...a já, toho roku začátečník s teplým rybářským lístkem, který mi ovšem byl platný pouze k zaplacení jednodenní povolenky, vděčný za každou radu, a na naší výpravě spíše nosič a sponzor.

První nahození v 5.00 hod. Teplota 16°C, skoro jasno, bezvětří, vycházející sluníčko v zádech, hladina jako zrcadlo. Celkem 3 pruty (dle pravidel MRS vnuk pouze jeden).

Po loňské zkušenosti, že na jihu vede červená v krmení i na háčku, jsme zakrmili koupenou kapří směsí obarvenou do barvy spartakiádních trenek potravinářským barvivem a na háček napíchli vznášivé bobulky stejné barvy a malinové chuti (renomovaný výrobce, u nás na severu neznámý, doporučeno v místním obchodě s rybářskými potřebami). Vyhlíželi jsme především kapry, i když rybník je pověstný i velkým amury a jinou "drobotinou".

První záběr po 20-ti minutách, cejn 30 cm osvobozen se závěrem, že cejna jsme už jednou grilovali a stačilo. A my jsme zde kvůli obrovským kaprům. Čas ukázal, že jsme neměli pravdu: do deváté jsme pustili dalších 8 cejnů nejméně tak velkých, ale kapr nic. Pak nastalo období ticha. Střídavě jsme Adam i já zkoušeli na přítoku rybníka třpytku. Zase nic. Ozval se hlad, a tak jsme usedli na deku se žvancem a ládovali se. Naše pohledy ze zvyku těkaly mezi řízkem a vodní hladinou, i když pruty byly „of-line".

A tu se začaly dít věci.

„Adame, viděls?"
„Co"
„To torpédo pod hladinou!"
„A kde?"
„Uprostřed !"
„Tam nic není."
„No teď už ne, ale bylo."
„Dědo, a teď jsi viděl?"
„A co?"
„Toho obra před námi!"
„Vždyť tam nic není."
„Ale bylo!"

Tak to šlo ještě chvilku, ale najednou jsme bez povelu zavyli unisono jako vlci na Klondiku vítající návrat Bílého tesáka:

„Jůůůůůůůů!!!"

Uprostřed rybníka, z pravého konce směrem k levému, defilovalo před námi půl metru pod hladinou stádo kaprů, z nichž nejmenší měl 90 cm. Foťák na chatě, dalekohled doma, jiní svědci nejsou. Kdo mi to uvěří? Hotový zázrak vidět to na vlastní oči! Nevadí, přestrojíme na plavanou, Adam červené bobule, já kuku, a nahazujeme stádečku do cesty. Chytíme důkaz.

Nic. Oni jsou snad po svačině a chtějí se jen procházet! Několik citových výlevů přístupných nezletilému, pohled na vnuka (v té chvíli jsem si přál, aby to byl geniální Adam Bernau z Návštěvníků) a povel:

„To musíme zkusit ještě jednou!"

Vyměníme s vnukem bleskově bobule za kuku a nahazujeme znova. Obrovská tréma a nedočkavost, vždyť nám pluje 150 kg ryb před nosem, to přece nemůžeme propásnout!

Hejno vplulo do míst, kde odlesky hladiny znemožnily jeho další sledování. Splávky se ani nehnou, cejni vyklidili pole a kapři nikde. Sedli jsme si zpátky do křesílek a meditujeme:

„Adame, ty jsi zkušený rybář, už jsi to někdy viděl?"
„Ne."
„Ani jsi o tom neslyšel?"
„Slyšel."
„A co je v takovém případě nejlepší?"
„Nahodit přímo mezi ně."
„Ale kde jsou?"
„Asi ryjou někde dole."
„Tak zase přestrojíme na těžko?"
„To raději ne, to bude chvilku trvat a oni se můžou vrátit."
„Takže si na ně počkáme?"
„Přesně tak."

V tu chvíli jsem namouduši zapochyboval, zda mluvím s dvanáctiletým vnukem, nebo zda jeho ústy opravu nepromlouvá Velký učitel. Nicméně se dělo dál. Z místa, kde se nám stádo ztratilo z dohledu, se šíří po hladině vlnky! Stádo se vrací! A nejen to, stádo se zastavuje a pomalu přechází do pravidelného kruhu! To je pohled! Před našima očima se asi dvacet trofejních šupináčů předvádí v celé své kráse, jako kdybychom neexistoval. Jako by jejich kroužení, jejich tanec, bylo určeno někomu jinému, mimo naše vnímání.

Tohle přece rybářovo srdce nemůže vydržet.

„Adame, zkusíme to ještě jednou?"
„Jasně, ale teď je nebudeme rušit, oni se pak budou vracet zpátky, nahodíme nakrátko do jejich dráhy návratu."

Jak řekl, tak udělal. Měkoučká kukuřička na miniaturním splávku a 30 cm návazci směřuje cca 5 m vpravo od největší kružnice, kterou kapři svým pohybem opisují. Kola se zvětšují, ryby klesají níž, už je téměř není vidět. Ten chachar měl pravdu! Záběr !!!

Adam zasekává, Alivio tvoří předpisovou křivku, chycený kapr se objevuje v našem zorném poli. Sufix 0,28 zpívá. Adam profesionálně přitahuje.

Zrada.

K chycené rybě se připojuje ze stáda druhá a sleduje ji tělo na tělo. Pomalu není poznat, která z ryb je na háčku. Pak přišedlec přitahovaného kapra předjede a postaví se mezi něj a napnutý vlasec. Aniž by Adam udělal jakoukoliv chybu, chycený kapr se vypíná. Vsadil bych se, že ho vypnul ten kolega.

Adam stojí jako socha.

„Dědo, to není normální, to se muselo stát, oni to tak chtěli."

Nezmůžu se na slovo. Stojíme jako němí na břehu a pozorujeme, jak poslední ze šupináčů zmizí v hlubině. Ani si nevšimneme, že se zatáhlo a spustil se slabý deštík. Začínáme balit. V té chvíli k nám přijíždí na kole kontrola - babička s druhým vnukem. Naše první otázka:

„Viděli jste to ?"
„A co ?"
„Ty ryby!"
„Jaké?"

Dovezli nám pití a pláštěnky, tak jsme se dobalili a vyrazili jsme k domovu Cestou jsme neprohodili ani slovo. Teprve večer u táboráku na chatě Adam začal:

„Dědo, já si myslím, protože život na zemi vznikl ve vodě, že jsme viděli, jak ze souhvězdí Ryb přišel v noci signál, kterým nějaká mimozemská civilizace kontrolovala výsledky svých pokusů o osídlení Země, a ti kapři jí dávali na vědomí, že se tady mají dobře."

Co k tomu dodat?