Od silnice se k řece pomalu kodrcá postarší Volkswagen Passat. Sedím v něm s kamarádem Petrem, který se přijel podívat, jaké tu mám ryby - podobně jako se já jezdím občas podívat na ty jeho. Musím uznat, že to má tam u nich lepší. Dnes už ano, ale bývaly doby, kdy... Celým tělem mi projede záchvat nostalgie a z hloubi vzpomínek vyplouvá jeden obraz za druhým. „Petře, zastav, něco ti ukážu."

Auto zastaví, cvakají dveře, ale pruty zůstávají uvnitř. Je únor a na tomhle místě bychom toho dnes moc nechytili. Jsme tu z jiného důvodu. Stoupnu si na kus betonu zpevňujícího vyústění rybniční stoky a rozhlédnu se po řece: „Tak tady to bylo." Pozoruji Petra jak si nevěřícně prohlíží holé břehy sedřené lžicí bagru a mělký proud mezi nimi. Jenže on nemůže vidět to, co já, když teď zavřu oči...


Tohle zbylo z úseku, kde trávil léto Maletický krokodýl

Tři vrbové keře na protějším břehu a jeden na našem kousek nad námi, drobné úplavky lemující břeh, girlandy převislých travin, ryby všeho druhu, jaké tu možná už nikdy nebudou a někde mezi tím i Ona. Legendární stvoření - jakási lochnesská příšera zdejších vod, nepolapitelný fantóm a noční můra nejednoho příslušníka Petrova cechu. Ve skutečnosti nic víc a nic míň než největší štika široko daleko. Zubatá obluda, které jsme s kamarády říkali Maletický krokodýl. Nikdo ji nikdy nezměřil, ale už když jsme o ní poprvé slyšeli, měla určitě přes metr. Následující tři roky napínala naši fantazii, stala se terčem mnoha výprav, rostly její rozměry i sláva a nakonec... Ale to bych předbíhal.

Chodili jsme sem vláčet tři. Já, který jsem toho moc neuměl, ale trávil jsem u vody každou volnou chvíli a Standa s Pepou, tou dobou nadějní středoškoláci, kteří uměli ještě o trochu míň. Původně se se mnou dali dohromady, aby mohli něco okoukat. Moc toho k okoukání nebylo, ale záhy jsme zjistili, že v jednotě je síla, učili jsme se jeden od druhého a šupinaté potvůrky pod hladinou nás brzy musely zařadit na seznam reálných nebezpečí. Ovšem větší štiky, řekněme od sedmdesátky nahoru, si s námi hlavu lámat nemusely. Dostat některou z vody bylo nad naše síly. Už tenkrát sem chodilo dost lidí a odrostlejší zubatice si s našimi monotónně vlečenými nástrahami uměly poradit. Krom toho jsme byli věčně ti druzí - slušné ryby obvykle tahali místní borci s letitou praxí - samozřejmě na rybičku. A tak jsme obvykle za sezónu vytáhli každý pár ryb kousek přes míru a pořád snili svůj zubatý sen o osmdesátkách, devadesátkách a metrovkách. Všichni bychom snad upsali duši čertu, kdyby nám slíbil, že nás naučí lovit ryby z téhle vysněné kategorie, jenže rohatý se nikdy nedostavil. Asi měl práci jinde...

Snažili jsme se tedy sami a každý na to šel svou cestou. Standa byl hračička s nástrahami. Jenže pohrávání si s gumkami na jemném cajku ho do jisté míry vzdalovalo šanci na častější kontakty s pořádnými zubaticemi. Já byl do značné míry univerzál, věčně v pohybu, pořád jsem něco zkoušel a pokoušel jsem se najít logiku toho, čemu jsem mnohem později dal název „Zubatý svět". Nevěděl jsem, že na to budu potřebovat tolik let. Tenkrát jsem měl střípky skládačky rozházené a marně jsem hledal pevný bod. Ten mi dal až Pepa. Pepa nebyl Jihočech. Přijížděl na víkendy z Prahy a odchytal tak nejméně prutohodin z celé naší trojice. Díky tomu byl pořád o nějakou tu rybu pozadu, ale možná právě to ho motivovalo k strhujícím výkonům. Na rozdíl ode mě si věci nekomplikoval. Vybíral si nejnadějnější místa a byl schopen je prochytávat třeba celé hodiny. Z nástrah preferoval wobblery. Měl pro ně neskutečný cit a byl trpělivý. Sezónu od sezóny z nich dokázal vyždímat stále víc a hlavně - věřil svým nástrahám i tomu, co dělal. Narozdíl od nás jemu velké štiky zabíraly. Dokonce i ty přes metr. Problém byl ovšem v tom, že na břeh nedostal ani jednu. Jednu zubatou obludu utrhl v samém závěru zdolávání, ty ostatní mu spadly. Příčin bylo víc - od příliš měkkého prutu až po skutečnost, že hodně záběrů bylo z takové té „ohrabávací kategorie", kdy zásek seděl na krajíčku a ryba byla během pár vteřin dole. My jsme ovšem tenkrát kvalitu záběrů neřešili a Pepu jsme prostě vnímali jako wobblerového mága a zároveň největšího smolaře naší trojice.


Pokud jsme v Maleticích nějaké štiky chytili, nikdy to žádný krokodýl nebyl

Maletice se staly základním táborem našeho štičího přepadového komanda, protože jsme to sem měli všichni relativně blízko a časem nám tenhle kus řeky prostě přirostl k srdci. Tady jsme trápili místní šupinatce a spřádali plány na výlety do vzdálenějších lokalit. O rybnatosti zhruba dvou kilometrů regulované říčky jsme si iluze nedělali, všeobecně se tu chytaly spíš menší ryby a my jsme v tomhle ohledu nebyli výjimkou. Proto jsme první zprávu o výskytu velké štiky v tomto úseku přijali s rezervou. Lidi toho nakecají... Jenže utekl měsíc a přišla další zpráva. Kdosi měl tu obludu na prutě, ale urvala mu to. Je prý to kus, určitě přes deset kilo. Takže tu zřejmě opravdu je. V minulosti už Blanice vydala krokodýly kolem dvanácti, čtrnácti i patnácti kilo. Teď je tedy jeden takový i tady Maleticích. Maletický krokodýl... Myslím, že s tím pojmenováním přišel Pepa. Ujalo se a naše trojice začala horečně leštit nástrahy. Ale jak se chytá taková přerostlá zubatá potvora? Od zahájení tu drhneme dno každý víkend a za celou tu dobu jsme o ni ani nezavadili... A co budeme dělat, až se nám na ty naše hůlky takové monstrum pověsí? Ukázalo se, že si s tím starosti dělat nemusíme. Obrovská štika nezabrala nikomu z nás. Zato vydrbala ještě s jedním rybičkářem a pak se po ní slehla zem. Až na podzim nám kdosi vyprávěl, jak viděl impozantní zalovení snad o kilometr níž po proudu. „Bylo to, jako když hodíš do vody žebřík a třicítky plotice přitom lítaly vzduchem," pravil onen bodrý muž a dodal, že tu stejně nikdo nedostane. Ten rok opravdu nedostal.

Přešla zima a s nástupem nové sezóny nás to tentokrát táhlo k vodě daleko víc. Měli jsme v ní svůj zubatý poklad. Tedy - snad ještě měli. Tahle otázka nás dost trápila, ale první dny snaživého prohazování řeky nám na ni odpověď nedaly. Naštěstí rybářské tamtamy fungovaly a po čase se k nám doneslo, že další rybičkář měl co dělat s naší favoritkou. S rozzářenými tvářemi jsme si vyslechli, jak se s ním vůbec nepárala, snad na ní dokonce zlámal prut. Takže je to dobré, máme ji tady. Jenže jak dál? Nikdo z nás ani nepomyslel na to, že bychom také „nabili rybu". Připadalo nám to stejně nesportovní jako ortodoxnímu muškaři představa, že by měl lovit lipany na žížalu se splávkem. Prostě balza, plast, kov a šikovné ruce. Nic víc. Jestli to dokážeme, je všechna sláva naše. Pokud ne, pak si tu rybu nezasloužíme. Dělali jsme, co jsme mohli, vláčeli společně i každý sám, ale postupně jsme ten souboj začali vzdávat. Záběr nepřicházel a postupně se objevovaly pochyby. Je tady vůbec ještě? Nechytil ji už někdo? Neuhynula se zašitým jícnem? A pokud tu je, vzala by vůbec na umělou nástrahu? A dokázali bychom ji zdolat? Všichni ti borci se svými laminátovými pruty a třicítkami čtyřicítkami vlasci ostrouhali, i když nikdo se zrovna dvakrát nechlubil, jak konkrétně o ni přišel. Mohli bychom ji vyndat my s našimi proutky do 30 g odhozové zátěže? Já jsem rezignoval první. Měl jsem to do Maletic nejdál a daleko radši jsem měl Otavu, což je větší a krásnější řeka a o ryby v ní tenkrát rozhodně nouze nebyla. Pepa se Standou to měli do Maletic přece jen blíž a tak se tu objevovali i nadále. Zjistili o Maletickém krokodýlovi ještě pár informací a v září se s ním Pepa setkal dokonce tváří v tvář. Matka všech zubatých lovila s takovou razancí, že se půlka jejího těla objevila nad hladinou lemována patřičnou dávkou vlnobití a létajícími těly trofejních exemplářů bílé ryby. Pepa vypadal jako sochař, když nám vyprávěl o svém setkání a hnětl rukama vzduch, aby demonstroval průměr toho famózního válce. Nakonec ho prozaicky přirovnal k lidskému stehnu a nepřítomný výraz jeho očí nasvědčoval, že onu úchvatnou scénu stále ještě vidí před sebou. Pro mě bylo zajímavější, kde se celá událost odehrála. Daleko pod místy, kde se s Maletickým krokodýlem utkávali zatím stále porážení rybičkáři. Ale ne tak daleko po proudu, jako ji viděli loni v listopadu. Takže ona tu zřejmě dělá takové kolečko. Zdržuje se v neosobní a anonymní vodě regulovaného nadjezí a migruje s hejny bílé ryby. V létě za nimi vytáhne až pod proud, kde stráví nějaký čas a pak se, bohatší o několik nepříjemných zážitků, pomalu vrací zpátky. Nikdy nevyjíždí až pod jez, tam by ji už dávno někdo dostal... Mám pravdu? Je to opravdu tak? Věnoval jsem dvě vycházky prochytávání otevřené vody nadjezí. Několik hodin ubíjející marné dřiny. Kašlu na tebe potvoro!

Zbytek roku jsem chodil na Otavu a při jedné z vycházek se mi tam podařilo zdolat štiku 78 cm. Ve srovnání s Maletickým krokodýlem to byla učiněná kudla, ale pro moje sebevědomí úplný balzám. Aspoň něco. Pak už přišla zima...

Další zahájení se neslo v tradičním duchu. Bude náš krokodýl zase na svém místě? Byl tam. Nevím už, komu to utrhl tentokrát, ale krátce po začátku prázdnin jsme věděli, že nepolapitelný fantóm se stále pohybuje na svém oblíbeném místě pod několika keři lemujícími konec krátkého proudu. Naše snaha tohle zvíře chytit se ale mezitím stala spíš jen formalitou. Brali jsme Maletického krokodýla už jen jako Slunce na obloze, které tu taky je stále přítomné, ale zároveň naprosto nedosažitelné. Jen občas jsme se zasnili, co by bylo, kdyby...

A pak přišel den, kdy Pepa jako už mockrát před tím házel wobblera pod vrbové větve u druhého břehu a hrál s ním pro štičí publikum přinejmenším tisící reprízu hry „O umírající rybce". Obrovská štika trůnící ve svém úkrytu měla zřejmě onen den nějaký záchvat sentimentu a projevila potřebu aplaudovat. Udělala to jediným způsobem, který její nárůdek ovládá. Uchopila klátící se Rapalu do tlamy... A zůstala stát. Pro Pepu na břehu to byla vázka. Tuhý nepohyblivý odpor velkého mrtvého tělesa. Snad jedna z ponořených vrbových větví, možná něco jiného. I když po prvním kontaktu zasekl, neměl dojem, že je na prutu ryba. Ale ta věc nebyla úplně nehybná. S prutem ohnutým jako luk se dala odlepit ode dna a postupně zvedat k hladině. Kolik větví jsme takhle vytahali! Jenže tentokrát nebyla na konci vlasce větev. Na hladině se podle Pepových slov objevila „štičí hlava jako cihla" s wobblerem stisknutým mezi zubisky. Mohutné tělo někde v hloubce se pomalu prohnulo a zatímco strnulé rybí oko hledělo na zkoprnělého rybáře, čelisti se rozevřely a trupem štiky projela vlna zakončená zdánlivě ležérním, ale přesto důkladným pohybem hlavy. Nástraha odletěla do dáli a hlava budící dojem skutečného krokodýla se pomalu rozplynula v nicotě. Bylo to poprvé a naposledy, co měl někdo z nás vládkyni řeky na prutu. Dokonce mám pocit, že od té doby už nezabrala nikomu. Snad aby mi to nepřišlo líto, měl jsem ale ještě to štěstí se s ní také setkat.

Byl konec srpna a já jel s vláčecím prutem na kole podél řeky. Zastavil jsem se i v Maleticích. Pomalu jsem došel až k ústí rybniční stoky. Za vyšší vody se tu vyplatí párkrát nahodit, ale teď byla řeka zapadlá a nízká. Chtěl jsem jen opatrně nahlédnout, jestli v mělké vodě nezahlédnu některého z místních tloušťů, ale obraz, který se mi naskytl, byl nečekaný a působil dojmem drogové halucinace. Neviděl jsem žádnou rybu, vlastně vůbec nic konkrétního. Jen voda v ústí stoky náhle o několik centimetrů prudce poklesla, jak vyplňovala objem nějakých patnácti litrů, který uvolnilo obrovské torpédo klouzající jak ve zpomaleném filmu na střed řeky. Vzdutá vlna se jak tlaková vlna po explozi rozlila do stran a tiše se rozplynula. Bylo to přízračné i majestátní. Po pár vteřinách ale už jen oblak zvířeného kalu dokládal, že se mi to celé nezdálo.

Přešel podzim, minula zima a jaro se postupně prozelenalo až k dalšímu šestnáctému červnu. Znovu jsem s napětím čekal na zprávy z Maletic. Dokonce jsem se osobně obtěžoval a dojel vykoupat své wobblery pod vrbovými větvemi. Ale tentokrát se nic nedělo. Tamtamy mlčely. Míjelo léto, přešel podzim a mě bylo jasné, že gigantická štika definitivně vyhrála. Nikdo ji už nedovleče ke břehu, aby ji triumfálně zvednul nad hlavou, nikdo ji nepokoří žádným z myslitelných způsobů. Prožila dlouhý život ve své rodné řece a řeka si ji nakonec vzala. Přeji jí to, byla lepší než my všichni.


Západy slunce jsou nad Blanicí pořád stejně krásné

Uplynula už pěkná řádka let. Maletický krokodýl zmizel během zimy na přelomu let 1996 a 97. Od té doby se tu podobná štika neukázala. Jedna dvě větší se snad ulovily, ale rozměrům a zejména proslulosti své věhlasné kolegyně se nedokázaly ani přiblížit. Věhlas někdejší královny řeky přetrvává až dodnes. Nejen že jsem během následujících let získal o této rybě prakticky stejné množství informací jako za jejího života a vím o ní možná nejvíc ze všech, kdo ji znali, ale ještě deset let po své smrti mě dokázala překvapit kouzelnou historkou. Vyprávěl mi ji starý rybář, se kterým jsem se sešel na holém břehu čerstvě seškrábaném lžící bagru, přesně v místě, kde rostly vrbičky, pod nimiž měl Maletický krokodýl své odpočívadlo. Zastavil jsem se tam tenkrát a hledal v řece alespoň stopu někdejší tišinky, abych ji prohodil svým wobblerem. Byl tu ale jen hladký břeh a řeka s pravidelným lichoběžníkovým profilem bez jediného náznaku štičího stanoviště. Ani kdyby tu ještě byl, nikdy by se tu žádný „krokodýl" nezastavil. Děda, který nedaleko balil pruty, byl touhle „změnou k lepšímu" taky pěkně rozladěn a evidentně si potřeboval před někým vylít svůj bol. Chvíli jsme svorně nadávali na halbinteligentní technokraty vymýšlející tahle úžasná rádobyprotipovodňová opatření. Pak si děda všiml mého vláčecího prutu a uklouzlo mu: „Jó, tady kdysi bejvala štika. Zrovinka tady, jak rostly ty vrby. Dokonce jsem ji měl jednou na prutě..." A bylo zaděláno na delší povídání. Samozřejmě, tenkrát před deseti lety byl můj náhodný známý jedním z oněch několika námi opovrhovaných rybičkářů, kteří měli tu čest si Maletického krokodýla povodit. Tenkrát to byl náhodný záběr a teleskůpek s letitou pětadvacítkou na laciném navijáku nedával příliš šancí na výhru - zvlášť v rukou člověka překvapeného rozměry protivníka i neskutečnou dynamikou souboje. Výprask to byl zřejmě takový, že se dotyčný ani nepokoušel dostat tu obludu na háček podruhé. Raději přezbrojil na kapříky, kteří v letních vedrech rovněž vytahovali do proudnější vody. Pár jich tu vytáhl a jednou, když seděl u vrbiček delší dobu bez záběru, smotal udici s lehoučkým olůvkem, aby vyměnil kolínko na háčku a přehodil ji. Staré kolínko hodil do řeky. Podíval se ještě za ním, jak se zvolna propadá ke dnu a rozplývá v temnotě, když vtom světlou tečku zakryl podivný stín. Rybář zpozorněl. Je možné, aby tohle byla ryba? Opatrně hodil do vody další kolínko. Stín se zvedl a kolínko zmizelo. Musí to být ryba, ale proboha jaká? Několik dalších kolínek přineslo odpověď i na tuto otázku. Obrovská štika stála ve sloupci na hranici viditelnosti a úspornými sotva znatelnými pohyby sbírala bělavá sousta. Zhltla jich několik desítek, než ji celá ta zábava omrzela a ona se vrátila ke dnu. Rybáře prý ani nenapadlo ukrýt do některého z kolínek háček. Jestli to bylo pod dojmem nedávné porážky nebo byl natolik okouzlen nečekaným zážitkem, těžko říct. Sám to nevěděl. Prostě se najednou přistihl, jak se krčí v trávě na břehu a jen tak si krmí kolínky největší štiku, jakou v životě viděl. Dodneška to pokládal za jeden z největších zážitků, jaké na rybách prožil a měl pravdu. Byl by to zážitek i pro mě. Ostatně pro mě bylo zážitkem i samotné setkání s oním neznámým. Objevil jsem v jednom z téměř nenáviděných rybičkářských konkurentů skvělého člověka s citlivou duší a opět se jednou přesvědčil, že není důležité, na co člověk chytá, ale jak dokáže vnímat svět kolem sebe a jak se k němu chová.


Vzedmutá Blanice koncem jara

Tahle historka je zřejmě poslední stopa, kterou za sebou Maletický krokodýl zanechal. I deset let po zmizení mi pořád chybí. Scházejí mi pracně dohledávané historky o zlomených prutech a přetrhaných vlascích, chybí mi ten mrazivý pocit, že možná právě teď míjí moje nástraha obrovské žíhané tělo zaparkované ve stínu pod břehem, nemusím už šlapat na kole podle řeky s nadějí, že tu rybu zapřáhnu... a nemusím přemítat, co bych dělal, kdyby se mi to... snad... náhodou... opravdu povedlo. Je to o to smutnější, že teprve dnes bych snad mohl o její ulovení na umělou nástrahu usilovat s vědomím, že za případným úspěchem bude stát víc než jen pouhá náhoda a konečně mám doma prach i broky na protivníka jejího kalibru. Jenže nikdo nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Vrbové křoví i tišina pod ním jsou pryč. V ústí stoky už nepostávají půlmetroví tloušti a jediné, čeho poslední dobou přibylo, jsou vydří stopy. Nadvakrát zregulované břehy sice pomalu zarůstají trávou a nějaká ryba se pod maletickým proudem pořád ještě chytit dá, ale mě to tam nijak zvlášť netáhne. Nevím proč, bagry dokážou pohřbít nejen řeku, ale i naději, kterou si v sobě člověk nosí...

Text a foto: Mirek HORÁČEK

 

Tento a další články naleznete v  květnovém vydání časopisu KAJMAN Kajman