Ruda Hrušínský, Pavel Tomi, Renda Plzák, čtyři další kamarádi a já jako kameraman a režisér v jedné osobě. To je personální obsazení naší expedice za Nilskými okouny. Ano, hovořím o expedici, poněvadž jsme jedni z prvních Čechů, kteří tam míří.

Jsem z Vysočiny, kde není klima nikterak mírné a „tehdá" byla zima opravdovou zimou. Tři dny po sobě bylo téměř mínus třicet. Byl to opravdu velmi chladný leden. U nás ve vsi nechytl ani jeden automobil, a to ani s pomocí baterky z kamiónu. „Rozehřáli" jsme tedy u kamen dva psy, s nimi zkusili roztáhnout sousedovic žigula a stejně nic. Žádný automobil ve vsi prostě nechytl. Bylo dopoledne a v podvečer jsme již měli sraz v asi 350 km vzdálených Mariánských lázních, odkud jsme se měli všichni přesunout do Mnichova na letiště a odtud tradá do Afriky...

Už mám v ruce telefon a chci volat Rudovi, který na mě čeká v Praze a oznámit mu, že asi nepojedu. V tom mi moje přítelkyně „Teta Blanka" povídá: „Tak zkus Broučka, né...". Brouček je VW Brouk z roku 1972 a půl roku stál na zahradě. Není vidět, protože je pod dvoumetrovou vrstvou sněhu. Na takovou radu jsem skutečně čekal. Až vám ženská poradí, co máte dělat. Hrdě jí posílám do hospody na kafe a ještě zhruba hodinu se snažil se všemi sousedy řešit situaci „po chlapsku". Po dalších neúspěších si dávám malé pivo smířen s tím, že vytoužený a zaplacený výlet na ryby je v čudu. Po pivu mě cestou na záchod napadá, že jen pro pořádek zkusím Broučka. Další hodinu házím sníh, abych se dostal alespoň ke dveřím automobilu. Připadá mi to šílené, ale pivo dělá svoje. Asi už tušíte, že když jsem se konečně proházel ke dveřím autíčka, za bílé tmy vlezl dovnitř, vložil klíček do zapalování, tak na druhé škrtnutí Brouček naskočil... Zázrak! Další půl hodiny prohazuji cestu k brance, abych mohl vyjet. Rudovi volám, že jedu, a že se jen o něco opozdím. Ulevilo se mu, protože už byl rozhodnut pro mne dojet. Mezitím už na nás zbytek výpravy čeká.

Jak už jsem předeslal, přestože jsme jeli do teplé Afriky, byl leden, mráz a mraky sněhu. A Brouček, ačkoliv naskočil, tak netopí! A tak se v rukavicích, kulichu a v péřovce vydávám Broukem do Egypta. Ani si neumíte představit, co je po cestě z Vysočiny do Prahy billboardů s reklamami na „Krby a kamna", „Prodej dřeva", „Palubky za nejnižší ceny", „Koupelny a sprchové kouty", „Pletené zboží do každého počasí", „Mikrovlnné trouby"... To vše evokuje teplo, které v Broučku rozhodně nebylo. Navíc nemá tohle autíčko větrák na přední sklo, takže mám otevřené okénko, aby sklo nezamrzlo zevnitř.

Po dvou zmrzlých hodinách jsem konečně u Rudy. Je také trochu zmrzlý, ale šťastný, že se dočkal. Já jsem také šťastný, že uvidím a natočím slíbené obrovské Nilské okouny!!! Se čtyřhodinovým zpožděním vyrážíme za zbytkem výpravy do Mariánských Lázní.

Čeká nás však ještě hodně dlouhá cesta. A dobrodružnější než jsme si všichni mysleli. Na Mnichovské letiště musíme jet hodně pomalu, protože všude okolo řádí sněhová vánice. Už se těšíme do tepla. Do Afriky. Letadlo má díky sněhovým přívalům asi tři hodiny zpoždění. Už to pomalu vypadá, že nikdy neodletíme. Po nekonečném čekání v kabině letadla konečně startujeme. Let probíhá po předchozích peripetiích kupodivu klidně a v pohodě. Někteří z nás usínají spravedlivým spánkem unaveného cestovatele-rybáře. Probouzíme se až krátce před přistáním. S letadlem cloumají tak silné turbulence, že se nám zvedá žaludek. Po očku sledujeme ostatní pasažéry. Ti jsou stejně zelení jako my. Ačkoliv pravidelně kostely nenavštěvuji a nalítáno toho mám skutečně hodně, začínám se v duchu modlit. A když konečně práskne pilot letadlem o přistávací plochu, uleví se všem a myslím, že i jemu. Přistání je sice tvrdší, ale jsme v Africe!


Po hodině čekání se kolegové rybáři dočkají svých prutů a tudíž se můžeme vydat dál k Asuánské přehradě.

Až do této chvíle jsme si všichni mysleli, že celou výpravu mají na starosti Pavel Tomi s Rendou Plzákem, kteří zajišťovali letenky a zjišťovali, jak to na přehradě chodí. Po hodině dohadů jak a čím pojedeme zbývajících cca pět set kilometrů jsem pochopil, že se jedná o omyl. Nikdo neví, jak dál. Dohadujeme se s několika neodbytnými taxikáři, jejichž služby jsou zaručeně nejlepší a nejlevnější, že nás dovezou na autobusové nádraží. Dostat se do autobusu, který jede do Luxoru a následně do Asuánu nebude jistě problém. Další z řady omylů...

Jak jistě většina z Vás ví, dnes je možné po Egyptě mezi městy cestovat pouze v doprovodu a v rámci ozbrojeného vojenského konvoje. My jsme to sice také věděli, ale čekat až do rána do šesti hodin se nám nechce. Navíc nemáme kde spát. Asi patnáct nabídek na „luxusní" nocleh hrdě odmítáme, poněvadž se musíme co nejdříve dostat k vodě a chytat. Po nekonečných osmi hodinách čekání mezi krysami, hotelovými náhončími, místními domorodci a neustále přijíždějícími a odjíždějícími autobusy, nastupujeme do normálního linkového autobusu do Luxoru. Je osm hodin večer. Do Luxoru je to cca tři sta kilometrů a do Asuánu ještě dalších dvě stě. Autobus plný domorodců a nepředstavitelného smradu mi přijde po tak dlouhém čekání jako poměrně příjemný dopravní prostředek. Pouze skutečnost, že jedeme mimo konvoj v autobuse plném potencionálních teroristů přes poušť, mně nedovolí usnout. A to i přes to, že se mi zavírají oči únavou. A navíc můj spolusedící egyptský student, který hovoří slušně anglicky, mně nedovolí usnout svými neustálými dotazy typu: „proč jedeme bez konvoje", „proč tak pozdě", „proč linkovým autobusem", „jestli se nebojíme" atd. Mezi řečí mě navíc „uklidňuje" tvrzením, že kolem přehrady nejsou jedovaté kobry, ale „pouze" pouštní skákací zmije, které jsou ještě nebezpečnější než nějaká obyčejná kobra. Poté mi nabízí s přátelským úsměvem ze špinavého novinového kornoutu oříšky. No zkuste to odmítnout. Po dvou hodinách jízdy v poušti autobus najednou zastaví. Nikde žádný motorest, pumpa, odpočívadlo... Prostě okolo jenom tma a poušť. Následuje scéna jako z akčního filmu. Řidič otevře přední dveře a do autobusu velmi svižně naskáčou čtyři obrovští chlapi v kožených bundách. Zkušeným profesionálním zrakem monitorují situaci a dva jdou najisto do zadní části. Nemusím snad popisovat, že když se mihli kolem mě, krve by se ve mně nedořezal. První co mě napadá je, že jdou po nás. Po turistech, kteří jedou bez konvoje jen tak. Naštěstí pro nás, si bělochů vůbec nevšímají a v zadním traktu vezmou pod krkem dva z našich domorodých spolucestujících a vyvlečou je za hlasitého pokřikování ven. Řidič poté zavře dveře a pomalu se rozjede dál pouští vstříc Luxoru. Můj Egyptský student jen utrousí: „...asi teroristi...".

Do Luxoru dorážíme kolem druhé hodiny v noci. I přes všechny zážitky chce většina výpravy pokračovat dál směrem do Asuánu. Zjišťujeme jsme, že nejbližší autobus jede v šest ráno a vlak v sedm dvacet. Taky ráno. Už nevím kdo, ale někdo navrhuje, že si najmeme taxi a pojedeme mimo konvoj dál. V tuto chvíli už je jasné, že nikdo není velitelem výpravy. Je jasné jen to, že se všichni chceme co nejdříve dostat na přehradu a konečně začít rybařit. Asi pět velmi špatně anglicky hovořících taxikářů nás odmítá s tím, že jsme šílenci. Se šestým se domluvíme „velmi snadno" pomocí posunků, nacpeme veškerou bagáž do jeho mikrobusu a jedeme konečně do Asuánu a není potřeba konvoj! Po deseti minutách jízdy zjistíme, že řidič neumí ani slovo anglicky a tudíž nepochopil, že chceme opustit město v tuto hodinu a bez konvoje. Ozbrojené hlídky u zátarasů a u výjezdů z města nám však dají jasně najevo, že tudy cesta nevede. Z Luxoru se v noci tedy nedostaneme. Posunky donutíme šoféra zastavit u zapadlé čajovny, která je kupodivu i v tuto noční hodinu otevřená. Rozhodnutí je zbytek noci přečkat v taxíku a v čajovně.

Ráno poslušně dojedeme na sraziště konvoje a podle místních pravidel vyrážíme do Asuánu. Okolo poledne jsme na místě. Zbývá najmout loď, noc strávit v hotelu a ráno vyrazit za rybami. Hotel Amir, kde hodláme přenocovat, jsme našli snadno. Jen je potřeba podotknout, že jeho tři hvězdičky jsou lehce nadhodnocené. Přístav nalézáme pomocí všudypřítomných taxikářů také snadno. Konečně jsme u vody!


Naše partička a já kameramana arežisér v jedné osobě

Jak už jsem na začátku našeho příběhu napsal, všichni jsme zde poprvé a tudíž nikdo z nás pořádně neví, jakou loď si najmout. Proto si také málem najmeme dvě výletní lodě pro turisty, které jezdí jenom nedaleko přístavu a po městě. Asi po hodině vyjednávání pochopíme, že jsme zde špatně a že rybářské lodě se najímají jinde. Ve správné maríně se nás ujme ochotný človíček. Zavolá šéfovi a ten kupodivu přijede za chvíli. Dohodneme podmínky, zaplatíme dost velkou zálohu a rozloučíme se s tím, že se zítra uvidíme. Naše flotila sestává z jedné mateřské lodi, kde se bude spát a provizorně i vařit a ze dvou menších lodí, ze kterých se bude lovit.


Naše rybářské lodě

Uspokojeni dobrým obchodem se vracíme k hotelu a v nedaleké hospodě u Nilu si dali pár zasloužených místních piv a pak honem odpočívat do hotelu Amir. Po několika dnech na cestách jsme konečně v normální „tříhvězdičkové" posteli!


Lednice v "tříhvězdičkovém" hotelu

V přístavu máme s majitelem sraz v pět odpoledne. Kolem půl šesté už pomýšlíme na nejhorší a s vyplacenou zálohou se pomalu loučíme. V sedm hodin však v klidu přichází a my si jen oddychneme.Zásoby a bagáž naložíme na mateřskou loď a vyrážíme až za tmy a bez rozsvícených světel. Se zatajeným dechem obdivuji kapitána a další dva členy posádky, s jakou bravurností míjejí lodě, skalní výběžky a skály. Trochu to vypadá jako když vyjíždí pašerácká loď na tajnou výpravu. Po dvou hodinách bez ztroskotání přistaneme aniž bychom věděli kde. Ke spokojenosti nám však stačí fakt, že jsme na Asuánské přehradě a ráno se jede na ryby. Na obrovské Nilské okouny! Jedinou nepatrnou chmurou je hlasité chrápání nejmenovaného člena výpravy. „Problém" řešíme stěhováním z mateřské lodi na malé plechové kocábky určené k lovu.

Ráno se rozdělíme na dvě posádky po čtyřech rybářích. Obě posádky doplňuje jeden nerybář - já kameraman, zvukař a režisér v jedné osobě. Natočený materiál má být použit pro televizní pořad o rybách a je potřeba být ve střehu, až se začnou tahat velké ryby. Budeme trolovat, což je poměrně nezáživný, ale na Nilské okouny účinný způsob lovu. Nástraha, většinou větší potápivý wobler, se táhne patnáct až dvacet metrů za lodí a zkušený lodivod jezdí podle echolotu v místech, kde ryby zaručeně vždycky byly. Jenže zrovna dneska nejsou. To je naše prvotní zkušenost z přehrady. Za celý den ani záběr. Druhá lovící posádka na tom je o něco lépe, neboť odpoledne narazila na velké hejno Tigerfishů a krásně si zavláčeli. Většinou na větší rotačky a střední woblery. První úlovky samozřejmě večer řádně probíráme a přitom příjemně popíjíme. Po prvním „večírku" na lodi už nikomu chrápání nevadí a zůstáváme až na výjimky spát na mateřské lodi.

Další den konečně vidíme prvního „niláka". Uloví ho Ruda Hrušínský. Není sice největší, ale asi deset kilo těžká a devadesát dva centimetrů dlouhá ryba nám včetně našich domorodých průvodců udělá obrovskou radost. Okoun je však poškozený a zřejmě by návrat do hlubin Asuánu nepřežil. Proto se rozhodneme, že nám ho kuchař večer připraví. Naše loď má s rybami však stejný úspěch v rybolovu jako první den - takže nic. Na první velkou rybu pořád čekáme.

V podvečer si na spodní palubě vedle kuchyňky kontroluji natočený materiál. Ostatní sedí uvnitř a jako vždy rozebírají dnešní úspěchy i neúspěchy a vymýšlejí strategii zítřejšího lovu. Vedle mě kuchař a průvodce v jedné osobě začne připravovat okouna, kterého chytil Ruda. Hodil ho na špinavou palubu, přidržuje si ho špinavýma nohama, vnitřnosti hází přes palubu, očištěné podkovy naopak na zem. Nevím ani proč, ale když přichází čas večeře, sním pouze zeleninový salát. Na rybu, o které ostatní tvrdili, že je vynikající, nějak zrovna nemám chuť. Způsob přípravy si samozřejmě nenechám pro sebe. Podrobnosti kamarádům sděluji až po večeři. Kdyby bylo kam, hodně rychle bych utíkal. Končí to jen u upřených pohledů k mé osobě a panák na usmířenou zajistí odpuštění. Ryba prý totiž byla i přes otřesný způsob přípravy výborná.


po večeři


Kapitán, lodivod a já

Kolem osmé hodiny přestane fungovat centrála, která zároveň slouží jako čerpadlo. Kapitán s posádkou velmi obratně rozeberou motor, ale to je vše co dokázali. Na pomoc přichází Petr Majer, který mimo to, že je zanícený a výborný rybář, je zároveň i bývalý vynikající automobilový závodník. Uprostřed Asuánské přehrady pomocí písku z pouště udělá výbrus ventilů a je to. V očích posádky se v jeho osobě zrodí nový Aláh. Dáme si společně slivovičku na dobrou noc a jdeme spát.


při trolingu

Následující den je to tady! Po dopoledni, kdy potkáme pouze dva krokodýly a rybolov znepříjemňuje silný vítr přichází obrat. Kolem poledne se vítr utiší a ryby začnou kroužkovat. To je předzvěst toho, že by se mohlo konečně začít něco dít. A skutečně. Asi po čtvrt hodině přichází Pavlovi záběr. Ten sice ještě nepromění, ale v zápětí Petr vytáhne okouna kolem patnácti kilo. Další záběr Pavel už nepropásne a za chvíli je okoun přes pětadvacet kilo na palubě. Mě se navíc podařilo natočit, jak asi patnáct metrů od lodi vyskočil při zdolávání metr z vody. Během jedné hodiny kluci ulovili ještě další tři ryby a všechny měly přes dvacet kilo. No prostě paráda!


Druhá loď měla podobné úspěchy. Navíc Renda Plzák měl na prutu okouna kolem 60-ti kilo. Když už ho měli skoro v lodi, tak ho bohužel ve spolupráci s průvodcem společně „pustili" ještě před zvážením a focením. Renda samozřejmě sváděl vinu na nebohého průvodce a chtěl ho hodit krokodýlům. Ryba byla alespoň natočena před a při vylovování. Byl to skutečně macek!


Jak sami dobře víte, když ryby začnou brát, rybář okolo sebe nevidí a neslyší. Jenom se soustředí na lov. Takže jsme si ani nevšimli, jak rychle se stmívá a najednou je tu tma. Panice nepropadáme, poněvadž přeci máme zkušeného průvodce, který se jistě vyzná i v noci a najde mateřskou loď na smluveném místě za několika skalisky a útesy. Když však dojedeme na místo údajného setkání s mateřskou lodí, obličej našeho průvodce Hamady svědčí o opaku. Velká loď nikde. Ani druhá malá s druhou částí výpravy. Z výrazu jeho jinak klidné tváře je jasné, že něco neklaplo. Všude tma, ticho, samá voda a skály a jinak nikdo nikde. Máme s sebou jenom dvě čelovky, neboť na noční lov nás nikdo předem nepřipravil. Asi hodinu pomalu bloudíme po temném Asuánu bez výsledku. Pak najednou v dálce vidíme malé světýlko. R
ozsvítíme vše co máme a blížíme se k plavidlu. Po chvíli zjistíme, že je to druhá malá loď. Hurá! Jedou nás hledat a dovedou nás do bezpečí mateřské lodi. Bohužel to samé si mysleli oni o nás. No alespoň jsme pohromadě. Ale ztraceni. Normálně klidný Hamada je i přes tmu a tmavou pleť rudý vzteky, protože údajně mateřská loď nedodržela místo setkání. Zajíždíme ke břehu a zakotvíme. Naši Egyptští přátelé a průvodci nás naženou na jednu loď a na druhé odjíždějí hledat velkou loď. Zůstali jsme sami. Máme půl litru slivovice, čtvrtku chleba, osm piv a zatím dobrou náladu. Po hodině čekání nás opouští i dobrá nálada. Objevují se i názory, že to byla finta a že nás tady nechali záměrně a všechny naše věci rozprodají a nás tu nechají napospas. Začíná být pěkná zima a všechno teplé máme na velké lodi. Navíc je jasné, že dříve nebo později se o nás začnou zajímat zvědaví a hladoví krokodýli nebo loupeživé tlupy Nubijských domorodců. Slivovicí musíme šetřit, protože to je jediný prostředek na zahřátí. Ale co je to půl litru na devět promrzlých rybářů? Začínáme chápat, že už to není tak velká legrace, jak se předtím zdálo. Všichni pomalu přestávají mluvit a já alespoň natáčím poselství pro toho, kdo najde kameru vedle sežrané výpravy. Po dvou a půl nekonečných hodinách se v dálce objevují obrysová světla mateřské lodi. Přestáváme šetřit slivovicí a začínáme mluvit. Sice to nakonec dopadá dobře, ale i dnes po letech, když si na tento zážitek vzpomenu, mi trochu zatrne.


Pěkný Tiger

Kromě obrovských vln, které spíše připomínají rozbouřené moře, než klidné sladkovodní vody přehrady, nás již nic zásadního při dalším průběhu výpravy nepřekvapí.


Celkem vzato jsme nachytali něco kolem dvaceti Nilských okounů kolem dvaceti až třiceti kilo. K tomu předčasně „puštěný šedesátikiláč" a moře Tigerfishů. Takže nakonec krásná rybařina.

Dnes se již na Asuán jezdí jak na běžícím pásu a výše popisované zážitky patří do historie a současným turistům mohou znít jako neuvěřitelně. Nicméně si i s celou naší výpravou připadáme jako průkopníci mezi Čechy na Asuánskou přehradu. V dnešní době si vše včetně lodí a průvodců zajistíte už z Prahy.

Pro mě osobně a věřím, že i pro moje kamarády naše první průkopnická výprava bez znalosti terénu, místních zvyklostí a pravidel, svůj půvab právě proto, že jsme mohli díky nevědomosti co nás čeká prožít dobrodružství takové, jaké jsme ho prožili.

David Bonaventura, režisér bývalého pořadu „Jak na ryby s R. Hrušínským" a spoluautor Edice Chytej.cz