„Zdeňku, kam to zase utíkáš s tím prutem!" zlobí se Dana. „Ale, vždyť mě znáš," klopí hlavu Zdeněk, „chci jít na ryby!" „Já jen jestli mám napustit vodu do starých necek, až přineseš ten velký úlovek!" usmívá se sestra. Zná dobře svého bratříčka. Ví, co pro něj rybaření znamená. Náhle ji přepadlo divné tušení a tak ještě z dálky volá: „Buď opatrný! Dneska je Svatojánská noc! To se otevírá země a na povrch se dostávají ukryté poklady!" Ale kdepak. To už Zdenda neslyší. Kousek u řeky se poprvé zastavuje a hledá. Se zájmem obrací jednu otépku slámy za druhou. Ve vlhkém strništi nalézá velké hnojňáky. „To jsou kusy," libuje si, „to bude pochoutka pro líny!"


Netrvá dlouho a již sleduje splávek. Malý červený špuntík, propíchnutý kačením pérkem. Ťuk a žblunk. Jedno kolečko za druhým se nese od splávku dál a dál po proudu. „Jen to ťuká a potopit nic," durdí se Zdeněk, „bude nejlépe se přestěhovat!", přemýšlí nahlas.


Dobře to tu zná a ví, že kousek za velkou zátočinou je stará smuteční vrba. Nikdo tam nechodí. Přes kopřivy a šípkové keře se tam téměř nedá projít. Zdeněk se však nevzdává a jde. Netrvá dlouho a již sedí u vody. Nasliněným prstem si chladí velké pupence, které mu naskákaly popálením od kopřiv. Ruce, nohy i tváře má rozškrabané od trnů, ale přes to všechno je šťasten. „Pane jo! Tady jsem ještě nikdy nechytal! Obloha je naráz úplně tmavá. „Za takového počasí by mohl zabrat úhoř. Ještě vydržím!" dodává si kuráže. Z ničeho nic, jak mávnutím kouzelného proutku, vychází nad krajinou velký měsíc. Jeho bledá zář osvětluje i ty nejzapadlejší kouty řeky. Tak najednou vidí malý Zdenda jasně jako za dne. Jeho oči hledají nejprve splávek na hladině a následně přejíždí po prutu."Ale co to?" Vedle prutu je zapíchnutá stará, rezatá vidlička. „Kdo ji sem dal? Že jsem si jí nevšimnul dříve?" diví se klučina. „No ale když se mi tak nabízí, tak ji využiji!" usmívá se a pokládá do ní prut. Jak prut brnknul o vidličku, tak se zachvěla. V tom okamžení si Zdeněk pomyslel, že by nebylo vůbec špatné, aby mu už konečně zabral úhoř, tlustý jak nohavice pana starosty. Než si to pořádně uvědomil, černý obrys splávku na lesklé hladině řeky se dává do pohybu. Splávek zakončuje plynulou jízdu hlubinným ponorem. Malý rybář vyskakuje s prutem v rukou. Brzda navijáku bzučí, ryba odvíjí cenné metry vlasce. Zdeněk se nevzdává a opět je získává zpět do svého navijáku. Voda doslova „vaří" pod úniky ryby. Netrvá dlouho a Zdeněk vytahuje do trávy tlustého úhoře. „Jejdanánku! Opravdu je tlustý jako plandavá nohavice našeho pana starosty!" diví se úspěšný lovec. Na nic, ale nečeká. Je mu chladno a tak pouští úhoře do plátěného pytlíku. Bere udici a na malou chvíli přemýšlí: „Mám si vzít i tu starou vidličku?" Nakonec ji vytahuje ze země. Dává k bambusovému prutu a pospíchá domů. Dana sedí u svíčky a lamentuje: „Ty nevíš, kdy máš přitáhnout domů! Víš, jaký mám o tebe strach! On si pán jde zrovna o Svatojánské noci na ryby!" Nakonec je ale ráda, že je bratříček v pořádku doma a tak smířlivě dodává: „Nestůj u těch dveří jak svatý na mostě a pojď domů!" Jak se malý Zdeněk vysvléká, dusí se radostí a netrpělivostí, aby sestřičce mohl sdělit sladké tajemství. Konečně přichází ta pravá chvíle. Dana ho ukládá do peřin a dává mu pusu na dobrou noc. „Ta je za maminku! Ta
je za tatínka!" komentuje každé políbení. „A ta je od nejlepšího lovce úhořů!" vrací pusu překvapené Daně malý bratříček. „Vážně? Ty jsi chytil úhoře?" diví se sestra. „Jo! A pěkného!" Ráno ho můžeš jít prodat do královské kuchyně.


 I stalo se, jak Zdeněk řekl. Nejen, že si pan král dobře zaplatil, ale také si dobře pochutnal. Další den ráno stojí sluha pana krále před nuznou chaloupkou sourozenců a vzkazuje: ať prej uloví Zdeněk panu králi metrového candáta. Že prý přijede z vedlejšího království na návštěvu pan král. Ten že je rybář a tak, že se náš pan král chce ukázat, že jako i u nás máme velké a chutné ryby. Také dodal, že když se to povede, tak že malý Zdeněk na tom nebude vůbec finančně špatně. Zdeněk je smutný. Ulovit takovou rybu! Vždyť o ní ani neslyšel! Natož, aby jí viděl! Ale co naplat. Alespoň to půjde zkusit. V mlýnské struze si nalovil nástražní rybičky a vyrazil. Kam jinam, než na své oblíbené místo pod smuteční vrbu. Sluníčko peče a tak hledá úkryt ve stínu stromu. „To bude ostuda", hořekuje, „to přece nikdo nedokáže, ulovit na zakázku takhle velkého candáta!" Zapíchne vidličku a nahazuje. Rybička ještě letí vzduchem a malý Zdeněk jen opakovaně šeptá: „Ať chytím metrového candáta!" „Brnk, brnk!" Rozechvívá se vidlička pod dotekem pokládaného prutu. Současně s tím se prudce chvěje špička udice. Vlasec klouže, ba co více, přímo letí mezi očky. „Je to nade vší pochybnost! Myslím si, že ho tam mám!" komentuje záběr. Po chvíli čekání, rázně přisekává. Hladinu řeže ostrá candátí ploutev. Rybí protivník je zdatný, ale Zdeněk bojuje, jako by se s prutem narodil. Po chvíli urputného zdolávání cítí ve svém náručí přes promočenou plátěnou košili šupinaté tělo velkého candáta. Skládací dřevěné pravítko ukazuje přesně jeden metr. Radost se mísí s údivem i strachem. „To přece není normální, takhle přesně chytat!" Jde rozpačitě po polní cestě a stále mu to vrtá hlavou. „Na rybách si něco přeji a hned se mi to splní. Čím to může být?" diví se. „Ale darmo na to myslet. Hlavně, že to funguje!" zakončuje to své dumání.


Pan král se diví. Je rád, že má ve svém království velké ryby a šikovné rybáře. Dana se také diví, když jí za candáta vyplácí několik žlutých zlaťáků. Ale Zdeněk už je navrtán „červíkem pochybností." „Do třetice všeho dobrého!" myslí si Zdeněk a pospíchá na ryby. „Však já tomu přijdu na kloub!" Už usilovně přemýšlí, co si bude přát. Na stejném místě jako minule nahazuje. Splávek pomalu pluje tišinou a nic. Nic a zase nic. Nad vodou se nese opakované drmolení: „Přeji si pytel peněz!" Nic. „Tak alespoň pytlík zlaťáků!" Opět nic. „Dobře tedy, alespoň zlaťák!" Zase nic. „Ha! Možná to platí jen na ryby," říká si malý popleta, „tak tedy, ať chytnu žraloka!" Pořád nic. „Vlastně stačí kapr! No, abych to upřesnil, byl bych rád, kdyby mi alespoň něco zabralo!" špitá Zdeněk. Smutný, unavený a sklíčený nezdarem, usedá do trávy. Prut ho najednou tíží v rukou, jako by měl sto kilo. Myslí na Danu. „Kdybych jí mohl alespoň opravit chaloupku! Dát kravičku!" Jak na ni myslí, píchá vidličku do hliněného břehu a do ní pokládá prut. „Brnk!" zpívá vidlička. Nic nebere a tak malý rybář sleduje mraky plující po hladině. Netrvá dlouho a usíná. Probouzí ho až noční chlad. Na obloze se začínají rozsvěcet první hvězdy. Také od splávku se začínají rozbíhat drobounká kolečka, signalizující nesmělé rybí ochutnávání. Najednou „šup" a splávek už je pod vodou. „Mám tě!", raduje se Zdenda při záseku. Ale ouha! Vlasec se zamotal okolo vidličky. „Škub a škub!" Rve neurvale vlasec Zdeněk. Vidlička brní, až to zvoní. „Čert aby ten starý krám vzal! Ještě pro tu rezatou rohatinku, utrhnu rybu!" zuří. Najednou se zablesklo a zahřmělo. „Dobrý večer! To je dost, že jsi mě zavolal! A že tě napadlo vidličku vrátit!" ozývá se za ním tlumený hlas. Ve Zdeňkovi to škublo, jako ve starých pendlovkách. Za ním stojí takový divný porybný. V očích mu blikají červené plamínky. Mezi černými kudrnatými vlasy má dva rohy. Vzadu za ním se houpe čertovská oháňka. „Já si nic nepůjčoval a nikoho nevolal!" začal skoro plačtivě. „Jak to, že ne! Máš Luciferovu čarovnou vidličku! O Svatojánské noci ji zapomněl na světě, když tu byl na rybách!" funí zlostně čert. „Já s ní ale nečaroval!" brání se chabě malý rybář. „To se na to podíváme," čert na to naštvaně, „tak on si ptáček myslí, že u nás v pekle nevíme nic o trofejním úhoři a obrovském candátovi! Ty nás máš myslím za úplné hlupáky! Brnkal jsi na čarodějnou vidličku, aby ti potom musela splnit všechna přání! S tím je ale konec! Však už je Lucifer rozezlen na nejvyšší míru! Víš ty co je to za námahu, držet při chytání ryb prut pořád v pařátech?" zlobí se čert. Z nosu mu už létají žhavé saze, jako z komína. Z uší se mu valí oblaka páry. Není divu. Při takové dlouhé a na čerty nezvykle plynulé řeči se ta jejich mozkovna pěkně rozpálí. „Koukám, že je už pěkně rozpumpován," říká si v duchu Zdeněk, „už ho raději nebudu dráždit nějakým komentářem!" Také čert se již nezdržuje. Popadne vidličku a mizí v dutině staré vrby. Chvíli je slyšel divoký svist, jako když se jede na skluzavce, potom následuje hromová rána a najednou je všude ticho.

Na nic už také nečeká a pospíchá domů. „Ach jo! To zase dostanu doma vyhubováno, že jdu tak pozdě!" myslí si a rychle natahuje. „Vždyť já jsem s tím rohatým strávil celou noc!" povzdychne si, když vidí, jak na východě začíná svítat. Doma je s prvními slunečními paprsky. Na prahu stojí Dana celá uplakaná. Objímá radostí ztraceného bratříčka a ukazuje mu, jaký se to najednou stal zázrak. Chalupa je celá opravená, ve stáji bučí kravička. Vyzvídá, co se přihodilo a tak jí musí Zdeněk vše vyprávět. Vypráví o čarodějné vidličce. O šťastné náhodě a o tom, jak mu vidlička vlastně splnila všechna přání.

 

Normální pohádka by už šťastně skončila, jenomže to neznáte Zdenka. To je hlava otevřená. Chvíli přemýšlí, s Bětou se radí a nakonec v kůlničce něco kutí. Druhý den jdou na rynk. Zdeněk pomáhá Bětce s těžkou nůší. Na rynku je plno, ale u jejich stánku je úplně narváno. Všude hlava na hlavě. Rybář na rybářovi. Každý se tlačí, aby si mohl koupit krásné, pevné vidličky pro pruty i udičky. Netrvá dlouho a ze Zdeňka se stal největší mezinárodní královský dodavatel vidliček a stojanů. Mají ho rádi i všichni rybáři. On to byl od něho přece jen čertovsky dobrý nápad. Ptáte se proč? No protože jinak by nám rybářům od toho neustálého držení prutu mohli upadnout ruce na zem.