Nejlepším zdrojem informací je samozřejmě maximalizovat svůj pobyt u vody - procházky, projížďky, venčení psa, to vše se dá využít, aby byl pramen informací co nejvydatnější.

Občas je možné i ty největší štiky pozorovat jak se sluní těsně pod hladinou v blízkosti svého úkrytu. Naděje na ulovení takové ryby není velká, ale jak o ní jednou víte, dříve či později se na vás usměje štěstí.

Vynikajícím obdobím pro zjištění stavu štik a odhalení větších kousků je období výtěru. Tehdy se k jindy opatrným predátorům můžete přiblížit na pár metrů a podívat se, jaké poklady voda ukrývá.

Pokud nevíte o žádné konkrétní štice, věřte nejlepším místům. Nakonec se na nich nějaká pěkná zubatá dračice určitě ukáže.


Pokles hladiny na údolní nádrži odhalí členitá místa - potenciální stanoviště dravců

Obrovským zdrojem informací jsou samozřejmě ostatní rybáři. Musíte sice být schopni ze směsi pravd, polopravd, přehánění a rybářské latiny vyčlenit reálný základ, ale místy jsou tyto informace neocenitelné, protože člověk prostě nemůže být všude. Kromě údajů o konkrétních rybách získáte i různé tipy a náměty k přemýšlení. Něco, co se podařilo jednomu člověku, můžete sami zopakovat na jiném místě a mnohá dobrá místa jsem objevil jako kopie úspěšných fleků nacházejících se třeba i na druhém konci republiky.

Zajímavým způsobem jak najít velkou štiku, je věnovat pozornost zraněním na těle ryb. Když jsem jednou chytil několik bílých ryb s širokým pruhem servaných šupin, objevil jsem tak stanoviště 90 cm dlouhé štiky, kterou, jak už to ale bývá, nakonec ulovil někdo jiný. Jenom si nesmíte splést stopy štičích čelistí s podkovou od sumčích "kartáčů" nebo se zuby vydry. Těchto šelem je dnes místy víc než metrových štik a při své teplokrevnosti jsou to mnohem aktivnější lovci. Zuby štiky odírají víc do plochy, vydří tesáky nechávají dlouhé hluboké rýhy, mezi nimiž jsou šupiny nepoškozené.


Jak dobře znáte reliéf dna pod svým oblíbeným jezem?

Velkou štiku prozradí někdy i mrtvolný klid, který tento dravec šíří kolem sebe. Jestliže se pod jezem na malé řece na zahájení neulovil žádný dravec, i dalších ryb je tu málo a když už narazíte na menší štiku, je vytažena v těch nejnehostinnějších partiích celého podjezí, pak vezměte 15 - 18 cm dlouhý wobler a riskněte to. Kamarád už takhle jednu metrovku našel, já měl asi před dvěma lety dlouhou dobu podezření na jeden úplav, ale po několika neúspěšných pokusech hypotetického giganta ulovit jsem rezignoval. Byla to chyba - přítomný krokodýl byla rovná stodvacítka. Myslím, že jsem tehdy při těch neúspěšných pokusech podcenil úplně všechno a ze všeho nejvíc asi velikost nástrah.

Velice účinnou metodou lokalizace jakékoli štiky je i sledovat hladinu a všímat si každého zalovení (nejlépe už před zahájením). Důležité je nejen místo, ale i čas, protože řada štik má své vnitřní hodiny docela dobře seřízené. Většina štičích zalovení našim zrakům unikne, ale zejména v mělké vodě, kam občas vyjíždějí za kořistí, se únik drobných rybek před stiskem zubaté tlamy prostě utajit nedá. Narozdíl od dobře viditelného tlučení bolena se ale většinou jedná o mnohem decentnější projev, často se vyplašené rybky jen rozjedou, někdy se na hladině pouze tiše rozplyne nenápadný závar a stále řidčeji se setkáme s pořádným zalovením, kdy se na mělčině převalí tělo jako noha a vzduchem létají třicítky plotice.


Zdolaná ryba si právě vytrhla wobler z tlamy

Kdysi mi jeden postarší rybář popisoval zalovení našeho Maletického krokodýla a vyprávěl, že to vypadalo, "jakoby někdo hodil do vody žebřík". Jenže za tři roky, co jsme ji znali, zalovila jmenovaná obluda tímto způsobem snad jen dvakrát. Jinak jste ani nevěděli, že tam někde je. Mít informace, které jsem sbíral ještě několik let po smrti této ryby, snad bych ji se svými dnešními zkušenostmi dokázal ulovit. Tenkrát mi připadala jako nepolapitelný fantóm a odhalit, kde se právě nachází, bylo nad moje síly. Běžná šedesátka nadělala při lovu víc rámusu než tohle patnáctikilové monstrum.


O téhle jsem věděl - před 6 týdny jsem ji chytil poprvé, teď má o 3 cm víc

Na závěr zkusím popsat, jak mi právě nenápadné zalovení pomohlo k úlovku pěkné štiky. Znám jez, kde je bezprostředně po zahájení značné množství štik, ale zároveň takový rybářský tlak, že tam prostě tou dobou nechodím. Nestojím o to soustavně přehazovat vlasce s nahozenými kačenami a mačkat se mezi mnoha jinými. Zastavím se tam vždycky až když první nápor rybářů opadne. Letos jsem se tak učinil pár dní po dni D a protože bylo pořád ještě plno, spíš jsem se jen vyptával, co a jak. Dozvěděl jsem se tak mimo jiné o pěkné štice kolem tři čtvrtě metru, která si přišla prohlédnout lecjakou umělou nástrahu, požužlala v tlamě kdečí rybu, ale zatím ji nikdo nevyndal. Trojice kačen kroužících nad místem, kde mělčina spadala do hlubší jámy, výmluvně označovala stanoviště dravce a tak jsem se celkem dobře informován za štikou následujícího rána vypravil. Byla to zajímavá exkurze po krabičkách, zase jednou došlo i na nástrahy, které už roky nevěděly, jak vypadá voda, ale jinak bylo ticho po pěšině. Nic jsem neutrhl, nic nechytil a šel domů. Příští ráno jsem si to zopakoval. Poučen dvojím nezdarem, vyrazil jsem na tlouště a čekal na lepší podmínky. Při současném bláznivém počasí jsem se během pár dnů dočkal situace, kdy se mi zdálo, že by to mohlo být ono. Přiřítil jsem se tedy kolem sedmé večer pod jez připraven na definitivní rozuzlení příběhu, jenže... nad údajným stanovištěm dravce zase kroužily a poskakovaly tentokrát hned čtyři pestrobarevné špunty.

Takže dobrá zpráva - ještě ji nedostali a špatná - mám jen velmi teoretickou šanci, že ji dnes dostanu já.

Sedl jsem si na břeh a začal vybalovat propriety. Najednou bylo času dost. Když jsem zapisoval vycházku a přemýšlel, co s načatým večerem, upoutalo mou pozornost zalovení. Nic moc, ale to jemné zčeření mezi pár kolečky po prchajících rybkách se uklidňovalo pěkně zvolna. Že by?

Voda byla poslední dny poněkud výš a po hraně jámy tekl proud, že by se vážně hnula z místa? To by ale měli ti hoši s kačenami smůlu... Anebo je to jen jedna z dalších obyvatelek tohoto podjezí, kterých tu od zahájení pořád ještě pár zbylo?

Odpověď by mohl přinést wobler, který vzápětí letí do vody. Je dost velký a s poměrně výrazným chodem. Za těchto podmínek už se mnohokrát osvědčil, jaké to bude dnes? Po pár hodech, kdy nástraha opětovně prochází "horkým" místem, se rozletí rybky a v dlouhém pruhu skáčou na všechny strany. Nemám z toho dobrý dojem, připadá mi, jakoby se dravec nástrahy spíš leknul než co jiného. Interpretovat tyhle věci je vždycky těžké, člověk si je vykládá všelijak, ale přece jen dávám pauzu a wobler měním. Barva mi moc nesedí, ale tenhle typ má nenásilný a příjemný chod, takže ho berou i tloušti a candáti a to je tady co říct. Jenom doufám, že jí nebude malý. Koutkem oka vidím na hladině pohyb. Je to mírně stranou a s trochou štěstí by to mohl být další lovecký pokus hladového dravce. Moje náhozy lehce změní směr a hraji si s nástrahou, jak jen umím. Asi po deseti hodech vidím, jak z místa, kde by se měl nacházet wobler, prchá pár rybek. Je to mnohem blíž - vlastně přímo přede mnou ve směru všech dosavadních náhozů. Zdá se, že zubatá projevila zájem...

Stupňuji úsilí, snažím se vodit wobler opravdu zvolna, občas ho všelijak oživuji a čekám až... Jo! Chce se mi zařvat, protože je to tady. Těžké uváznutí uprostřed pohybu nástrahy, zasekávám a cítím, že to musí být ona. Mocný tah bez velkých výkyvů a škubanců ohýbá prut skoro až do vody, ryba táhne do středu jámy, ale přes brzdu navijáku si toho navzdory své síle moc nevezme. Náhle se plynule stočí a namíří si to do jednoho ze dvou potopených keřů lemujících kamenitou plážičku, na které stojím. Je to srdeční záležitost, dvacet vteřin, kdy se rozhodne o všem. Síla prutu rve dravce k hladině, brzda pouští vlasec jen po centimetrech a já cítím, že na zdárné provedení tohohle kousku by moje soupeřka musela být přece jen větší. Moderní náčiní je k rybám velmi neúprosné a tak jediné, čeho se bojím, je možnost, že se trojháčky v rybí tlamě neudrží. Hups! Přichází zlom, štika se jedinou plavnou křivkou obrátí zpátky na volnou vodu. To je ale to poslední, co by ji v téhle chvíli mohlo zachránit. Uteče minuta a mám ji v podběráku. Ale nevzdává se ani tam. Je vysoká, silná a zmítá se jak čert. Pokouším se fotografovat, ale světla už moc není. Wobler se zachytí v síťovině a štika si ho vytrhne z tlamy. Všechno je zaházené bahnem, uhýbám objektivem kam se dá a vleču rybu od vody. Rychle se rozhoduji, že si úlovek ponechám. Dokázal bych ji pustit, i když má opravdu poctivých 75 cm, ale v úplavu přede mnou pořád ještě krouží kačeny, jejichž majitelé teď pošilhávají mým směrem a mají trochu protáhlé obličeje, posledních několik mírovek jsem příkladně vrátil vodě a navíc potřebuji fotky pro svůj seriál do Kajmana...


Tak to je ona, možná nejopatrnější štika, kterou jsem dokázal ulovit


Pohled zblízka

Další půlhodinu tahám už zabitou rybu sem a tam ve snaze vyždímat ze stávajícího osvětlení a místních přírodních kulis nějaký publikovatelný snímek. Do setmění se mi pak podaří dostat na zvukovou rotačku ještě záběr jedné šedesátky. Ryba mi ale padá a když se vrátím druhý den vyzkoušet na ní své umění, mohu už jen sledovat, jak jakýsi blonďatý mladík zahazuje její vnitřnosti do řeky, zatímco šupiny se už válí všude kolem. Je nás holt na ty ryby opravdu moc.

Závěrem můžu říct, že hledání velké štiky je často jako detektivka. Máte stopy, podezření, doličné předměty a někdy i výpovědi svědků a potřebujete chytit... no řekněme, že pachatele. Jak se rybář svého úkolu zhostí, závisí na jeho schopnostech a nezřídka na pořádné dávce štěstí. Občas při tom zažívá pocit mučivé nejistoty, jindy je to válka nervů s mazaným protivníkem anebo závod s časem, protože málokdy víme o velké rybě sami. Ale snad právě pro tohle všechno mě to zatím pořád baví.

Tento a další články naleznete v prosincovém vydání časopisu KAJMAN Kajman