Profesor byl rovněž mistr zpětných vazeb a nutil nás provádět kontrolu správnosti výsledku opačným způsobem, tedy dospět od výsledku zpět k zadání úlohy. Logika čísel a složitost některých matematických operací – to byl jeho život. Používal svůj kybernetický mozek v závislosti na naprosté logice stejně tak samozřejmě, jako malíř paletu a štětec. Občas použil svůj osobitý, suchý, typicky anglický humor a bavil se našimi rozpaky, jenž pramenily z občasného nepochopení pointy. Prostě, byl takový, zvykli jsme si na něho a měli jsme ho rádi. To, jak ovlivnil naše myšlení, jsme někteří pochopili až mnohem později. V polovině čtvrtého semestru všechny překvapil svým rozhodnutím odejít do důchodu. Nikdo z nás neměl ani tušení o tom, že za několik měsíců oslaví sedmdesáté narozeniny. Celý život se zabýval logikou čísel a snad ani neměl čas myslet na to, že i věk se dá vyjádřit číslicemi, ale vypočítat se nedá. Na den, kdy naposledy vstoupil do učebny a jako vždy nám vlídným gestem naznačil, abychom se posadili, nikdy nezapomenu. Pohladil si svůj prošedivělý knír, opřel se zády o stůl a na pečlivě oholené tváři vykouzlil prapodivně záhadný úsměv. A pak řekl několik památných vět: „ Studenti, dnešní den se vidíme zřejmě naposledy, a tento fakt mě přiměl k tomu, abych se vám k něčemu zásadnímu přiznal. Totiž, jedna polovina toho, co jsem vás učil, jsou naprosté nesmysly. Jenom si nemohu vzpomenout, která polovina to je…“ Rozloučil se s námi stylem sobě vlastního humoru a nevymazatelně vstoupil do podvědomí každého z nás.

Často jsem si na pana profesora vzpomněl. Obzvlášť, když jsem si uvědomil, jak vzájemně protipólné jsou rybaření a matematika. Reálný svět číselných matematických úvah směřujících k zcela logickému výsledku na jedné straně a svět mnoha pravděpodobností a eventualit s nejistým výsledkem, který se tak jako tak spočítat prostě nedá, na straně druhé.

Přesto, nebo snad právě proto, byl pan profesor vášnivý rybář…

Mnohým se může zdát, že tato má úvodní úvaha je z rybářského hlediska irelevantní. Dovolím si námitku- ne tak docela – a pokusím se to vysvětlit. Když zadáte nějakou složitou matematickou úlohu s reálným řešením například pěti matematikům, dojdou všichni k identickému výsledku. Mohou zvolit i odlišná řešení či rozdílné postupy, ale správný výsledek je vždy jen jeden. Pokud se někdo z nich dopustil chyby v postupu či ve výpočtech, dospěl pochopitelně i k chybnému výsledku, což si mohl ověřit zpětnou kontrolou. Pokud oněch pět matematiků změníte na pět lovců kaprů, řekněme se shodnou úrovní zkušeností a vědomostí, a posadíte je k vodě, tak jejich výsledky (bereme-li jako měřítko úspěchu počet či velikost ulovených ryb) nebudou určitě shodné. Každý z nich může, v závislosti na svých dosavadních zkušenostech a vědomostech, zvolit jinou montáž, jiný háček, jinou nástrahu, množství a druh návnady či si vybrat jiný charakter loviště. Díky těmto možným variantám a jejich vzájemné kombinaci mohou být taktické postupy jednotlivých rybářů naprosto odlišné. Ten rybář, který ulovil největšího kapra, nebo největší množství ryb, se může vcelku oprávněně domnívat, že „jeho řešení úlohy“ bylo správné. Ale přeci jen se z hlouby duše může vynořit otázka: Co vlastně zapříčinilo tento úspěch? Byla to dobře zvolená nástraha, nebo to bylo tím, že byla vhodně podpořena správným množstvím návnady? Byla nástraha předložena nenápadněji a lépe, než jak ji předkládali kolegové? Stejný, a určitě oprávněnější důvod k podobným otázkám bude mít rybář, který naopak neuspěl. Co jsem udělal špatně? Byla chyba v nástraze, v montáži, v množství či druhu návnady? Nebo jsem lovil na nevyhovujícím lovišti? Logická a jednoznačná odpověď neexistuje. Při lovu kaprů se musíme smířit s tím, že se budeme na břehu neustále pohybovat v rovině pravděpodobných hypotéz, osvědčených postupů či vyzkoušených eventualit. A v tomto duchu bude i nadále probíhat analýza příčin úspěchu či neúspěchu. Vzájemná konfrontace obou světů (toho na břehu a toho pod vodní hladinou) bude i nadále probíhat řekněme zprostředkovaně a s jistou dávkou tajemna. Jinými slovy – stoprocentní návod na ulovení velkého kapra prostě neexistuje. Můžeme na základě svých dosavadních vědomostí a zkušeností analyzovat situaci na břehu, rozhodnout se pro nejideálnější variantu strategie lovu a s přispěním vlastního instinktu a notné dávky štěstí co nejvíce zvýšit pravděpodobnost záběru velké ryby. Ostatně, kterého rybáře by uspokojovala možnost dopředu si vypočítat, kdy, kde a na jakou nástrahu kapr zabere. To by pak stačilo v počítačem stanovený čas navštívit onen revír, použít doporučenou nástrahu, několik vteřin počkat na záběr a po několika minutách odjet domů. Naštěstí tomu tak není a právě ona nevyzpytatelnost je mnohdy jedním z několika důvodů, proč rybář podléhá mámení řek, rybníků a zejména jejich šupinatých obyvatel (pardon lysci, vás se to týká rovněž…).

Každý člověk hledá v dnešní uspěchané době jakýsi zdroj duševní potravy, která by uspokojila lačnou duši nevšedními zážitky společně s relaxací umocněným únikem z všedních dnů. Jinými slovy-snaží se najít vhodného koníčka, jenž by vyhovoval dané povaze a filozofii myšlení. Lov velkých kaprů, jako sportovní odvětví rybolovu, nabízí ve vztahu k již zmíněným aspektům opravdu mnohé. Souznění s přírodou dostává na břehu řek a rybníků opravdu konkrétní význam a podněcuje v rybáři touhu nahlédnout do tajů podvodní říše. Odvěká lidská touha po poznání zde dostává poněkud zvláštní rozměr, který staví mezi rovinu teorie a praxe jakýsi mýtický předěl v podobě vodní hladiny. To, co je na břehu, si můžeme detailně prohlédnout, osahat (pozor pánové, jsou přeci jen určité výjimky…) vyzkoušet a se vším se důkladně seznámit a svými smysly vzniklou situaci analyzovat. Ovšem v případě zkoumání vodní říše a současně jejich obyvatel je to pro člověka přeci jen složitější. Někoho tento fakt může odradit, jiného naopak podnítit k větší aktivitě. Ovšem i lovecké ambice jsou u jednotlivých rybářů odlišné, stejně tak zkušenosti a teoretické znalosti. Stejně tak míra úspěchu může mít u každého lovce kaprů jinou a odlišnou podobu. Desetikilový kapr může pro jednoho znamenat vysněnou a nedostižnou váhovou hranici, pro druhého je to ryba, jejíž lov považuje za naprosto běžnou rutinu. I touha po sebevzdělávání a snaze neustrnout není u všech rybářů konstantní. Někdo leží po večerech v rybářských knihách či časopisech ve snaze vstřebat nejnovější informace a trendy, jiný naopak spoléhá na léty ověřené postupy a svůj lovecký instinkt. Nedá se samozřejmě striktně určit, která varianta je ta nejlepší, ovšem skloubením obojího se může rybář dostat o ten pověstný krůček dál než ostatní.