Cesta za mým snem

Někteří rybáři sumce milují. Jsou polapeni krásami jeho lovu. Krásami teplých letních večerů, kdy se vlnkami mírně houpající špička prutu razantně ohne a my rybáři prožíváme chvilky, které „ti ostatní" jen stěží mohou pochopit. Jiní sumce nenávidí. Považují je za zabijáky všeho živého, tyrany vod, díky kterým jsou jejich vody prázdné. Láska i nenávist. Dva fenomény, které sumec vyvolává svým tajemnem. Lidský druh byl vždy fascinován neznámem a nutno si přiznat, že jen málokterá ryba zůstala nezodpovězeným otazníkem tak dlouho, jako právě sumec. Nemusíme sahat do příliš dávné historie. Vzpomeňme na dobu před pouhými deseti lety. Vskutku jen hrstka rybářů měla ponětí, jak sumce s úspěchem lovit. Většina sumců byla nemilosrdně popravována a věšena řeznickým stylem na vrata od stodol. Též jistě pamatujeme časté slogany pod pořízenými fotografiemi, kupříkladu „60 kilogramů po vykuchání". Pustit tehdy takovou rybu? Nesmysl! „Vždyť taková škodná již přeci nemá ve vodě co dělat", i to jste již jistě slyšeli. Někteří a pěvně doufám, že snad většina, již svůj názor na tak majestátného tvora změnili či alespoň pozměnili.

Sumcařina prodělala za posledních pár let obrovský boom. Přišla nová poznání ichtyologů, nové techniky, fantastické vybavení a vůbec informace, které sumcům ubrali na jejich tajemnu, ale na druhou stranu je i představili v lepším, pravdivém světle. Dnes již víme, že sumec je nenahraditelným predátorem, který má v každé větší vodě své náležité místo. Země už také není placatá a tak vás upřímně prosím, pojďme sumce zachovat i pro další generace rybářů.

Sumce se snažím lovit již hezkou řádku let a v některých fázích života jsem měl pocit, že se mě tato nádherná ryba stala až prokletím. Sumec byl pro mě živoucím bohem. Stranou šlo vše. Škola, rodina, přátelé a jakákoliv vidina pochopení, natož podpory od rodičů. Znal jsem jen dlouhé měsíce na rybách, suché rohlíky, konzervy všeho druhu, vařené na každý způsob, který existuje, a mnoho dnů, kdy jsem si na rybách sáhl doopravdy až na dno. Sám dnes nemohu pochopit, jak velká touha pro mě sumec byl. Stopem, ani ne plnoletý, jsem s batohem, ve kterém byl složen malý nafukovací člun a dvěma tokozy na zádech podnikal výpravy na italský veletok Po. Nástrahy jsem tam i zaplavával a v roce 1997 zažil povodně, kdy voda stoupla o neuvěřitelných deset metrů. Tehdy jsem tam sám místo týdne strávil více než měsíc, pil vodu z řeky a vskutku malé porce konzerv vařil na svíčkách. Na druhou stranu bylo skvělé zjistit, jak to vypadá, když si člověk začne povídat sám se sebou. Ještě jednou tak musím poděkovat Tondovi Brušťíkovi, tehdejšímu majiteli Sportexu a velké osobnosti sportovního rybolovu, který jako jediný vytušil kde mohu být a těsně před vyhlášením nejvyššího stavu mě na rozvodněné řece našel. Takže Tondo děkuji, ať jsi, kde jsi, byly to krásné časy. Časy takových velikánů, jako byl kupříkladu Jarda Vítek či Jirka Pacovský, díky kterým dnes tyto řádky píši a většina z vás i čte. Mohu říci, že dnes s láskou a velkým respektem vzpomínám na počátky sumcařiny. U vod jsem zažil okamžiky, které se již nikdy nemohou opakovat. Měl jsem to štěstí, že vody pro mě byly panenské a bójka na hladině něčím vskutku neobvyklým. Byly to krásné dny počátků moderního lovu sumců.

Myšlenkou ulovení stokilového sumce jsem byl naprosto posedlý. Nebylo nic, co bych pro ulovení takovéto ryby neudělal. Klidně to přiznám. Byl jsem absolutní magor a šílenec. Navštívil jsem místa možná i nemožná, ale štěstí se na mě i přes veškerý zápal prostě usmát nechtělo. Několikrát jsem se k bájné stovce přiblížil, o několik gigantů přišel, ale víte jak to je, největší ryba uteče vždy a pokud není ryba na váze a ručička jasně neukáže místo dvou čísel tři, tak to prostě stovka není. Dnes již vím, že jsem „na pilu" tlačil asi až příliš...

K hranici sta kilogramů jsem se nejvíce přiblížil v roce 2006, kdy se mě na italském Pádu podařila zdolat ryba o váze 97,5 kg. Po pravdě musím říci, že mé rybářské smýšlení tato ryba výrazně změnila. Byla to výprava bez kamer, v klidu a pohodě a v podstatě šlo spíše o odpočinkovou akci, než o seriózní lov sumců. Najednou to přišlo samo. Bez vymýšlení složitých montáží, nových technik či nástrah a na obyčejném místě. Tak nějak jsem pochopil, že tu svou vysněnou rybu máme asi zapsanou na nějakém imaginárním úlovkovém lístku a to i s přesným datem v budoucnosti.

Začal jsem uvažovat jinak. Už jsem nechtěl chytat na úsecích měsíčních krajin, ve středu měst, ani poblíž jaderných elektráren. Více než velikost ryb, mě začalo zajímat prostředí, ve kterém rybařím. Vůně přírody, klid a civilizací nerušená rybařina. Život se sumci si mě najednou úplně zklidnil a mohu říci, že mě jejich „pronásledování" začalo znovu bavit. Tohoto dubna tak nějak sama na povrch vyplynula myšlenka, dokončit dlouho připravovaný film o lovu sumců. Začít jsme nemohli nikde jinde, než na mé milované řece Po.

Složení expedice bylo ideální. Společnost mě dělal skvělý řidič, kuchař a nepřekonatelná vranovská vydra Pepa Uher s výborným kameramanem Romanem Mazánkem. Úžasní lidé, kteří již na rybách i v životě něco prožili a jen tak je nic nerozháže. Dobrá parta a tak i dobrá nálada je na rybách základním prvkem k úspěchu.

Ještě na cestě volám svým italským kamarádům. Ověřuji počasí, stav a teplotu vody. Vše se zdá být ideální a to je téměř vždy špatné znamení. Po příjezdu do spodní části toku se naše obavy bohužel potvrzují. Břehy jsou klasicky osypané Čechy a Slováky, přítomnost našich národů potvrzují všudypřítomné odpadky a kromě toho jsou všichni na nule. Ryby rozhodně nekoušou.

V následujících několika dnech se snažíme bojovat o každého metrového sumečka. Rybařina je nepochopitelně složitá a více než 15 jednotlivých skupin na úseku třiceti kilometrů je bez ryby nad 180 centimetrů. Při našem putování řekou narážíme na nováčky i ostřílené veterány řeky Po. Ryby nás ignorují a tak s dobrými přáteli vzpomínáme na předešlé roky. Vzpomínáme na doby, kdy zde rybařilo jen pár lidí, na doby, kdy jsme se navzájem poznávali podle barvy trhaček, na doby, kdy se zde neváleli tuny českých odpadků a taky na doby, kdy neexistovalo nechytit alespoň jednoho sumce nad 180cm denně. To vše je už minulostí a většina lidí, kteří tyto časy pamatují, již na mlžnou řeku dávno nejezdí.

Za námi je několik dalších dnů na řece a to v oblasti Po di Maistra. Sice se nám podařilo ulovit rybu nad 190 centimetrů, ale kameraman provokativně hlásá, že na takové mřenky jsme sem nepřijeli. Není se však ani čemu divit. Je zmlsán Španělskem, kde takových ryb viděl i několik desítek za den. Snažím se mu tak vysvětlil, že řeka Po a řeka Ebro je doopravdy něco zcela jiného. Pro nerybáře však těžko pochopitelný argument...

Bylo rozhodnuto. Ještě jednu noc a mizíme dále proti proudu. Tentokrát volíme záměrně „antisumcařskou" strategii. Loď kotvíme na absolutně tuctovém místě, kde bych dříve ani loď nepřibrzdil. Nástrahy vyvazujeme do těsné blízkosti podemletých břehů a doufáme v zázrak. Scénář je však velmi dlouho stejný. Několik sumčích mimin atakuje naše pomalu stejně velké nástrahy a s rolničkami pumpují jak o vánocích. Přesně v půl jedenácté však přichází záběr, který byl jak vystřižen s učebnic. Krátké, tupé cinknutí rolničky a následně pomalý, ale brutální tah. Často se píše, že hned po záseku bylo jasné, že se jedná o velkou rybu. V tomto případě tomu tak však rozhodně nebylo. Bylo jasné, že se nejedná o žádné metrové miminko, ale ryba se k lodi nechala táhnout jako beránek. Později jsem pochopil, že asi vůbec nevěděla, že je na prutě. Jistě znáte, že v průběhu souboje se tipuje velikost soupeře. Ano, i zde naše tipovačka proběhla. Jakmile jsme rybu dostali pod loď, tak jsme byli na délce 180centimetrů. Náhle však váha úplně zmrtvolněla a to „něco" se rozjelo bez jediné konzultace s mým multíkem s proudem řeky. Ryba změnila svůj styl boje. Neustále se držela u dna a odlepit ji bylo jednoduše nemožné. Na plno jsem se do ni opíral s mým starým „oranžákem" od Sportexu a kvalitní stokilovou šňůrou, ale ryba si dělal co chtěla. Po půlhodině boje Pepa prohlásil, že to asi nebude jen tak „nějaká dvojka" a mě poprvé došlo, že máme na prutě nejspíše pořádnou obludu. Snažil jsem se tak na souboj co nejvíce soustředit, aby klasicky neselhal lidský faktor. Sumce jsme poprvé zahlédli na hladině po necelých dvaceti minutách a to byl okamžik, kdy jsme všichni pochopili, že to je Ta ryba, pro kterou jsme přijeli. Souboj trval již téměř hodinu a sumec měl stále neuvěřitelnou sílu. I po takové době byl schopen pohnout s dvoutunovou lodí zakotvenou na přední a zadní kotvě. Trvalo několik dalších minut, než jsme se poprvé pokusili sumce uchopit za čelist. Pepa svůj první pokus raději vzdal a to se slovy, že se nechce nechat utopit, takže musela přijít na řadu varianta B. Pepa mě chytil za bundu, já co nejpevněji uchopil sumce do obou rukou a společnými silami, kterých po pravdě již moc nebylo, jsme ho vtáhli do lodě. Monstrum leželo na palubě a všem nám hodně dlouho trvalo, než jsme byli schopni se jakkoliv verbálně vyjádřit. Byl to vskutku neuvěřitelný pohled na něco tak velkého, s čím se nikdo z nás ještě nikdy předtím nesetkal. Rybu jsme v zápětí ihned změřili a druhý den ráno také pečlivě zvážili. Při délce 243 centimetrů vážila rovných 102 kilogramů. Popsat radost tohoto dne snad ani nelze. Jen mohu říci, že se mě v hlavě promítly všechny ty roky u vody a najednou jsem měl pocit, že mám tak nějak vnitřně splněno. I když už ulovení stokilového sumce nebyla priorita mého života, byl jsem nepřekonatelně šťastný.

Bylo by šílené očekávat, že po takovémto úlovku vás ještě něco překvapí. Cíl expedice byl splněn a po pravdě musím říci, že jsem byl vnitřně smířen s tím, že většího sumce již pravděpodobně nikdy v životě ulovit nemusím.

Pepa a jeho 86kg osobáček

Svatý Petr byl však jiného názoru a rybám nastartoval neuvěřitelný apetit. Naše cesta byla za další dva týdny odměněna ještě několika trofejními rybami. V průběhu měsíčního rybolovu jsme přesáhli čtyřikrát hranici 80 kilogramů, dvakrát hranici 90kilogramů a dvakrát hranici 100 kilogramů. Vrcholem celé expedice byl nádherný sumec o délce 251centimetrů a váze 110kilogramů.

232 cm/94 kg

251cm/110kg

251cm/110kg

251cm/110kg

Rybaření je plné zvratů a proto je nejspíše tak krásné. Na mě si štěstí nakonec přece jenom po dlouhé době sedlo, ale věřím, že třeba právě vy můžete mít štěstí mnohem dříve. Pokud vás lov sumců zajímá, tak neváhejte a řeku Po určitě navštivte. Frekvence záběrů nebude jistě taková jako na španělském Ebru, ale za to můžete narazit na exempláře přibližující se váze až 150 kilogramů!

Přeji vám mnoho krásných sumců před objektivy vašich fotoaparátů!

Jakub Vágner