Pokud by tyhle poznámky někdo objevil, asi by získal dojem, že v posledních letech se v okolních revírech musely přemnožit štiky. Kvůli seriálu jim věnuji víc času než kdysi a čísla udávající počet ulovených zubatých za poslední dvě sezóny vylétla hodně vysoko. Ve skutečnosti počet štik na revírech v mém okolí rok od roku klesá. Oproti současnosti jsem se v době svého příchodu do jižních Čech před 15 lety pohyboval v malém rybářském ráji. Zažil jsem řeky v klimaticky stabilním období bez povodní a extrémních výkyvů počasí, bez vyder a kormoránů a jejich zarybnění bylo naprosto úžasné, i když už tenkrát říkávali někteří pamětníci, že to dávno není ono. Od té doby je situace rok od roku horší. Zůstanu-li jen u štik, pak je naprosto jasně vidět, jak klesá jejich počet i průměrná velikost. Mnohá atraktivní místa, kde jsem rád lovil v době svých začátků, zanikla a jiná jsou dnes pod takovým rybářským tlakem, že je navštěvuji spíš z nostalgie. Podobné je to i jinde. Současná situace dospěla na většině revírů do stavu, kdy je počet mírových štik menší než počet rybářů. Pokud mi nevěříte, můžeme se společně podívat na pár zajímavých čísel. Na jihu Čech je registrováno zhruba 40 000 rybářů a ročně se tu podle oficiálních statistik uloví asi 20 000 štik. PŮL ŠTIKY ZA SEZÓNU NA KAŽDÉHO Z NÁS!


Moje domácí voda nemá moc předpokladů hostit trofejní štiky

Místní organizace, jejímž členem mám tu čest být, sdružuje kolem 260 členů a obhospodařuje revír, kde se v současnosti loví asi 200 štik ročně. S ohledem na jeho rozlohu je to víc než dost. V minulosti se vykazovalo i kolem 300 ulovených kusů, ale nevyrovnaný průtokový režim, dlouhé úseky koryta zanesené pískem, každoroční návštěvy kormoránů a stálá přítomnost početné vydří populace dnes nedovolují dosáhnout lepšího výsledku. Návštěvnost revíru neustále narůstá, a ten v konečném důsledku budí dojem místy doslova vyrabované vody. Není to až tak zlé, ale vyvláčet zajímavější exempláře dravců je stále těžší. Přitom ještě před patnácti lety se v každém nadjezí ukrývala metrová ryba a v tom největším se pohybovalo patnáctikilové monstrum v okruhu mých přátel, známé jako Maletický krokodýl. Dnes je i výskyt kusů kolem 80 cm sporadický. Stále tu nějaké jsou, ale k umělým nástrahám mají velice vyhraněný vztah – za běžných podmínek je okázale ignorují. Pokud je chcete ulovit přívlačí, musíte čekat na jejich chybu a využívat všech situací, které vám jakýmkoli způsobem nahrávají. Přitom nikde není psáno, že to budete právě vy, kdo bude ve správnou chvíli na správném místě. Běžně se hrdiny okamžiku stávají úplní začátečníci včetně dětí anebo trpěliví důchodci trávící dlouhé hodiny nad svými kačenami. A snad je to tak dobře.

Denním chlebem vláčkaře na takovéto vodě je lov štik mezi 40 – 55 cm, občasné přemlouvání vychytralých šedesátek a předlouhé čekání na záběr čehokoli většího. Během toho předlouhého čekání mi postupně došlo, že je mi prakticky jedno, zda si něco odnesu od vody. Nikdy jsem žádný ortodoxní vyznavač „chyťapusťáckých” myšlenek nebyl, chápu lidi, kteří si ulovené ryby pravidelně berou, spoustu ryb jsem v minulosti zabil a v budoucnu tento osud určitě připravím i dalším, ale…

V průběhu času jsem zjistil, že chci ryby především chytat - pokud možno krásné a velké. Pro štiky to platí dvojnásob. Jenže realita je taková, že na mnoha revírech je obyčejná sedmdesátka málem trofejní ryba. Není to tím, že by štiky rostly pomalu – v podstatě se jedná o jeden z nejrychleji rostoucích rybích druhů v našich vodách. Dokonce i v nejmenších vodách mohou štiky narůst do zajímavých velikostí – znám nevelké tůně a potoky, kde se v dávné minulosti pravidelně lovily zubaté kolem metru. Nikdy bych nevěřil, že je to možné, ale opravdu tam vyrostly. Ale dokázaly by tu vyrůst i dnes. To, že nevyrostou, je skutečně jen a jen naše vina. Štiku není příliš těžké ulovit a pokud ji vezmeme od vody, musíme se smířit s tím, že už tam prostě není a nebude. Náhrada za ní musí vyrůst z malého hubeného štíhlete s vykulenýma očima, kterých je i dnes dost a chytají se běžně. Vyrazíte-li na ně s ultralehkým cajkem, možná zažijete trochu vzrušení, ale opravdové štiky to nejsou. Proto jsem nakonec po letech vláčení omezil braní štik domů na minimum. Loni jsem jich zabil několik, z toho dvě proto, že jsem jim potrhal žábry. Letos jsem si zatím ponechal jedinou. Mohu říct, že s rybami, které jsem vrátil vodě, se pravidelně setkávám, i když je většinou nakonec samozřejmě uloví někdo jiný a zpravidla odnese. Věřte, že i s tím se časem dokážete smířit. Odměnou za puštění ryby dál lovím na vodě, která není prázdná, dostávám záběry, třebaže mnohdy nepříliš důvěřivé a sem tam se najde nějaká slušnější zubatice, kterou ulovím opakovaně.


Jediná ponechaná štika v letošní sezóně

Mám pocit, že čistě po sportovní stránce na pouštění ryb vydělávám. Proto to dělám stále častěji a pokouším se k podobnému jednání přesvědčit i co nejvíc ostatních. Teď i vás.

Místo dalšího přemlouvání vás teď raději pozvu na svou poslední vycházku na domácí vodu. Myslím, že se na ní dá moje motivace k pouštění celkem přesvědčivě demonstrovat.


Menší, ale krásně vybarvená štika chycená počátkem září

Je 24. září, údajně poslední den babího léta. Končím v práci poněkud předčasně – kolem druhé odpolední, nasedám na kolo a vyrážím na cestu domů. S malou zajížďkou mohu putovat kolem řeky a postupně navštívit řadu zajímavých míst. Začnu tím nejobtížnějším – na zhruba 200 m regulovaného nadjezí se pohybuje jedna z těch posledních velkých. Věnuji jí asi hodinu času. Je to spíš takový průzkum bojem. Hlavně chci zmapovat vodu – zatím je tak teplá, že si pro uvázlé nástrahy mohu snadno dojít. Na lámání chleba dojde až později. Celkem mě nepřekvapí, že zůstávám v tuto denní dobu bez záběru a aspoň v klidu vyzkouším pár novinek. Objevím jen hejno naježených okounů, kterým se jeden z nových woblerů náramně líbí, ale je jim evidentně trošku veliký… Dobrá, pohneme se dál.

Šlápnu do pedálů a přesunu se pod jez. Žádná ryba tu už měsíc není, ale pro jistotu proházím dvě nejatraktivnější místa a uložím si do paměti naplavenou větev, která tu uvázla. Následuje asi tři čtvrtě kilometru mělkého úseku. Kdysi to tady nebývalo špatné, ale dnes je tady většinou jen půl metru vody a pár kudel poschovávaných za trsy trávy podél břehů. Nevěřím, že se tu setkám s něčím zajímavým, a tak jen projíždím kolem.

Další místo je atraktivní jáma s členitým břehem. Super flek, ale je teď překvapivě dlouho naprosto bez ryby. Je to divné, čekal bych tu alespoň nějaké štíhle. Už měsíc mi tahle díra leží v žaludku. Zraje ve mně přesvědčení, že ten klid je jen zdánlivý a někde u dna se poflakuje něco většího. I dnešní návštěva končí bez kontaktu s rybou, a to nebývalo obvyklé. Jsem pevně rozhodnut trochu na tohle místečko přitlačit – už jednou jsem právě zde podobnou situaci zažil a schovával se tu tenkrát pěkný krokodýl. No, uvidíme, snad bude čas.

Pokračuji dál. Zarostlý úsek mezi poli si nechám na jindy a zastavím u nenápadného jízku, kde vedu malou soukromou válku s jednou z místních specialistek na přežití čehokoli. Dokáže ustát i návštěvy rybičkářů, a to je co říct. Občas jí sem chodím předvádět malé defilé svých vláčecích nástrah. Někdy jsem odměněn lehoučkým zčeřením vody, zábleskem těla anebo vidím obláček kalu, když se ryba přilákaná do blízkosti břehu lekne mé siluety a odpálí zpátky na hloubku. Jednou už dokonce vteřinku či dvě visela na háčcích. Dnes se jí ale nějak nechce. Zato se na druhém břehu objeví jakýsi rybář a když uvidí wobbler na mém prutu, začne mi horečně líčit, jak tu místní borec předevčírem chytil na rybičku „táákovouhle štiku”.

Škoda. Tak tuhle partii už nedohrajeme…

Nezdržuji se truchlením za zmizelou rybu, nezažívám tuhle situaci poprvé ani naposled. Přesunu se kousek níž, kde malý keřík a podemletý břeh vytvořily další atraktivní místečko pro případnou zubatou nájemnici. A opravdu. Po chvíli vláčení dostanu ránu do nástrahy, voda se zavaří, ale sekat není co. Okamžitě měním wobbler za nový s jinou siluetou a pohybovou akcí, minutku počkám a předložím rybě odlišné sousto s největší možnou péčí. Dva hody, ode dna startuje žlutý blesk, cítím kontakt čelistí s nástrahou, štika se zlomí a rozplyne se v šeru. Chytrá… Uděláme holt další výměnu. Tentokrát trvá snad deset minut než dravec zaútočí prakticky pod mýma nohama. Naprosto jasně vidím, že útok je veden s téměř zavřenou tlamou. O trojháky ryba prakticky ani nezavadí. Ona ho nechce ulovit, prostě ho jenom osahává. Na téhle vodě je to časté a jedinou občas zabírající protizbraní je lov na menší měkké nástrahy. A jak jinak… rybička. Chytat dál teď nemá cenu, „gumy” zůstaly doma a navíc je to kudla - nemá ani půl metru. Zmizelá vládkyně tohoto úseku má ale důstojnou následovnici…


Ryba vláčející kus utrženého vlasce

A stojím na dalším atraktivním místě. Tady si rybáři doslova předávají štafetu, jenže je to horký „pastičkový” flek, který nedokážu přejít. Před čtrnácti dny jsem tu vyndal hubenou pětapadesátku, které jsem z jícnu odoperoval lanko s vlajícím kusem vlasce. Pochybuji, že je ještě naživu, protože tudy prošly mraky lidí, ale nakonec prohodím i její nenápadné stanoviště těsně u břehu mezi kameny rozpadlé navigace a s úžasem sleduji, jak se rozletí kal, ryba vystřelí po wobbleru, lehce se ho dotkne a doslova jako by se spálila prchá na střed řeky. Pěkné to bylo! Ani nenadávám nad promarněným záběrem, spíš jsem rád, že tohle nebohé zvíře přežilo můj nedávný lékařský zákrok a vypadá plné života.


Detail z předoperačního vyšetření

Rozpadlá kamenná navigace na příštích sto metrech řeky vytváří pár nenápadných kapes a některé jsou kryty i výraznými trsy travin. Nepospíchám dál a poctivě otloukám zatopené kamení. Občas uváznu a musím si dojít nástrahu vyklepat, takže se pomalu šinu dolů po proudu. Pak přijde hod jako spousta jiných. Táhnu dvojdílný wobbler, škubu prutem, cítím nárazy do dna a náhle vidím u břehu vzdouvající se vlnu a pod ní zlatý válec nabírající rychlost v parádně vykrouženém oblouku. Pod hladinou se rozzáří doširoka roztažená tlama…

„Tahle to vezme naplno.” mihne se mi hlavou.

Zatímco se voda čeří v nádherném víru, snažím se neukvapit a čekám, až v prutu ucítím váhu ryby. A je to tam!

Zasekávám, štika se prohne, zamele sebou a vyrazí na hloubku. Zdolat ji není žádný problém, místa je tu mraky. Velikostí potěší, ale neoslní. Se svými pětašedesáti centimetry si zaslouží pár fotek a pak… chviličku přemýšlím, co s ní. Sežrat, nesežrat… Je to taková ta ryba akorát, vysoká a „zmasilá”. Koukám na ni a přemýšlím, kde se tu vzala. Podle světlé barvy a robustního těla držím nejspíš jednu z těch, které se sem teď vysadily. Byl jsem na výlovu a možná ji i držel v ruce. Není v řece ani dva dny. Proto je tak naivní a vrhá se na kus balzy ověšené háčky s takovou důvěrou…


Čerstvě vysazená pětašedesátka se nechala chytit až příliš snadno

Ani se tu neohřála, zaslouží si šanci. Beru do ruky dobře živené tělo a pouštím ho do vody dřív než se moje horší já vzpamatuje a zažene sentimentální ohledy stranou. Zubatá tlama se propadá ke dnu a dlouhý skvrnitý trup ji následuje. Pak se ocasní násadec ověšený ploutvemi prohne a odpálí živé torpédo do zeleného šera, kam už moje oči nedohlédnou.

Do večera stačím navštívit ještě jednu „starou známou”. Je stále naživu a obláčkem kalu těsně u břehu mi dá najevo, že ji moje šidítka sice zajímají, ale tak hloupá, aby mi na ně už zase skočila, opravdu není. Vyndám místo ní hladové nezkušené štíhle, po něm slušného okouna a v nastupujícím šeru zapřáhnu jednoho z několika bolenů, kteří mě tu celé léto provokovali, ale teprve teď s nástupem podzimu začínají být přístupní domluvě a dají se přesvědčit k záběru. To, že 56 cm z téhle vody je víc než sedmdesátka z přehrady, bohužel vím jen já sám, a tak si připisuji další osobní úspěch, kterým ovšem nikoho neoslním. A konec konců, proč bych měl?

Vycházka je u konce. Rozhodně jsem se nenudil a hlavně – mám se kam vracet. Poslední dobou je to pro mě to hlavní. „Prefíkané“ ryby, odmítající pořádně zabrat, mi sice občas „pijou krev”, ale vím dobře, že na každou stejně nakonec dojde.

 

Co říct závěrem? Nás, kteří jsme propadli kouzlu lovu dravců, začíná být příliš mnoho na to, abychom mohli lovit spousty velkých ryb a bez výčitek svědomí je brát domů. Absolutní „chyťapusťáctví” považuji svým způsobem za extrém, jenže potíž je ve výše uvedeném děsivém poměru (nebo nepoměru) mezi počtem štik a rybářů. Pod rybářským tlakem se už zhroutila obsádka dravců i na takových revírech jako je Lipno, a tak pokud dnes chcete lovit velké štiky, nezbývá než buď být výrazně lepší než řada jiných, anebo hledat poslední místa s únosným rybářským tlakem. Na jednom takovém se schází parta fanatických vyznavačů přívlače, kteří si místní štiky opečovávají, jak jen to jde. U vody pak s nimi svádějí tvrdé fyzické i duševní souboje, protože ryby jsou tu skutečně parádní a zároveň neskutečně nabité zkušenostmi. V zúčastněných to občas vyvolává záchvaty zoufalství, ale všichni dobře vědí, proč sem jezdí, a těší se na okamžik, kdy i ostřílené zubaté harcovnici ujedou nervy a skončí na háčcích.

Mé články se staly do jisté míry vstupenkou do tohoto společenství, a tak trochu i do jiného světa. Zažil jsem tu úplně jiný pocit z rybařiny a chytil kromě řady menších i jednu opravdu pěknou zubatou. Všem těm skvělým lidem, kteří mě vzali mezi sebe, jsem neskonale vděčný. A i díky nim jsem si ujasnil odpověď na otázku, zda štiky pouštět či nikoli. Tady pouštíte ryby bez váhání. Děláte to kvůli kamarádům, kteří vám nezištně poskytnou ty nejlepší rady, kvůli své vlastní šanci na další souboje s rybami, jaké jen tak někde nepotkáte, i kvůli štikám samotným. I tady často nic nechytíte, ale stejně tu lovíte s úplně jiným pocitem než někde, kde si celou dobu nejste jisti, zda nedrhnete jen prázdné dno.

Budoucnost štikové přívlače na našich vodách má dvě podoby. Jedna zahrnuje stále chaběji zarybněné vody s rybami skromných rozměrů, druhá nabízí podstatně zajímavější možnosti, ale vyžaduje změnit spoustu věcí. Byl by to běh na dlouhou trať, ale není to nemožné. Nehodlám nastiňovat cestu ani prostředky, ale rád bych alespoň v některých čtenářích probudil vůli měnit zažitý běh věcí. Největší ze všech těch potřebných změn je prostinká – naučit se ryby pouštět. Třeba ne vždy, třeba ne všechny, ale jak jednou začnete, najednou pochopíte, že na tom nic není. I největší štiku svého života jsem letos v červenci pustil. Pokud vím, stále ještě žije a těší se dobrému zdraví. Hrozně ji zajímají věci plovoucí na hladině a wobblery vedené technikou „stop and go”. Zatím ale nikomu nezabrala, a tak můžu naivně doufat, že tam čeká na mě. Je to fajn pocit a přitom stačilo tak málo – vrátit ji zpátky.


Text a foto:
M. Horáček

Tento a další články naleznete v listopadovém vydání časopisu KAJMAN Kajman