Protože poměrně dost třpytkařů trpělo podobnými pocity, pokusím se popsat, jak se s nepřízní okolností snaží vypořádat člověk, který má tu drzost a poučuje druhé o tom, jak se chytají štiky.

Sezóna 2007 přitom začala velice sympaticky - teplou zimou bez ledového krunýře, který u nás tradičně zdecimuje obsádku mělkých postupně zanikajících tůní. Už tato skutečnost mi dávala naději, že si na těchto odlehlých nepřístupných a podceňovaných vodách možná povodím pár pěkných krokodýlů. Navíc k nám prakticky nedorazili kormoráni, protože teplé počasí je nenutilo vydávat se tak daleko na jih a brousit po řekách, které zdevastovali v minulých letech.

Bohužel měla mírná zima jeden zásadní dopad. Na horách neležel sníh a řekami neprošla žádná výraznější jarní povodeň. Už na jaře jsem při lovu na plavanou či feeder viděl, že do proudných úseků a do podjezí natáhl jen zlomek ryb, na který jsem byl zvyklý z minulosti a už vůbec ne pořádné kusy. Navíc povodeň obvykle zpřevrací sediment na dně a probere hejna potěru, takže ryby se musí při honbě za potravou daleko víc ohánět. Teď nemusely a dávaly mi to nepokrytě najevo.

Po zahájení lovu dravců jsem od prvního dne trpěl pocitem, že je řeka nějaká vykradená. Na místech, kde pod jezy obvykle postávalo pořádné štičisko, se mačkaly dvě tři kudly, drobnější úplavy, hostící obvykle nějakou tu šedesátku, byly leckdy úplně prázdné a to nebylo ještě nic proti tomu, jak se zubaté stavěly k umělým nástrahám. Kde jsem byl zvyklý zarýt wobbler do dna a vzápětí zasekávat po tvrdém úderu dravce, tam jsem teď po hodině pohrávání si s nástrahou často registroval jen letmý kontakt a při troše štěstí jsem nakonec dokázal vnutit opatrné zubatici alespoň nějakou "gumovou" nástrahu.


Štiky dlouhé 40 až 50 cm jsou nejčastěji lovenou velikostní kategorií

Nejsvětlejší událostí zahajovacího období byl pro mě okamžik, kdy jsem si všiml, že při úpravách koryta řeky tu vzniklo velice zajímavé štičí stanoviště, které místní rybářská komunita zcela nepochopitelně ignoruje a dál koupe svoje ryby na tradičních místech. Zrovna když jsem si tenhle kousek řeky prohlížel, upoutal mě pohyb na hladině. Plavala tam myš - zmáčené zvířátko zoufale hrabající mrňavýma nožičkama a snažící se dostat ke břehu. Po očku jsem ho sledoval a nenápadně lovil z pouzdra foťák. K focení jsem se ale nedostal, protože na vodě se najednou udělalo kolo a cosi vsrklo nebohého hlodavce jako kapr kus rohlíku. Něco tu je a má to hlad!

Pár vteřin nato už jsem obsadil nejvýhodnější pozici a "pral to tam". Prochytat nevelkou jámu bylo záležitostí patnácti minut. Na druhý hod mi wobbler tažený podél břehu zadávila hubená šestapadesátka, hloubka na přechodu proudu a tišiny se sice nějakou dobu zdráhala své tajemství vydat, ale při jednom z hodů se náhle za nástrahou objevil dlouhý světlý stín a zase jednou jsem si mohl vychutnat jeden z nejkrásnějších pohledů jaké znám - skvrnité tělo prohnuté do oblouku, rozevírající se kruh širokých čelistí, hlavu, kterou expandující žaberní koš nafoukl do neskutečných rozměrů a nástrahu mizející někde uprostřed toho všeho. Řach! Parádní kopanec do prutu a dvě tři minuty podvodní akrobacie v celém prostoru jámy. Na břehu končí 68 cm žíhaného dynamitu. Rychle fotím a pak popadnu ztěžka oddechující zubatou a upaluju s ní nad nedaleký jez. Pouštím ji do anonymní hluboké vody bez viditelných stanovišť, kde je její šance na přežití přece jen větší, než v malém úplavku, který stejně někdo brzy objeví.

I když jsem si zahájení moc neužil, svým způsobem mě takový začátek sezóny těšil, protože čím míň štik se v tu dobu pobije, tím víc jich zbyde na celý zbytek sezóny pro nadšence, kteří jsou u vody pravidelně a ne jen v okamžicích, kdy lze očekávat snadné úlovky. Tento můj předpoklad se víceméně naplnil a speciálně na podzim bylo v některých úsecích znát, že z místní štičí obsádky skutečně přežilo pár ryb navíc. Na některé jsem si později i sáhnul a trochu si půst na začátku léta vynahradil.

Léto bylo teplé a vyrovnané. Nepřišla žádná velká povodeň, která by výrazně zamíchala obsádkou a vedra nebyla nikdy taková, aby se velké ryby v nadjezích začaly dusit a vyjely za kyslíkatou vodou do proudů. Podle známého přísloví, že když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, jsem se do rozlehlých nadjezí párkrát vypravil. Ale obvyklou náplň těchto vycházek tvořily jen úlovky malých ryb, občasné kontakty s nějakou větší, kdy se buď vůbec nedalo sekat anebo se štika rychle setřepala. Zjistil jsem, že hodně ryb loví v kratičkých chvílích na hranici dne a noci a celý zbytek dne o sobě nedávají vědět. Tenhle postřeh mi potvrdili i kamarádi, kteří na jedné rozlehlé pískovně dostávali záběry sedmdesátek lovících v mělčinách až někdy kolem desáté hodiny večer. Sem tam chytili něco většího i přes den.

Jejich úspěchy mě nabudily do té míry, že jsem se za nimi vypravil. Byl horký červenec a u vody bylo většinu dne k nevydržení. Velkou část svého pobytu na neznámých a pro mě až příliš velkých vodách jsem trávil marnými náhozy a zbytečnou snahou oživovat své nástrahy všemi možnými způsoby... kromě deseti minut jednoho časného rána. Ten den jsem od pěti hodin prohazoval velkými wobblery úsek členitého dna, kde údajně s oblibou lovily místní štiky z největší velikostní kategorie. Opravdu tu i dnes nějaká byla, protože po pár hodech se na hladině vzdula nízká, ale impozantní vlna a cosi velkého se klidilo z cesty mé nástraze, o níž to už zřejmě dávno vědělo své. Věděl jsem, že štik sem najíždí víc a často se tu na záběr (pokud vůbec přijde) čeká dvě tři hodiny, takže jsem poctivě dřel a doufal, že moje snaha bude časem odměněna. Asi po hodině neplodného úsilí jsem vyměnil těžký vláčecí prut za lehký do 20 g a zacvakl do karabinky na konci lanka popa. Tady s ním moc lidí nechytalo a zkusit je třeba všechno...

První hod, sedmicentimetrový Skiter Pop dopadá do dáli nad zatopenou hranu, vypínám vlasec a už to jede. Vyrábím zvuky o různé intenzitě a občas nechám popíka pár vteřin odpočinout. „Plop...pop, pop,  pop, ...plopppp..."

Nástraha ještě neujela ani čtyři metry a náhle mám pocit, jakoby narazila na minu. Bez varování vyráží z vody obrovský gejzír tříště a při zvuku, který tu erupci provází, mě zamrazí v zádech. Neskutečné... Je to jak výstřel, ale z pod hladiny svisle vzhůru. Nesekám. Dívám se, kde mám nástrahu. Na hladině není, rozplývá se tu jen obrovské kolo skrápěné stovkami dopadajících kapek. Teprve teď se opřu do prutu a zaseknu. Voda se začeří, něco hvízne vzduchem a větve vrby po mém levém boku zachrastí.

Než jejich pohyb ustane, stačím okomentovat situaci několika nepublikovatelnými výrazy. Pak milého popíka vymotám a sednu si na kámen, abych se trochu vydýchal a vzpamatoval. Dávám rybě na uklidnění asi dvě minutky, během nichž převážu uzel spojující lanko s vlascem. A jdem do toho znovu.

Nához je kopií předchozího, jen popa vedu pomaleji s o poznání většími přestávkami. Pomalu se blíží do kritického místa. Je tam a nic. Mechanicky popám dál a najednou... voda se začíná vzdouvat a nebere to konce. Na hladině se uprostřed metrového kola vyhrbí obrovská boule a pop se do ní propadne. Když je pryč asi vteřinu, dovinu vlasec a napálím to ze všech sil - na nějakých 12 metrů mi s tak lehkým prutem ani nic jiného nezbývá, pokud chci s nástrahou ve štičí tlamě pohnout. Tentokrát se pohyb prut střetne s mrtvou tíhou a pod vodu se rozjede něco jako ponorka. Jenže místa je tu mraky a tohle stvoření kreativitou rozhodně neoplývá. Jede sem, jede tam a postupně ztrácí síly. Během pěti minut mám pod nohama opravdové poleno. Ryba není až tak dlouhá, ale je to monstrózní válec. Jen aby mi nespadla, už to tu bylo tolikrát...

Pro jistotu volám kamaráda vláčejícího nedaleko a společně rybu vyndaváme z vody. Chvíli leží jak prkno. Stačí to na změření (86 cm) a pár rychlých fotek. Pak zubatý válec ožívá. Mám strach, že mi vypadne z náruče a tak rychle scházím po kamenech k vodě a pokládám rybu tam, kam patří. Obrovský ocas mi zamává na rozloučenou a najednou stojíme na břehu sami, já mám slizké ruce, kolega mého popa zamotaného v síťce podběráku a kolem je ticho. Jen na kartě mého fotoaparátu je uloženo pár snímků - jak se později ukáže, poměrně neostrých. Přesto jsme šťastní jako blechy. Zase to někomu z naší party vyšlo a až zubatá pozapomene nebo bude mít slabší chvilku, snad budeme opět někdo při tom. Doufám, že to bude Petr, který teď trochu smutně stojí vedle mě. Za ty tisíce hodů a hromady utrhaných nástrah by si nějakou zubatou odměnu také zasloužil.


Fotka nic moc, ale jak říkají motorkáři – objem ničím nenahradíš…


Popy jsou místy poměrně účinné, zejména na štičí dorost

Zbytek léta není žádná sláva. Tůně totálně selhávají. Dvě kdosi úplně vychytá, na další poklesne hladina natolik, že většina obsádky včetně několika štik kolem 70 cm uhyne. Zbývá mi jen tisíckrát proházená řeka. Sázím na neokoukané nástrahy - "gumowobblery", popy, jerky, smáčky a zkouším i muškařit. Jedna věc je skutečně vidět. Neznámé věci přinejmenším provokují ryby k tomu, aby se za nimi zvedaly a prozrazovaly svoje stanoviště. Některé i dobírají. Sbírám zkušenosti, jak se dá a zažívám nová "poprvé". Poprvé zdolávám štiky na muškařské náčiní. Poprvé zjišťuji, jaké je to lovit s bezlopatkovými wobblery neboli jerky a v čem je jejich kouzlo. Poprvé si s tvrdým prutem a pletenkou používanými při jerkování dokážu servat velkou rybu krátce po záseku a zjišťuji, že lov na tohle humpolácké náčiní má také svá úskalí, se kterými se budu muset poprat.

Mimoto poprvé v životě urvu štiku. Zaseknu ji vedle padlého stromu a s vypětím všech sil jí zabráním ukrýt se v jeho koruně. Sotva ale vydechnu úlevou, že míří na volnou vodu, mám ji ve vázce, o které jsem vůbec nevěděl. Ještě se k ní pokusím dobrodit, ale je zamotaná nakrátko a trhá se i s wobblerem. Dívám se aspoň, do čeho se mi to zamotala a zjišťuji, že někdo si rozřezal část stromu ležící na břehu a větve naházel do vody...


Pětašedesátka před vylovením

Na konci léta tradičně propuká "potěrové šílenství". Letos bylo potěru hodně a štiky, kterým sebelíp vedené wobblery stály sotva za podívání, náhle s překvapivou ochotou baštily miniaturní gumky na jednogramových hlavičkách. Lovil jsem s nimi sice okouny, ale než jsem se nadál, měly miniaturní "bebechy" na dvanáctce bez lanka na kontě asi 15 zubatých od 35 do 58 cm. Překvapivé je, že jen dva záběry skončily ukousnutím ryby. Štiky tyhle drobné nástrahy vůbec nehltaly, braly je do tlamy s překvapující opatrností a podobnou situaci jsem pak zažil ještě jednou na přelomu října a listopadu. Tenkrát se mi naprosto nedařilo zaseknout na větší gumy četné záběry menších štik. Po možná desáté spadlé rybě jsem opět použil drobné gumídky na slabém vlasci bez lanka. Zasekl a zdolal jsem osm kudel mezi 40 až 50 cm za sebou. Do jedné měly háček přesně na špičce tlamy. Cílený lov štik na nástrahy bez lanka nepovažuji za šťastné řešení, ale občas nic jiného nezbývá a je na rybáři, aby se rozhodl. V době aktivního braní je podíl ukousnutých ryb velmi vysoký a osobně mám ke štikám příliš kladný vztah na to, abych je nechal plavat s nástrahami zasekanými v žaberních obloucích, i když se jich třeba časem dokážou zbavit. Po tolika spadlých rybách jsem ale byl přesvědčen, že maximální zjemnění je momentálně jedinou cestou k úlovkům a vyšlo mi to.


Tahle padesátka sezobla smáčka – další z nově zkoušených nástrah

Někdy v polovině září došlo konečně i na větší wobblery. Asi pět týdnů byly tyto klasické nástrahy schopné lovit ryby, ale stejně to nebylo takové jako v jiných letech. Pochytal jsem několik šedesátek a o dvě sedmdesátky jsem přišel v samém závěru zdolávání. Jednou jsem v tom byl nevinně, ve druhém případě si za ztrátu úlovku můžu sám a tahle ryba mě hodně mrzí.


Opotřebení mých maxinástrah nenasvědčuje, že by se letos výrazněji prosadily, ale snaha byla 

S ochlazením na konci října se začaly stále více prosazovat měkké nástrahy a pomalu nastal čas přejít buď k prutu s nízkou gramáží nebo rovnou ke chvějivé špici. Pravidelné úlovky kudel a okounů se mi v listopadu podařilo proložit úlovkem dvou štik přes 60 cm a v čisté vodě jsem měl možnost prohlédnout si přímo profesorský výstup jedné slušnější zubaté, která si pečlivě prohlédla nástrahu a pořád se nemohu zbavit dojmu, že si cíleně prohlížela i lanko.


Návštěvu „velké“ vody naprosto zazdil přechod studené fronty

Sezóna 2007 mi pomalu končí. Dík enormní snaze, častému pobytu u vody a přibývajícím zkušenostem byla přes všechny obtíže co do počtu úlovků mou rekordní. Trochu mě mrzí velké procento spadlých ryb nad hranicí 70 cm, ale přívlač je prostě taková a navíc jsem se přesvědčil, že jsem těch zkušeností pořád ještě nenasbíral dost a mohl si některá zklamání ušetřit.


Štěstěnu je třeba pokoušet za každého počasí

Zjistil jsem také, že pořád nemám dost trpělivosti na nekonečné prohazování stanovišť velkých ryb. Pořád ještě inklinuji spíš k pestrému a zábavnějšímu prochytávání nevelkých členitých vod s bohatými úlovky menších zubatic než k tvrdé dřině na cestě za trofejním kusem. Ale třeba se to příští rok zlomí a vysněná metrovka přijde. Plány je rozhodně třeba mít odvážné a laťku si nastavit pořádně vysoko. Vždyť kdyby to náhodou nevyšlo, tak ani následující sezóna přece není tou poslední.

M. Horáček