A když pak přišla poměrně zajímavá nabídka jet s mými dobrými kamarády na třítýdenní výpravu na řeky Delgermörön a Selenge, začal jsem vážně uvažovat. A poté, co mi Milan řekl, že jede také (už po třetí) a naposledy, aby si ještě užil co nejvíce panenské přírody, bylo takřka rozhodnuto. Samozřejmě ještě přišly na řadu přesvědčovací manévry doma, ale nakonec jsem manželku udolal a mohl se začít těšit.

Kdykoliv jsem si v minulosti četl článek o nějaké výpravě, hrozně mě otravovala úvodní pasáž, kde byly obvykle popisovány přípravy na cestu, balení a pak i samotná cesta. Jenže když se rozhodnete vydat se na cestu za rybami do Mongolska, o které sníte mnoho let, nemůžete se sbalit normálně „jen tak" a vyrazit a být u vody za pár hodin. Součástí takové výpravy je pečlivé balení a dlouhá, ale naštěstí zajímavá cesta. Pokud vás ale tahle „nepodstatná" část nezajímá, klidně ji přeskočte ;-)

Cesta

Vidíte, nepřeskočili jste to. Ani já bych to v případě takovéhle výpravy neudělal.

Než jsem se vydal na cestu, předcházelo tomu dlouhé balení, přeskládávání a vážení. A to vše stále dokola. Vydat se totiž na tři týdny do mongolské stepi a nepřešvihnout váhový limit 20 kg zavazedal není žádná legrace, když jen fotobrašna s foťákem, objektivy a kamerou má skoro 5 kg. Ale s dobrými kamarády, kteří poradí, jde vše snáze. A tak se mi daří téměř 15 kg svých věcí ukrýt do kapes bundy a rybářské vesty, do příručního zavazadla a zbytek do ledvinky. A to vše propašuji do letadla na vlastním těle za cenu, že vypadám jak favorit v zápase sumo a při každé kontrole se pět minut odstrojuji a znovu oblékám. A co že mám kde ukryto? Ve vestě mám asi 40 müsli tyčinek a několik balíků twisterů. V bundě mám po kapsách ukryto několik woblerů (bez trojháčků - ty mám v hlavním zavazadle) a tuším ponožky. Ledvinka je plná gumových nástrah a mám v ní i navijáky, pro změnu bez špulek se šňůrami a vlasci. To abych nemohl provést teroristický útok, anebo abych se nemohl oběsit na záchodě, až mě začne být nesnesitelné horko na nohy. Letím totiž ve vysokých kožených botách - další slušná úspora váhy. Foťák a kameru si věším na krk a fotobrašnu balím do příručního batůžku. To proto, aby mi tam zbylo místo na většinu oblečení. Do cestovní tašky, kterou budou vážit, dávám broďáky, boty, zbývající oblečení, spacák a rybářské náčiní. Pruty pak do tubusu. Ve finále je váha tašky s tubusem pouhých 18,5 kg. Paráda, mohu letět!


V Praze na letišti

Na pražském letišti se s přáteli potkáváme v úterý, 18. září ráno. Letíme v 10:20. V letištní restauraci si dám šáteček a kávu. U kasy jsem mírně konsternován, protože platím něco přes dvě stovky. I když jsme ještě v Čechách, přesto jsme zde již světoví. Odlet až na drobnou komplikaci probíhá v pohodě. Františkovi totiž chtějí zabavit lahvičku s čirou kapalinou a mě sprej proti komárům. Že prý nic takového na palubě být nesmí. Vysvětluji obsluze, že jestli mi repelent sebere, v Mongolsku určitě umřu a bude mě mít na svědomí. Přidám smutné psí oči a milý úsměv. Bingo! Zabralo to. Milá paní uvěřila, že nejsem terorista a že mi jde skutečně o život. Repelent letí se mnou. Ovšem Franta to nijak neukecá. Ale svého moku s vůní švestek se nevzdá a ve čtyřech ho na pár hltů zdoláváme. Pak už jde vše hladce.

Vzlétneme, já se najím a usínám. Franta měl v té lahvičce asi tekuté uspávadlo. Za něco málo přes dvě hodiny jsme v Moskvě. Zde máme asi 6 hodiny času. Zabiju je poflakováním se po letišti a spánkem spravedlivých na jednom z ochozů. Poté následuje „nalodění se" na palubu letadla. Máme to štěstí, že je letadlo poloprázdné a můžeme se natáhnout. Poletíme něco málo přes šest hodin a navíc přes noc, tudíž se to hodí. S Františkem vypijeme něco červeného vínka a usínáme. Opět asi nějaké uspávadlo. Ze sna, ve kterém již lovím velké tajmeny, mě probírá sluníčko, které na mě vykukuje zpoza mongolské hory.

Jsme v Mongolsku! Paráda! Jak já se už těším k vodě. Dorazit bychom měli dnes večer - takže souboj s první rybou bych si mohl vychutnat ještě dnes.

Ulánbátor

Okolo půl osmé hodiny místního času dosedá náš TU 154 M na letištní plochu a já mohu prohlásit, že jsem už stál na mongolské půdě. Za dvě hodiny letíme do Mörönu a pak dále teréními auty kamsi na sever až skoro k hranicím s Ruskem k řece Delgermörön. Bohužel se ale od Mongolské pracovnice cestovky Ingol dozvídáme, že v Mongolsku změnili dny letů do Mörönu ze středy na čtvrtek. To znamená, že budeme v cestě pokračovat až zítra. Je to svým způsobem štěstí i neštěstí. Na ryby se dostaneme až o den déle, ale cestovka i přes to, že to není její vina, ihned zajišťuje ubytování v nejlepším místní hotelu, organizuje exkurzi do města, do mongolského přírodopisného muzea a večer se postará o vynikající gurmánský zážitek v hudební restauraci.

Zase na cestách

Ráno bez komplikací odlétáme do Mörönu. Vlastně i zde je na letišti drobný problém - i přes to, že ze sebe sundám „tunu" svého oblečení a příručních zavazadel plných potřebných věcí, odložím pásek, peněženku, brýle a další drobnosti, stále „pískám". Mongolská policistka ukazuje na boty, které mají kovové přesky. Z posunků vyčtu, že si je mám sundat. S omluvným výrazem v tváři, který vysílám na všechny strany, si je sundavám a policistce v duchu přeji hodně síly :-). Domnívám se, že ona mongolská paní lituje svého činu ještě dnes.

Let do Mörönu absolvujeme fungl novým vrtulovým letadlem, které letí poměrně nízko a poskytuje nám krásnou podívanou na mongolskou step a dokonce rozpoznáváme i jurty (obydlí místních) a stáda dobytka.


Pohled z letadla

Krátce po poledni jsme na místě a před námi je už jen asi 180 km teréními auty. Šofér tvrdí, že jsme zhruba za 6 hodin v táboře. Moc se mi tomu nechce věřit, ale po hodině jízdy je mi jasné, že si nevymýšlel. Cestování stepí skutečně příliš rychlé není a navíc člověk díky nerovnému povrchu lítá v autě jak kostky ledu v šejkru. A to jedeme po jakési okresní „silnici. Pokud bych ji měl popsat, řekl bych, že je to taková polní cesta s mnoha pruhy (to podle toho, jak má kdo chuť, potřebu a náladu). Kupříkladu když jedeme jako druzí, náš šofér si to střihne dvacet metrů vedle cesty, aby jsme nejeli v prachovém oblaku, který vytváří před námi jedoucí auto. A tak zde vznikají mnoha pruhové „dálnice".


"Okresní" silnice

Po dvou dnech na místě!

Po avizovaných šesti hodinách jsme na místě. Sjíždíme z kopce a blížíme se k cíli. Tábor, který je nedaleko řeky, se skládá ze tří jurt, suchého záchodu a sprchy, která visí na stromě a když se budeme chtít osprchovat, musíme si napřed v jurtě ohřát na kamínkách vodu a pak si venku užít horké lázně na mrazivém vzduchu. Ve dvou jurtách budeme bydlet my a v té třetí žije „servisní mongolský tým" - dvě kuchařky a dva až tři mongolové, kteří zabezpečují technických chod tábora a řídí auta. Složení naší jurty je Milan, Aleš, Zdeněk a já. V druhé jurtě je pak Zdeněk, Jirka a František.

První ryba

Po rychlém nanošení bagáže do jurty rozbaluji mušák, navazuji dvě mušky a letím k vodě. Jsem zde první. Než však stihnu nahodit, spustí se mi krev z nosu a téměř dvacet minut se jí snažím zastavit. Tábor je asi 2000 metrů nad mořem a to je možná důvod toho, že se mi to nedaří. Jako dítě jsem s tím míval velké problémy. Mezitím jsou už kluci u vody a zkoušejí přelstít nějakou místní rybu s vláčákem. Muškař jsem tu jediný. Uvidíme jak to půjde. Mezí tím už Zdeněk vytáhl prvního lenoka. Ani jsem si ho neprohlédl. Krev konečně ustala a začínám házet. Moc mi to nejde. Ani nepamatuji, kdy jsem házel naposledy. Najednou dostávám prudký úder do šňůry a instinktivně zasekávám. Ryba v křišťálové vodě zuřivě bojuje. Jelikož je to první ryba, vůbec si netroufám odhadnout, co to asi bude. Ale nic ohromného asi ne. Po pár desítkách sekund mám po nohami řádícího lenoka. Není nikterak veliký, ale necelých 40 cm potěší a když přidám fakt, že je to první ryba a navíc tak nádherná, jsem v jednom nebi. Házím ještě asi 20 minut. Jakmile se sluníčko začne schovávat za hory, klesá teplota vzduchu strmě dolů a já prchám do jurty se zahřát, ubytovat a především si po dlouhé cestě odpočinout. Máme před sebou ještě asi tři týdny a tak není kam spěchat.


Lenoci se brání srdnatě

První tajmen

Noc byla krutá. I když jsem spal ve spacáku po dekou a ještě v termoprádle, byla mi zima. V noci totiž silně mrzlo a k ránu se teplota uvnitř podle mě blížila k bodu mrazu. Ráno netrpělivě vyběhnu z jurty a jdu si zamušit. Lenoci na osmičkovém mušáku, který mi sebou půjčil Jirka (pupák) dělají nádherné věci a já zcela podléhám kouzlu létající šňůry a následným kopancům do prutu. A mušky od kamaráda Petra (Medvěd) k tomu velice dobře napomáhají. Ryby berou a já tahám jednoho lenoka za druhým. Kluci vláčí. Aleš chytá kousek pode mnou a hlásí záběr. Vlastně křičí "tajmeeeen"!. A taky že ano. Prut ohnutý jako luk, vlasec 0,40 mm jen zvoní a brzda zpívá tu nejkrásnější mongolskou písničku. Letím jak splašený do jurty pro tašku s kamerou a foťákem. Ale není kam spěchat, ryba má prý jistě přes metr a v divoké řece klade ohromný odpor. Když je tajmen téměř zdolaný u břehu, vidíme dalšího tajmena, jak okolo něj krouží. A je ještě větší. Tajmeni totiž žijí v páru a doprovázejí se. Rychle beru Zdenkův vláčák a zkouším ho zapřáhnout. Bohužel bez úspěchu. Raději se tedy věnuji kameře a užívám si spolu s Aldou nádherné ryby. Po patnáctiminutovém souboji, ve kterém nebylo předem rozhodnuto o vítězi, má Alda rybu v náruči. Je to první tajmen a má neskutečných 128 cm. Nádherná ryba. Jsem úplně mimo a těším se, až taky takového ulovím. I přes to, že je brzo ráno a úplně blbé světl, jej vyfotím, Alda mu dá svobodu a jdeme snídat.


První Alešův tajmen

Věčný pochod

Po snídani jdeme na ně. Domluva je taková, že obyvatelé naší jurty půjdou proti proudu a kluci z druhé po proudu. Jelikož nevím, co vše mě čeká a budeme daleko od tábora, beru si dva pruty. Mušák na lenoky a lipany a těžký vláčák na tajmeny. V batohu na zádech táhnu dvě velké krabice nástrah, foťák, kameru, sváču, pití... No jářku, 8-10 kg. Spolu s oblečením a mou drobnou postavou nesou moje nohy téměř jeden a čtvrt metráku. Ale i přes to, že je terén náročný, každou chvíli brodíme a při tom ještě chytáme, to nesou zatím statečně. Asi kilometr proti proudu nacházíme velkou tůň. Zdeněk o ní prohlašuje, že tady musí být ohromné zvíře, tedy tajmen. Zdržujeme se asi hodinu, ale mimo neúmyslně podseknutého lipana záběr nepřichází. Pokračujeme tedy výše proti proudu. Zhruba po dvou kilometrech chůze a brození se dostáváme k úseku, kde se řeka zařezává do skály a lze zde předpokládat stanoviště tajmena. Já zkouším na mušák nasadit velkého strýmra, kluci tůň prohazují velkými woblery. Zdenek zde dostává dvě mimča o délce okolo 80 cm.

Já jsem bez záběru. Postupujeme dále proti proudu. Zdeněk se zastavuje u proudné partie, kterou bych já osobně přešel. Hlavatek má na svém kontě už mnoho a tak zřejmě ví, co dělá. A taky že ano. Třetí hod a vidím, jek zasekává. Bohužel však do prázdna. „Viděl jsi ho, viděl?", křičí na mě. „Měl určitě přes metr!". Neviděl jsem ho. Přesto zkouším asi půl hodiny slibné místo prohazovat, ale záběr nepřichází. Postupujeme dále. Po několika dalších kilometrech nalézáme překrásnou partii, kde se řeka stáčí o 90° a hloubka je zde několik metrů. Zde by tajmen prostě měl být. Asi je, ale nezabírá. Ale zase je tu spousta lenoků a na mušák jich nejméně 15 nachytám.


Pohoda jazz

A pak jdeme zase dále proti proudu. Asi po půl kilometru nalézáme další slibný úsek. Ten by měl být pro dnešek poslední. Ale i zde se nám tajmeni vyhýbají. A tak se bavím lenoky. Muškařině zde zcela propadám a vláčák nechávám odpočívat. Sice občas dostanu goldem do zad, ale to nevadí. I když mi házení nejde tak jak profíkům, jsem spokojen. Začíná foukat vítr a i když svítí sluníčko, přituhuje. Za chvíli se asi vydáme na cestu zpět. Ještě dám mušákem pár hodů ke skále, prohodím to woblerem a jdeme. Roztáhnu ve vzduchu šňůru, pokusím se o dablcuk a fííííííí. Vítr foukne a srazí mi šňůru k tělu a gold mě třískne přes ucho. "Jau", zakvílím a chytím se za bolavý boltec. Ke svému úžasu zjišťuji, že to nebylo jen nevinné cvrnknutí, ale poctivý piercing. S nadějí, že je gold bez protihrotu za něj zatáhnu a uleví se mi. Skutečně byl bez protihrotu a tak mám vyhráno. Jen pár kapek krve na košili a natržené ucho.


Dokonalý piercing


Tady mi to už zase jde :-)

Přesto nepolevím a ještě pár lenoků vydoluji. Ten poslední je docela malý a kluci mi radí, ať ho zkusím "nabít" na tajmena. Zhotovím tedy montáž a prubnu to. Až na malé cuknutí a mírný tah, o kterém jsem přesvědčen, že má na svědomí proud, se nic nestane.

Následuje téměř dvouhodinový pochod domů. Chvílemi si myslím, že to už nedokážu, ale nakonec doklopítám do jurty, kde padám doslova na hubu a chvíli odpočívám. Pak něco pojím a zase dřímám.

Noční hra na nervy

Podvečer mi to ale nedá, navážu patnácticentimetrového popa a jdu si pod tábor zaházet. Alda a Zdenek jsou tu též. Hody směřuji k druhé straně a snažím se popem vyluzovat co nejhlasitější šplouchance. Jelikož je úplná tma, tak ani přesně nevidím, kam hážu. Jen občas trefím protější břeh, což poznám díky odletujícím jiskrám. Prásk. Rána jak z děla v místech, kde je můj pop. Instinktivně přisekávám, ale necítím žádný odpor. Netrefil to. Srdce mám až v krku, tep na hranici dvoustovky a křičím na Aldu: "Slyšel si to, to byla prda!". Prý neslyšel. Hážu dál. Asi za deset minut se situace opakuje a jediný rozdíl je tentokrát ten, že Alda závar na hladině slyšel a přezbrojuje také na popa. Jen tajmen na břehu zatím není. Do třetice všeho dobrého! Kdepak, ani na potřetí se tajmen netrefí a na mě jdou mdloby. Svatý Petr, nebo nějaký mongolský patron rybářů mi dopřeje souboj. Čtvrtý útok už je totiž zužitkován a já mám na prutě takovou ponorku, jakou jsem snad ještě ani neměl. Tah bych snad přirovnal ke svému největšímu sumci, který měl necelých 80 kg. Ryba chvílemi letí nekompromisně po proudu a rve z navijáky desítky metrů šňůry na 40kg a pak naopak sprintuje proti proudu, že ji ani nemohu dohnat. No co tohle bude? To jsme všichni zvědaví. Asi po 20 minutách se ryba zaparkuje asi 20 metrů pode mnou a tam vyvádí psí kusy. Alda k ní seběhne s čelovkou a začne se hlasitě chechtat. "Máš ho za ocas!", křičí na mě. Tak proto takový souboj :-) Rybu úspěšně dozdolám a vylovím. Má 102 cm a já jsem na vrcholu blaha. Sice byl za ocas, ale na druhou stranu na nástrahu zaútočil několikrát a souboj byl monstrózní. Uděláme pár fotek a jdeme bydlet. Řeka je poplašená a dáme jí do rána klid.


Můj první tajmen v životě!

Na konci svých sil

Další den pomalu ztrácí pojem o čase. V takové přírodě a s pocitem, že tu není člověk na týden, si to může dovolit. A to je nádherný pocit. Ráno tradičně zamuškařím a vyrážíme. Dnes půjdeme po proudu a druhá jurta naopak proti. Teréními auty se necháme dovézt do míst, kde se předešlý den skončilo a dále jdeme po svých. V první nádherné peřeji dostávám lipana, který má snad jeden a půl kila. Jelikož věřím, že jich ještě nachytám mraky, pouštím ho bez fotky. Zdenek šel mírně proti proudu a vidím, že zdolává větší rybu. Vyběhnu tedy z řeky a letím za ním s kamerou. Uběhnout půl kiláku v broďákách bez tréninku mě dává zabrat. Ale rybu natočím i přes to, že má jen necelých 90 cm. Pomalu se vracím a vidím, že na druhé straně řeky zdolává Aleš. Tak se pro změnu proběhnu půl kiláku po proudu, abych získal pár záběrů další osmdesátky. Po proudu postupujeme se Zdeňkem po pravém břehu, Milan s Alešem pak po levém. Jdu napřed a prochytávám si hlubší partie a doufám, že se mi nějaký tajmen povede. Ale nedaří se. Přicházím k místu, kde se řeka stáčí doleva a následuje úsek dlouhý asi kilometr a půl, kde je téměř kolmá skála a podél břehu nevede žádná cesta. Chvíli házím, vytáhnu asi 5 lenoků do 45 cm a přicházejí kluci po druhé straně. Je s nimi i Zdeněk. Přebrodil asi kilometr proti proudu. Kluci na mě volají, abych si chytl rybu a přinesl ji, že si ji opečeme na ohni. Prosím Milana, aby mi ji chytl a naložil s tím, že zatím najdu brod a přijdu za nimi. Nyní mám dvě možnosti: buď jít proti proudu a přebrodit tam, co Zdeněk, nebo jít po proudu a přebrodit tam. Nevím proč, ale rozhodl jsem se jít po proudu. Snad jsem si myslel, že popojdu pár metrů a na konci peřeje lehce přejdu. Místo toho se doslova metr po metru probojovávám níž a níž.


Zatím ještě mohu

Místy podávám výkon, za který by se nemusel styděl ani pokročilý horolezec a to stále s kamerou a foťákem na krku a dvěma pruty v ruce. Několikrát ze zoufalství zkouším brodit, ale hloubka je tu stále příšerná. A tak se téměř hodinu plahočím tímto náročným terénem, až konečně naleznu broditelný úsek. Kousek pod ním zahlédnu úžasnou partii řeky, ale nyní musím za kamarády, kteří mi připravují oběd. Teď pro změnu sice po stepi, ale do kopce. Po dvaceti minutách dosahuji cíle. Zcela vyčerpán zasedám k ohníčku a pojím čerstvého lenoka, který mi v tu chvíli chutná jako nic jiného na světě. Než se stihnu alespoň trošku zotavit, vyráží kluci směrem po proudu. Podávám informaci o nádherné tůni pod brodem a pomalu se zvednu a jdu za nimi. Když dojdu k onomu místu, hlásí již Zdeněk tajmena okolo 80 cm. Začnu házet naproti němu, když zasekne krásnou bojovnou rybu. Je zde velmi prudká voda a tak je souboj opravdu na krev. Nádherný tajmen necelých 110 cm je zdolán a chytáme dále. Kromě další osmdesátky už nic nepřichází. Já už bych se začal pomalu vracet, ale kluci jdou stále po proudu. Trochu mě začíná bolet koleno.


Zdenkův tajmen z peřeje


A další ze stejného místa o dva dny déle

Přesto se snažím držet krok a jdu také. A nelituji. Po dalších dvou kilometrech opět nacházíme nádherné místo a po něm další a pak zase další. A od každého zajímavého místa je vidět další zajímavé. Jenže je to vždy nejméně půl kilometru dalšího pochodu.


V dálce vidím krásné místo. Jdeme!

Kolena mě už bolí obě, záda ani necítím. Pomalu pro mě začíná být tenhle výlet utrpením a když pomyslím, že to půjdu celé zpět a ještě stále do kopce, jdou na mě mdloby. Přesto neztratím tvář a dojdu tam, co kluci. A jsem rád, protože tak nádhernou a hlubokou tůň jsem ještě neviděl. Hloubka je tu snad 8 metrů. A dokonce zde dostávám záběr od tajmena na rybu. Stejné cuknutí a tah jako včera. Jenže dnes vím, že je to záběr. Nepochopitelně však rybu nezaseknu i přes to, že jsem malého lenočka nastražil na sumčí třítrojháčkovou montáž. To abych mohl zaseknout ihned po záběru. Tajmen se tedy nekoná, ale místo toho nám předvede Alda svou odvahu a v řece, která má odhadem 2°C, se vykoupe.


Po osvěžující koupeli

Jdeme zpět. Propadám skepsi. Tohle prostě nedojdu. Zůstanu tu a sežerou mě medvědi a supi. Milan několikrát nabízí, že mě ponese. Vtipálek. Vím, že to myslí vážně a že by mě tu nenechal, ale taky je mi jasné, že by ho to zničilo. Sedmdesátikilový chlap, který má sice dobré srdce, by mě takovou dálku neodtáhl. Ale dodává mi tím energii a pomalu ukrajuji metr za metrem z několikakilometrové horské štreky. Milan, aby mi pomohl, ze mě lstí vyloudí můj foťák, aby mi ulehčil. Prý, aby mne mohl fotografovat. Ale díky mu za to a jdeme dál. Nyní jsme na rozcestí. Buď můžeme jít kolem řeky do mírného kopce a nebo jít poloviční trasu přes větší kopec.



Věčný pochod

Kluci volí kopec a já kvílím. Kolena mám úplně v pytli, síla je pryč. Ale nevzdávám to a krok za krokem jdu. Každých 5-10 metrů si dám pauzu a jdu dál. Když jsem na kopci, myslím si, že mám vyhráno, ale ouha. Sejít kopec je ještě náročnější, než ho vyjít. Každý krok představuje palčivou bolest kolen. V dálce již vidím auto. Zatnu zuby a dojdu k němu. V táboře padnu do postele. Všechno mě bolí a mám zimnici. S vypětí všech sil se zvednu ještě k večeři a pak doslova zdechnu na tvrdé dřevěné posteli. Ale téměř nespím. Bolí mě každičký kousek těla. Tělem lomcuje zimnice. Celá noc patří k těm nejhorším, které jsem kdy prožil. Každý pohyb provází bolesti a je mi stále ukrutná zima. Nad ránem už to nemohu vydržet a zatopím. Pak usínám. Budí mě až pozdní snídaně. Kupodivu se mi udělalo trochu lépe a tak vstanu a nasnídám se. Přesto však klukům říkám, že dnes nikam nejdu. Budu raději odpočívat v jurtě a pokud půjdu na ryby, tak jen pod tábor. Asi za hodinu se kluci balí a vyráží. Můj lovecký pud převažuje nad zdravým rozumem, rychle se obleču a jedu s nimi. To bay mi náhodou něco neuteklo. Nenažranec. Cesta na korbě náklaďáku je velký zážitek, ale hlavně že nemusíme jít pěšky. Auto nás vysadí asi 15 kilometrů na táborem a bude na nás čekat o dva kilometry níže. Kolem vody se pohybuji opatrně, pomalu, rozvážně. Asi po hodině chytání, kdy nemám ani záběr, na mě přichází slabost. Auto už mám na dohled. Není to ani kilometr. Sednu si na zem a sleduji, jak Alda předpisově prohazuje tůň pod nohami. Opírám se o keříček a usínám. Asi za hodinu mě Aleš probouzí, že bych měl jít dál. Je přede mnou asi 800 metrů poměrně rovného terénu a budu si moct lehnout do auta. Vyrážím tedy na cestu. Asi po 300 metrech už nemohu dál. Opět sebou třísknu o zem a dám si "dvacet". Pak se opět vydám na pochod. K autu už to mám jen zhruba sto metrů. Osmdesát. Šedesát. Ne. To prostě nedojdu. Musím si zase odpočinout. Patnáctiminutová pauza mi dodá síly a zbývající úsek dojdu a vylezu na korbu náklaďáku. Tam se zahrabu do hadrů a usínám. Vzbudí mě až hluk motoru a jízda zpět. V táboře se navléknu co to jde, vlezu do spacáku a dva dny z něj téměř nevylezu, jen se fedruji prášky a potím. Občas mě vzbudí Mongolíci, když přijdou přiložit a pak snídaně a večeře. Hrůza hrůzoucí...

Gigant

Po dvou dnech, kdy občas přemýšlím o konci přichází zvrat k lepšímu. Je vyhráno a další den vyrážím na ryby. Cestou přemýšlím, proč mě to takhle srazilo k zemi. Vždyť přeci nejsem zase taková srágora. Docházím k závěru, že to byla kombinace vysílení a stresu ještě z Čech, kdy jsem krátce před odletem obsoloval sraz Chytej, poslední ligové závody a vůbec mraky činností, které jsem muse dokončit, než jsem odjel. Dále nějaké nachlazení a k tomu zápřah ve vysoké nadmořské výšce, na který zkrátka nejsem zvyklý.


Cestou k vodě jsme se zarazili o balvan - co dál? :-)

Ale hlavně že je už vše OK a můžu zase chytat. Dnes jedeme proti vodě. V plánu máme jet až téměř k hranicím s Ruskem. Bohužel se zde však setkáváme s nepříjmenou skupinou z Anglie. Vyklízíme tedy pole a začínáme chytat o pár kilometrů po proudu. Po chvíli k nám přichází Zdeněk z druhé jurty a hllásí urvanou velkou rybu. Sakra, to je smůla. Jen doufejme, že se nástrahy zbaví. Sestupujeme po proudu a zastavujeme se u peřeje, která je rozdělena velkými balvany a končí hlubokou tažnou vodou. Zde prý kluci viděli velikého tajmena. Asi hodinu se ho zde snažíme vyprovokovat k záběru, ale nedaří se. Postupuji níže a s mušákem si užívám lenoky.


František s krásným lenokem

Po chvíli přicházejí kluci a horečně vyprávějí. Jen co jsme odešli, zapřáhl Zdeněk II. ohromného tajmena a úspěšně ho zdolal. Bohužel to ale nikdo nenatočil a fotografie jsou pořízeny pouze dlouhým sklem přes řeku. Tajmen měl neskutečných 143 cm a váhu odhadem okolo 30 kg. Neskutečná ryba. Znovu chytnu do ruky vláčák a pln optimismu hážu jak o život. Ale tajmeni se mi vyhýbají jak čert kříži.


Zdolaný gigan

Myškovaná

Večer mám velké dilema. Vyrazit na noční lov tajmenů, nebo nikoliv. Než se však rozhodnu, přijde Jirka celý od slizu a vypráví, jak právě před chvílí dostal tajmena 120 cm na myšku pod táborem. Velice mu to přeji, ale zároveň jsem zklamán, protože už nemá význam tam chodit. Nevěřím, že by tam mohl ještě být nepopíchaný tajmen. Přesto to chvíli zkusíme alespoň jsme odměněni s Milanem několika lenoky na myšku.


Noční myškový lenok

 

Večer následuje oslava Alešových narozenin v Mongolském stylu. Pak všichni uleháme a těšíme se na další den.


Uvnitř jurty při oslavě


Aleš zde ve "vaně" oslavil své narozeniny :-)

Poslední obr

Ráno vyrazím tradičně s mušákem po tábor. To už tak nějak patří ke koloritu života u Delgermörönu. Vytáhnu si pár lenoků a najednou šňůra ztěžkne tak nějak jinak. Po tvrdém a docela dlouhém souboji vytahuji minitajmena necelých 60 cm. Mám neskutečnou radost, že jsem vytáhl tajmena i na mušák. Vůbec si ale nedovedu představit, jaké by to bylo, dostat nějakou metrovku, nede bože i víc. To byla asi teprve jízda. Přes den se věnuji s mušákem lenokům na myšku. Hrozně mě baví sledovat záběr na hladině. A navíc pořád tahám ryby. Tajmeni na mě kašlou, tak k nim hrdě zaujímám stejný postoj. I když vlastně tak úplně také ne, protože večer opět vyrážím s popem. Krmoě jednoho nepovedeného útoku, při kterém mi opět tuhne krev v žilách rybu nedostanu.

Poslední den proběhne tak nějak odpočinkově, nachytáme opět mraky lenoků, sem tam tajmen do metru. Já tradičně bez tajmena :-) Večer se těším před tábor s popem. Několik dní měli pauzu, tak by se mohl povést. Než však vyrazím, slyším už od vody křik. Jirka byl opět rychlejší a tahá nějakou obludu. Foťák, kameru a letím. Ryba je nádherná a dokumentujeme ji. Má 126 cm. Pár rychlých fotek a je zase zpět ve svém živlu. Večer ještě peřej párkrát prohodím, ale bez úspěchu.


Poslední obluda 126 cm

Jedeme na Selenge

Je tu závěr první části naší výpravy. Z nehostiného horského prostředí přejedeme asi 300 kilometrů do vnitrozemí na nížinnou řeku Selenge. Ale o tom až zase příště.


Rozloučení před jurtou - Aleš a naše kuchařky


Cestou na Selenge potkáváme zlatokopy

A abych nezapomněl, díky panu Procházkovi a cestovce INGOL za zážitky na Delgermörönu!

Petrův zdar

David Havlíček

Foto: David Havlíček, Milan Rozsypal.

PS: další fotky z Mongolska naleznete zde >>>