Samozřejmě, že náš momentální neúspěch může mít mnoho příčin, ale přesto se zkuste zamyslet, kolik procent vašich hodů je završeno prezentací nástrahy před očima dravce. Někdy v budoucnu se pokusím předvést výčet většiny fint, které používám, k tomu, abych přiměl štiku k záběru. Ale dnes se podíváme na to, jak zvýšit procento hodů, které mají naději změnit se z pouhého vlečení kusu neživé hmoty v dynamický boj se zelenozlatým torpédem. Opravdu nemůžete chytit rybu tam, kde žádná není. Mě naprosto deptá, když jsem nucen lovit v místech, kde nemám představu, zda tu vůbec mám reálnou šanci na úlovek. Naproti tomu, když jsem přesvědčen, že vím, kde, kdy a proč by se nějaká ryba měla vyskytovat, věnuji maximální péči výběru i vedení nástrahy a v mnoha případech skutečně uspěji.


Pár trsů trávy skýtá po značnou část sezóny úkryt menší štice - aktuálně to byla tato

Jak se asi cítí začátečník bez základních představ o výskytu a chování cílové ryby, jsem si připomněl letos v létě. Poprvé v životě jsem na dva dny navštívil úsek řeky Dyje mezi Novými Mlýny a Břeclaví proslavený úlovky snad všech druhů dravých ryb. V srpnovém čísle Kajmana jste si mohli přečíst, jaký masakr se tu odehrával v době kolem zahájení. Já tu byl měsíc poté, nevěděl jsem o této vodě skoro nic a připadal jsem si tu jako naprostá nula. Procházel jsem se po břehu hluboké zkalené řeky, která příliš nepřipomínala ty, na nichž jsem zvyklý chytat, dumal, jestli právě teď teče té vody málo nebo moc, jak tady vlastně vypadají stanoviště dravců, kdy a jak loví... Zíral jsem na spousty rybářů, z nichž ale nikdo nic zajímavého nechytil, pohřbil pár nástrah v korunách padlých stromů, potýkal se s překvapivou hloubkou řeky a silou proudu. Teprve po spoustě nachozených kilometrů a řadě rozhovorů s místními jsem těsně před odjezdem pomalu začínal mít představu co a jak, takže na mých nástrahách skončily první rybky byť spíše dorostenecké kategorie. A potřeboval bych nejméně sezónu na to, abych se tu rozkoukal. Ale rozkoukal bych se. Musel bych, protože to je dnes jeden z hlavních předpokladů toho, že se člověk v konkurenci ostatních rybářů dostane ke slušnější rybě.


Za povodní je řada štik nucena uchýlit se do míst jako je tohle


Vyhlášená "pastička" - zkuste si tipnout, kde teď stojí štika

Svoji domovskou vodu mám za dlouhá léta přečtenou přece jen lépe. Protože dominujícím dravcem je tady právě štika, už roky se snažím vidět okolní revíry očima tohoto dravce. Přestože mě řeka znovu a znovu překvapuje, vím přibližně kolik a jak velkých ryb dokáže ten který úsek vyprodukovat, kde a za jakých okolností se pravidelně chytají největší exempláře a jak se rybí obsádka během roku přelévá z místa na místo. Od doby, kdy mi střípky téhle skládanky začaly zapadat do sebe, stoupl počet mých úlovků už prostě proto, že daleko častěji skutečně předkládám svoje nástrahy rybám a nekoupu je na místech, kde nemá jejich vybroušený chod kdo ocenit.

Minule jsem vyprávěl o přesunech štik během sezóny, teď na tuto kapitolu navážeme. Štiky se z libovolných důvodů přesunují a přinejmenším na nějakou dobu zaujmou nejlepší dostupná stanoviště. A tam si na ně můžete počkat.


Úsek, kde štiky vyrůstají

Znovu zdůrazním, že vody, na nichž lovím, nejsou právě největší. Když budete pátrat, kde se na takovém revíru loví alespoň trochu větší kusy (u nás je už sedmdesátka dost zajímavá), zjistíte, že je to velice omezený počet stabilně úspěšných míst a zbytek ryb se uloví tak nějak porůznu. Ona stabilně úspěšná místa jsou notoricky známá - jedná se o jezy, soutoky, jámy, úplavy, padlé stromy, oblasti členitého dna a podobně. Důsledkem jejich „profláklosti" je skutečnost, že jsou systematicky prochytávána, na zahájení si tu nejspíš ani nenahodíte a díky silnému rybářskému tlaku jsou značnou část sezóny prázdná. Jejich atraktivita je ale taková, že se na nich neustále objevují nové a nové ryby - je jen otázka jak rychle a při jakých příležitostech. Jsou to zkrátka přirozené pasti, místa přitahující štiky, které vyrostly v jiných úsecích řeky a jejich přitažlivost pro dravce je místy neskutečná. Znám fleky, kam stačí v patřičnou dobu přijít, stoupnout si semhle, hodit to támhle a přesně tady dostanete záběr štiky zhruba té a té velikosti. A když ho nedostanete, s vysokou pravděpodobností ho nedostanete vůbec, i kdybyste se na hlavu postavili. Ta ryba tam pak většinou opravdu není. Nemusíte mi věřit, ale mnohé tyhle „pastičky" tak skutečně fungují. Na jejich „prochytání" stačí v řadě případů dva tři dobře promyšlené a pečlivě provedené hody. Pro zdar věci je pak třeba něco jiného - musíte mít nad místem větší přehled než ostatní a v klíčovém okamžiku tu být. V některých případech potřebujete i dobře znát strukturu dna, protože občas se štiky vytrvale a po léta staví na místo, kam polovinu lidí ani nenapadne nahodit, často v bezprostřední blízkosti břehu. Podobná znalost vám dává nad daným místem téměř magickou moc. Bude vás ale stát určitou dávku úsilí patřičné poznatky získat a pokud se něco výrazně změní, můžete o svou výhodu samozřejmě zase přijít.


Jediný potopený strom široko daleko - tohle místo nelze jen tak přejít

Momentálně mi třeba dělá starosti, že struktura dna na jednom z mých nejoblíbenějších míst se pod tlakem nesčetných povodní hroutí a z perfektně přečteného fleku se stává nepřehledná jáma plná drobných nerovností, kde se dobře vázne, ale špatně se tu hledají ryby. Jiný oblíbený úsek mi zase před dvěma měsíci zregulovali a tak by se dalo pokračovat.

Doslova výhrou je mít vlastní pastičku, kde štika nějakou dobu vydrží, protože sem jen tak někdo nezajde. Tam si pak v ideálním případě můžete chodit, kdy se vám zlíbí a dokonce si místní obyvatelku „proškolovat" a svádět s ní stále vyrovnanější souboje nervů. Jenom asi bude potíž takové místo objevit. Mám jen jediné úspěšné a snad skutečně „privátní" místo, o ostatní se dělím s početnou suitou místních štikařů. Jeden kamarád z Moravy má ale dokonce svůj vlastní soukromý jez. Nikdo jiný zatím nepřišel na to, že nenápadná hrázka táhnoucí se napříč řekou a často ani nevystupující nad hladinu vody je pro ryby plnohodnotným jezem, pod který vytahují, koncentrují se tu a dají se tu ve velice slušném množství lovit. Však toho dotyčný v plné míře využívá.


Většina malých ostře ohraničených úplavů je zabydlena štikami této velikostní kategorie

Pokud chcete „pastičky" při svém lovu využívat, zkuste o nich vědět co nejvíc. Každá totiž funguje jinak. Je na vás, abyste odhadli v jakém tempu a při jakých příležitostech se v nich nové štiky objevují, jak jsou velké a za jakých okolností máte největší šanci je ulovit. Ujišťuji vás, že to není náhodné a pokud umíte číst v textu i mezi řádky, dozvíte se v tomto seriálu vše, co je třeba a zbytek si snadno domyslíte. Napsat to tady naplno, nechat vysázet tučným písmem a označit nadpisem „Důležité!" odmítám. A navíc nic nefunguje tak černobíle, jak to lze to v tomto omezeném prostoru popsat.

Je ale jasné, že jinak se doplňují ryby v podjezí, jinak se doplní náhradnice za štiku ulovenou za potopeným keřem, zcela svébytně funguje třeba soutok dvou řek s různými průtokovými režimy a tak by se dalo pokračovat. Protože člověk nemůže být na spoustě míst najednou, je třeba vybrat si to pravé a věnovat mu veškerou péči. V minulosti jsem to nedokázal a úlovky tomu odpovídaly. Dnes je to snad trochu lepší.


Portrét osmdesátky, kterou jsem si ponechal...


... a o týden později už obsadila její stanoviště tahle dorostenka

Lov na vyhraněných stanovištích, kterým tu s trochou nadsázky říkám „pastičky", sice bývá v některých okamžicích úspěšný a přináší největší procento zajímavých úlovků, ale spoléhat pouze na něj se dlouhodobě nedá. Je dobré mít představu, kde všechny ty ryby vyrostly, protože na těch vykřičených flecích, kde štika nevydrží leckdy ani týden, to být nemohlo. Jestliže se dozvím, že se na nějakém konkrétním místě chytila metrová zubatá, znamená to, že celou minulou sezónu tato ryba tehdy dlouhá přinejmenším 90 cm unikala mé pozornosti. Kdepak asi celou dobu byla, že se jí podařilo bez úhony dorůst takové velikosti?

Dlouhým pozorováním se mi nakonec podařilo v různých částech řeky najít úseky, kde štiky pravděpodobně vyrůstají. Nejsou to „pastičková" místa. Většinou jsou to dlouhá nadjezí bez výrazných stanovišť (nebo jich jsou naopak plná), takže lokalizovat zde konkrétní kus je příliš těžké, pravděpodobnost ulovení zkušenější štiky je tu mnohem menší než v nevelké jámě někde pod jezem, mnohá zajímavá místa jsou tak špatně přístupná, že tu většina lidí neloví vůbec, třpytkaři tu v reálné obavě ze ztráty nástrah vláčejí spíš symbolicky v horní části sloupce a proto tu může nejedna štika přece jen trochu vyrůst. Přesun těchto ryb do jiných úseků se odehrává zejména před výtěrem v jarním období, za letních veder, kdy mohou mít klidná nadjezí ve vodě tak málo rozpuštěného kyslíku, že značná část jejich obsádky vytahuje do proudných úseků a samozřejmě za velkých povodní. Však o tom byla minule řeč. Jednoznačně největší přesuny podnikají štiky při třecí migraci. Z vlastní zkušenosti vím, že za povodní normálního měřítka jsou naopak obdivuhodně stálé a většinou si hledají první slušnou tišinu. Ta ale například v regulovaných úsecích bývá dost daleko, takže tápající ryba urazí i stovky metrů. Často je to pak její poslední štace, protože najde své útočiště na místě, které ji vzápětí někdo uloví.

V dobách, kdy jsou poměry na řece stabilní a většina vykřičených fleků byla dávno vyrybněna, je navštěvuji spíš jen „pro jistotu" a raději procházím nenápadná místa s členitým dnem, rýhy v řečišti, v létě dolní konce proudů a vůbec všechny zajímavé partie, které možná nepatří mezi ty nejlepší, ale s výskytem štiky se tu dá počítat. Nejlepší výsledky dávají místa, která nejsou na první pohled ničím zajímavá. Ale pod hladinou je samozřejmě všechno jinak a štiky se při výběru svých stanovišť nedívají lidskýma očima.

A pokud se mi nedaří ani tady, alespoň zkouším chod nástrah, zjišťuji jaké možnosti se mi nabízejí při prolovování vybraných úseků a hledám. Někdy se záběru dočkám a jindy si aspoň udržuju a rozvíjím svoje dovednosti a přehled. Protože jednou zase přijde ten den, kdy dorazím na vybrané místo, pečlivě zvolím nástrahu, stoupnu si semhle, hodím to támhle a... pastička sklapne.

Tento a další články naleznete v listopadovém vydání časopisu KAJMAN Kajman