Štiky jsou v tomto ohledu naprosto stejné a jako studenokrevné organismy mají spotřebu energie překvapivě malou. Kdyby neustále nerostly a v dospělosti nemusely vytvářet značné objemy pohlavních produktů, přijímaly by možná potravu jen velmi zřídka. Jenže jako naše pravděpodobně nejrychleji rostoucí ryba je štika přece jen poměrně nenasytným dravcem. Loví ale ve vyhraněných obdobích a čím je sytější, tím méně energie hodlá investovat do svých loveckých pokusů. Dostupnost potravy se pak projeví značnými rozdíly v růstu na různě úživných lokalitách nebo dokonce jen stanovištích.

Rybářům jsou co se týče hltavosti štik dobře známy oba klasické extrémy - hladová ryba vrhající se slepě na nástrahu znovu a znovu a někdy i schopná nechat se během hodiny ulovit dvakrát po sobě anebo naprostý opak - apatická štika postávající někde v ústraní a nejevící sebemenší zájem o cokoli. Mezitím existuje samozřejmě celá škála dalších duševních stavů a tak se setkáváme s různě aktivními rybami, jejichž ulovení představuje někdy bleskovou záležitost, jindy pěkně tvrdý oříšek.


Hladová padesátka, která zaútočila na nástrahu několikrát po sobě

Zase se na chvilku vrátím ke štice, kterou jsem kdysi choval v akváriu. Začala svou kariéru jako čtyřcentimetrové věčně hladové nic a postupně to dotáhla asi na 17 cm. To už mě obstarávání desítek střevliček východních, kterými jsem ji krmil, přestávalo bavit a tak jsem ji začátkem podzimu pustil. Během těch několika měsíců, kdy jsem byl majitelem miniaturního vodního tygra, jsem viděl desítky útoků na kořist. Obdivoval jsem jejich přesnost a preciznost, ale ze všeho nejvíc mě fascinovalo, jak dalece závisí přístup štiky ke kořisti na jejím hladu. Když byla pár dní bez potravy, vypadala, jakoby ztratila část vlády nad svým tělem a změnila se v nemyslící stroj schopný atakovat vše, co se kolem pohnulo. Nebyl pak problém, aby se zvedla k hladině ve snaze zaútočit na moje prsty. Říkal jsem tomu, že je "pod hormony". Když se v akváriu objevila nová várka rybiček, vypukl masakr. První oběť skončila ve štičích čelistech sotva se dotkla hladiny a druhá byla napadena zatímco ocas první ještě koukal hladovému dravci z tlamy. Řádění pokračovalo až do chvíle, kdy se štika s narvaným žaludkem tvořícím na jejím těle neforemné boule konečně zastavila, ztěžka oddychovala a jako hypnotizovaná zírala na poslední rybičky plující kolem. Občas ji některá zaujala a začalo zajímavé divadlo. S vykulenýma očima se pomalu posouvala k poslední oběti, vzrušeně vlnila ploutvemi a sledovala nebohou rybku po akváriu třeba dvacet minut. Když už jsem si začal říkat, že z toho nic nebude, stačil nějaký nepatrný pohyb sledované rybky a přišel posední útok. Po něm si štika narvaná k prasknutí zalezla někam do kouta a dva dny tam prostála v naprosté apatii. Rybky se o ní chvílemi doslova otíraly, ale jí nestály za sebemenší projev zájmu. Časem začala zase lovit, ale tentokrát mizely rybky po jedné či po dvou. Když zásoby potravy došly a já včas nedodal nové, celý cyklus se opakoval.


Hmatové senzory po celé hlavě - štika dokáže vnímat každý pohyb nástrahy

Přesně tohle probíhá i v přírodě. Štika, která delší dobu hladověla, útočí na vše, jakoby ji zachvátil amok. To jsou ty okamžiky, kdy zdoláte rybu, která ještě nespolkla svou poslední oběť a přesto se vrhla na největší nástrahu z vaší krabičky. Štiky lovící v normálních stabilních podmínkách si většinou tak slepě nepočínají a nástraha musí svým vzezřením a chodem alespoň v hlavních rysech ladit s jejich momentálními požadavky. A ospalou rybu trávící v blažené apatii své oběti zpravidla nechytíte, většinou ji svou nástrahou jen donutíte vyhledat klidnější místo.

Znalosti štičí povahy se dají při jejich lovu přívlačí velice dobře využít. Je třeba dobré mít představu, na jak aktivní ryby může třpytkař během své vycházky narazit. Ve výjimečných dnech, kdy dravci viditelně loví, voda se ochladí po vlně veder, vyčistí po povodni a podobně, tehdy lze očekávat od dravců aktivní přístup k nástrahám. Lze použít větší dráždivé vzory s výrazným chodem, vodit je větší rychlostí a snažit se proházet co největší plochu. Pokud naopak existují důvody myslet si, že aktivita ryb bude slabší, považuji za lepší volbu nepříliš vyzývavé menší nástrahy vedené pomalu ve spodní části sloupce, přičemž není od věci snažit se různými pohybovými kreacemi vzbudit u zubatých lovkyň alespoň špetku zájmu (nebo v extrémním případě soucitu s tím bláznem na břehu). A jestliže štiky neloví vůbec, nezbývá než doufat, že se podaří některou vydráždit k záběru nějakou velmi neobvyklou až bláznivou věcí.


Nenápadný záběr a koncový trojhák na kraji tlamy - možná
jen pokus o "ochutnání" wobleru

Narazíte-li někdy na štiku, kterou se vám podaří objevit pouhým zrakem, rozhodně k ní přistupujte jako ke spíše pasivní rybě. Je riskantní hodit jí na hlavu těžký wobbler nebo se jí snažit projet rotační třpytkou přímo před očima. Pro mě je nadějnější cestou přehodit rybu nějakou menší dobře pracující nástrahou v přírodních barvách a pomalým nepravidelným chodem ji vtáhnout do zorného pole dravce. Jestliže je voda tak čistá, že do ní vidíte, bude stačit, když nástraha projde zhruba půl metru od ryby. Pro hladovou rybu je to dost blízko na rázný a nekompromisní útok, u těch méně aktivních se snažte sledovat reakci štiky na přítomnost potenciální oběti. Vzrušená štika, kterou pohybující se objekt zaujal, víří ploutvemi, otáčí se pomalu na místě anebo dokonce povyjede z místa. V tomto případě máte velmi slušnou šanci, že ji ulovíte, i když možná bude třeba vyzkoušet vícero nástrah. Jestliže se ryba k nástraze staví netečně, otáčí se k ní bokem nebo dokonce couvá, zkuste drobnější nástrahu anebo ji nechte na pokoji - dáváte jí většinou jenom bezplatné školení a seznamujete ji s obsahem vašich krabiček.

Kromě samotného hladu může o štičím útoku na vláčecí nástrahu rozhodnout zvědavost, některý z vrozených reflexů anebo snaha bránit své teritorium.

Spousta vláčecích nástrah vůbec nepřipomíná živé rybky, které ladně a nehlučně kloužou vodou. Blýskají se, škubou, vydávají nejrůznější zvuky a vibrace. Ve světě pod hladinou působí taková věc jako nákladní automobil jedoucí po návsi ospalé vísky a prakticky se nedá přehlédnout. Štika, která nic podobného v životě neviděla, se velice často pokusí s objektem seznámit. Musí to samozřejmě provést tlamou a to ze dvou důvodů - jednak se štičí pohled na věci kolem pohybuje mezi stanovisky "sežrat", "utéct před tím" a "ignorovat" a kromě toho, štika nemá jiný orgán, kterým by si mohla předmět svého zájmu osahat, než právě tlamu. Buď pak nástrahu natvrdo uchopí anebo ji sleduje a pokouší se jí letmo dotknout. Jestli jste ještě neviděli štiku, jak si vláčenou nástrahu osahává, pak mi musíte věřit, že to opravdu dělají. Letos na zahájení jsem měl při jednom z hodů dojem, že mi wobbler kousek od břehu náhle nějak divně šlape a tak jsem se snažil proniknout pohledem co nejhlouběji, abych ho alespoň zahlédl, dokud tento stav trvá. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že se mi na zadním trojháku doslova "veze" štika lehce přes 50 cm. Po záseku brzy spadla, protože měla háčky doslova na krajíčku. Ještě lépe je to vidět u měkkých nástrah, kde dravec neztratí tak rychle důvěru a ožužlává plastový ocásek třeba i několik metrů.


Půlka listopadu - decentní chod plastových nástrah slaví úspěch

Nezkušené štiky se na dráždivé nástrahy celkem ochotně vrhají, ale rychle se učí. Postarší jedinci na pestře zbarvené rachotící a vrčící šílenosti útočí jen za určitých podmínek, v nichž se zpravidla kombinuje hlad se zhoršenou viditelností.

Velice často se štika vrhá na nástrahu na základě krátkodobého impulsu, který spustí některý z vrozených reflexů - pokusí se chytit do tlamy neznámý předmět, který se náhle objevil v jejím zorném poli, zareaguje na náhlé zrychlení nástrahy, udeří v okamžiku, kdy sledovaný objekt narazí do překážky, zvíří kal a prudce změní směr. Pokud štiku vidíme, je dobré spolu s vtažením nástrahy do její blízkosti předvést nějakou pohybovou kreaci, která přiměje k útoku i nerozhodného jedince. Podívejme se na to očima zmíněné ryby: odpočívající štika zachytí neznámé zvuky a vzápětí se před ní vynoří objekt, jenž by s trochou štěstí mohl patřit mezi menší vodní živočichy, které je zvyklá požírat. Popojede proto blíž a se zájmem sleduje jeho pohyb. S útokem ale zatím váhá. Náhle přímo před ní změní ta neznámá věc směr a prudce zrychlí. Reflexy dravce zvyklého v takovém okamžiku udeřit, dokud je kořist na dosah, spustí povel k útoku a štika vyrazí.


Tuhle bylo třeba k záběru hodně přemlouvat

Protože většinou lovíme naslepo, je třeba různé nepravidelné pohyby provádět průběžně, často nástrahu zastavovat (samozřejmě pokud to dává smysl) , měnit směr jejího pohybu a sem tam výrazněji zrychlit. Tenhle způsob vedení je náročný na soustředění, ale do jisté míry se ho lze naučit provádět automaticky. Výsledky jsou podstatně lepší než při plynulém vedení a vložená námaha se mnohonásobně vrátí.

Posledním důvodem útoků na nástrahy, který zmíním, je obrana svého teritoria. Vhodnou nástrahou apelující na tyto štičí pudy je wobbler napodobující malou štičku. Měl by být spíš větší (klidně i přes 20 cm, když to váš prut zvládne) a vedený tak, aby ho štika mohla za konkurenci skutečně považovat - ve většině situací spíše pomalu se spoustou přestávek. Další skupinou nástrah brnkajících na teritoriální pudy by měly být údajně i některé agresivně zbarvené nástrahy, mezi nimiž je asi nejznámější zbarvení RH (bílé tělo, červená přední část). Nevím nakolik je to pravda, ale četl jsem, že právě tato barevná kombinace vede ryby k útokům, které nemají s obvyklým lovem mnoho společného. Jistým náznakem této skutečnosti jsou častější záseky ryb vně tlamy. Nevím, mě na mých oblíbených řekách a říčkách tahle barva moc nefunguje, ale řada vláčkařů lovících na rozlehlejších vodách má tento typ zbarvení celkem v oblibě a používá ho prý zejména v první polovině podzimu na hlubších místech.


Snímek na rozloučenou

Pokud zatím nepatříte k těm, kdo při výběru nástrah uvažují nad chováním ryb a případnou reakcí šupinatého protějšku na právě zvolený pamlsek, možná vás tento článek posune kupředu. Hladové a hloupé štiky v našich revírech dlouho nepřežijí. Ty, které v podmínkách malých a intenzivně prochytávaných revírů dokázaly přežít dvě tři sezóny nad hranicí nejmenší lovné délky nejsou hloupé a při své velikosti si obvykle dokáží vybrat taková stanoviště, že jsou hladové jen velmi zřídka. Chytit je vyžaduje buď štěstí anebo cílevědomý postup podložený znalostmi a rybářským uměním. Musím z vlastní zkušenosti potvrdit, že štěstěna bývá vrtkavá a proto je na tu druhou variantu přece jen větší spolehnutí.

Tento a další články naleznete v lednovém vydání časopisu KAJMAN Kajman