ZUBATÝ SVĚT - Budoucnost štikové přívlače

Štiky z našich vod samozřejmě nezmizí, ale trend poklesu jejich počtu a hlavně průměrné velikosti je pozorovatelný už několik let a nevidím nic, co by mělo tento stav jakýmkoli způsobem změnit. Současná neutěšená situace má řadu příčin, ale nemá cenu si něco nalhávat, na prvním místě stojí člověk. Zájem o lov dravců všemi technikami roste a navzdory tomu, že se řady sportovněji založených jedinců pomalu rozrůstají, braní ryb domů je stále obecně přijímanou společenskou normou. Naprosto nejvíc je samozřejmě rybářů, kteří jsou rádi, když si za sezónu odnesou štiku třeba jen jednu jedinou - a kdo jim to může mít za zlé? Jenže naše revíry pravděpodobně nejsou schopny vyprodukovat každoročně ani tu jednu slušnější štiku pro každého z nás - přinejmenším to vyplývá z oficiálních statistik ČRS.

Možnost lovit na přírodních lokalitách s obsádkou původních ryb má dnes nedozírnou cenu

Pravda je, že ne všechny úlovky se ve statistikách objeví. Existuje i početná kategorie rybářů, kteří si u vody dělají, co chtějí. Konec konců oblíbené rčení některých lipenských starousedlíků, že „sezóna lovu dravců končí 16. června" hovoří za vše. Podobní lidé ale zdaleka nežijí jen v okolí Lipna, které už dávno přestalo být štičím a candátím rájem. Najít se dají téměř všude a kdekoli se vyskytnou, pouštějí dravcům pořádně žilou. Není ovšem ani zdaleka nutné porušovat rybářský řád. Dokonce i snaživý zákonů dbalý jednotlivec disponující dobrou znalostí revírů ve svém okolí nějakých 30 - 50 mírových štik ročně bez problémů nachytá. Znám několik kolegů, kteří to dokážou, ale odnesou domů, co se dá - zpravidla s odůvodněním, že by tu rybu stejně chytil někdo jiný. Je fakt, že v tomhle mají většinou pravdu. Ve finále pak štiky mizí z revírů takovým tempem, že sotva stačí dorůstat nová generace. Spousta dnešních začátečníků často ani nemá možnost si vyzkoušet, jaké to je mít na prutu slušnou štiku.

Problém představuje i zacházení s rybou. Nový adept rybářského cechu napíše testy, mnohdy dokonce ani to ne a praktické zkušenosti vstřebává u vod, jak se dá. Když vidím, jak si celá řada lidí počíná při odháčkovávání podměrečné štičky, často jen tiše úpím. Při stoupající návštěvnosti revírů tak možná budou stále častěji k vidění věci jako třeba tato.

Výrobci nelení - rudá nořítka některých typů Rapal jsou dokladem těchto aktivit - a funguje to

V jámě pod jezem jsem loni krátce po zahájení chytil štičku kolem 40 cm s vytrženým kusem horní čelisti. Začátkem října jsem ji chytil podruhé a zhrozil jsem se. To hubené stvoření byla jediná strašná obžaloba nás sportovních rybářů - mě nevyjímaje, protože ačkoli ne příliš výrazně, i já se na oné nešťastnici dvakrát podepsal. Otrhané čelisti pokryté boláky, jedno oko napůl vytržené z důlku a očividně slepé, několik šrámů hojících se po těle. Vzal jsem ji a pustil nad jezem do místa, kam se stahuje potěr před zimou, aby se tam dala trochu do pořádku. Bojím se ale, že v jejím případě bude tohle rádoby ušlechtilé gesto zbytečné.

Poslední dobou potkávám sice ne takto extrémně, ale přece jen potrhané štiky nebo spíš štičky častěji než kdysi. Není jich velké procento, ale jsou připomínkou, že tlak na dravce skutečně stoupá. Jenže sotva se můžu na někoho zlobit, když sám chytám štiky ve velkém. Možná tuhle situaci trochu pomohou řešit pozvolna vznikající soukromé revíry s dostatečnou a pravidelně doplňovanou obsádkou štik v zajímavých velikostech. Kromě toho, že mírně ulehčí svazovým vodám, hodně lidí si na nich konečně uvědomí, jaké štiky by opravdu chtěli chytat a zjistí nejen cenu takové ryby, ale i cenu tohoto druhu zábavy. Pro sportovní rybařinu to bude přínos mimo jiné i proto, že postupné pochopení skutečné hodnoty zdánlivě bezcenných věcí je jeden z důležitých kroků k její nápravě.

Pouštění ryb - relativně snadný způsob, jak udržet úroveň zarybnění našich vod

Štiky ale trápí i jiné věci než rybářský tlak. V řekách ubývá úkrytů a mizí i jejich přirozená potrava. Pamatuji si hejna bílých ryb pod jezy na naší řece. Když byly při chuti, splávek mezi nimi neměl šanci proplout. Dnes je jich zlomek původního počtu. Důvod? Neuspořádané průtokové poměry a kormoráni. Černí opeřenci zdecimovali generační hejna bílé ryby, povodně splavují velkou část potěru a u nás zničily i lakušníkové porosty v proudech, které skýtaly úkryt a obživu tisícům drobných rybek. A protože početnost populace každého dravce odnepaměti kopíruje populační křivku jeho kořisti, počet úlovků štiky spadl na polovinu a navíc se v průměru jedná o daleko menší ryby.

Hodně štik se v okolí mého bydliště lovívalo ve slepých ramenech a tůních, které vznikly před několika desítkami let při regulaci řek. Dnes se tyto vody vlivem přirozených procesů postupně zanášejí a jejich obsádka hyne střídavě pod ledem během zimy anebo v době kyslíkových deficitů za letních veder.

Změnit tohle všechno (a určitě ne jen kvůli štikám) vyžaduje zavést nový přístup k péči o krajinu a přírodní bohatství, což je nadlidský úkol, se kterým se může vypořádat jenom ekonomicky dostatečně silná společnost s poněkud jiným žebříčkem hodnot, než který vládne dnes. Bojím se ale, zda něco takového není fikce.

Vysoké procento malých ryb v revírech nahrává vyznavačům jemného náčiní

Zkusme se teď podívat na budoucnost štikové přívlače po stránce vybavení. Ta se naopak jeví poměrně zajímavě, protože výrobci potřebují vydělávat a zaplavují nás hromadami zajímavých produktů, které neustále posouvají úroveň našeho koníčku někam dál. I když se často jedná o obchodní triky s cílem ulovit spíš rybáře než rybu, vyplatí se stále se měnící nabídku sledovat, protože sem tam se v ní objeví opravdu zajímavé věci.

Pokusím se teď odhadnout směry, kterými by se mohla štiková přívlač v nejbližších letech vyvíjet. Bude to sice jen spekulace, která nepochybně zavdá příčiny k mnoha polemikám, ale to je v pořádku. Monopol na pravdu je nebezpečná věc a já se ho předem vzdávám.

Když jsem o něco výš psal o stále se zmenšující průměrné velikosti štik, je vcelku pochopitelné, že čím dál víc rybářů bude přecházet k náčiní, jehož „papírové parametry" by ještě nedávno předurčovaly takový cajk k lovu pstruhů a okounů. Zvlášť, když kvalita nabízených výrobků neustále roste. Považovali byste prut s odhozovou hmotností do 18 nebo dokonce do 14 g za ideální na štiky? Jsou kousky, na které by se tak dalo nahlížet. Na menší vodě s rybami do 65 cm by při rozumném výběru nástrah takové pruty Team Dragon 260 cm/ 5 - 18 g nebo Dragon HM 80 Golden River 275 cm / 3 - 14 g k cílenému lovu štik naprosto postačovaly a pokud by ji zvládly zaseknout, poradily by si snadno i s mnohem větší rybou. Omlouvám se za propagaci jediné značky, ale tyhle dva proutky jsem si osobně osahal a mohu o nich něco takto zásadního prohlásit. Určitě by se ale našly podobné i v nabídce jiných výrobců a pokud bude štiková přívlač stále víc „o kudlách", hodně lidí opravdu začne přecházet k lehčímu nádobíčku.

Pro cílený lov velkých štik je ovšem přehnané zjemňování nežádoucí a tak se možná začne rozevírat propast mezi lovem ryb, které budou běžně dostupné a těch vzrostlejších, za nimiž musí většina lidí jezdit - podobně jako to je dnes vidět u sumcařů.

V oblasti vlasců a šňůr se asi také dočkáme zjemňování. Bez ohledu na stále rostoucí nosnosti vyráběných materiálů dnes konečně většině lidí začíná docházet, že lovit štiky na přívlač s vlasci 0,25 - 0, 30 mm postrádá smysl. Četl jsem v minulosti heroická líčení soubojů se štikami kolem 55 cm na vlasci 0,15 mm, ale v dnešní době je to naprosto reálná věc, ze které není třeba dělat žádnou vědu.

Konečnou pro neustálé zjemňování bude znamenat spíš nutnost razantnějšího záseku a záliba štik v místech plných vázek než bojovnost ryby, která při 60 cm váží zhruba kilo a půl.

V oblasti smekacích navijáků si v dnešní době může každý vybrat, co si srdce žádá a kapsa dovolí, ale hodně lidí pomalu začíná objevovat kouzlo multiplikátorů, což jsou jednak krásné hračky pro dospělé chlapy (přiznejme si, že tohle je často při jejich koupi velice pádný argument) a jednak jsou tyhle pro nás futuristické stroje dobře využitelné u některých speciálních technik jako je například jerkování. Opravdu jich přibývá. Tolik multiplikátorů, kolik jsem viděl v minulé sezóně, jsem předtím neviděl za celý život.

Lov štíhlat na marmyšku - takhle bych budoucnost štikařiny vidět nechtěl...

Celou dobu mého psaní o štikách se seriálem táhne obehraná písnička o proškolených rybách, které už viděly až příliš mnoho. Je stále těžší je překvapit, ale na pultech leží dost umělých nástrah, které stále ještě nejsou na našich vodách profláknuté. Jednou takovou skupinou jsou nepochybně stále realističtější měkké nástrahy. Různé nové druhy ripperů, „gumowobblerů", smáčků a dalších „gumifišů" lákají rybáře k nákupu a možná zlákají i štiky k záběrům. Je tu ale jedna potíž - je třeba poznat mezi nimi ty zdařilejší a naučit se s nimi zacházet, protože mnohá plastová tělíčka jsou překvapivě tuhá a jejich pohybová akce vyvolává rozpaky. Přesto je nelze hned zatracovat. Chce to nedat na první dojem, poctivě zkoušet a komunikovat s přáteli, protože není v silách jednotlivce udržet si přehled o všem. Získané zkušenosti se mohou stát tajnou zbraní do několika dalších sezón, takže to za tu práci určitě stojí - a nejen v případě měkkých nástrah. Podobné je to třeba s wobblery. I když se výrobci snaží ze všech sil, základní koncept těchto nástrah zůstává už léta stejný. Aby se nový wobbler nějak výrazně lišil od ostatních a přitom byl pro ryby přitažlivý, na to je třeba revolučním způsobem zasáhnout do jeho konstrukce a zachovat mu atraktivní chod lišící se od „běžné konfekce". Podobných výrobků se pár najde a za všechny si na přiložených obrázcích můžete prohlédnout alespoň jeden - šestidílný chrastící plasťák bez koncového trojháčku z produkce firmy Strike Pro. Nemám ho ještě plně zmáklý a nedokázal jsem zatím z jeho originality vytěžit cokoli, co by stálo za zmínku, ale něco na něm rozhodně je.

Novým trendem je i spojení vlastností gum a wobblerů - nástrahy tohoto typu se začínají objevovat jako houby po dešti. Na pultech většiny obchodů to tak zatím nevypadá, ale kdo hledá, najde. A bude jich valem přibývat. Některé ve mně budí rozpaky, s jinými si docela rozumím. Jeden velice solidní typ je zase na doprovodných snímcích na ukázku, ostatní si musí vyzkoušet každý sám, protože i v tom je jedno z dobrodružství přívlače.

Zajímavý vícedílný wobbler z produkce firmy Strike Pro

Už před lety se od wobblerů oddělily dvě samostatné kategorie - popy a jerky. Oba typy nástrah se u nás používají poměrně dlouho, ale teprve dnes se díky vlivu médií a stále intenzivnější komunikaci mezi rybáři masově šíří. Štiky oboje doslova milují a navíc tahle šidítka přinášejí do jisté míry novou dimenzi lovu.

Protože se jedná o velmi specifické nástrahy, zaznamenají na jimi dosud „neposkvrněné" vodě obvykle solidní úspěch a zmatou nejednu zubatou, která do té doby neměla o existenci něčeho takového tušení. Po nějakém čase zájem dravců o tyto novinky opadá a tak se vlna popání a jerkománie pomalu přelévá po našich revírech. Místy tyto nástrahy pořád ještě dokáží předčít očekávání, ale jsou už vody, kde se zejména za popy otočí už jen málokterá ryba. Na druhou stranu na řadě lokalit se pukající hladinovky zatím ještě neobjevily a místní štiky stále čekají na odvážné průkopníky, kteří jim je přijdou ukázat.

Jerky také ještě neřekly své poslední slovo. Spíš naopak. Tyhle „bezlopatkové wobblery" ovládané trhavými pohyby prutu nabízejí daleko širší škálu pohybů než by se zdálo a po loňských pokusech s některými modely hodlám právě této kategorii nástrah věnovat zvýšenou pozornost. Vyhovuje mi, že jerky je třeba skutečně vodit a navíc jejich masové rozšíření brzdí skutečnost, že vyžadují určité zkušenosti a ve své klasické podobě většinou i speciální náčiní. Přitom ale není nutné, aby jerk byla bezmála třiceticentimetrová obluda předvádějící pod vodou úplné psí kusy. Jenže evropští výrobci se příliš nehrnou do výroby nástrah, které vyžadují složitější vedení a nemají oproti klasickým wobblerům zas tak velkou tradici. Přitom kdo si vyzkoušel některé menší kousky třeba z produkce Salma, možná zjistil, že tahle skupina nástrah skrývá obrovský a dosud málo využitý potenciál. Právě proto bych se rád pokusil o výrobů vlastních modelů. Mám představy o pohybu, který jsem v náznacích viděl u některých na trhu dostupných vzorů a který bych chtěl převést do reálné podoby. Jestli se mi to podaří, nevím, ale pokud ano, budu mít v rukou skutečně originální a účinnou zbraň.

Nečekaný, ale razantní záběr nevelkého okouna na „gumowobbler" dokládá atraktivitu těchto nástrah

Mimochodem, už před časem jsem psal, jak se nám pomalu začínají vracet plandavky. Vždycky patřily mezi vynikající štikové nástrahy, ale až donedávna se na ně poněkud zapomínalo. Dnes začínají prožívat renesanci a je to vidět i na pultech obchodů. Nedávno jsem například objevil velice sympatické dokonale tvarované kousky ze slabého plechu - přesně to, co jsem potřeboval na relativně mělké kamenité vody v mém okolí. Vyrobili je, jak jinak, Poláci. Tamní třpytkaři a výrobci náčiní už nějaký čas udávají směr, kterým se přívlač ve střední Evropě ubírá a mají mé sympatie.

Hodně mě zajímala i budoucnost pro štikaře nesmírně důležitých drobností - návazců odolných štičímu chrupu. Dlouho jsem hledal i zkoušel všechno možné a dnes jsem přesvědčen, že nejbliží budoucnost bude patřit oceli. Žádný materiál zatím neprokázal výrazně větší odolnost než ocelová lanka a zdá se, že poslední modely splétané novou technologií jsou nejen neuvěřitelně tenké, ale i nebývale odolné vůči kroucení. V minulém roce jsem kromě klasického Microwire od Jaxonu několikrát narazil na vynikající tenká lanka pocházející z nabídky dalších firem a opravdu to začíná vypadat, že všechny hlavní nectnosti ocelových návazců, díky nimž dostávaly šanci materiály jako kevlar, wolfram, Hardmono a jiné budou brzy potlačeny do takové míry, že nová generace ocelových lanek získá nad ostatními materiály možná ne absolutní, ale určitě výraznou převahu.

Oblíbené lanko Microwire už má novou generaci

Nevím, zda jsem v předchozích odstavcích vůbec psal o budoucnosti, ve většině případů se jednalo o věci, které jsou už v současnosti jasně patrné, ať už se jedná o stav zarybnění našich revírů dravci nebo o trendy v oblasti rybářského náčiní. Skutečnou budoucnost štikové přívlače a vůbec celé sportovní rybařiny v naší zemi nedokážu předpovědět ani v náznacích. Byl bych rád, aby byla přijatelná pro nás i pro ryby, ale nevěřím, že je možné v nějaké dohledné době zajistit, abychom mohli rybařit na čistých vodách obývanými početnými populacemi původních druhů našich ryb a obklopených nedotčenou přírodou. Už jen pokusit se o něco takového by stálo spoustu peněz, ale v těch nevidím takový problém, jako v nutnosti změnit zažité myšlení lidí. V seriále, který právě končí, jsem se o to tak trochu pokoušel. Možná nemám právo moralizovat a říkat druhým, co je dobré, protože sám jsem osoba prolezlá nesčetnými formami špatnosti, ale dělal jsem to. Bez toho bych totiž stvořil jen návod, jak z našich vod vytahat ještě víc štik, než se podařilo doposud. I když se definitivně rozloučíme až v příštím čísle posledním příběhem ze zubatého světa, chtěl bych už teď poděkovat všem, kteří mi stačili dát najevo, že pro ně moje práce snad přece jen byla něco víc.

Text a fota: Miroslav HORÁČEK