Takže k první skupině:

Pravidelně se mi stává, a to i několikrát v roce, že při lovu na plavanou mám najednou na prutu štiku. Je to asi poměrně častá situace, kterou zažila spousta rybářů. Prostě si v klidu vytahuji z vody menší rybu a najednou bác! Na prutu je štika, chvíli se s ní přetahuji a pak většinou odpor náhle ustane. Štika buď rybku pustila, nebo přepilovala zuby tenký vlasec. Pouze jednou se mi štiku podařilo dostat až na břeh, háček se jí tehdy šikovně zasekl do „rtu", který lemuje štičí tlamu, takže neprocházel přes ostré zuby. Štička měla jen asi 45 cm, přesto na matchovém prutu s návazcem 0,12 mm to byl urputný boj.

Druhý případ se týká také štiky. Stal se mi někdy před 20 lety na přehradní nádrži Žermanice. Chytal jsem tenkrát na běžnou položenou a sestavu se mi povedlo ve vázce utrhnout. Navázal jsem tedy znova a cvičně jsem si zkusil bez nástrahy hodit, abych viděl „jak daleko to poletí". Nové, ještě stříbrné olovo ve tvaru kuželu dopadlo asi zrovna do hejna ouklejí, ve kterém právě zalovila štika. A ta si spletla mou zátěž s rybkou a vyjela po ní. Přitom došlo zvenku k zaseknutí háčku do tlamy, takže vlasec nebyl ohrožen. To jsem ale já na břehu ovšem netušil, myslel jsem si, že tahám nějaký kus dřeva nebo trs rostlin, který se mi podařilo zachytit. Teprve asi 25 m od břehu jsem zjistil, že na háčku je štika! Štiku velkou 55 cm jsme si tenkrát s kamarádem nechali a večer si ji připravili na ohni.

Poslední náhodný úlovek, na který si pamatuji, je úlovek ostroretky, který se mi povedl asi 2 roky zpět, na jedné menší říčce. S kamarády jsme tenkrát chytali na místě, kde ostroretky byly vidět, vůbec ale nebraly. Ze zoufalství jsem nahodil k protějšímu břehu na mělčinu a ihned po dopadu splávek signalizoval prudký záběr. Po přiseknutí jsem začal zdolávat velkou ostroretku. Až v podběráku jsem zjistil, že není chycená háčkem za tlamku. Háček se při nahazování zachytil za návazec a vytvořil tak smyčku, která se dala stahovat. A ostroretka vplula přesně do této smyčky, která se jí potom na úrovni prsních ploutví zatáhla, takže nemohla uniknout. Prostě jsem ji chytil do lasa. Opravdu neuvěřitelné! Ale stalo se...


Druhou kategorii tvoří, jak jsem již naznačil, všechny možné úlovky, jen ne ryby. Leckdy se jedná o situace komické, i když ve chvíli, kdy se tyto věci odehrávaly, mi do smíchu příliš nebylo.

Nejprve ale k těm méně neobvyklým. Tady řadím úlovek raka, škeble a žáby. Raka jsem poprvé ulovil ještě v dobách, kdy jsem jako dítě chodil pytlačit na malý potůček, tekoucí kousek od našeho domu. Od té doby se mi to stalo již několikrát, v posledních letech je to celkem běžný úlovek na Slezské Hartě, kde je raků dostatek. Neudivilo mě, když mi raci tahali za rybku při lovu candátů, teď se mi ale stalo, že jsem raka chytil i na chuchvalec kostních červů, nastražených na kapra. Alespoň to svědčí o kvalitě místní vody.

K úlovku škeble jsem přišel na jedněch rybářských závodech, které se odehrávaly na sádkách, přímo v areálu jedné místní skupiny ČRS. Se splávkem si tenkrát něco velmi jemně pohrávalo, chvěl se a trochu potápěl, po záseku jsem vytáhnul asi 10 cm škebli. Bohužel si už nevzpomínám, na jakou to bylo nástrahu.

Ulovit žábu je jednoduché. Stačí nechat nepozorně viset prázdný háček před rákosím u břehu, žába si ho splete s nějakým hmyzem a hup! Je tam! Tak se to přesně stalo mi, když jsem vytahoval z navijáku vlasec, který se dostal pod cívku. Pokud žáby nemáte rádi, vyproštění háčku bude opravdu velmi a velmi nepříjemné!

 

A teď k těm horším případům. Tady v prvé řadě patří můj úlovek ondatry. Brrr! Při zimním lovu plotic na jednom potoku se mi ji podařilo nechtěně podseknout. Nikdy jsem do té doby netušil, jak rychle umím překousnout vlasec, když jde do tuhého. Ještě teď se mi dělá husí kůže, když si toho tvora představím!

Úlovek psa jezevčíka nebyl zdaleka tak hrůzný jako spíše trapný. Na rybníku tenkrát seděl asi 30 m vedle rybář, který měl sebou i svého čtyřnohého přítele. Ryby příliš nebraly a jezevčík pobíhal po břehu, navštívil a očichal i okolní rybáře, vše ale naprosto v klidu. Pak se mi podařilo zaseknout a zdolat asi 30 cm kapříka, jeho vylovení zaregistroval i jezevčík a v mžiku byl u mne. Já jsem kapra odháčkoval a sešel k hladině, kde jsem ho pustil. Vtom se ale za mnou ozvalo hrozné zakňučení! Pejsek - nešťastník si do nohy zapíchnul háček, který zůstal po vyproštění ležet volně na břehu. Chtěl jsem ho přivolat a háček mu vyprostit, moje pohyby ale psa naopak vylekaly a ten se dal na útěk. Samozřejmě i s prutem, který měl dostatečně utaženou brzdu, takže se začal po trávě pomalu smýkat.

Musel to být pohled k popukání: vpředu kňučící pes, který táhne rybářský prut a za ním já, mávající zběsile rukama. Naštěstí brzo povolil návazec a pes byl volný. Zašel jsem za majitelem, který psa přivolal, a společně jsme zranění psa prohlédli. Naštěstí se nejednalo o nic vážného, háček šel snadno vyprostit a ranka nebyla hluboká.


Další případ se nestal přímo mi, byl jsem ale ještě jako dítě jeho přímým svědkem a nemůžu ho prostě vynechat. Jednalo se o úlovek divoké kachny. Na onom rybníku se lovili kapři stylem „na vyplavanou". Dlouhý, vysoko umístěný návazec umožňoval, že nastražený velký kus rohlíku nebo chleba vyplaval až na hladinu, kde pomalu pouštěl částečky a lákal kapry k záběru. Velmi úspěšný způsob na kapry, a jak se ukázalo, nejen na ně.


Nebohá kačena dostala na jeden rohlík chuť a nešťastně došlo ke kvalitnímu průniku háčku do jejího zobáku. A začalo zdolávání, které bylo opravdu zajímavé tím, že vlasec tentokrát nesměřoval do vody, ale do vzduchu, protože kačena po záseku vzlétla! No, pozdvižení, na tenkrát silně navštěvovaném revíru, bylo obrovské! Myslím, že dotyčný rybář dodnes považuje tuto věc za jednu z nejhorších, které ho v životě potkaly. Boj netrval dlouho, zato ale byl opravdu urputný. Nakonec se podařilo kachnu přitáhnout až k zemi a s pomocí ostatních rybářů a kleští jí háček vyprostit. Vypadalo to, že na zvířeti to nezanechalo žádné negativní následky, horší to bylo s rybářem, předpokládám, že chytat „na vyplavanou" si už asi nikdy netroufne.

 

Ze žádné z výše uvedených situací nemám bohužel fotografie. Staly se ale vesměs v době, kdy se na rybách ještě nefotilo zdaleka tak často, jako dnes. A veřte mi, hlavně není u těchto situací na focení ani čas.

Jednu událost ale zdokumentovánu mám, viz snímky, které provázejí celý tento článek. Tenkrát jsme tři dny před Štědrým dnem, vyrazili s kamarádem na Odru, s plánem „vytwistrovat" si posledního candáta sezony. Candáti ale příliš nebrali a proto jsem vytáhl foťák, abych zdokumentoval naši odhodlanost ulovit rybu, i ve studeném zimním dni.


Fotil jsem pak dál všechno možné kolem nás, zimní krajinu atd., a až poměrně silné zaklení kolegy mě upozornilo, že se na jeho prutu něco děje. Tak se mi povedlo celou věc nafotit, až po konečné zdolání kačeny a její vytažení na břeh.

V tomto případě nedošlo k zaseknutí nebo podseknutí, ale pouze k zamotání levého křídla kachny do pevného „fajr-lajnu", což je vidět i na snímku, kde už je vodní pták zdolán na břehu.

Candáty jsme sice nechytili, ale i tak to bylo velmi zajímavé (a poučné) dopoledne, na které se nezapomíná.

Nashledanou!

PS: Snímky nepotřebují komentář, jejich pořadí je takové, jak jsem je nafotil. Nejsou to všechny, které jsem tenkrát nafotil, ale fotky jsou dosti podobné, proto jsem jich sem víc nedával.

Kačena byla vrácena vodě. (Nebo spíše vzduchu?)

Tomáš MIHULA