A teď již k mému pohledu na věc.

Hlavní mojí náplní rybaření je přívlač a je tomu již několik let nazpět, kdy mne kamarád, který závodí od pravěku této disciplíny u nás, začal ukecávat, abych se připojil. Jelikož nejsem soutěživý typ a nepotřebuji si dokazovat, že jsem snad lepší v chytání rybiček než druhý, tak bezúspěšně. Raději čas strávený na závodech využiji k navštívení mého oblíbeného revíru. A co si budeme povídat, jet na pro mne neznámý revír, na typ vody, na kterém jsem v životě nechytal, připadat si tam jak jouda? Nic pro mne! Někoho to možná posouvá výš a dál, když dokáže zachytat nejen na svých revírech, kde to má již „relativně" zmáknuté, ale tam, kde mu to nesedí, kde to ještě nezná. O velikosti chytaných ryb však radši zatím pomlčím.

Dlouhé roky jsem lákání do stavu závodnického úspěšně odolával. Nikterak mne výrazně neovlivnilo ani shlédnutí pár závodů. Snad jen tím, že jsem se snažil přejít k ultralehké přívlači. Ale o tom tady již článek byl.

Léta plynula, v chytání dravčíků jsem se ustálil někde lehce nad úrovní ultralehké přívlače s proutkem do 20 g, „fajr" splétanou šňůrkou od 0,10 do 0,15mm během sezóny a monofilním vlascem do 0,18 mm v pozdních zimních měsících. Tvrdší nářadíčko jsem nasazoval jen při mých sporadických návštěvách Lipna a tamních pařezovek.

A přišel loňský rok, kdy mne začal jiný kamarád Milan přemlouvat, že bychom mohli zkusit aspoň krajskou ligu. Prý jeden, dva závody snad přežiji! On bude chytajícím vedoucím družstva, sežene ještě náhradníka a jdeme do toho! Tak jsem nakonec ve slabší chvilce souhlasil! Jako náhradníka sehnal dalšího kamaráda - Karla, již protřelého závodníka, který byl dokonce v jednom z počátečních ročníků MR v přívlači členem vítězného táborského družstva, ale roky už také mimo závodní dění.

Bylo pozdě litovat, tak jsem jako řadový člen družstva nechal čas plavat a ani už neočekával, kdy se kdo ozve s tím, že první blíží první závody. Měnil jsem zaměstnání, měl jiné myšlenky, k vodě jsem se také moc nedostal a pomalu zapomněl, že se také bude konat nějaké to kolo krajské ligy. Přišel podzim a ejhle. Ozval se Milan s tím, že do krajské ligy bylo málo družstev, jede se rovnou na centrální divizi, jen jeden závod a přímo do matičky měst, do Prahy na Vltavu. Snad prý někde pod Trójou. Polilo mě horko, ale radši hlubší voda než nějaká skoro horská mělká bystřina s proudy. To já tedy nerad. Volno jsem si zařídil, začal shánět informace o typu vody, ale moc toho nebylo a přiznávám, ani já jsem tomu zas tak s tím sháněním informací nedal. Spíš jsem se připravoval na takový větší výlet do neznáma a kdyby se podařilo chytit rybku, jen dobře. Do toho přišla další info - pod Trójou se chytat nebude, závody se odehrají na Štvanickém ostrově na tamním kanále. Skoro jsem zajásal, ne moc tažnou, hlubší vodu bych snad mohl zvládnout, nasadím gumy při dně a candáti budou z vody jen lítat! Vůbec jsem si nepřipouštěl, že bych se snížil tak hluboko, nasadil mikrotwistery a snažil se vydolovat aspoň okounky či podobnou droboť. O tom, že se chytají i menší, třeba i bílé rybky na marmyšky jsem už vůbec nechtěl slyšet - přívlač má v mých očích jinou podobu. Ale věděl jsem, že asi narazím. Ale má jihočeská dubová palice si to nechtěla připustit. Nasadím prostě banja od 5 cm výše, možná i nějaký ten wobler okolo 10 cm a jako poslední položku jsem si připravil vlastnoručně vyrobené vrtulkové propy na boleny, kdybych snad někde potkal proudnější vodu, bylo slunečno a candáti a jiné zajímavé ryby nebraly. Pro jistotu přibalil i neoblíbené rotačky, ale v podstatě jsem se nějak moc nepřipravoval. Sbalil svojí vláčkovou Catanu 5-20g, přibalil feeder Catanu na případné jemnější chytání a větší prožití zdolávání pěkných ryb. Počasí hlásili dobré, snad jen větší vítr. Já byl v dobrém rozpoložení, formu jsem také vybrousil, vedoucí družstva Milky zajistil auto, náhradník Karel byl též svolný se té maškarády zúčastnit a tak jsme ono sobotní ráno, dne 13. října 2007 vyrazili.

Nebudu snad ani popisovat lehčí zmatky s hledáním vhodného parkovacího místa pro mou červenou forďáckou střelu (teď již poškrábanou) v Táboře poblíž Milkyho základny, ani chvilkový zmatek Karla, když nás naložené viděl odjíždět Milkyho škodováckou střelou asi 15 minut před domluveným srazem (jeli jsme jen pro benzín). Nakonec jsme se naložili všichni tři a vyrazili za onoho temného říjnového rána směr sever, vstříc dalším životním zážitkům. Cesta ubíhala uspokojivě, jen mi zapásáného v těsném objetí sedačky škodověnky, začaly lehce dřevěnět nohy a pobolívat záda. Co na tom, vše se překoná, zvláště máte-li možnost provětrat pražské dravčíky!

Do matičky měst jsme dorazili s předstihem. Nezbývalo než obdivovat Milkyho orientační smysl, řidičské umění i jeho vyprávění o tom, kde a za jakým rohem je jaký veřejný dům a že v případě debaklu v závodech tam jistě najdeme pochopení a náplasti na zraněná ega. Vnímal jsem ho jen tak napůl, opájel se vidinou poklidně tekoucí Vltavy na onom hlubokém kanále, míhajícími se stíny naježených candátů a kilových okounů v hlubinách, kterým jistě se zlepšením počasím došlo, že jim v žaludcích hlady kručí a s rozbřeskem chladnějšího říjnového rána vyrazí plnit břicha. A jak jinak, než našimi neodolatelnými nástrahami. Ještě jsme kdesi v té změti ulic, činžovních domů a světelných křižovatek zastavili, abychom doplnili proviant a protáhli přesezené údy. Obchůdek byl ještě zavřený, vidina pěti hořkých Fidorek, pozvolna se rozpouštějících nejdříve na mém mlsném jazýčku a posléze v kyselině chlorovodíkové v mém žaludku, pohasla a nepomohlo ani ujištění, že právě za rohem bych se rozpouštěl i na cizím jazýčku. Naskákali jsme do autíčka a jeli na místo prezentace. Pozvolna svítalo, když jsme se propletli až na místo určení. Podjeli jsme snad Hlávkův most a s přibývajícím svítáním jsem si připadal jak v gangsterském či špionážním filmu. Vystoupili jsme, rozhlédl jsem se a srdce zaplesalo - Praha nás přivítala ve své náruči! Kameny vydlážděné nábřeží, někde poblíž hluboká řeka se svým tajemstvím na dně kanálu, opodál neurovnaně zaparkovaná asi 4 auta, podivné, zarostlé postavičky v různých bojových oděvech, okolo poletující papíry v počínajícím svěžím větříku, u oblouků mostu nějaké, jistě zapáchající (od narození necítím) hadry, všude samé psí „zakázané uvolnění" a ve vzduchu byla dozajista cítit rybina, kterou vítr přinášel od řeky. Dali jsme si kafe z termosek, pojedli něco z rezerv a na místo se začaly pozvolna sjíždět další závodní týmy. Nikoho jsme jako nováčci neznali, osobně na mne začala padat lehká nervozita a tak jsme na nic nečekali a vyrazili obhlédnout řeku.

Ještě podotknu, že z Milkyho se vyklubal spíš reportér, než závodník, nemluvě o vedoucím družstva. Nová digi zrcadlovka se mu najednou objevila na krku, začaly létat blesky. Karel ve svých rifličkách a bundičce vypadal spíš jako manekýn a nevypadal, že by chtěl snad promluvit do závodu. A jen já, ve svých maskáčích, nabalený jako pumpa do sibiřských mrazů a v neoprénových holinkách jsem si připadal jako rybář.

Zahnal jsem divné úvahy a pocity a vyrazil za Karlem k řece. Již při přibližování mě zaujal podivný zvuk, jakoby šumění proudu, šplouchání vlnek u rychle ženoucí se řeky. Co to? Pár kroků a byl jsem na břehu Vltavy. A tam mě čekal šok! Že jsme na druhé straně ostrova, než je kanál mi došlo hned, ale proč někdo řeku vypustil, nechal holé břehy plné trčících kamenů, to jsem nechápal! Vždyť tu máme závodit a ne pozorovat dozajista se objevivší voraře, které tu bude asi nějaký americký filmový štáb natáčet! Kdo jiný si mohl zaplatit spuštění Vltavy na její asi stoleté minimum? Na chvilku mi bleskla hlavou myšlenka, že tu zase na druhou stranu mohli vysadit lososy, ale hned jsem se vrátil z říše fantazie do reality a dost hlasitě zaúpěl! V tomhle proudu chytat? Dost to se mnou otřáslo. Vidinu míhajících se metrových stínů v hlubinách vystřídala realita krčících se rybích miminek někde mezi těmi balvany u břehů. Větší ryba jak 20 cm by neměla šanci se tam někde udržet.

Obešli jsme břeh a jediné snad chytatelné místo, menší tišinku objevili již mimo závodní sektory. To tedy bude mazec, co já tady budu předvádět za rybolov? V hlavě začala tepat myšlenka na 13. den v měsíci, kdysi potlačená rybářská pověrčivost se z hloubi podvědomí opět ozvala. Dlouholetí závodníci jsou již připraveni na všechno, zkušenosti a soutěživost jim vždy napoví, ale co já, venkovan odkojený Lužnicí a hlubšími jihočeskými vodami? V hlavě zmatek a ani hoši z družstva mě moc neuklidnili. Vrátili jsme se na místo srazu a po chvíli už začala prezentace, ani už dnes nevím, kolik že bylo družstev.

Tak jsme tam tak s Karlem postávali a poslouchali. Milan běhal okolo a všechno fotil. Pak přišla závěrečná část, už vlastně jen jako formalitka. Něco na ten styl jestli máme v závodnických průkazech známku o zaplacení registrace. A polilo mě horko! Jak říkám, nějak jsem to během roku nesledoval, vše nechal na realizačním týmu, trenérovi a jiných bafuňářích a hle, najednou mi došlo, že jsem žádný svůj průkaz nikdy neviděl a známky asi také nebudou! Pohledy nás tří se setkaly v tiché otázce a já věděl, že je všechno v prd...! Jsem v jádru klidný člověk, ale někdy máme každý své krizové okamžiky. Dodnes nevím jestli jsem se v pomatení smál, brečel, řval, posílal na někoho hromy a blesky nebo ho jen posílal nějak hodně hluboko, prostě bylo hotovo!!! Z blackoutu jsem se probral až u auta, vpich po injekci na mém předloktí a odjíždějící sanitka o něčem svědčily. A již poblíž postávající a usmívající se Milky hlásil, jako by se nic nestalo, že jsme aspoň dostali na ten den volnou povolenku a můžeme mimo závodních úseků v jejich okolí chytat. Když už jsme jeli takovou dálku a já vypadal trošku dotčeně, že jsme nebyli připuštěni k závodům.

Chvála a poděkování organizátorům!

Ještě chvilku jsem se vydýchával, poslal sms s dotazem, jak že to bylo s našimi registracemi našemu krajskému soutěžáckému vedoucímu a pozvolna jsme se šourali k vodě! Již se rozednilo, závodníci zabrali posty a my se vydali k oné nadějné tišince, abychom prozkoumali její rybí obsádku. Milky běhal okolo s foťákem a rázem vznikaly někdy až kýčovité fotky chytajících vyvrhelů s pozadím Hradčan. Avšak bez ryb. Rybky prostě nebraly, nebyly asi v tu chvíli nikde! I já jsem slevil a vyměnil Catanu za jemnější proutek, ztenčil vlasce, zmenšil nástrahy, kolegové také dělali co mohli a ono stále nic! V jednu chvíli mi těsně pod nohama mezi kameny vyjel za twistříkem candátek asi 12 cm. Skoro jsem se lekl, sdělil to kolegům, ale stejně mi nevěřili!!! Začali jsme se pozvolna posouvat blíže k vyústění náhonu z asi malé vodní elektrárny pod jezem a světe div se, Karel chytil první rybu dne! Candátek, tak 12 cm dlouhý (beztak to byl ten, co se mi zuřivě ohnal po piditwistru a pak se přesunul ke Karlovi!)

Začínala se mi vracet nálada! Větší ryby stále držely bobříka hladu, nereagovaly na nic! Nasadil jsem do proudu i vrtulkové propy, ale na ty utočili jen všudypřítomní racci. Pod jezem bylo z povzdálí vidět brodící rybáře, kteří tam nejspíš na plavačku dochytávali přepadlé duháky z již o týden dříve proběhlého Orvis cupu. Já se přesunul až k náhonu, dal těžší hlavičky a začal protahovat hlubší části proudu. A pak to konečně přišlo! Rána do prutu a chvíli jsem cítil na prutu těžší rybu, aby po asi 10 vteřinách tahu vlasec lehce zplihnul a nejspíš štika zmizela i s nástrahou poctivě ucvaklou svými zuby v hlubinách Vltavy. S ještě větším elánem jsem začal prochytávat náhon, kluci se přidali, ale už jsme jen trhali a rybky si dávali další siestu. Víc už jsme dopoledne nestihli. Mezitím byl odpískán konec prvního kola a my se také přesunuli na základnu u auta. Ani jsem moc neprojevoval zájem o okolí, kdo co nachytal, průběh byl ostatně vidět během dopoledne, kdy to každý v dohledu zkoušel okolo břehů na pidi rotačky, marmišky a jiné bleší nástrahy. Jen jsem tak zaslechl, že paní z vedlejšího auta bodovala s asi 15 ježdíky okolo 5cm na marmišku a víc jsem radši ani nevnímal. Druhá část startovního pole odchytala 1. kolo na druhém konci ostrova, v onom „hlubokém" kanále, ale jak, to jsem také nikterak zuřivě nezjišťoval.

V přestávce jsme si zajeli na obídek a přesunuli jsme se konečně k vytouženému kanálu. Počasí se mezitím umoudřilo, vybralo a i když sice foukal nepříjemný vítr, sluníčko svítilo a nakonec se mi v Praze začalo i líbit. Když už ne dařit! Třeba odpoledne i nějakou rybku povodím. Zaparkovali jsme u stadionu kde se ten den konaly nějaké závody na hopsacích BMX? kolech, dali jedno studené orošené a vyrazili k řece. Jak jinak, i kanál byl skoro na bahně. Minuli jsme vyhrazené úseky a usídlili se na špičce ostrova. Vlevo silný proud, pod špičkou a směrem doprava tišina přecházející v onen kanál. Začali jsme bičovat vodu, odhadem tak 15-20 metrů od posledního závodního úseku. Odpoledne pozvolna plynulo, já jsem neměl ani záběr, ale zato Karel se rozjel. Sem tam okounek, dokonce i jistě mírová štička. Hned bylo veseleji. Milan to celé fotil, poskakoval okolo, ale měl občas i snahu poškádlit prutem dravčíky. Občas jsme okem hodili po závodním úseku, ale tam už to s rybačkou tak veselé nebylo, byť pár okounků také loklo vzduchu na břehu. Než jsme se nadáli, bylo 2.kolo ukončeno, závodník na posledním úseku okomentoval svoje nic moc výsledky tím, že jsme mu to tam pořád plašili, ale že nám nechtěl nic říkat, že to už také máme zabalit a rozladěně odešel. Spíš ale psychicky neunesl pohled na Karla a jeho koncert.

Tak jsme nádobíčko zabalili, ještě odpověděli na dotaz maminky s kočárkem, jestli kvůli našim závodům vypustili Vltavu. Prý že ano a s dobrou náladou jsme se sunuli k autu a autem k domovu.

Nakonec jsme ani nelitovali, že naše registrační závodní průkazy a známky ještě nespatřily světlo světa. Prožili jsme pěkný den v Praze u Vltavy, byť úlovky 2/3 našeho uskupení byly ten den nulové a těšili se na fotky, které během celého dne Milan s buldočím zaujetím pořizoval na každém kroku a které budou hezkou vzpomínkou pro další generace na náš pokus o závodní přívlač. Cestou domů jsme celý den a průběh závodů znovu probrali, zastavili někde na pumpě doplnit energii, přežili asi i hodinovou zácpu u Olbramovic, kde pokládali nový, červený! záplatovací koberec na místní komunikaci a svorně konstatovali, že ani jeden z nás už nemá potřebu se hrnout do závodní přívlače!

A tak naše závodnické ambice ten den skončily!!!

S konstatováním, že spoléhat se na povětšinou mizivou žravost planktonu, trhat tlamičky rybímu potěru a dusit ho miniaturními nástrahami není náš šálek kávy!!!

Příště radši vyrazíme „soutěžit" bez legitimací a zaplacených poplatků ve stejné sestavě na nějaký, jen námi vybraný revír!!!

Dodnes ani nevím, kdo tu centrální divizi vyhrál, kolik se toho ten den závodně nachytalo, kdo postoupil do II.ligy a přiznávám, nikterak mě to netíží!

Co vím ale jistě, závodník ze mne nebude!!!

Fotoreportáž:


Praha se zvolna probouzí, sotva je vidět druhý břeh, jez tiše hučí z povzdálí, co nás tady tento den čeká za překvapení?


Zahlédli jsme zbytky Vltavy! Karel zadumaně mlčí, pozoruje vodu, dravé proudy, já se probírám z šoku a už stahuji kalhoty – brod bude jistě nedaleko…


Je 13.října 2007, kvetoucí a jarně zelené jírovce (kaštany) svádějí k romantice, v Praze na klíněnku příroda vyzrála!


Poslední kontrola nádobíčka před prezentací. Dojde snad dnes i na neoblíbené plandavky či rotačky?


Některé týmy přijely i svými autobusy, všichni se tváří naoko znuděně, nezúčastněně, však v nitru to již vře - prezentace začíná.


Já napjatě a pozorně naslouchám, jak kdysi „Princ a chuďas“ Roman S. instruuje závodníky, Karel ještě dospává, pan bývaly prezident vpravo od něho maskuje svou zvědavost a přítomnost převlekem za rybáře, čestná stráž úplně vpravo tentokrát vyměnila uniformy a atrapy pušek vz.52 za vláčkové pruty.


Vybuchla nečekaná bomba - Táboráci jsou ze hry, cesta k vítězství je volná!!! Vzápětí zavládla uvolněná atmosféra, někde i mírné rozpaky, spiklenecké pohledy… Já už mimo záběr běsním a dle pozdějšího vyprávění pobíhám v hledišti nedalekého, bývalého, dřevěného, zimního stadionu a sháním sirky nebo zapalovač. To mi neměli dělat!!!


Už jsem v „pohodě“, zvolna vydýchávám předešlé okamžiky a v hlavě spřádám plány a strategii na další „závody“ - co budu zapalovat tam?


Jsme opět u vody! Vše špatné zapomenuto, rozednilo se a začínáme u široko daleko jediné tišinky dráždit vltavské dravečky. Karel v typicky rybářském závodním obleku a obuvi jde příkladem.


Sice manekýn a chodící reklama, ale jak se ukázalo později, jediný člen naší výpravy, který umí nejen tento den chytit rybu a dostat jí na břeh!


Ještě trošku v útlumu zaznamenávám první vázky, Praze vůkol je to srdečně jedno!


A je to tady - začíná Karlův koncert!


Candátí miminko přesně v té správné závodní velikosti.


Karel v dobré náladě a s úšklebkem na tváři začíná další sérii vrhů. V pozadí brodící podjezdoví „pstruhaři“.


Jedna „umělecká“ na památku i když tento výlet si budu pamatovat do smrti i bez fotek!


A opět Karel, Milky jen fotil se slovy, že mi dva jsme fotogeničtější a má pravdu! Zde se pozorně zkoumá nástraha „BigMike“ v půlené verzi 5 cm, co kdyby bylo ve vodě něco těžšího. Sám svoje pověstné „Lerakovky“ snad ani nenasadil, asi věděl proč.


Pomalu rezignuji, lehce ukloněná hlava svědčí o nejvyšší možné zátěži mozku alá Velký šéf a snaze něco na Vltavě vymyslet!


A Karel opět boduje! Po sehnání mezikroužků na mikro šel tento úlovek i zvěčnit! Škoda že nezávodíme, body pro družstvo by přibývaly!!!


Odpolední změna sektoru. Na mě zbyla po týmovém losu opět proudnější voda, prohazuji s propy peřeje a líčím na boleny, Karel s mikroušema protahuje tišinu při ústí kanálu, Milky za haldou kamení nás se zrcadlovkou jistí zezadu a odhání rušící čumily, které pokračující koncert Karla přilákal. Tady už rybu dlouho nikdo neviděl!


Něco tam je a hýbe se to, volá naše „vydra“ dvorního fotografa a směrem k hloučku asi 30 zvědavců!


To něco je štička asi tak 55 cm, nechala se přemluvit na hodně divokou barvu twistříku a sebrala nástrahu rozumně do koutku tlamy.


A ještě jeden fotozáběr u břehu než dostala svobodu a může při dalších závodech potěšit opravdového závodníka.


Poslední fotka dne, sbohem Vltavo, sbohem Praho! Ještě jeden z Karlových zdolaných a četných úlovků! Pak už jsme ho radši odtáhli od vody, místní závistiplní zevlouni začali podezřele vrčet i když všechny rybky byly puštěny zpět do revíru. Proč na závěr takového úspěšného dne riskovat nějaký úraz?