(HaD: foto je ke stažení v rozlišení 1280 x 1024 px ve wallpaperech)

Zima nám sice připravila neočekávané překvapení v podobě nadprůměrně vysokých teplot, čímž některé připravila o nezapomenutelné zážitky při lovu pod ledem, ale rybáři si mohou mnout ruce, protože většina MP revírů zůstala přístupných.

Zkrátka a dobře jsem na podzim opět vypustil do éteru informaci, že by bylo dobré se v zimě někde sejít nad svěráky s háčky, chlupy a peříčky a něco málo uvázat. A poklábosit s kamarády, se kterými se většinou potkáváme ve virtuálních rybářských hvozdech, dobře posedět, popít, zasmát se a zapomnout na všechny starosti. Jednoznačně jsem ovšem věděl, že nebudu vařit, nebudu uklízet... Ne, letos už ne!!! Z minulého roku jsem měl od Mirka Málka tip na penzion "U Kapličky" v Kostelci nad Orlicí, kde bydlela část účastníků ME v muškaření. Zavolal jsem tedy majitelům penzionu, zamluvil si zimní termín, kdy jsem očekával největší sněhovou nadílku. Hned jsem se začal těšit na známé tváře, které se přihlásí a také na neznámé, které tu poznám.

Jak už to bývá, v průběhu podzimu se lidé přihlašovali a zase odhlašovali, ale neustále se to drželo okolo počtu 50 lidí, což byl strop kapacity penzionu. Najednou kouknu do kalendáře a ejhle – 16. únor na mně kouká z kalendáře a já si ani neuvědomil, že nějakou akci chystám. Nemusel jsem totiž shánět maso, nemusel jsem jet zatopit na chatu, nemusel jsem kupovat čerstvé pečivo, nakupovat pstruhy k obědu, shánět sněhový pluh, který mi prohrne cestu k chatě, posypávat ten zatracenej kopec k chatě popelem... Nemusel si brát 2 dny dovolené, abych to všechno stihl. Ono to tetos šlape všechno tak nějak samo.

Ráno jsem pořešil něco málo v práci, v České Třebové vyzvedl ve 13:00 na nádraží Tomuchu s Radimem (revoke) a už jsme si to fičeli směrem ke Kostelci. Nalézt penzion u Kapličky naštěstí nebyl problém, takže jsme byli už v 13.40 na místě. Tady jsme se přivítali s Bukem, Fikusem, Bosanacem a Jirisem, kteří již byli na místě. Pozdravil jsem se s příjemnými majiteli penzinu, doladil pár organizačních drobností, přebral jsem si klíče od pokojů a pak už jen vítal a vítal a vítal. Dorazilo nás 49 a ač jsem při prvním pohledu na penzion nevěřil, že tento domeček pojme 30 lidí, opravdu jsme měli všichni kde složit hlavu. Společenská místnost, kde se mělo vázat byla dostatečně veliká, takže jsem neměl nejmenší obavy.

A je to tu – první účastníci doráží. Někteří nedočkavci jdou hned vázat, někdo naopak nevytáhl paty z baru za celý víkend. Prostě vše je tak, jak má být. Pobíhám mezi barem, opět vítám nově příchozí, rozdávám klíče od pokojů, zkrátka tak jak se na správného slouhu sluší a patří. Nově příchozí nemají s hledáním mé osoby v davu nejmenší problém, protože tradiční památeční triko ve velikosti XXXXXXXLLL se objednávalo pouze jedno. Námětem na památeční triko se letos stala chuděrka včelka Mája přivázaná k háku s pořádným protihrotem. Museli jsme jí nechat ještě zalepit pusu, protože nadávala jako křeček. Doufám, že tato trička se do budoucna stanou tradicí a že udržíme vysoce nasazenou laťku a pevně věřím tomu, že získají vysokou sběratelskou hodnotu... Cha cha cha...


Přichází přibližně 22. hodina a doráží poslední účastník setkání Parmenides a jsme kompletní. Stojím na chodbě, po levé ruce mám Miloše_Dia, po pravé parmiče, polévá mne horko, ježí se mi chlupy na šíji a přemýšlím koho z nich budu chránit vlastním tělem a jak se od sebe oddělují dva do krve se rvoucí kohouti. Oči se mi podlévají krví, adrenalin zaplavuje mou nervovou soustavu, kolena se chvějí, hlas slábne. Přichází má smrt, zavírám oči, očekávám řinčení skla a cákání krve. Přemáhám se a otvírám oči. Vlado s pohledem žoldáckého zabijáka přichází k Milošovi, podává pravici, Miloš pravici uchopuje a s potutelným úsměvem se oba zdraví. To Vám byla morda! Ten šutrák co mi žuchnul ze srdce bylo slyšet až do 3 sousedních okresních měst a seismologové na ostrově Jakabuti v Tichém oceánu zaznamenávají lehké zachvění v oblasti střední evropy.

Páteční večer vázací tempo nebylo nijak "závodní" a ani lehce tréninkové. Spíše bylo zahřívací. Ovšem to, co někteří jedinci dokázali na baru a v přilehlých prostorech požít, je pro mě džusového maniaka naprosto neuvěřitelné a znamenolo by to moji dvojnásobnou smrt a možná k tomu ještě jedno doživotí.


V sobotu ráno se penzionem line báječná vůně česnečky a probouzí účasníky akce. Políbil bych tu můzu, která mně osvítila, když jsem domlouval jídelníček a objednal na každé ráno česnečku. Ač nepiják, na mé útroby po vypití asi 20 litrů jablečného džusu česnečka působí jako životabudič.

Po lehké snídani sedá Buko ke svěráku. HaD celou akci snímá kamerou a projektorem promítáme na plátno detail vázání, takže všichni přítomní pohodlně vidí každý zákrut nitě, každý paprsek přivazovaného peříčka. Nemá cenu popisovat každou navázanou mušku, zkrátka se vázalo a vázalo. Před kamerou se u svěráku střídal Buko s Tomuchou a ukazovali nám, jak to vypadá, když to někdo umí. V průběhu dne jsme si od Buka doplnili "základní" materiály, které bezpodmínečně potřebujeme. Když sousední louku alespoň trošku osvítilo sluníčko, vytáhli jsme pruty a počali mezi krtinami nahánět ty správné BIG salmony. Vázalo se celý den a každý našel něco nového, nebo někoho nového.

Mohu říci, že démonem vázacího víkendu se stal Modrák, který celý den udivoval drobnými fineskami a fintičkami a zlepšováčky. Nakonec jsme ho v pozdní večer taky posadili před kameru, aby všem ukázal něco ze svých zlepšováčků. Myslím, že natočené záběry by se daly nazvat „JAK TICHÝ, PLACHÝ, NESMĚLÝ KE ŠTĚSTÍ A SLÁVĚ PŘIŠEL A POTLESKEM VŠECH PŘÍTOMNÝCH NA VÁZACÍM VÍKENDU BYL ODMĚNĚN“.

 

Na úplný závěr sobotního večera, kdy už jsme toho měli pomalu všichni tak akorát, jsme zasedli před promítací plátno a už jen oddechovali při sledování DVD, které dodal Mildas ze svého 10 denního pobytu v rybářském srubu Monfish v Mongolsku. Mohu říci že něco tak rozverného, vtipného i romantického jsme všichni těsně před spaním potřebovali vidět. Takže nazdraví, aneb – á.............. Mildasu, Mildáásůůůůůů.......... Ten večer jsme na velkém plátně shlédli ještě jedno DVD o dědkovi maniakovi, co chytal na kapilárách, kde normální člověk nepošle ani psa pro aportík a dědeček hříbeček si tam muškařil jako prd.

Nezlobte se, jsem hotovej, jdu chrnět.

Neděle ráno - tak to už bylo rychlý – snídaně, poklidit, zbalit, rozloučit se s těmi co ještě zbyli a fičet k domovu.

Každé správné slohové cvičení má úvod, stať a závěr, to jsem se učil myslím již od 5. třídy základní školy. Úvod a stať byly brnkačka, ale co říci na závěr ? Asi nic, zkrátka rád jsem vás všechny viděl, rád jsem poznal spoustu nových kamarádů, naučil jsem se spoutu nových věcí. Těším se že se s Vámi potkám hlavně u vody a že mně zase něco naučíte. Po dva roky jsem vždy říkal, že další vázací akce už nebude. Letos to neřeknu, protože se těším na IV. vázací víkend v polovině února 2008.

Váš Toulovec

Pár dalších snímků z akce (Foto HaD)