Jako pozorovatel jsem se rok co rok účastnil vepřových zabíjaček, až mne „rodinný" řezník Milan z Citic, jenž k nám léta dojížděl završit osudy vykrmených vepřů, povýšil na vrchního ochutnávače jitrnicové náplně.

Hlavně jsem se tam ale naučil chytat ryby. Ať již na Jesenici, jejíž malou přehradu jsem už tenkrát poznal jako málokdo, nebo na rybníčku v dolní části obce - nad železničním mostem. To byla a je v podstatě nádrž vody pro hasiče, kterou rybářská organizace využívala k "rozjezdu" svých nejmladších členů, tedy dětí. Tehdy se jí proto říkalo "Pionýrský rybník", kde mohly rybařit jen děti do 15 let, a dnes je to poněkud zanedbaný "rybník pro mládež", kde pořád mohou rybařit jen děti do 15 let.


Sláva „kačáku"

Nevím, jak dnes, ale tenkrát - před nějakými pětadvaceti až dvaceti lety - to tam vážně stálo za to. Rybník, říkejme mu třeba "kačák", byl plný perlínů, hrouzků, línů a kaprů. Nachytat na plavanou i několik kýblů hrouzků za dvě až tři hodinky nebyl skutečně žádný problém. Každý den! Stačilo na krystalku uňahňat mrňavou kuličku z rohlíkového těsta a šel z vody jeden za druhým. Jo, jo. Pokud jde o hrouzky, rybník byl bezedný!

Krásné bylo i chytání červnopeřic na plavanou pod hladinou, jejichž hojností "Pionýrský rybník" také oplýval, nebo kaprů. Naší zdejší specialitou byl letní lov kaprů z hladiny - patka rohlíku nebo kůrka chleba prošitá větším jednoháčkem a za pomoci zvláštní montáže posazená na hladinu. Když se pak při soumraku, jenž byl často provázen zčervenáním oblohy u německých hranic, začala na hladině objevovat jedna srkající kapří tlama za druhou, nastal ten opravdový adrenalin! Hladina totiž byla pokryta možná až padesáti kousky kůrek, ale protože nás tam chytávalo jen pět až osm (a každý samozřejmě jen na jeden prut), háček byl ukrytý jen v několika málo z nich. A i když si každý z nás očima hlídal ten svůj kousek pečiva, stávalo se, že vlny nebo závary ryb u hladiny pozice kůrek promíchaly, takže jsme ztratili kontrolu nad svými nástrahami. A pak teprve člověk, napnutý jako struna, prožívá to ďábelské vzrušení z každého mlaskance u hladiny. "Tam jsem měl tu svou kůrku," říkáte si připravený zaseknout.

Při západu slunce kapři uklízeli pečivo z hladiny, až jednou či dvakrát sklapla past. A tehdy nastalo tóčo! Už jste někdy zasekli tříkilového kapra, jenž se do té chvíle v klidu pásl nikoliv u dna, nýbrž u hladiny? To je jako kdybyste stáli proti rozzuřenému stepnímu buvolovi, který okamžitě vidí rudě a v běsu maže zleva doprava, nahoru a dolů, a pak vší silou proti vám, aby se náhle na pětníku otočil a hnal se jako sebevrah proti protějšímu břehu. Pane na nebi, kde ty krásné časy jsou?


Bratrancův objev

V jednom z rohů onoho "kačáku", který má čtvercový půdorys, bývala běžná kovová roura, jež přiváděla vodu z hasičské nádrže nedalekým chatařům. Nalevo od roury rostl pás puškvorce a něco málo zeleného "překáželo" i napravo. Břeh byl právě tady porostlý olšemi, takže místo k rybolovu se v tomto koutu hledalo jen těžko, nicméně jedno jsme si tam s klukama přece jenom vyšlapali, neboť právě zde se dali chytit pěkní líni i perlíni.

Jednou ráno, když nás zase asi sedm sedělo u jílového výmolu pod chatami a závodili jsme v počtu chycených hrouzků, se můj mladší bratranec Péťa přesunul právě k oné rouře. Že prý už hrouzky chytat nebude, že u roury namrská nějaké červenopeřičky.

Nikdo z nás ho nepřemlouval. Byli jsme rádi, že se na břehu, na němž spočívaly naše chlapecké zadky v plátěných trenýrkách, a to jeden vedle druhého, udělalo trochu více místa. A také jsme si mysleli, že na nás zbude více hrouzků.

Péťa obešel roh, po úzké pěšince zamířil mezi mladé olše, až jsme jej konečně zahlédli zpět u vody. Z kapsy trenýrek vytáhl hrudku včerejšího těsta, uždíbnul z ní drobet a upatlal jej na hrot krystalky. Pak švihl udicí před sebe a čekal. Jenom chvíli. Spláveček ve tvaru malého rudého šípku brzy jemně zacvrlikal a zmizel pod vodou. Péťa, aniž by zasekl, začal rovnou navíjet. To na ty malé perlínky většinou stačilo. A tento nebyl výjimkou, takže skončil v kyblíku, stejně jako další tři po něm.

Když pak ale přitahoval ke břehu pátou červenopeřičku, vystoupalo k hladině - kousíček za splávkem - kolo, jako kdyby u dna vodnický štolba Volšoveček zapřáhl sumce do saní. A hned po tom Petrova udice ztěžkla. Chudák netušil, co se děje. Naštěstí si toho ale všiml jeden z nás, náš starší kumpán Pavel, který u tohoto rybníku strávil snad celé své dětství.

„Ty vole, máš tam štiku. Tam stojí štika jako tele," začal křičet mutujícím hlasem, až jsme se jeden po druhém, jak jsme seděli u toho výmolu, postavili na nohy.

Kolektivní vzrušení ale netrvalo dlouho. Štika asi opravdu byla velká jako tele, protože jen po pár vteřinách Petrův vlasec ucvakla a nechala nás pozdravovat.

Od té chvíle jsme všichni dumali, jak ten šperk zdejšího rybníka chytit. Vždyť by nám ta nádhera mohla sežrat všechny hrouzky a perlíny, a to by potom byla věčná škoda!

Jenže ono ulovení takové štiky, všemi mastmi mazané, není vůbec jednoduchá věc. Je to záležitost složitá, skoro bych řekl "takový překladatelský oříšek", a to i pro dospělého. Proto musela u výmolu zasednout naše "hrouzková rada", kterou tvořilo šest stálých a několik nestálých členů ve věku od 8 do 13 let, aby rozhodla o řešení problému.

Hned v úvodu byl zamítnut Josefův návrh, abychom za nástrahu použili některý z kusů vepřového masa. Pepa, otyle růžový syn zarudného řezníka ze sousední obce, postupně vyjmenoval několik úprav vepřového boku a krkovice, které by podle něj mohly zafungovat. Avšak námi zkušenějšími rybáři byl s takovým nápadem poslán k šípkům. Pouze Pavel pak dodal, že jestli u nich doma mají masa na rozhazování, tak ať jej přinese, že ho radši sežereme sami.

Museli jsme na to jít od lesa. Proto došlo na vylučovací metodu. Živá rybička nepřipadala v úvahu, ta byla rybářským řádem dětem zapovězena. Mrtvá rybička na štiku? To nám při tehdejších vědomostech přišlo jako holý nesmysl. Takže zbývala jedině přívlač, v časech oněch zvaná třpytkování, s nímž jsme tenkrát měli jen okrajové zkušenosti.


Až do konce...

Už nevím jak dlouho jsme tam denně či obden docházeli a jeden přes druhého prohazovali vodu rotačními třpytkami. Červené, stříbrné, zlaté i zvukové rotačky křižovaly vodu rybníka, ale štiku ne a ne potkat. Někteří kluci proto na ni rezignovali a vrátili se zpět k zábavné "hrouzkované". Jiní časem utrhli jedinou třpytku, kterou jim půjčil jejich táta, a také oni se vrátili k bezednému výmolu s hrouzky.

Přestože i náš zájem polevil, nakonec jsme vydrželi už jen dva - já a bratránek Péťa. Spíše než na svou vytrvalost a pomalu objevované schopnosti jsme se však začali spoléhat hlavně na náhodu. Pendlovali jsme mezi štikou u roury a hrouzkovým výmolem a doufali, že to jednou přijde.

Čas ale nečekal a letní prázdniny došly vrcholu. Byl před námi poslední víkend, kdy už jsem alespoň já více než na ryby myslel na pondělní návrat do školních lavic.

„Půjdeme na štiku? Táta mi přivezl úplně novou třpytku, tak ji konečně chytíme, ne?!" popichoval mě v kuchyni domku naší babičky Péťa a hned mi ukázal čistokrevnou plandavku Heintz, jež zářila novotou.

Byla sobota brzy ráno a mně se nikam nechtělo.

„Běž sám, nemám náladu," špitl jsem otrávený z představy nového školního roku a pro jistotu zapnul televizor, kde za chvíli začínala Pionierska lastovička.

Péťa mezitím dosnídal rohlík potřený marmeládou a vyrazil k rybníku. A zatímco on už byl zřejmě na místě, já se ukrutně nudil u lastovičky, u nějaké písně Mariky Gombitové, jejíž tvorbu jsem tehdy opravdu nemusel. A vůbec... Ten díl byl onoho dne takový celý zralý k vypnutí, takže jsem ještě před koncem pořadu raději vyběhl na dvůr před domem - zakopat si s míčem.

To byla aspoň zábava. Opíral jsem se do vysloužilého kopačáku a trefoval horní růžek našich vrat. Dědovi se to sice moc nelíbilo, ale stačilo vymést pár pavučinek v "šibeničkách" a hned mi bylo líp. Udělalo se mi na duši dokonce tak lehko, že jsem čapnul prut a seběhl podél silnice dolů k rybníku - za Péťou.

Už z dálky jsem ale viděl, že se tam děje něco neobvyklého, možná i dramatického. Houf lidí, dětí i dospělých, byl shromážděn na břehu kolem mého mladšího bratrance. Dva z nich klečeli a něco prováděli v trávě.

Co se tam děje? napadlo mne a raději jsem se dal do běhu k nim. Těch pár desítek metrů jsem ucválal jako nic, takže záhy mi bylo umožněno vše pochopit! V trávě ležela štika, tlustá jako moje stehna po Vánocích, které právě naměřili 81 cm.

Uf! Bratránek stál na břehu jako římský legionář po vítězné bitvě a dmul se pýchou, neboť to byl on, a nikdo jiný, kdo vylovil perlu zdejšího kačáku. A byl to zase jenom on, kdo takovým skvělým způsobem pokřtil novou Heintzku!

A protože Podhrad tenkrát býval menší než dnes a všichni se tam znali, ta zpráva o jeho velkém vítězství se nesla obcí rychleji než zvuk tamtamů. Můj bratranec Péťa se stal slavným - chytil největší štiku, jaká do té doby byla na zdejší "louži" ulovena. Lepší konec prázdnin si zkrátka nemohl přát. A já vlastně také ne. Vždyť ještě toho dne jsem od něj onen plandavý zázrak získal - výměnou za dva originální angličáky v perfektním stavu a tři gumové Indiány včetně náčelníka. Ano, právě tak jsem objevil plandavku...


Text: Václav Fikar
Ilustrační foto 1 -2: Václav Fikar
Ilustrační foto 3: Jiří Dulovec