Foto i se zajímavým komentářem autora Petra Stibůrka:

"Tohoto úhoře jsem ulovil na Markovce 1, nástraha rousnice namočená ve speciálním dipu - olejový výtažek z  žížal (podle mých zkušeností to zvyšuje účinnost asi o 70 %), háček č. 2, vlasec 0,22 mm bez návazce. Místo lovu byla malá písčitá zátoka a nahazoval jsem asi 30 m od břehu. Záběry jsem měl toho dne čtyři a proměnil jsem dva. Druhá ryba byla ale moc malá, tak jsem ji pustil. Tento úhoř měl kliku - našel útočiště v mém zahradním jezírku, neboť rodina prohlásila, že tak krásnou rybu je škoda "sežrat." Je to moje jediné povedené úhoří foto (úhoř nechce zrovna moc pózovat). Já k vodě foťák moc nenosím a letos jsem dostal jen tři hady. Ten bambusák s navijákem Hudson2 (výroba Stibůrek 1945) jsem zkoušel spíš z hecu - bez převodů se s tím hrozně dlouho navíjí, ale radost je o to větší, když se chytí nějaká ryba. Chtěl jsem zjistit jaké to bylo chytat ryby za časů mého dědy."

 

Tak si to s tím dipováním  přeberte jak chcete.

Raritou je i to, že pokud jsme na naší řece chytli v nějakém omezeném časovém období více úhořů, tak byli vždy stejné délky. Dokonce jsem jedny prázdniny z místa, kde jsem urval toho giganta, vytáhl čtyři úhoře a každý měl 97 centimetrů. Protože šli s námi vždy domů, tak mohu zodpovědně prohlásit, že to nebyla stejná ryba. Nahazovali jsem však už do jiných míst, než na koryto před sebe. Jó, kde jsou ty časy?

K tomu domácímu pobytu se ještě vážou historky o eskamontérských útěcích úhořů z van či jiných nádob, takže pak členové domácnosti nacházeli úhoře na výletě po bytové jednotce.Nám se to naštěstí nikdy nestalo.

Jak je vidět, úhoř má velkou hemživost. Foto Robert Olach

Další zkušenost jsem udělal s tím, že přípravu na noční lov musíte hrubě podcenit. Zhruba před třemi roky jsem si každý den pečlivě nachytal na noční lov nástražní rybky. Pod 10 kousků jsem nikdy nešel.  Když jsem ale čtvrtou noc zůstal bez záběru, řekl jsem si že čtyři okounci na trápení musí stačit. Zvláště pokud je v televizi fotbal a já vyrazím k vodě až kolem dvaadvacáté. Jen na dvě hodinky. Další rozčarování přišlo, když jsem zjistil, že se ještě budu muset dělit s neznámým kolegou o místo. Rychle jsem rozložil udici a mezitím se dověděl, že kolega měl jeden slabý potah na žížalu. Nahodil jsem rybičku. Než jsem si rozložil židličku, tak už mi kolega hlásil, že mám asi záběr. Moc jsem nevěřil, protože nástražák byl okounek, a ti za to umějí celkem tahat. Nicméně se to po chvilce rozjelo a já zasekl. Bohužel do věšáku. Takhle to během dvaceti minut proběhlo ještě třikrát a z toho jednou jsem rybu cítil na prutu. Dál jsem neměl na co chytat, takže jsem šel plný emocí domů.

Následující den jsem samozřejmě nachytal obvyklých 15 rybek, zagitoval manželku, že budu potřebovat sličnou asistentku, že tutově zachytám velké ryby a nic. Tedy abych nekecal, štěstí se musí jít naproti, takže kolem dvaadvacáté jsem se musel jít vyčůrat a zákon schválnosti zapůsobil dokonale, protože se udice rozjela. Otočen zády k vodě s kalhoty na půl žerdi jsem asistentce vydal pokyn: „Sekej." Samozřejmě nic. Ještě jsem si to nechal přehrát, takže žena řekla: „Plynule to vyjelo, a až byl policajt u prutu, tak jsem sekla." Těžko to pospat slovy, ale zvedla udici do výši očí, ale spíše ve vodorovné poloze. Holt necvičená ruka rybáře, určitě to znáte. Fundovaně jsem ji proškolil, šel ještě dvakrát čůrat a jednou měnit vodu v "kédrkonvi", ale další záběry jsem už samozřejmě nepřivolal. Ale aspoň jsem odešel s pocitem, že jsem pro věc udělal maximum.

Již jsem se zmiňoval o tom, že úhoře do vezírku dává jen velký optimista, ale i to překonal historkou o tuhosti kořínku úhoře  jeden můj kamarád. Ten, ode mne již dříve teoreticky proškolen, se s rybou nijak nemazlil. Prostě  zasekl, zdolal a zabil. Celkem standardní postup. Pak ho ale nenapadlo nic lepšího, než že tu slizkou mrchu půjde před půlnočním odchodem domů opláchnout v řece. Toho mrtvý úhoř využil a srovnal skóre na 1:1. Prostě uplaval, vyklouzl... Těžko říci. Martin o tom nerad dodnes mluví,  i když se ho na to rádi a často ptáme.

Každopádně má úhoř velkou vitalitu. Bez problémů přežívá v bahně vypuštěných rybníků. Údajně dokáže přežít poměrně dlouhou dobu i v myších dírách v březích nasáklých vodou. Z toho pak vycházejí i zprávy, že jsou vykopávání motyčkou z hlíny a bahna.

Jeden z mnoha, vezírek je podložka!!! Foto Libor Jabůrek

Na závěr bych si nechal glosu o úhoři jako nástražní rybě převážně k lovu sumců.

Nesouhlasím s tím, nelíbí se mi to, a to ani na sumčích přehradách typu Ebro. Považuji to za stejné zvěrstvo jako chytat štiku na pstruha potočního u nás.

Jelikož bych nerad tento článek ukončil v pesimistickém duchu, tak ještě něco ze slaného soudku.

LOV MOŘSKÝCH ÚHOŘŮ

Protože jsem známý rybář světoběžník, a taky trochu blonďák, tak  vám povím, jak jsem chytal úhoře v Chorvatsku. Bohužel mně tam světový rekord v lovu úhořů na pytlačku proklouzl těsně mezi prsty. Škoda, že nemám z té doby žádnou fotodokumentaci. Pro ilustraci přikládám aspoň jednu fotku z Řecka, která dokazuje, že v moři jde často o život a o nebezpečné situace není nouze.

Tady mně šlo doslova o život. Je vidět že chobotnice si neberou servítky a útočí výhradně ze zadu.
Expedice Řecko 1993.

S ohledem na drancování mořské fauny a flory ale nemohu být s přesnou lokalizací místa lovu konkrétní. Kdyby se to například dozvěděli Japonci..., tak nevím, co bych v dalších sezónách jedl.

NĚKDE U STŘEDOZEMNÍHO MOŘE V ČERVNU 1999

Do místa pobytu jsem přijel vyzbrojen jen šnorchlem, brýlemi, kolečkem starého silonu, cca pěti olůvky a háčky. Po příjezdu jsem si korálky udobřil domorodce a v přístavu dostal nějaké odřezky z ryb. Ještě musím dodat, že jsem měl i pomocníka, který se zatím neprojevoval, protože jsem ho moc neznal. Jen když mě viděl s torzem mé rybářské výzbroje, tak řekl, že taky chytal kdysi ryby. No prostě taková náhodná kempová známost, kdy se lidi dají do řeči, když zjistí, že mají něco společného.

Dál je to prosté. V podvečer navazuji pět pytlaček po asi deseti metrech vlasce, dál olůvko, háček a odřezek rybky. To vše nastražujil v okolí jakéhosi kamenného mola, u něhož jsem očekával přes noc větší rybí aktivitu.

Je dobré mít v týmu profesionální a dobře vybavené potápěče.
Věnujte pozornost výběru kyblíku, aby mu po 500 ujitých kilometrech neupadlo ucho, 
a aby se do něj vlezla hodně velká ryba.

RÁNO 7:00 V ČERVNU 1999 NĚKDE U STŘEDOZEMNÍHO MOŘE

Musel jsem si přivstat, aby mně někdo s vytahováním šňůr nepředběhl. Ukázalo se, že na dvou šňůrách jsou pěkné, asi 80 cm velké ryby. Zbytek vlasců byl utržen nebo bez návnady. Dodatečně jsem zjistil, že ryba se  prodává jako mořský úhoř či mořan.  Ve srovnání s naším úhořem mají mohutnější, tedy masitější tělo. To mně evokuje myšlenku, že jsem zaznamenal i dva názory na naše úhoře. Tj. že se u nás vyskytují dva typy, nechci říct druhy, úhořů - něco jako štíhlejší a tlustší forma. Když jsem se vracel z lovu do kempu, potkal jsem svého nového známého ze včerejška, kterého se při pohledu na úhoře zmocnil nějaký démon. Okamžitě se na ryby vrhá, že to umí perfektně vykuchat. To ihned provedl a já měl během deseti minut ryby zpět stažené a vyvržené. Následně mě celý den zásoboval rybářskými historkami ze svého dětství. Naše očekávání pak ještě přikrmila historka, kterou jsem vyslechli od potápěčů, že kousek od místa, kde jsem lovil, při nočním potápění s baterkou taky ulovili harpunou pěkného úhoře.

Před samotným lovem nezapomeňte provézt průzkum dna.
Nevíte, kdy se vám to bude hodit.

DALŠÍ RÁNO NĚKDE U STŘEDOZEMNÍHO MOŘE V ČERVNU 1999

Večer jsme se ale nějak rozešli a já šel nastražovat opět sám. Ráno už si mě vyčíhl, takže další výlov už probíhal s asistentem. Nabralo to  docela slušný adrenalin, protože dvě šňůry byly zachyceny v kamenech a musel jsem se pro ně potopit. Nečekal jsem na konci rybu, takže když jsem se najednou podíval pod vodou úhoři do tváře, byl to docela šok. Zvláště když pod vodou se zdá být všechno větší. Konec adrenalinu. Pak jen stačilo úhoře vymotat a vytáhnout. Ale pak to začalo, známý opět rybu vykuchal, vyloudil vlasec a na pláži neustále konzultoval problematiku úhořího lovu v Chorvatsku. Fantazie pracovala naplno, takže kolem druhé odpoledne už jsme se dostali i tam, zda úhoři mohou u mola lovit i za dne. Když jsem mu to odkýval, okamžitě zmizel a za chvíli jsme na molu viděli naši známou postavu. Nicméně chorvatské slunce udělá své, takže kolem čtvrté byl zpátky, se slovy: „Zamaskoval jsem to a nastražil jako ty, takže když zabere, tak se oběsí, ale v tom horku se tam prostě sedět nedá."

I mě se však zmocnil démon. Řekl jsem, že si musím odskočit, holkám pak, ať kolegu trochu zabaví. Mezitím jsem valil do ledničky, kde byl ranní úhoř. Tomu jsem odpižlal hlavu a utíkal na molo, kde jsem to naaranžoval na tu šňůru. Vrátil jsem se na deku a samozřejmě za chvilku čelil dotazu: „Myslíš, že už se mohlo něco chytit?" samozřejmě jsem chvilku dělal drahoty, ale nakonec jsem tedy neochotně přiznal, že během dvou hodin, co má nahozeno,  opravdu mohl něco zabrat. Minimálně se zjistí, zda nástrahu mezitím neočesali krabi.

Pak už jsem jenom sledovali Theatrum mundi. Postavička v dálce napřed něco smotávala, pak začala zuřivě poskakovat a gestikulovat., načež se rozběhla k nám. Lidé se na nás dívali, co se děje a nechápali, proč ten pán šermuje zuřivě rybí hlavou. Komentoval to slovy. „Dívej se co se stalo, asi zabral nějakej úhoř a pak muselo připlavat nějaký obrovský hovado, který ho sežralo. To snad není možný!" Řekl jsem mu, ať mně to na chvíli půjčí a s výrazem znalce typu Hannibala Lectera jsem řekl, že se mně to nezdá. Že to oddělení hlavy od těla je na řezu poměrně čisté. Že to spíš vypadá, že mu rybu někdo ukradl. Navíc to bylo podpořeno tím, že tam před hodinou někdo šnorchloval. „No jo, ty kurvy. Voni ty kurvy zlodějský nejenže to ukradli, voni mě ještě chtěli nasrat a tu hlavu tam vrátili zpátky, abych viděl, co se chytilo. Ti hajzli!" A pak se ukázalo jak pracuje fantazie lovce. Vzal si ode mne zpět úhoří hlavu, ruku předpažil, přimhouřil oko, znalecky se na bustu úhoře podíval a vítězně konstatoval: „Podle té hlavy je ale vidět, že moje ryba je podstatně větší než tvůj ranní úhoř." V tom jsme ho velkoryse nechali do dalšího dne...

 

A  úplně na závěr: úhořů ubývá, takže pokud nezachytáte a budete se smutně vracet  z nočního lovu, tak si aspoň posviťte baterkou do ucha, určitě se vám rozzáří oči...