Tehdy voda v řece celé měsíce opadávala po katastrofálních povodních a silný proud natlačil ryby do omezeného počtu snadno přístupných míst. Otázku etického přístupu k lovu v takových podmínkách za mě vyřešili jiní. Brzy mi bylo jasné, že pokud si chci ten rok ještě zachytat, budu muset brát realitu jaká je. Když jsem viděl, jak zubaté, o jakých se mi ani nesnilo, mizejí z řeky jedna za druhou, zařadil jsem se také do davu štikobijců s tím, že se pokusím využít stávající situace k tomu, abych si výrazně zlepšil osobní rekord.

Lovil jsem - a hodně. Chytil desítky štik. Pár jsem jich i odnesl. Skromnou omluvou mi budiž skutečnost, že při každém pouštění mírové ryby jsem byl v očích ostatních za hlupáka a na konci roku byla řeka tak jako tak prakticky bez dravců.

Už předem prozradím, že chytit si životní štiku se mi tehdy nepodařilo. Ale pár pěkných jsem na břeh vytáhl a hlavně - v průběhu onoho podzimu jsem začal vnímat přívlač úplně jiným způsobem, mnohé pochopil a v následujících letech zcela změnil přístup k lovu. Nakonec se ukázalo, že získané zkušenosti byly mnohem cennější než kdyby se mi tenkrát místo toho podařilo nějakou hladovou metrovku ulovit. Do té doby jsem byl sice nadšeným, ale nepříliš kreativním vláčkařem a svou neschopnost dostat se na kobylku větším exemplářům jsem se snažil řešit extrémními dávkami prutohodin. Dnes jsem přece jen o kousek dál a vděčím za to především tomu podivnému období v závěru roku 2002.


Takovéhle štiky se na podzim 2002 chytaly poměrně běžně

Vraťme se teď do oněch časů. Kalná řeka, jejíž hladinu zvedal sebemenší deštík, se valila mezi zabahněnými břehy plnými zahnívající trávy. Snažil jsem se vláčet v několika málo úplavech, kde se dala čekat přítomnost pořádné ryby a brzy mě překvapily dvě věci. Nebyl problém lovit menší štiky. Jenže ty větší nad 70 cm vůbec nebyly hloupé a přestože musely trpět hladem, přistupovaly k umělým nástrahám velmi rezervovaně. Navíc i v době nouze dodržovaly jakýsi denní režim. Lovily hlavně ráno a večer a k tomu velice citlivě reagovaly na každé vyčištění nebo zákal vody i na změny počasí. Někdy stačilo kouknout na řeku a bylo jasné, že dnes je naděje na úspěch jen teoretická - a většinou také byla. Tím spíš bylo třeba vystartovat na ryby, kdykoli se podmínky zdály být příznivé.

Zpočátku byla koncentrace štik v úplavech vysoká a na záběr nějaké padesátky či šedesátky se nemuselo dlouho čekat. Větší kusy se mi ale vyhýbaly. První sedmdesátku jsem dostal až po několika dnech. Zabrala mi na mělčině lemující hluboký úplav. O tom, že tu aktivně loví, svědčil soustavný neklid mezi potěrem. Toho postávala v každé tišině neuvěřitelná kvanta. Snažil jsem se jí nabídnout několik větších barevných nástrah s výrazným chodem, ale připadalo mi, že se jim snad dokonce vyhýbá. Zaútočila až na nenápadného wobblera v barvě, která v kalné vodě snad ani nemohla být vidět. Jenže o to tu zřejmě šlo. Zubatá ho nebyla schopna odlišit od normální kořisti a regulérně ho ulovila. Byl to záběr jak na vláčenou mrtvou rybku - nástraha jen ztěžkla a vlasec se dal do pohybu na volnou vodu. Zasekl jsem a po chvilce neurvalého přetahování zdolal robustní štiku lehce přes sedmdesát s wobblerem usazeným napříč v tlamě. Takže jedna z možností, jak se těm větším dostat na kobylku, bude nenápadnost...

Svoji teorii jsem si mohl brzy ověřit. Pár dní na to jsem prochytával okraj nově vymleté jámy u paty mostního pilíře. Za ním povodeň vyhloubila kráter jak po výbuchu letecké pumy, ale veškeré projevy rybí aktivity jsem pozoroval pouze v místě, kde se vzniklá tůň stýkala s kalným proudem řeky. Prohazoval jsem tedy dané místo už nevím čím a náhle se v prostoru, kde se měla nástraha nacházet, vzdula vlna lemovaná desítkami prchajících tělíček potěru. Bohužel se nejednalo o útok, rybu jsem spíš vyplašil. Raději jsem se přemístil jinam a vrátil se asi za hodinu s wobblerem, u něhož se nenápadná barva snoubila s jemnou kývavou akcí. Mezitím mě napadlo, že všudypřítomná hejna potěru budou v této a podobných chvílích mým velkým spojencem. Jakýkoli prudší pohyb velké ryby mi oznámí vlna poplašených rybiček...

Fungovalo to. Hned na druhý hod signalizoval neklid na hladině, že zubatou tentokrát nástraha zaujala. Krátce nato vykvetl živý ohňostroj dva metry přede mnou a tak jsem přehodil předpokládanou pozici ryby o nějaký ten metr, stáhl wobbler ke dnu, aby měl rezervu hloubky a nad stanoviště ryby jsem ho dovlekl v minimální rychlosti, nechal pozvolna stoupat a oživoval drobnými nepravidelnými pohyby... až to najednou nešlo. Zároveň jsem viděl, jak se vlasec napíná a zřetelně směřuje do strany. Zasekl jsem a ve vodě se prohnulo dlouhé těžké tělo. Tři minuty nato opustil vodu nádherný 73 cm dlouhý temně zelený válec se spoustou zářivě bílých skvrn. Byla to tak nádherná ryba, že jsem ji nedokázal zabít. Poprvé v životě jsem pustil v mých očích velkou štiku. Jenom mě mrzelo, že s sebou nemám fotoaparát.


Vybledlý obrázek povodňové sedmdesátky - takovou rybu jsem tehdy pustit neuměl


Největší povodňový úlovek


Chtěl jsem ji chytit znovu, ale už jsem to nestihl. Pár dní po mě ji ulovil jiný rybář.

Dny ubíhaly a tlak na jednotlivé úplavy se stupňoval. Možnost snadných úlovků zlákala i lidi, kteří se jinak o dravce nestarali. Mnozí z nich měli náhle jen velmi mlhavou představu, jak vypadá padesát centimetrů a v zápalu boje zapomínali počítat do dvou. Ryby mizely jak na běžícím páse. Každý další déšť ale zkalil řeku a natlačil do tišin alespoň pár nových štik. Ty ale byly čím dál chytřejší. Alespoň se mi to zdálo, protože wobbery přestávaly fungovat. Někdo ale tou dobou ulovil pár zubatých na twistera a objevil se nový fenomén - gumy.

Než se to ke mně doneslo, stačili místní kluci přijít o několik pěkných ryb, které jim twistříky navázané na holém vlasci po chvilce přetahování prostě ukously. Bylo vidět, že tu pořád ještě nějaké slušnější štiky jsou.

Dlouho jsem přemítal, co jim nabídnu, protože jsem rychle zjistil, že obyčejná guma s ocáskem se doslova během pár dnů stačila zprofanovat a už není „in".

Nakonec jsem vybral velký bílý ripper na desetigramové hlavičce. Ráno jsem si cestou do práce ověřil, že voda se pozoruhodně vyčistila, ale vzápětí zjistil, že další den odpoledne má znovu začít pršet. To byla katastofa - řeka se opět zakalí a ryby přestanou brát. A já měl na svém rozestavěném domě rozdělanou práci, kterou bylo třeba před deštěm bezpodmínečně dokončit. Zbývala jediná možnost. Syn tou dobou také rybařil, i když spíš proto, aby mi udělal radost. Chytal jen na plavanou a nikdy v životě nevláčel. Nicméně si nechal v krátkosti vysvětlit co a jak, převzal prut i s vytipovanou nástrahou a vyrazil k vodě hájit čest rodiny. Chytil tři ryby a přidal na rodinné konto další ulovenou sedmdesátku. Měl jsem z ní radost, jako bych ji chytil sám - kromě jiného i proto, že ten den vláčelo kolem něj plno dalších rybářů, ale ryby útočily jen na bílého rippera, třebaže ho vedla ruka nezkušeného nováčka. Povzbuzen jeho úspěchem, uškudlil jsem následující ráno dvacet minut, dokázal ulovit štiku 66 cm a pak se dostavil ohlášený déšť. Voda byla rázem špinavá a neprůhledná a ani po týdnu z dosud použitých nástrah nefungovalo nic. Dokonce i rybičkáři se od řeky vytratili. Co s tím?

Zkusil jsem nakonec otloukat dno jedné z hlubokých jam, kde se do té doby moc nechytalo, pěticentimetrovou chrastící Rattlin Rapalou. A stalo se něco jako zázrak. Na třetí nebo čtvrtý hod ji rezolutně zadávila štika jako poleno a chrastící wobblery dostaly zelenou. Nejvíc se mezi nimi prosadil žlutooranžový výrobek firmy Storm, který se mi začátkem zimy podařilo propašovat do tlamy 77 cm dlouhé zubaté. Ta už zůstala mým povodňovým rekordem. Vysněnou metrovku jsem neulovil a pokud vím, na přívlač to u nás nedokázal nikdo.


Hrdinové povodňových bojů - jen ripper se dneška nedožil a zaskakuje za něj kolega

 

Poslední zajímavý postřeh, který mi povodňový podzim nabídl, se týkal velikosti nástrah. V úplavech s větším výskytem dravců brzo došly zásoby ulovitelných rybek optimální velikosti. Zubatice se proto začaly zajímat o větší sousta. Signalizoval to rostoucí počet ryb kolem 30 cm poraněných štičími zuby, které sem tam končily na prutech kolegů. Několikrát se mi stalo, že po dlouhém prohazování jediného místa jsem vyměnil nástrahu za výrazně větší a prakticky okamžitě přišel záběr přímo pod nohama. Nakonec jsem tak dostal na prut poslední sedmdesátku povodňové sezóny. Viděl jsem ji několikrát zalovit a tak jsem si vytipoval vhodný okamžik a došel se na ni podívat. Po pár hodech středně velkým wobblerem mi skutečně zabrala, ale podařilo se jí z háčků uvolnit. Protože už v podstatě nebylo kam jít, házel jsem dál a doufal, že by ji snad mohlo něco z obsahu mých krabiček ještě zaujmout. Jenže utekla zhruba hodina a půl a pořád se nic nedělo. Abych vykoušel úplně všechno, pověsil jsem nakonec na prut čtrnácticentimetrovou Rapalu Super Shad Rap. A zubatá pohled na takový kus žvance nevydržela. Prozradil ji opět můj spojenec potěr. Zatímco před kmitajícím wobblerem se normálně rozestupoval a vytvářel podél jeho dráhy jakýsi špalír, všiml jsem si najednou asymetrické pohybové kreace s ohniskem mírně stranou od dráhy nástrahy. Další hod jsem tedy směřoval do oněch míst a znovu viděl nejen potěr pokoušející se vyklidit oblast o rozloze zhruba čtverečního metru, ale i zlatavý záblesk v hloubce. Po pár dalších hodech se situace opakovala. Zároveň bylo vidět, že se štika posunula o kousek blíž. Chtělo to dostat wobblera až k dravci - tedy do větší hloubky a tak jsem ho na volné vodě prudkým tahem se špičkou prutu zasunutou pod hladinu doslova zarval ke dnu, dovedl do míst, kde jsem tušil rybu, zakýval s ním, zastavil na zlomek sekundy, lehce potáhl, prudce změnil směr a zrychlil. Reakce ryby byla úžasná. Ode dna se zvedl matný nažloutlý stín a plynulým obloukem si nadjel, aby mohl napadnout Rapalu z boku. Pak hlava ryby doslova explodovala ve snaze umožnit čelistem pohlcení objemného sousta. Prut mi ohnulo mocné trhnutí a já přidal druhé, abych pohnul nástrahou v rybí tlamě a zasekl ji. Štika se zlomila v pohybu a prudké zazmítání dokládalo, že záměr se podařil. Vzápětí se do šířky roztažená hlava vyvalila na hladině v impozantní záplavě tříště. Díky utažené brzdě navijáku seřízené pro silný zásek byl následný souboj veden na malém prostoru s oboustranným vynaložením značné síly a během chvilky bylo po všem...


Nová generace pěkných štik dorostla až 3 roky po povodni

Následující sezóna byla na štiky velmi chudá. S vědomím, že i já mám jistý podíl na tomto stavu, jsem pomáhal roznášet po řece štičky odchované naší MO a sháněl štíčata na výlovech komerčních rybníků. Ulovené štiky jsem prakticky přestal brát domů. Zážitky z povodňového podzimu mi poskytly obrovskou dávku zkušeností a inspirace. V následujících sezónách začaly kromě úlovků geometrickou řadou přibývat další zkušenosti a přibývají dodnes. Nemohu říct, že bych se stal odborníkem na štikovou přívlač, ale našel jsem cestu k výsledkům, jakých jsem předtím nebyl schopen dosáhnout.


Díky zkušenostem z povodní jsem konečně začal lovit i ryby přes 80 cm

Otázku volby nástrahy dodnes řeším před každým lovem i během něj, někdy s lepšími, jindy s horšími výsledky. Ať už je ale můj výběr jakýkoli, snažím se poučit ze svých chyb a příště volit lépe. Svůj nástrahový park průběžně rozšiřuji a dnes ho tvoří čtyři kategorie nástrah: vyzkoušené a osvědčené stálice, které mají na svědomí většinu mých úlovků, nástrahy pro speciální situace - ty přicházejí ke slovu třeba jen jednou do roka, dále novinky, které se pokouším odzkoušet a nakonec i nástrahy, které se prozatím neosvědčily nebo byly nahrazeny jinými vzory a teď čekají na svou druhou šanci. Dokonce i některé z úspěšných povodňových nástrah postihl tento osud. Jejich místa zaujali mladší a výkonnější kolegové. Ale určitě zase někdy přijde den, kdy je pošlu pod hladinu řeky s nadějí, že se s jejich přispěním znovu dočkám zážitků podobným těm z podzimu 2002.

M. Horáček

Tento a další články naleznete v dubnovém vydání časopisu KAJMAN Kajman