zbylo.

S bratrance jsem ještě zašel na chvíli k vodě a on vytáhl malého okouna. Byl krásně zbarvený a bojoval o život stejně statečně, jako ti předchozí. Také on dostal zaslouženou svobodu. To byla tečka za skvělým srazem...


Ryby braly!

VÝROK SRAZU:
„Je tady krásně, ale horší bude ten pád do reality, z této pohádky.“
Míra Mužík září 08
 



 NEJLEPŠI HLÁŠKY SRAZU
„A takhle my tady žijem.“
„Numero ororo.“
„Bez S nebo se S?“
                                                     

PODĚKOVÁNÍ: Osobně chci poděkovat za skvělou organizaci. Tento sraz byl nádherný. Byl to jeden z nejlepších víkendů v mém životě. Moc děkuji! Dále chci poděkovat za kulinářský zážitek. Jídlo bylo božské. Ta chuť se slovy popsat nedá!

Text a foto:
Viktor Krus alias zlomiljsemprut

Další foto:
HaD

 

Stovky fotek z celé akce naleznete ve fóru: SRAZ CHYTEJ.CZ