„To víš, že bych nechtěl, aby mi z něho vyrostl nějaký strašpytel, ale bát se to přece patří k životu. Když se někdo nebojí, znamená to, že ještě nepoznal, co je smyslem života!" „Je-li tomu tak, tak je má pomoc velice snadná," odpoví starý porybný, „stačí, aby Tom šel na soutok řeky a svodnice. Tam jak je zbytek toho starého mostu. Když přečká až do rána - pozná co je hrůza a děs. Zatím, kdo tam vydržel chytat, vrátil se šedivý strachy a nebo bez povolenky! Do smrtí se chvěl jak osika a už se nikdy neusmál!" odkašlal si Staňa a smutně zakýval hlavou. „Je to jedno z posledních prokletých míst na zemi. Jen svatý Petr - patron rybářů ví, kdy se podaří lidem získat zpět moc nad tímto tajemným místem.

Oklepávám se hrůzou a pospíchám domů.

Tom se zrovna chystá na ryby. „Vím, kde to dost bere," začínám nenápadně, „u staré svodnice!" Tom se na mě podívá a bez mrknutí oka si bere moji nejsilnější sumcovou udici. Místo vlasce tam mám navinutou pletenou šňůru na 100kg. „Půjčím si to ráhno!" dodává. Významně poklepává na můj laminátový rybářský prut, který má špičku tlustou jako palec. Tedy nic jemného. „Hlavně se nám vrať v pořádku! A nechytej přes noc," nabádá ho maminka: „víš, že se to nesmí!" „To je strachu! Že se pořád tak bojíte?" diví se Tomáš. „Však i ty se naučíš bát! Dost možná, že to bude právě o této noci!" vytahuji poslední trumf.

Oranžové slunce se schovává za blízký kopec. Obloha se obléká do purpurového šatu. Silný vítr žene tmavé bouřkové mraky právě ke starému mostu. Z lesa se ozývá teskné houkání osamělého sýčka přivolávajícího smrt. Vítr sílí a bouří.
 

Skučení divoké smršti se mísí s prvním duněním hromu a blýskáním osamělých blesků. Do toho všeho začínají dopadat na zem první kapky deště. Z počátku jsou to jen kapky, ale vzápětí se mění na strašlivou průtrž. Nápory deště bičují vodní hladinu, že se na ní vytváří bubliny jako z bublifuku. Tom ukrytý pod zbytky starého mostu čeká na záběr. „Hm, to mi táta neřekl, že dneska bude padat tak silná rosa!" přemýšlí Tomáš nahlas. „Také by mě už mohlo něco zabrat!

Neodejdu odtud, dokud něco nevytáhnu!" umiňuje si tvrdohlavě. „Staňa i táta říkají, že dneska to musí jít a tak vydržím. A vydržím za každou cenu!" dodává už napůl ze spaní. Jak dlouho dříme neví, ale najednou slyší: „Bzzz,bzzz!" „Co, vždyť je to bzukot brzdy na mém navijáku!" poznává z polospánku. Hlava mu radí, rychle vyskoč a zasekni, ale tělo neposlouchá. Je ještě rozespalé a tak se spíše škobrtáním a motáním dostává k udici. Jakmile má prut v rukou, je už naplno vzhůru. Začíná ho ovládat lovecké vzrušení. „Tak pojď ty šupinatá potvůrko!" sklání se Tom pro rybu. „Ha! Už jsem tady!" ozývá se z vodní hlubiny. Vzápětí se vztahují Tomášovi v ústrety pařáty utopence. Tom ho vítá pořádnou fackou do jeho rozšklebeného obličeje. „To jsem rád, že tu nebudu sám! Alespoň je sranda!" Kdyby měl utopenec nějaké oči, určitě by mu vypadly. Také spodní čelist cákla až o vodu, jak se ulekl. „Podívej! Takhle se vylovuje ryba za žábra!" dodává Tom.


Než se jeho kostnatý „úlovek" nadál, popadl ho za tu jeho šišatou lebku a práskl s ním o břeh. „To se ten táta i Staňa museli splést. Místo ryb tu plavou takový kostlíni!" diví se. Utopenec už chodí po břehu. Než bys do desíti napočítal, z křemínků oheň vykřesal. Ze suché trávy, smůly, větví louče udělal a zapálil.
Opět jde k vodě, vyloví starou plechovou řízkovnici na rybičky. Vidličkou na ni klepne. Bum, bum a bum. „Ještě jednou ťukneš a přiletí ti taková, že poletíš až na druhou stranu řeky!" zlobí se Tom, že mu utopenec plaší ryby. Na třetí ťuknutí se ale začíná po celé řece zvedat jeden hrůzostrašný přízrak vedle druhého. Z některých visí cáry roztrhaného oblečení. Jiní mají na sobě jen kusy opadávajícího masa a těla některých jsou jen pokrytá řasou. Všichni jdou ale s plnou rybářskou výzbrojí. Zanedlouho stojí okolo prvního utopence s tou nešišatější lebkou. Losují z rybářského klobouku. Tom je zvědavý a tak se jde podívat blíž. Na velkých kapřích šupinách mají napsaná čísla. „Mordyje, že mě to hned nenapadlo," ťukne se do čela Tomáš, „vždyť to jsou opravdové rybářské závody utopenců! Musím dávat pozor! To bych mohl využít při organizování závodů první ligy v chytání ryb!" Mne si blahem ruce a zvědavě nahlíží. Za každým z přízraků je vyznačené vylosované číslo a jen kusy polámaných prutů zapíchnutých v bahně vyznačují jejich závodní sektory. Hlavní rozhodčí, umrlec Šišatá lebka dává pokyn k zahájení závodů. Současně nabírá vodu do děravé řízkovnice. Než voda vyteče, musí každý rybářský přízrak vylovit rybu. Tom sleduje počínání prvního závodníka. Ten se mohutně bouchá v prsa. „Co se ti stalo kamaráde? Snad ti nezaskočilo? Počkej já ti pomohu!" říká Tom. Hned mu dává pořádný bouchanec do zad. V tom se z milého umrlce sype pěkná hromádka tučných kostních červů. „Ty kluku kostnatá! Ty se na mě snad i usmíváš?" raduje se když vidí umrlcův škleb.

Umrlec jen mávne rukou, že mu ten vetřelec nestojí ani za otočení. Už navléká na háček kostního červa, který z něj vypadl. Chystá se k náhozu, ale již nenahodí...


„Fííí, fíí! To je nedovolené pomáhání!" píská hlavní rozhodčí Šišatá lebka. Než bys řekl: „Švec!" Již jej ostatní závodící umrlci trhají na drobné kousky. Za všeobecného chechtu si z roztrhaným kolegou vnadí ryby. Tak postupně za hrozného řevu a kvílení ubývá závodících umrlců. Ti kteří nemají rybu se klepou strachy.

 „I to je pěkná zábava! Takové rybářské soupeření!" raduje se Tom. „Už je zde tolik místa, že bych se sem mohl pěkně vejít i s tátovou udicí!" Hned se „sáčkuje" na volné místo a nahazuje. „Já to mám tak pěkně sestrojené. Na těžko a s pořádným křídlatým olůvkem. Také knedlík od mámy něco vydrží - je pěkně gumový. Nu, je možná trochu větší, ale když nejde ulomit, tak ho tam nechám celý!" myslí si. „Potřebují trochu prohnat a ukázat, jak se chytá!" brblá si sám pro sebe. Nehledí na to jak vytéká voda z řízkovnice. Nedívá se ani na lačné pohledy okolních umrlců, těšících se na jeho čerstvou krev. „Pozor, nahazuji!" varovně křičí. Možná by i nahodil, kdyby se mu nezamotala pletená šňůra kolem kličky navijáku. V tom okamžiku se stává olovo spolu s knedlíkem strašlivou zbraní. Ta rozráží lebky, láme kosti a hnáty, drtí vetché hrudní koše pozůstalých umrlců. „Na něj! Poroučím vám! Roztrhejte ho na cucky! Rozdrťte ho na maděru!" řve nepříčetně Šišatá lebka. Štve proti Tomovi jednu útočnou vlnu umrlců za druhou. V tom se to stalo. „Bzzzzzzz!" povoluje se brzda. Knedlík i s olovem a šňůrou letí do houštiny. Všichni umrlci zase na Toma. „Konečně tě máme, holoubku!" mne si hnáty umrlec Šišatá lebka. Pod hromadou utopenců a kostlivců už není nebohého Toma ani vidět. Z ničeho nic se ozývá: „Co to je? Vždyť je to jak obtížný hmyz," zlobí se náš nebojsa, „zkusím pár facek a uvidím!" Plácání to je tak mohutné, že někteří lidé se ve vedlejší vesnici probouzejí. Umrlci prohrávají na celé čáře. Co facka,to pohroma na jejich chatrné kostře. Pomalu za hrozného ryku ustupují do vody. Jen hlavní umrlčí rozhodčí Šišatá hlava se opatrně a záludně krčí za Tomem. Pomalu se blíží. Blíž a blíž. Už je od Toma na jeden krok. Ve tmě je sotva vidět. Pomalu vytahuje ukrytou rezatou vidličku. Právě tu, kterou před tím svolával strašidla. Tom nic!


Nikoho nevidí. Jen líská. Facky rozdává až jich je jak potlesku v národním divadle. Zabraný bojem nedává pozor, co se děje za jeho zády. Na to právě umrlec čeká. „Hop a skok! Pích a brk! Bum a bác!" Hopnul dobře. Skočil přesně. Píchnout chtěl, ale brknul o zamotanou stokilovou pletenou šňůru ze sumcové udice. Bum! Bác! „Takhle to je! To je pěkná křivárna! Tak to ti nedaruji!" procedí Tom mezi zlostí skřípějícími zuby. „Zatracená šňůra!" funí vztekle Šišatá lebka a nevšímá si blížícího se nebezpečí v podobě Tomovi boty. Plesk! „Bodlo! To sedlo!" raduje se Tom po zdařilém kopanci přímo do kostnatého zadku umrlce. Rána je to tak mohutná, že katapultuje strašidlo až za polovinu řeky. „Hurá," raduje se vítěz, „ konečně trochu klidu, abych mohl začít chytat!" Jenže co to? Hlubinou řeky se sem blíží podivné světlo. Pomalu se začíná vynořovat přímo před Tomem. Ten překvapením otevírá pusu. Bílá postava s rozsvíceným plamínkem nad hlavou, vystupuje z vody a jde přímo k němu. Po chvíli Tom dodává: „Hele zhasni to blikátko a přestaň mi plašit ryby! Víš přece jak jsou sumci citliví na světlo!" Postava na to: „Děkuji za vysvobození, statečný zachránce! Celý svůj bídný život jsem pytlačil, ryby mamonil a prodával. Právě tady mě před mnoha lety stáhnul do vody veliký sumec. Pletený provaz jsem si tenkrát přivázal kolem pasu a už jsem ho nestačil povolit. Tak mě sumec tahal po dně. Jak mě táhl mezi kameny, tak mě i hlavu zešišatěl. Od té doby, jsem tady musel strašit jako nejohavnější strašidlo. Z mého prokletí mě mohl vysvobodit jen někdo statečný, kdo se nebude bát a potrestá všechny mé špatné skutky Zachránit mě mohl jen pořádný kopanec, který by mě nakopnul ke spořádanému a čestnému spočinutí na onom světě. Ten si mi dnes uštědřil ty a tak jsi mě zachránil. Ještě jednou ti děkuji a ať ti dobře berou..." Jen to dořekl, ozvalo se první zakokrhání a bílá postava se rozplynula.


Domů si Tom vykračuje jako generál po vítězné bitvě. V pytli nese velikého sumce, který mu zabral chvíli po rozednění. V ústrety mu běží maminka: „Já o tebe měla chlapče takový strach, že jsem ani oka nezamhouřila!" šeptá, když ho drží v obětí. „Co strašidla? Viděls?" ptám se. „Jaká strašidla? Těch pár kostlínů a zelených salátů z řeky jsem zase naházel zpět! Jen mě to plašili!" „Ach jo! Tak že ty jsi se zase nenaučil bát?" vyzvídám. „Ale táto! Představ si, co se mi přihodilo! Ráno tam navážu nejtěžší třpytku plandavku. Prohazuji tišinu a proud. Najednou záběr! Sumec bojuje jak jednohlavá saň z pohádky. Tak divoce se brání! Když už ho mám až na mělčině, vidím, že trojháček v tlamě je celý pomačkaný od sumčích čelistí. Sumec už visí jen za jeden háček za koneček pysků!

Krve by se ve mně nedořezal! Já jsem se tak bál, že mi uteče! Co? Jak? Vždyť já jsem se bál! Hurá! Já jsem se opravdu naučil bát!" raduje se Tom.