Páteční trénink - ve znamení barev

Popsat krásy podzimního rána zahaleného do hávu šedobílé mlhy by bylo velmi jednoduché. Když ale slunce svými zlatými paprsky, ostrými jako meč, rozsekalo poslední zbytky mléčného mlžného oparu, hledím zasněně do pestrobarevných listnatých strání. Žlutá barva se mísí se zelenou a místy až krvavě rudou barvou listí. Je to kouzelné. Jako by velký malíř jménem Podzim míchal na své paletě barvy pro svůj mistrovský obraz.

Jsem unešen. Jednou, po druhé, po třetí... to počítám, kolikrát je má ručně dělaná třpytka „trojnulka" unešená plovoucím listím. Na to, že nefouká, je to plovoucí listí velice nepříjemné. Přemýšlím, jak to udělat při závodech. Naštěstí chytáme pod splavem na proudné vodě, kde je dostatek okounů a méně listí. Docela se nám daří. Aleš vytahuje v ranních hodinách asi 40 okounků a já s Jožkou dohromady vytahujeme asi také tolik.


příprava "Štenberáků"

Příprava závodů kontra romantika

Jožka poctivě trénuje. Já však ve službách dobré věci rozvíjím poctivě naměřený 50m motouzek. Společně s Alešem tak postupujeme podél řeky nehledě na přírodní překážky vytvořené jarní povodní. „Vytyčíme více sektorů, ať se nechytá stále na jednom místě" , rozhoduje Aleš. Jako tahoun bez milosti smýká napnutým provázkem na jehož konci vlaji já. V pravidelných odstupech značí hranice sektoru. „Patří mě to!" naříkám si potichu. „To mám za to, že trápím rybičky přívlačí. Teď konečně vím, jak těm chudákům rybičkám opravdu je, když je někdo vláčí...", skuhrám odevzdaně. Ale romantické okolí dává zapomenout ...a verše se mi samy linou přes rty:

Smýkán lesem, loukou, polem,
zakopávám pod topolem.
Hubou ryji v cestě rýhu,
nemajíc již v nohou sílu.

„Jejda Mildo, co je s tebou! Kam koukáš? Počítáš vůbec ty vyměřené úseky?" „Já, já ...jsem to teď zapomněl. To je z toho, jak si na mě tak rychle houknul", vymlouvám se zbaběle, aby nepoznal, že to nepočítám již od začátku. Chtě, nechtě utíkám na začátek závodního pole a znovu procházím všechny úseky a hlavně počítám. Pak, že je romantika pěkná věc. Houby, akorát po ní bolí nohy.

Úseky jsou naštěstí v pozdních odpoledních hodinách vyznačeny. Unaven sedím na betonovém okraji obrubníku u silnice v Podhradí a čekám na Jožku, abych mu předal klíč od pokoje. Zahleděn na starou zříceninu tvrze, malebně zasazenou do krajiny, sním s otevřenýma očima. Všude kolem se víří prach a ozývá hromový rachot výstřelů smíšený s bojovým rykem útočících vojsk. Kdysi tu opravdu stavovská vojska pobila loupeživé rytíře ukrývající se na tomto hradě. Náhle slyším v bezprostřední blízkosti hvízdot kol. Koutkem oka vidím bílé BMW řítící se přímo na mě. Rychle uhýbám. Spíše podvědomě padám na záda do mělkého příkopu. „Nepřejel mě!", raduji se. Když se konečně drápu z příkopu, vidím známé "firmy" - rybáře Rudu a Tomáše, jak se mohou zbláznit smíchy, že mě tak vystrašili. „Ještě mě ta pitomá romantika jednou přivede k infarktu!", dumám nad zrádným nebezpečím okolních krás.

Závodní strategie

Po zjištění cenných informací o násadě štik rychle přehodnocuji priority. Žádní okouni, žádní tloušti, ale hned od samého začátku závodů se musím zaměřit na štiky. „Kde jinde by měli být?" a sám si také odpovídám! „Ano, jen a pouze - tady nad jezem!", potvrzuji svou domněnku. Proto bez nějakých kompromisů volím tužší prut a silnější vlasec 0,23 mm. Koncová sestava je zakončena gumovou rybičkou v přírodní barvě, která je doplněná o jigovou hlavičku s velkým háčkem.

Mokrý závod

Po chladné noci je zde ještě chladnější sobotní ráno. Kapky deště nás probouzí bubnováním do okenních parapetů. Déšť každého doprovází na snídani i na vylosované sektory. Ještě za ranního šera procházím svůj úsek. Pěkně přístupný a upravený břeh před vzdálenou chatou přechází v horní části do neproniknutelného porostu. Tam začínám. Potichu prošlapávám vysokou pobřežní trávu až k samotné vodě. Pro lepší nahazování klečím. Vedle mám připravenu krabičku s nástrahami a rozdělaný podběrák. Po zahájení závodů prohazuji nejprve pobřežní partie a potom přecházím na střed řeky. Banjo velikosti č. 4 dobře propadá mezi listím. Věrně napodobuji chod raněné rybky. Několik škubanců špičkou k deštivému nebi a následuje volný pád rybičky až na dno do říčních sedimentů. V jednom okamžiku po zvednutí nástrahy váznu. Přisekávám. Odpovědí je mi mírné zhoupnutí a pomalá, ale důrazná jízda po proudu. Snažím se ještě jednou přiseknout a brzdit co to jen jde. Nakonec jsem přece jen úspěšný. Zastavuji rybu asi 15 m pod místem záběru. „To sis teda dovolila moc!", potichu vyhrožuji neznámé rybě, která mezitím stačila podjet pod převislou haluzí stromu. Začínám přecházet do protiútoku. Brunátným pumpováním dostávám zpět na cívku navijáku jeden metr ztraceného vlasce za druhým. Ryba vůbec nepanikaří. Jen si zachovává stálou sílu a neotřesitelný klid. To mě pomalu přivádí k šílenství. „Proboha, co to může být?", opakuji si stále. „Jak bude u těch potopených haluzí, tak tam vlítne a já s ní nic nenadělám", připravuji se na nejhorší. Jenže nic takového se neděje. Ryba projíždí pod haluzemi, aniž zůstává viset. Dokonce je už na mé úrovni. „Joj, to bude macek!", raduji se a chystám podběrák. Jenže ryba je jiného mínění. Pomalu a klidně míjí můj post a pokračuje proti proudu. Ozývá se ve mně moravská furiantská nátura: „Tož ty ták, ty potvoro silácká! Já že tě nezdolám!? Tož se na to podíváme!" Vší silou brzdím unikající rybu. Ta za ukrutného ohýbání prutu a drnčení vlasce napnutého až k prasknutí konečně mění směr. „Za chvíli jí uvidím!", raduji se. Zbývají poslední dva metry. Oči mám na stopkách a nervy napnuté jak špagáty. Jsem připraven rychle povolit při náhlém úniku ryby. Ještě jednou zabírám. Fííí... uvolněná nástraha mi letí kolem ucha jak vystřelená z katapultu. "Jsem bez ní!", hořekuji. "Taková ryba a já ji vůbec neviděl!", naříkám nad nepřízní osudu. "Škoda, tam bys byla navěky zaznamenána.", lituji svůj zápisem neposkvrněný bodovací list. Přitom myslím na velkou štiku nebo velkého candáta, který mě utekl. Snaživě a poctivě prohazuji pobřežní partie. Smáčky vymetám dno, rotačkami pročesávám místa pod převislými travami, woblery přerývám bahno nadjezí a stále nic. Procházím beznadějně celý sektor a opět se vracím k nešťastnému místu, kde mi unikla velká ryba. Pozorně prohlížím vodu. Kousek proti proudu, téměř na hranici sektorů leží pod vodou kmen stromu. Hned prvním náhozem, protahuji velkou rychlostí stříbrnou třpytku Mepps - long kolem stromu. Z temně zelené hlubiny pod úkrytem stromu prudce útočí dravec. Divoký závar na hladině spolu s bzučící brzdou mi rázem dává zapomenout na útrapy počasí. S jistotou a přehledem zdolávám menší štiku. "Svatý Petře děkuji ti za ní!", drkotám mezi zuby radostí a zimou.


rozhodčí při rozmluvě


výměna nástrahy


Ticháčkovo soustředění


tak která bude nejlepší (nástraha)

Střídání - naděje nám nadhání

Po střídání se přesouvám na čtvrtý sektor od splavu. Veliký ponton dává tušit, že by se pod ním mohl ukrývat také veliký dravec. V lepším případě hejno pruhovaných okounů. Ihned po zahájení závodů nahazuji riskantně plovoucí wobler za ponton. Wobler líně splouvá proudem. Prudkým škubnutím ho zastavuji. Hned na to se hluboko potápějící se wobler prokousává vrstvou plujícího listí až ke dnu. Přichází okamžik nejistoty. "Uváznu pod pontonem nebo vytáhnu ukrývajícího se dravce?" ptám se sám sebe a celkem zbytečně. Má snaha se míjí účinkem. Žádný záběr a žádná vázka. Po chvíli "ochytávání" pontonu se posouvám mezi zbytky rákosí ve spodní části sektoru. "Obyčejné místo", myslím si při prvním náhozu. Mělké bahnité dno se pozvolna svažuje ve vzdálenosti asi tří metrů do zelenomodré hlubiny řeky Dyje. Po hladině pluje opadané listí a podle poryvů větru se mění jeho vrstva. Některé náhozy jsou téměř zbytečné, neboť přivést ke břehu nástrahu bez uloveného listu je téměř nemožné. Z toho důvodu nasazuji oblíbeného smáčka. Ten dobře propadá mezi plovoucím listím a u dna jeho chvěním vytvářím neopakovatelný dráždivý tanec. Netrvá dlouho a je tu záběr. Opatrné škubnutí ve špičce prutu pojišťuji zásekem. V prvním okamžiku mě napadá pouze jedno - okoun! Pozvolna stupňuji tah. Bezvýsledně. Boj se odehrává v neproniknutelné hlubině.


a je tam...

Náhle jak srpek měsíce září ve vodě do obloku prohnuté štičí tělo. Strachy ani nedýchám. Nemám totiž ocelové lanko. "Doufám, že je dobře zaseklá," odpovídám rozhodčímu a náhodným pozorovatelům. Ještě jeden výpad opatrně tlumím, ale náhle volně vlaje vlasec.


...už jen vylovit...


...ukousla to!!!

"Ach jo!" povzdechnu si. "To je smůla!" Musím být opatrnější. Příští smáček jde do vody pojištěn ocelovým lankem. Skutečně se to vyplácí, protože na další nához vytahuji štiku.



...a je tam další!!!


...a je tam další!!!


...už je v podběráku...

Visí dobře, lanko nepřekousne, a tak se zakrátko ocitá zapsaná v bodovacím průkazu. Ještě ji opatrně prohlížím otevřenou tlamu, zda v ní nevisí předešlá ukousnutá nástraha. Bohužel nic. "Asi je to jiná štika," myslím si. "Tady už další nebude. O tom jsem přesvědčen!" komentuji náhodný úlovek. Jaké je ale mé překvapení, když z čista jasna dostávám po několika dalších náhozech divoký záběr. Ryba se smáčkem v tlamě po záběru prchá na střed řeky. Pomalu ji propracovávám zpět ke břehu. Než jsem se sám nadál, je další štika v podběráku. "Proboha, vidíš to!" děsí se rozhodčí. "To jsou kousance!" přidává se David. A opravdu! Padesáticentimetrové štíhle má přesně uprostřed těla z obou stran pravidelnou podkovu od zubů obrovské štiky. "To musel být krokodýl!", ozývají se okolo obdivné povzdechy okolních rybářů. "To by to přiskakovalo do bodovacího průkazu...", postesknu si. Nakonec jsem ale vděčný, alespoň za něco. Stejně to není špatné. Při té bídě si myslím, že nikdo nic moc nezachytal.

Překvapení dne - woblerky ILLEX

Martin Ryba, závodník týmu „Chytej", vyzbrojený novými woblerky od firmy Sensas nachytal všechny ryby v dopoledním závodě právě na tyto nenápadné plastové woblerky. Díky jim se umístil po prvním dnu na samé špičce závodního žebříčku. O tom, že tyto nové nástrahy nejenom dobře chodí, ale jsou i mimořádně úspěšné, se mohla přesvědčit i malá skupina šťastných závodníků, která je měla ve svých krabičkách. Zkrátka, kdo je v sobotu nasadil, byl úspěšný. Naštěstí pro ostatní závodníky i ryby je má opravdu jen malá skupina rybářů. Je to dáno jejich vysokou pořizovací cenou cca 300,-Kč/ks. Pro odpolední závod se poptávka po těchto woblerech několikanásobně zvyšuje a závodníkům se vyplácí. V sobotu večer je ještě mnozí na další den dokupují, ale v nedělním závodě svým majitelům nepřináší odpovídající výsledky. Možná je to dáno i jiným charakterem toku - mělké a proudné partie řeky. Možná jen prudkou změnou počasí. Nutno přiznat, že woblerky ILLEX patří rozhodně mezi kvalitní nástrahy a současně s tím je řadím mezi úspěšné nástrahy první ligy v letošním roce.

Vzhůru do proudů - vzhůru do posledního a rozhodujícího závodu


...Škuby se snaží přelstít jakéhokoliv dravce


ryby neberou, rozhodčí se nudí...

V posledních letech se vyrovnává úroveň jednotlivých rybářských týmů i jejich závodníků. To zákonitě vede k tomu, že teprve v posledním závodě se ukáže, kdo měl šťastnější los na místo, pevnější nervy a snad i více štěstí, aby nesestoupil nebo se dobře umístil. Stejně tak to platí i dnes v posledním nedělním závodě na proudné, typicky tloušťové vodě.

Nešťastný los

"Máme šestnáctku.", konstatuje po prohlédnutí losu Jožka. "Co? Proč máš tak vyjevené oči?", podivuje se i nadále mému výrazu. "Je to snad špatné místo?", slyším jak z velké dálky jeho poslední dotaz. Před očima se již zpětně odvíjí poslední úsek našeho vyměřování trati. "Tak co?", vybavuje se mi Alešův dotaz. "Tady je to hodně kruté, co myslíš?" ptá se Aleš. "Nic naplat. Co s tím chceš dělat. Kdo to tady vylosuje, tak má holt smůlu...", dodávám odhodlaně při pohledu na rozsáhlý mělký proud, nad který ještě zasahují převislé větve. "Kam bys to chtěl až posunout?", ptám se celkem zbytečně, neboť tato vrchní část závodního úseku je všude skoro stejná. Ironií osudu je, že jsem to zrovna já, který si musí vypít z tohoto špatného místa kalich hořkosti až do dna. Nervozita je na mě asi vidět, neboť místo pozdravu mi přicházející rozhodčí rovnou nabízí placatku meruňkovice na kuráž. "Pár kapek na zahřátí rozhodně nemůže být na škodu!", přesvědčuji sám sebe.


...Jirka Šimota prohledává větve stromu


...Šimoťákův okoun ze stromů

Strategický závod

Klečím u řeky a snažím se polarizačními brýlemi nalézt ryby. Kousek od mého místa kroužkují velké oukleje. Na malou dělanou rotační třpytku trojnulku prohledávám pobřežní partie a systematicky, vějířovitě postupuji v prohledávání řeky. V kleče se neustále posouvám proti proudu řeky, jako velký hříšník na cestě pokání do svatého města Jeruzaléma. Stále však bez jediného kontaktu. Můj úsek končí u nevelké skály ztrácející se částečně ve vodě. Proud zde vyhloubil okolo kamene hluboký příkop ztrácející se v podlouhlé tišině. "To je to pravé místo, kde by mohla být ryba!", myslím si. Nejprve nasazuji malý wobler, ale ten nakonec pro velké množství plujícího listí sundavám. Po výměně nástrahy se stává malý zázrak. Smáček přitažený z hlubin řeky se kroutí v tišině za skálou. "Pěkně pracuje," ozývá se za mými zády rozhodčí. "Vidíš to! To je útok!", přerývaně vykřikuje Petr. Ve vodní hlubině v krátkém okamžiku vidíme divoký útok bolena. Nejprve nástrahu míjí a vzápětí ji dobírá. Brzda zpívá tu nejkrásnější rybářskou melodii. Ryba bojuje statečně, ale bolen, bezmála padesáticentimetrový, nakonec končí v síti podběráku. Má radost nezná mezí. Na takovém beznadějném místě a takový šťastný úlovek.

Poslední rotace za bouřkového doprovodu

Přichází střídání. Při přejíždění potkávám Michala. Teď mám jít na jeho sektor. "Tak co, jak to šlo?", vyzvídám. "Mildo, mizerně. Zkoušel jsem všechno a nic. Ani kontakt.", dodává smutně Míša. "Co dělat", říkám si. "Dal jsem se na vojnu a musím chytat", konstatuji při spatření mého závodního sektoru. Mělký proudný začátek končí v hluboké tišině zařezávající se do vysokého břehu. Sám sebe se ptám. "Kdybych tady chytal, tak bych začal na hloubce a postupně bych došel až na mělčinu. Té bych věnoval nejmenší pozornost. Co také hledat v hloubce 5-10cm?", rozebírám situaci a připravuji strategický plán. "Je rozhodnuto!" začnu na té nejhorší mělčině. Doufám, že té věnoval Míša tu nejmenší pozornost a také věřím, že poplašené ryby z mého i sousedova sektoru by tam mohly nalézt dočasný úkryt před salvou nástrah pročesávající jejich úkryty. Později se přesunu na nadějná hluboká místa. Odhad se ukazuje správný. Po pár náhozech a vedení wobleru při hladině, dostávám prudký záběr. Po následujícím krátkém boji vytahuji z hloubky cca 10 cm mírového jelce tlouště. Tím je dobojováno. Ať zkouším hlubiny, mělčiny, všechny nemožné i možné nástrahy, záběr nepřichází. Místo toho začíná intenzivně hřmět a pršet. Podzimní bouřka! Tak to tu ještě nebylo! To se snad dá zažít jen a pouze při závodech první ligy. I ti nejzapálenější závodníci začínají snít o ukončení závodů, což se jim nakonec opravdu v dešti studených kapek plní. Po spočítání výsledků jsme nakonec druzí. Protože je to poslední závod ligy, rozhoduje se o prvenství i o sestupu. Pro někoho jsou to radostné chvíle a pro někoho smutek. Není to smutek z neúspěchu, ale většinou z obavy nad ztrátou dobrých kamarádů. V poslední době ztrátu těchto kamarádů těžce nesu. Dokonce se mi zdá nesrovnatelně bolestnější v porovnání s tím, že jsme v celkovém pořadí skončili se stejným počtem bodů jako třetí nejlepší v lize. Nakonec však rozhodovalo bodování CIPS a tak jsme byli tradičně čtvrtí. Bramborové medaile nám prostě sluší.


památeční kalíšky


poháry pro vítěze


Špáda a Šimota coby zlatí za víkend


zleva: Jožka Foltýn a Milan Rozsypal, Jirka Šimota a Jirka Šimota, Bezďa a David Maixner


čekání na celkové výsledky I. ligy


a zlatí Jirkové i za I. ligu


...a konečné umístnění za celou sezónu zleva: VTM Šternberk, Hoby Team, Alfa Slatiňany

Malé rozloučení

Připadá mi to jako včera. Dva malí ušmudlaní kluci jdou po lesní cestě kolem vody. Jdou jako pytláci. Opatrně se rozhlíží, i když mají povolenky. V očích se jim zračí obavy a strach. Chybí jim dozor dospělého rybáře. Kdo by si je také rád "uvázal" kolem krku, když ti blázni nikde neposedí. Pořád vláčí. Často jdou kolem vody jen s jednou třpytkou. Lezou po stromech, brodí se bosí a plivanci si chladí velké zarudlé pupence od kopřiv, když se pozdě večer se vrací domů.

„Víš Tome, co mě štve?", začíná starší.
„Že ti to dnes bralo méně než mě!", posmívá se mladší bráška.
„Pche, to je mi jedno! Stejně mám většího pstruha!", vrací narážku větší.
„Zlobí mě, že ta přívlač je taková dobrá a přesto ji nikdo moc neuznává. Může se snadno rozšířit mezi rybáři a přece se nešíří. Vybavení pro ni je jednoduché. V jednoduchosti je krása a obrovská síla...", přemýšlí nahlas starší.
„To máš těžký, Mílo. Vždyť on o ní téměř nikdo kromě Šimka nepíše. Tak mi řekni, co bys chtěl!", dráždí ho Tomáš.
„Aby přívlač byla uznávaná jako rybářský sport!", hřímá starší rozumbrada u domovních dveří.
„Tak co jste chytili? Pojďte se pochlubit!", volá tatínek z kuchyně. S jakou hrdostí putují pstruzi zabalení v lopuchových listech na stůl, si umí představit snad jen malý kluk.
„Pěkní kousci!", chválí tatínek ryby při čištění.

Kluci na sebe potměšile mrknou a drobně žduchnou, jak by chtěli říci: „Ten kouká! To jsme mu to ukázali!" Tatínek chytal ryby. Kdysi dávno v dětství. Nyní je rybářem spíše z povinnosti - pro dozor. Věří svým klukům, má je rád a dává jim naději v neúspěšných chvílích.

Jak jde čas, tak z těch malých kluků jsou tu najednou dospělí, kteří mají jedno společné. Je to láska k rybářskému sportu a rybám. Společně jsme s Tomem "provláčeli" kus života. Já si z toho vzal jedno ponaučení. Stejně tak jako nás chválil tatínek, snažil jsem se poskládat obyčejná slova na nitku řádky, tak aby vznikl náhrdelník příběhů pro potěšení a radost jiných.

Věřit si že jste nejlepší a že vždy dobře zachytáte, není špatné. Jsou to ale právě ryby, které Vám ukáží, jak se mýlíte. Můžete ztratit víru v sebe. Můžete všechny milovat, zahrnovat láskou a pak přijde jeden okamžik a ta síla lásky se zlomí a vy se cítíte neuvěřitelně slabí, bezmocní a opuštění. "V tom okamžiku nesmíte zapomenout na naději.", říkal můj tatínek. Právě v tom je rybařina tak krásná. Učí nás pro život neztrácet naději.

Cítím, že vše v závodní přívlači běží, tak jak má. To je hlavní důvod proč jsem se rozhodl příští rok skončit se závodním rybařením v první lize. Tím také končím rádoby humorné komentáře z rybářských závodů. Proto to malé, ale nakonec zbytečně dlouhé rozloučení.

Přeji Vám, ať nikdy neztratíte naději

Milan Rozsypal alias Milhaus neboli Milda

text: Milan Rozsypal
foto a popisky foto: David Havlíček

kompletní výsledky ligy zde: http://www.chytej.cz/downloads.php?idfile=93
tabulka sestupů a postupů zde: http://www.chytej.cz/downloads.php?idfile=95