Tou kořistí může být i umělá nástraha. Ta ale bude muset napřed ošálit dravcovy smysly - a ty nejsou ledajaké. Troufám si tvrdit, že zejména v čisté stojaté vodě štika s přehledem rozezná umělou nástrahu od skutečné rybky a mohu to doložit celou řadou příhod. Asi nejvíc mě zaujal případ, kdy jsem měl možnost porovnat si zhruba v polovině října v křišťálově čisté vodě jedné pískovny úspěšnost umělých nástrah a vláčené mrtvé rybky. Na jednom velmi atraktivním místě, kde jsme s kolegou navzdory veškeré snaze nedokázali dostat ani potah, navrhl kamarád vykoupat mrtvého okouna, kterého jsme ten den shodou nešťastných okolností připravili o život. Nápad stál za vyzkoušení a vzápětí dopadla pruhovaná mrtvolka napíchnutá na třígramové jigové hlavě kousek od břehu. Nechal jsem ji pozvolna povlávat a propadat ke dnu a sem tam ji přitáhl o kus blíž. Neurazila ani tři metry a vlasec ztěžkl poctivým nádherně dotaženým záběrem. Odklopil jsem řadič a šňůra pomalu mizela v hlubinách písáku. Nechtěl jsem nechat rybu zbytečně "zažrat", počkal jsem až zastaví, dal jí asi dvacet vteřin, dobral vlasec a zasekl. Následoval tah, závar, v čisté vodě se kroutilo tělo štiky kolem 55 cm a náhle se ryba vypnula.

Dva hody stačily k tomu, abych ji měl na prutu znovu. Bylo mi jasné, že nepříliš chytlavý "systém" s relativně malým háčkem provlečeným skrz pysky nástražní rybky nejspíš opět selže, ale na žádnou jistotu jsem nesázel a zasekl opět poměrně brzy. Než zmrzačit rybu téhle velikosti, radši si s ní chvíli zahraji tuhle hru na přetahovanou... A bylo co hrát! Štika mi spadla čtyřikrát po sobě a rybku sebrala prakticky na každý nový nához. Nakonec to nevydržely okouní pysky a hladová zubatice si svůj oběd vybojovala. Mezi jednotlivými pokusy jsme jí opakovaně nabízeli několik různých vláčecích nástrah s excelentním chodem, ale zcela marně. Rozervané torzo skutečné ryby přitom popadla dřív, než dopadlo na dno.
Z této a mnoha podobných příhod jsem si odnesl ponaučení, že štičí smysly jsou dost dokonalé na to, aby ve většině případů rozpoznaly přirozenou potravu od výrobku lidských rukou. Bez ohledu na kvalitu nástrahy i její vedení je štika přinejmenším za určitých podmínek schopna rozlišit originál od náhražky. Ale to neznamená, že by pak na umělou nástrahu nemohla zabrat. Někdy na ni dokonce zaútočí právě proto, že se nejedná o běžného vodního živočicha. Nikdo mě například nepřesvědčí, že tento dokonalý dravec považuje za svou přirozenou potravu rotační třpytku, ale přesto se na rotačky uloví spousty štik. Podobné je to i s jinými nástrahami. I nádherně se vlnící rippery, které nám suchozemcům tolik připomínají skutečnou rybku, mnoho štik zvědavě prohlíželo, ohmatávalo a po prvním kontaktu často bezhlavě prchalo. A desítky jiných naopak skončily s háčkem v tlamě.


V čisté vodě je na štice vidět každá šupinka, ale stejně dobře vidí i ona naši nástrahu.

Protože pro mě bude vždy prioritou lov na ryze umělé nástrahy a použití skutečné rybky zůstane spíše doplňkovou záležitostí v samém závěru sezóny, musel jsem se srovnat s tím, že se budu muset chopit každé příležitosti, abych svá nejedlá šidítka do štičích tlam nějak propašoval. Snažil jsem se zjistit, kdy je k tomu nejlepší příležitost a zkoumal, kdy vlastně štiky na nástrahy útočí a kdy se jim vyhýbají.

Nejsnadnějším úlovkem bývají hladové ryby. Ve chvíli, kdy se štika vlivem delšího půstu dostane do stavu, kdy je jak říkám "pod hormony", přestane mozek dokonalé a neomylné smysly poslouchat. Jejich majitelka pak skutečně jedná jako smyslů zbavená a k jejímu ulovení potřebujete vyvinout jen minimální úsilí. Záběry jsou v tomto případě nejpoctivější z poctivých, protože dravec nástrahu opravdu ulovit chce. Pevně ji uchopí napříč nebo ji celou nabere do tlamy a drží. Tady není co řešit. Se zásekem je potíž snad jen když prut nedokáže pohnout pevně sevřenou nástrahou. Pokud se ryba po záseku vypne a někdy i když přetrhne vlasec během zdolávání, často okamžitě útočí na nástrahu znovu.

Také narazíte - li na aktivně lovící rybu, může být její ulovení otázkou chvilky. Pokud štice právě jedna oběť unikla a náhle se jí přímo před nosem objeví jiná, byť poněkud divná, dopracuje se vášněmi zmítaný mozek dravce k osudovému rozhodnutí velice snadno. Abychom štice rozhodování usnadnili, vyplatí se přizpůsobit přinejmenším velikost nástrahy rybkám, které jsme viděli prchat před jejími čelistmi.


Aktivně lovící šedesátka z málo navštěvované vody představovala snadnou kořist.

Další možností jak přijít k upřímným záběrům, je lov ryb, které si zatím nepřipouštějí možnost rizika při útoku na objekt pochybného vzezření. Na mé domovské vodě je většina štik zbavena naivního pohledu na neznámé pohyblivé předměty krátce po překročení délky 40 cm, ale párkrát jsem se dostal k opuštěným tůním, kde se delší dobu nevláčelo a první vycházka na takovýto zapomenutý revír představovala doslova masakr. Štiky rozličných velikostí startovaly prakticky odevšad a věšely se na nejprofláknutější nástrahy se zarputilostí sebevrahů. Přestože jsem z tůně neodnesl ani šupinu, byla voda už při příští návštěvě jako mrtvá - zubatice si rychle osvojily nové zkušenosti a dostat některou podruhé na prut byla pěkná fuška. Nejjednodušší cesta, jak si znovu snadno zachytat, bylo počkat si na příští podzim.

Podobnou situaci lze zažít při červnovém zahájení. Při tom posledním byly štiky při chuti a kdekoli nějaká měla být, skutečně mi tam zabrala a pokud následně spadla, vzala znovu. Samozřejmě s výjimkou té největší, která mi prostě jen spadla... Týden nato už ale byla frekvence záběrů taková , že jsem raději vyrazil s třešněmi na tlouště.

Tím výčet "kvalitních" záběrů končí. Ty další jsou už podstatně problematičtější. Většina rybářů ví, že i pasivní štiku je možné k záběru vydráždit. Existuje kategorie nástrah, které mnozí vláčkaři označují jako "nasírací". Křiklavé barvy, agresivní chod a často i jiní přemnozí efektové (zvuk nevyjímaje), dokážou zabrnkat na štičí nervy takový čardáš, že nebohá zubatá možná kolikrát ani neví, jak se octla na břehu s dvěma trojháky v tlamě.


Nerozhodná mírovka si až po dlouhém přemlouvání nechala vnutit dvoupalcové Banjo.

Pokud ale ryba není hladová ani hloupá, pak v některých obdobích připomíná útok na tento typ nástrah jen ostré chňapnutí nebo seknutí. Dravec je na pochybách, někdy jeho psychika doslova balancuje na hraně mezi "zaútočit" a "utéct" a mnohokrát jsem už viděl, jak se útočící štika v plné rychlosti kousek před nástrahou doslova zlomí a prchá do úkrytu. Viděl jsem i řadu výše popsaných letmých záběrů. Ryba se při nich nepokouší nástrahu uchopit, ale jen chňapá většinou po její zadní části. Pokud svůj útok dokončí, nezřídka krátce po záběru spadne. V teplém říjnu roku 2006 mi štiky braly právě s velkým podílem těchto povrchních záběrů. Výsledkem bylo, že mi dvě třetiny ryb přes 60 cm popadaly.

Běžně se setkávám i s velmi váhavými záběry, kdy štika nástrahu doslova zkoumá, osahává nebo poponáší. Mnohdy jedině díky vizuálnímu kontaktu s nástrahou vůbec vím, že se o ni zajímá dravec, jindy objevím na fungl nové "gumě" stopy po štičích zubech a dumám nad tím, které z těch jemných zaškobrtnutí mohl být záběr. Spoustu ryb jsem zasekl jen proto, že jsem viděl, jak nástraha zmizela ve štičí tlamě, ale v prutu jsem necítil naprosto nic. A také vím, jak rychle dovede štika podezřelé sousto vyplivnout, jestliže mu už předem nevěří. V závěru sezóny je soustavné nahlížení do hlubin součástí mé lovecké strategie a občas se mi daří pozorovat velmi zajímavá vystoupení zubatých umělkyň.

Obecně lze říct, že s nejjemnější kategorií záběrů je dost těžké se vyrovnat. Část ryb vytuší zradu dřív než člověk stačí jakkoli zareagovat, jindy alespoň cítím kontakt s rybou a mohu ji vydráždit k důkladnějšímu záběru dalšími náhozy. Určité procento ryb na nástraze navzdory vší opatrnosti stejně uvázne a následně o sobě dá vědět daleko zřetelnějším způsobem.

Ve chvílích, kdy štiky nad mými pamlsky až příliš bádají, se mi občas osvědčí poskytnout jim naprosté minimum informací o nástraze. Pokud je stanoviště ryby tak přesně vymezené, že může být prochytáno doslova po decimetrech, používám gumy na lehkých, někdy doslova poddimenzovaných hlavičkách, případně malé wobblery schopné pracovat v minimálních rychlostech - oboje v barvě blížící se zbarvení vody či dna. Sehnal jsem si kvůli tomu gumy odpovídající běžným odstínům vody v mém okolí včetně rezavého odstínu odpovídajícího rašelinné vodě, kterou občas přináší naše řeka ze Šumavy. Štika takový objekt sice zaznamená, ale pokud se o něm chce něco podstatnějšího dozvědět, musí jít velmi blízko a pak už je k uchopení nástrahy jen malý krůček.


Zvukový wobbler štika snadno "ulovila" i za chabého osvětlení.

Koncem roku navíc často používám prut s chvějivou špicí - ani ne tak kvůli jeho citlivosti, jako proto, že na prutu s měkkou špičkou podrží nerozhodná štika nástrahu o vteřinku déle. Obvykle si stačím uvědomit, že mám na prutu rybu a adekvátně zareagovat spíš než u klasického vláčáku, který používám v celém zbytku sezóny, dokud jsou ryby aspoň trochu aktivní.

Dost mě překvapilo, jak velký počet jemných kontaktů s rybami jsem dříve nevnímal. Někdy je jich málo, ale jindy tenhle typ reakce na nástrahu třeba i převládá. Teprve v posledních letech, kdy si místy hraji s nástrahou dlouhé minuty a pracuji s ní v minimálních rychlostech, jsem zjistil, že mnohá pozastavení či zaškobrtnutí nástrahy, rozhození jejího chodu či chvilkové ztráty kontaktu jsou záběry. Čím pomaleji se nástraha pohybuje, tím víc příležitostí dává nerozhodným a opatrným rybám, jenže kontakt s dravcem je pak obvykle tlumený a poněkud neurčitý. I malý nesekatelný drbanec do nástrahy je ale možné využít, protože se jedná o cennou informaci. Už mnohokrát se mi to povedlo a tak pro zpestření jeden případ popíšu.


Na zapomenutých tůních se většinu roku nedá chytat, ale na podzim mohou příjemně překvapit.

Uprostřed loňského léta jsem krátce před soumrakem prohazoval rozlehlý úplav. Měla tu bydlet stará známá, kterou jsem se zhruba po šesti týdnech odpočinku pokusil znovu pozvat k výletu na břeh. Po hodině marného házení nástraha o něco zavadila. Z pravidelného rytmu vypadlo pár kmitů a vzápětí už wobbler zase šlapal jako hodinky. Nikdy bych tomu nepřikládal význam, ale v onom místě prošel už víckrát a klepnout o dno měl až o dva tři metry blíž. Napadlo mě, že se jedná o projev zájmu štiky a mohl bych zkusit zvukovou nástrahu, kterou by ryba v nastávající tmě snadněji lokalizovala a snad i atakovala s větším důrazem. Z nedostatku lepších nápadů jsem skutečně vyměnil wobbler za zvukový a na druhý hod ho krásná robustní osmašedesátka sbalila se vší parádou. Podle uspořádání skvrn jsem později u počítače zjistil, že už jsme spolu opravdu měli co do činění a tahle příhoda se pro mě stala dalším důkazem toho, že vnímat a přemýšlet se u vody prostě vyplácí.


Krásný říjen 2006 mě kvalitou záběrů nepotěšil, štičí žně přišly až v listopadu.

Snad se mi v předchozích řádcích podařilo ukázat, jak a proč může štiky útočí na umělé nástrahy - často i s vědomím, že se nejedná o běžnou kořist. Je jasné, že záběry, tak jak je vnímáme, se opravdu svým průběhem i dynamikou mohou výrazně lišit. Záleží nejen na rybě samé, ale i na teplotě vody, rychlosti nástrahy, použitém náčiní a mnoha dalších faktorech. Je dobré snažit se na tohle všechno nezapomínat, protože tak roste šance, že dokážete dostat záběry i za obtížnějších podmínek. Případným výběrem náčiní, nástrahy a její prezentací dokonce ovlivníte i kvalitu záběru. Jak se k tomu postavíte, bude vždycky jen na vás - málokdy je to jasná a jednoznačná záležitost. To, co jednou fungovalo, příště fungovat nemusí a je třeba neustále přemýšlet a hledat. Přeji vám v tomto ohledu šťastnou ruku.

Příště: Výběr nástrahy
Text a fota: M. HORÁČEK

Tento a další články naleznete v únorovém vydání časopisu KAJMAN Kajman