Sem tam zrychlí, občas zazvoní o kámen na dně a v nepravidelném tempu pomalu míří ke břehu, na němž se rýsuje silueta člověka. Chvíli nato protíná vodu další kovová věc. Může mít jinou barvu, velikost či způsob pohybu stejně jako ty další, které přijdou po ní. Celá tahle podívaná má poměrně prozaické vysvětlení. Jeden z mnoha třpytkařů pohybujících se kolem vody právě probírá obsah svých krabiček a hledá správný kus plechu, který by mu pomohl k úlovku pěkné štiky.


Zkusme se spolu s ním zamyslet a najít v této činnosti kousek logiky, abychom nemuseli setrvávat u začátečnického schématu pokus - omyl. jak už úvod napověděl, budeme se dnes věnovat třpytkám - jak rotačním, tak plandavkám. Ostatní kovové nástrahy jako různé pilkříky, devony, spinerbaity a podobně opomenu, protože jsem je nikdy nepoužil. Přestože oba nejběžnější typy třpytek k sobě mají v některých ohledech velmi blízko, jedná se o diametrálně odlišné nástrahy. Liší se jak pohybem ve vodě, tak nároky navedení a v neposlední řadě i svou oblibou u rybářů. Rotačka je nástraha s výrazným dráždivým efektem - blýskající se a vibrující sousto, které nelze přehlédnout. Nepřipomíná ani v nejmenším přirozenou štičí potravu. Je ve vodě cizí, dráždivá a provokující. Některé modely provokují přímo bestiálně, jiné jsou ve svém projevu umírněnější a dají se najít i takové, které jen tak neurčitě dávají najevo, že se tu cosi pohybuje. Když jsem před časem psal o „štičí psychice", pak právě podle toho, jaká reakce štik se dá čekat, nastražujeme někdy nápadné šílenosti a jindy naopak necháváme rybu zmítat se v nejistotě nad matným, jemně vířícím vzorem. Výhodou rotaček je, že směs optických i zvukových vjemů, které kolem sebe šíří, láká zvědavé štiky k prozkoumání a ostatním brnká na struny tak, že občas na ni útočí i doslova přecpané exempláře. Navíc jsou rotačky uživatelsky velmi příjemné, není těžké je vodit, pracují prakticky samy a díky své nápadnosti jsou snadným terčem útoků mnoha nezkušených nebo hladových štik. Bývají často první nástrahou začínajících adeptů přívlače, ale neobejdou se bez nich ani specialisté s mnoha lety praxe nebo závodníci. Největší umění při práci s rotačkami představuje v mých očích rybářova schopnost odhadnout jednak okamžik, kdy se tyto nástrahy dokáží uplatnit výraznější měrou než podstatně přirozenější woblery a „gumy", a potom trefit míru dráždivosti, akceptovatelnou ten den zubatým národem. Jednoduše řečeno, jde tu o výběr optimální velikosti, barvy a chodu. Snad už jste se někdy také setkali s tím, že v některých dnech dokonce ryby berou na jednu konkrétní třpytku a ostatní nechávají být. Jen se mě neptejte, jak tu úspěšnou objevit. Sám bych to rád věděl, ale kdybych už měl to štěstí, asi bych se zdráhal tohle tajemství jen tak vyklopit. Nevýhodou rotaček je, Že na mnoha vodách se s nimi většina ryb seznámí poměrně záhy a později je z velké části ignoruje. Já s nimi slavím největší úspěchy na začátku sezóny. Kromě toho je používám na rozlehlých vodních plochách, bez výrazných stanoviště a v kvetoucí nebo přikalené vodě. V ostatních případech dostává přednost balza a plast. Plandavka představuje úplně jinou záležitost, než křidélko bláznivě se točící kolem kusu drátu.


Úzce rotující křidélko „vrbových listů" zjevně má štikám co říct...


Je možné, že si štiky pletou tuto vířící věc s rybkou?

To nejlepší z ní nevyrazíte prostým točením kličkou. Její pohyb sice při rychlejším vedení přechází do plynulé rotace, ale pro dravce je daleko přitažlivější přerušovaný kývavý chod, střídaný občasným poklesem ke dnu a následným popotažením. Dosažení takovéhoto pohybu vyžaduje precizní práci s prutem a dno s únosným množstvím vázek. Z tohoto důvodu je plandavka méně oblíbenou, ne tak často používanou a řidčeji kupovanou nástrahou, než její rotační kolegyně. Nabízí ale několik výhod, nad nimiž stojí za to se zamyslet. V první řadů dokonale létá a umožňuje extrémně dlouhé hody. Dá se vést bez potíží v libovolné vrstvě vodního sloupce a její chod otvírá široké pole působnosti pro nejrůznější pohybové kreace. Kromě toho je třeba uvážit, Že dnes patří mezi nejméně okoukané typy nástrah a dává šanci na záběry velkých štik, s nimiž jen tak něco nehne. Pokud chcete „důkaz místo slibů", pak mě stačilo, že poslední velká uvláčená štika (120 cm) z mé domovské řeky byla ulovena právě na plandavku. Přestože tu vlastnosti plandavek vyzdvihuji, moc je nepoužívám.


Heintzova plandavka byla kdysi klasikou, dnes by znovu mohl nastat její čas


Na říčkách této velikosti se štiky seznámí s rotačkami už v nejútlejším věku

Většina mých oblíbených štičích fleků má kamenité dno a plandavky se tu dají trhat doslova ve velkém. Navíc jsem milovník woblerů a měkkých nástrah. Proto z mého nevelkého sortimentu klasických plechů přijde tu a tam ke slovu lehoučkátřepetající se „heintzka" a v případě ostatních plandavek už se dá mluvit spíš jen o pokusech, než o jejich pravidelném používání. Možná dělám chybu, ale v mých očích jsou pro nasazení větších štikových plandavek ideální spíš rozlehlejší stojaté vody s plochým dnem a na tomto typu revírů prakticky nechytám. Rotačky používám podstatně častěji a rozhodně by mi při mnoha vycházkách u vody dost chyběly. Oceňuji jejich schopnost rychle prochytat velké plochy, nepřehlédnutelnost za špatných světelných podmínek (zejména v přikalené vodě), i to, že nejednou dokáží vyprovokovat k záběru pasivní nelovící štiky nebo postupně vylákat ven a přimět k útoku ryby ukryté ve změti vodního rostlinstva.


Nejstarší obyvatelky mé krabičky

K pokrytí mých potřeb stačí nějakých třicet rotaček ve velikostech 2 - 5, s různým typem křidélka - od štíhlých vrbových listů až po široká křídla vydávající silné vibrace. Je třeba vlastnit pár kousků v provedení z čistého kovu, včetně matných s letitou patinou, něco přírodních barev i nějaké ty výraznější a nesmí se zapomenout na černou barvu, která se zejména v čisté vodě za sníženého osvětlení dovede překvapivě prosadit. Do situací, kdy ryba z nástrahy vidí úplné minimum, je možno použít tandemové rotačky s dvěma křidélky (= víc vibrací) nebo nějaký zvukový model. S oblibou používám Vibraxy od Rapaly, s tandemy jsem díru do světa zatím neudělal. Asi štikám v okolí mého bydliště vibrují až moc. Vrátím se ještě k velikosti rotaček. Štikám se líbí i ty nejmenší velikosti (00, 0 a 1) a v době, kdy se stahují do mělčin za potěrem, se dá i na ně zapřáhnout slušná zubatá. Obyčejně ale člověk spočítá všechny „kudly" v dané části revíru, což nepovažuji za žádné terno. Malé štiky často polykají drobnější rotačky hodně hluboko, leckdy až na žábry, a pak následuje komplikované obháčkovávání a sem tam teče i krev. Snažím se všemu tomuhle vyhnout, úseky s četným výskytem štíhlet prochytávám raději „gumami" nebo vůbec a dělám co můžu, abych štičí dorost zbytečně netrápil. I tak si zubatá omladina během sezóny vytrpí své.


Na malé rotačky se místy dají nachytat spousty takovýchto štiček

Dnešní povídání uzavřu příběhem o ulovení své největší „rotačkové" štiky. Podařilo se mi ji chytit v polovině července, což je doba, kdy toho od zahájení pod jezy už moc nezůstalo a nezbývá než čekat, zda tam vlna veder nebo naopak zvýšený stav vody nevytlačí nějaké ryby z níže položených úseků. Několik horkých dnů tenkrát skutečně přišlo, jenže než se mi povedlo objevit pod některým z okolních splavů sebemenší příznaky nového osídlení, ukončila teplé období parádní bouřka. Voda vyletěla o půl metru nahoru a zakalila se tak, že na vláčku nebylo ani pomyšlení. Až za několik dní se mi zdálo, Že už je řeka dost čistá na to, aby se zubatý nárůdek začal zajímat o něco k snědku. Nacpal jsem tedy do batohu pár woblerů, přidal hromádku plechu a s prutem v ruce vyrazil objet okolí. Jako první dostaly důvěru woblery, ale jak se zdálo, nezasloužily si ji. Za hodinu jsem nezaznamenal jediný kontakt s rybou. Nakonec jsem vysloveně vymetal okraje zatopených porostů a tato činnost mi kromě balíků trávy a několika větví přinesla i nesmělý záběr nějaké dezorientované dorostenky. Aspoň něco. Soustředil jsem se tedy na všechny pravděpodobné úkryty těsně u břehu - obhazoval zatopené trsy trav, zařezával nástrahy pod koberce z hnijících rostlinných zbytků točících se na okrajích úplavů, trpělivě střídal nástrahy a oklepával z nich „bordel". Během několika hodin mě za tuto snahu odměnilo asi pět dalších záběrů, z nichž jen dva skončily zdoláním ryby. To už byl vzorek, z něhož se dalo něco vyvodit. Jednak se zdálo, že záběrů postupně přibývá, což jsem přisuzoval čistící se vodě a dál bylo vidět, že největší zájem je dnes o rotační třpytky. Odjel jsem tedy domů nabrat sil a přemýšlel, co dál. Večer vyjedu pár kilometrů proti proudu. Kromě naděje na čistší vodu mohu počítat s tím, že v tomto úseku s minimem zaplavitelných porostů budou štiky volit úkryty mimo břehovou linii. Vím tu o skupině několika jam za potopenou kamennou hranou, tvořenou velkými balvany. Lepší úkryt není široko daleko. Chytat budu na velkou, výrazně vířící rotačku - a to by bylo, aby nebylo! Pozdní odpoledne mě už zastihlo zabrozeného na pozici, odkud bylo možné ideálně ostřelovat oblast, kde se dno lámalo do hloubky. Tady měly za roztroušenými balvany
postávat mé štiky. Když jsem poprvé protáhl rozhraní mělké a hluboké vody svým kusem plechu, skoro jsem se až divil, Že nic nezabralo. Tak moc jsem věřil tomu, co jsem právě dělal. Naštěstí jsem nedostal příležitost propadnout depresím, protože na druhý hod se na třpytku cosi pověsilo a zásek sedl jako do pařezu. Pak se cívka navijáku roztočila a za tklivého kvílení brzdy mizely metry dvaadvacítky ve vířící vodě. Rybě se naštěstí nechtělo do proudu, takže se z boje stala přetahovaná v malém prostoru jámy, což vypadalo nadějně. Zbývala už jen obava, že by se mohla setřepat. Když se poprvé vyvalila na hladině široká hlava se třpytkou v koutku tlamy, zdálo se být všechno v pohodě. Jenže štičisko se s překvapující energií znovu vrátilo ke dnu a nasadilo na další okruh. Síly mu vůbec neubývaly a snad dvě minuty jsem ho neviděl. Pak se ryba objevila znovu. Rotačka se pořád ještě houpala v koutku tlamy, ale tentokrát ve mně zatrnulo. Háček visel jediným hrotem za pouhý cár kůže. Takže máme problém. Nemůžu se do ní opřít, nesmíme dělat prudké obraty a nemůžeme si dovolit žádnou skokanskou vložku... Povolím brzdu o dvě tři cvaknutí, nechávám rybu jezdit v co nejširších obloucích a pomalu ji vleču ke břehu. Zatím jde všechno dobře. Když se můj protějšek trochu zklidní, rozbalím si podběrák a položím ho na kraj vody. Hotovo. Přitahuji zubatou k sobů. Už lyžuje na hladině tři metry přede mnou a třpytka pořád ještě visí... ale, proboha, za co vlastně? Těch pár bělavých vláken mi drží na prutu čtyřkilové tělo, které se vlní pořád ještě plné síly a znovu se zavrtává pod hladinu. Já snad o ni nakonec ještě přijdu! Nechápu, kde ryba pořád bere síly, dávno by měla ležet jako prkno. Místo toho stále krouží pár metrů přede mnou a nedokážu ji dostat blíž. Musím to risknout, možná mi zbývají vteřiny, než těch pár vlákének povolí. Brodím s podběrákem do řeky, opatrně rybu přitáhnu a díky dlouhé rukojeti se mi ji daří podebrat. Jenže zvednout tu tíhu zápěstím nedokážu, a tak se stane to, čeho se bojím. Dlouhý zelený válec přeplachtí okraj sítě a brzda se mi pod rukou rozječí. Čekám, že tah v prutu co nevidět povolí, ale ryba je pořád na háčku. Setrvačnost výpadu ji vynáší k hladině. Brodím za ní, zápolím s přemírou náčiní ve svých rukou, ale nakonec se mi daří znovu ji podebrat. Uff... Bylo to o chlup. Na břehu naměřím dvaaosmdesát centimetrů. Protože je to první slušná ryba sezóny, nutně potřebuji fotky a hladina adrenalinu mi barví pohled do ruda, do vody se už nevrátí. Když pak mám asi po půl hodině obrázky na kartě, štiku v batohu, náčiní v pořádku a vypadám zas trochu jako člověk, vracím se k zatopené hraně. Stačí tři hody a mám další záběr. To, co se pere na konci vlasce, se zdá jen o málo menší než předchozí úlovek, ale svatý Petr už se na mě asi nemůže dívat. Slibně se rozvíjející souboj končí vypnutím ryby a až do tmy už mi další nevezme. Když s posledními červánky za zády šlapu na kole k domovu, hřeje mě jedna věc. Tentokrát jsem věděl co dělám a k dosažení obou záběrů mi stačilo pět hodů. Zase jsem se jednou přesvědčil, že leckdy se dá chování ryb skutečně předvídat a vnímavý rybář může i informace nasbírané během neúspěšné vycházky nakonec zúročit v podobě krásného úlovku. A právě tohle - hodiny dřiny i kratičký okamžik triumfu - dělají ze štikové přívlače tak adrenalinovou záležitost.


Ryba z příběhu - zatím má největší na plech

Míra Horáček alias Osprey

 

Tento a další články naleznete v červnovém vydání časopisu KAJMAN Kajman