Jak se dostat na Mistrovství světa v přívlači?

Odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá. Stačí se dobře umístit v bodovaných pohárových soutěžích, projít první ligou k nejlepším umístěním, posbírat body na mistrovství ČR a dostat se tak na čelní místa v žebříčku jednotlivců v přívlači. Nebo mít takovou kliku a štěstí jako já. No nadarmo se přece neříká: „Kdo umí ten umí a ten kdo neumí, tak ten o tom píše."

Trenér má možná ještě nějaké výhrady, ale když mu přichází třikrát za sebou dopis od neznámého dobrodince s upozorněním, že by mohl vyhořet, se slzami v očích stanoví nominací. A tak jsem se stal reprezentantem.

„Bez peněz na mistrovství nelez!"

Tak nějak by mohla znít upravená verze známého pořekadla. Rybářský svaz zajišťuje v našem případě podstatnou část finančních prostředků a další se daří získat od firmy ROBINSON a jmenovitě od pana Vladimíra Říháka. Možná, že právě díky takovým nadšencům a příznivcům se ta naše disciplína - přívlač - rozvíjí a nezaniká. Za to mu ještě jednou děkuji.

Cestou - necestou, polem - nepolem, jedu za tebou malým - vlastně pěkným Mitsubischi Pajerem

Vyrážíme směr Portugalsko a ruce nad námi drží sám patron rybářů svatý Petr. Jsem trpělivý, ale když Vám do řízení celou cestu někdo kecá: „Např. po 200m odbočte doprava", tak bych ho nejraději praštil. Že na nás z nebes pěkně viděl jsme docenili nejvíce v pátečním provozu na dálničním, několikaproudovém dálničním obchvatu okolo Paříže. Někdo mluvil o satelitní navigaci, ale já vím své. Kdo jiný by nám mohl poradit tak nádherné zkratky ve Španělsku a Portugalsku, než náš svatý patron.

Již druhý den nepřetržité jízdy se večer dějí malé zázraky. Připadám si jak na teroristické základně. Prostředeky X21 a Semtex nejsou určeny k destrukci, ale k povzbuzení. Jejich účinky jsou opravdu pozoruhodné. Nad ránem zastavujeme zmoženi na odlehlé benzínové stanici ve Španělsku. Každý usíná krátkým spánkem na sedadle auta. Když procitám, srdce se mi zastavuje úlekem. Na sedadle řidiče sedí sova. Po bližším prohlédnutí zjisťuji, že se jedná o Toma, jehož oči se po použití zázračného Semtexu rozšířily do parametrů očí sovy. No zkrátka se z něho stal noční pták. Ještě štěstí, že se ráno trochu dospal.

Vítejte v Arcos de Valdevez

hlásí paní recepční při předávání klíčů od pokoje. Ještě štěstí, že jsem si koupil knihu „Portugalština - praktický jazykový průvodce". Raduji se ve slastných představách, jak budu krásně konverzovat s přátelskými Portugalci v jejich rodném jazyce.

„To koukáš, jaký jsem vybral pokoj!" chlubí se Jožka. „Je největší a nejklidnější!" Dávám mu za pravdu, ale to trvá jen půl hodiny, než se začne ozývat hlas zvonů z blízké kostelní věže. Tak se děje celý den v pravidelných v půlhodinových intervalech. „To nevadí stejně tu moc nebudeme," snažím se ho uklidnit při zabedňování oken okenicemi. Když brzo ráno nezvoní zvony, vynahrazuje Jožkovi chybějící zvonění alespoň hrčení malých nákladních vozidel převážejících na prázdné korbě volně ložené nářadí nebo prázdné bečky na víno.

Mistrovské zahájení na stadionu v Lisabonu

Kdo by si z naší výpravy po dvoudenní jízdě nechal uniknout takovou skvělou příležitost, projet se autobusem pouhých 5 hodin na zahájení a zpět? Po příjezdu na místo se nikomu nechce z klimatizovaného autobusu a jedno družstvo pokukuje po druhém, jakou zvolí taktiku v oblékání. První jdou do obleků Portugalci. Pak se naráz celý autobus mění na klub aktivních nudistů a pestrobarevnou přehlídku pánského prádélka. Dokonce i já odkládám své jegerovo spodní prádlo, které nosím pro štěstí již od loňské sezóny. Nejsem tak měkký, ale mám obavu, že kdybych si ho ponechal, tak by mě venkovní teplota „dopekla" opravdu na měkko. Na chvíli mě přišlo líto, že tu s námi nejsou v autobuse naše reprezentantky v plavané. „Hmm, jak by to mohlo být pěkné převlíkaní," sním s otevřenýma očima.

Ze snění mě vytrhuje hrozné portugalské nadávání: „Isso já ultrapassa tudo! Sacramento!". Podíval jsem se rychle do slovníčku, abych zjistil, že to znamená: „To už přestává všechno! Sakra!" Nešťastný Portugalec. Je mi ho tak líto, když vidím jak si zamačkává bouli na čele. „Ale co, jsme chlapi. Mě to také bolí.," dodávám v dobrém. Copak mohu za to, že jsi nešika a zakopneš o mou tělesnou část vyčnívající do uličky? „Můžu za to, že máme takové šikovné reprezentantky?", bráním se proudu portugalských slov. „Kdybys je viděl, tak bys taky kulhal! A basta, už se s tebou nebavím" - zakončuji hovor.

Pod střechou na seřadiště se chrání jedna rybářská výprava za druhou před žhavými paprsky portugalského slunce. V divokém rytmu krojovaného harmonikáře se na prknech tribuny otáčí portugalské páry a dole pod tribunou se vrtí reprezentantky černé pleti odkudsi z Afriky. Konečně. Nastává moje chvíle: „Nyní naučím celý rybářský svět, jak se u nás tancuje Mazurka!", mnu si nenápadně ruce. Vytrácím z řad našeho družstva a unikám pozornému pohledu trenérů. K tribuně docházím právě včas. Je přestávka a tak se nenápadně vmísím mezi tanečníky. Místo hudby však zaznívá rázná výzva harmonikáře k fotografování. Nejprve nerozumím co tím myslí, ale když se následně derou fotografování chtivé davy rybářů na podium poznávám, že jsem ztracen. Vytlačen fotografy padám z pódia. „Ještě že jsem před pádem udělal pár fotek, když už jsem Vás nenaučil Mazurku," komentuji nenadálou situaci při čištění zaprášených kalhot. Některé snímky budou asi moc tmavé, ale možná je to tím, že pod těmi sukněmi tanečnic bylo málo světla. „Holt si příště musím vzít čelovku."

Řazení a nástup

si moc nepamatuji. Asi krátká ztráta paměti. Poslední na co si vzpomínám bylo, že jsem oslovil na seřadišti jednu africkou rybářku. Je z Jihu. Naše Jižní Morava je také tím směrem a tak jí oslovuji pěkně po moravsky, aby tomu dobře rozuměla. „Tož děvčico, u nás je taká tradicia vyměňat si dresy před utkáním." A nic! „Tož to sa dost divím, jak se u vás v Africe dělí kačeny na polovic? Jožka je z Hodonína a tam si prej hospodyňa vytáhne tepláky až po krk. Co si ale vytáhneš ty, když máš enem takový lajtušek? Tož ty temu snad nerozumíš?!" Ona nerozuměla, ale jejich vlajkonosič ano. Probírám se, až když mi hlava kodrcá o práh velkého sálu a odletěné brejle se naštěstí nachází až u vchodu na záchod.

Velkolepá estráda

Nejprve nám hrají hymny. Jenže se jim to nějak zadrhlo a pošramotilo. Některé hrají dvakrát a některé nehrají vůbec. Radost naší výpravy nebere mezí a tak když nás natáčí kamerou, tak nás raději přeskakují. Naštěstí je to brzy přestává bavit a tak začíná rybářská estráda. To je paráda. Umělec typu Karla Gotta se svým doprovodem střídá všechny možné hudební žánry a jeho hudební doprovod tvořený blondýnkou, zrzečkou a černovláskou je prostě úžasný. Povzbuzován našimi vnikám před kameru portugalské televize jenom abych získal detailní záběry tohoto hudebního doprovodu. Když se má krásně hrbatá záda objevují na všech velkoplošných televizích a plátnech stadiónu, sklízím velký aplaus. Většina vzdálených rybářů se mylně domnívá, že se kameraman konečně zaměřil na přednosti zpěvaček. A on je to zatím můj hrb na zádech. To se však nelíbí portugalským organizátorům, kteří žárlí na můj úspěch.

Tentokrát se tak snadno nevzdávám. S pořadateli bojuji do posledního okamžiku. Ještě pod podiem mám v náručí kousky prkýnek vyrvaných z podia. „Tak co k tomu můžeš říci?" ptají se nedočkavě ostatní závodníci. „Tak už konečně řekni, jaké jsou to holky!" „Tak chlapi, nejsou přičmoudlé, nemají řidítka pod nosem ... tak bych tak nějak myslel, že jsou to holky někde od nás!", zakončuji svůj hlubokomyslný úsudek. „Za chvíli slyším, jak se halou nese jednotné sborové řvaní našich závodníků : „Haloooo hooolky, my jsme taaaaadyyyy..!"

Slavnostní večeře

„Tak to si musím nafotit. Tolik masa a různých pokrmů," chystám si fotoaparát a než jsem stačil zmáčknout spoušť, jsou všechny mísy prázdné. Nejhorší je, že každý rybář je hned otočený zády a dělá, že ten vyžraný stůl není od něj, a že se ho to vlastně ani netýká. „Tomu říkám rychlost," myslím si a nenápadně se přesouvám ke stolu se sladkým. Všichni si ho nechávají jako zákusek - nakonec. Jedna fotka a vzhůru do toho. Jak říkal Jan Žižka: „Na množství nehleď, nepřátel se nelekej." Tak jsem si tento večer nasadil bodovou cukrovou dietu a zbodnul jsem vše, k čemu jsem se dostal.

Výjimečně - jedna pytlácká historka z MS

Vzpomínám na slova našeho rybářského klasika Tejčka ve jeho knize "Rybářský sport" z roku 1934. Píše: „Nejméně sportovním způsobem jest chytání pstruhů udicí při dně červy a jinými živými nástrahami, jež provádí pravý sportovec jen v případech zcela výjimečných..." . Patrně tím myslel na naše MS v Portugalsku, kde se na našich přívlačových sektorech koná nejprve trénink a následně dva závody v lovu ryb na živé nástrahy. Rozdíl je pouze ve vybavení. Dlouhé teleskopické pruty, průhledné podvodní splávky a samozřejmě nezbytní hnojňáci. Závodníci mají vesty plné kapsiček s návazci. Nervozita vrcholí. Dávné pudy pytláků se ozývají v každém závodníkovi. No uznejte sami: „Chytat pstruhy na žížaly na MS," to je tedy síla. Někteří jsou tak rozrušení, že zapomínají na větve nad hlavou a při záseku přeráží pruty. Alespoň teď mám zásobu trsátek na kytaru.

Trénik a podlá hra zpravodajských služeb

S blížícím se termínem tréninku dochází k prudkému rozvoji všemožných taktik pro zmatení jiných družstev. Mlžení, balamucení a to vše jen s jediným cílem: totálně všechny zblbnout tak, aby ani nechytali. Ovšem nepočítáme s mazaností Portugalců, neboť jsou to právě oni, kteří po vydařených závodech na živou nástrahu oznamují zahájení tréninku úplně jinak a jindy, než je domluvené. Kampak ale na mě. Já, který spávám zásadně v gumákách a přikývám se síťkou z podběráku, mám po ohlášení, že trénink začíná za pět minut, pořád dost času. Tak se slovy: „Přece se kvůli tomu nepos..." trávím posledních pět minut na keramickém trůnu v útulné hotelové místnůstce.

Na tréninkovém úseku je již rušno. Všechny státy zde již mají své špióny. Mezi nimi vyniká polský vyzvědač s obrovským fotografickým teleobjektivem. Ale i my máme geniální vyzvědače. Jožka nenápadně přichází k ruským závodníkům a se slovy „Nepatěrjáli vy růčnyj orloj?" a ukazuje Rusům masivní kované náramkové hodinky. Ruští závodníci jsou okouzlení. Takové dvoukilové „samochodky" ještě neviděli. Okamžitě obvolávají své závodníky, aby zjistili, zda někdo něco podobného neztratil. Jožka toho využívá a obkresluje na papír ruskou třpytku vyráběnou v tajném zbrojním závodě na výrobu tanků. Nakonec ruští závodníci, kteří neprohlédli naši lest, kupují od Jožky hodinky za 1 rubl a 50 kopějek. „Jsem boháč!" Jožka mě dal těch 50 kopějek jako "držhubné", abych nevyzradil, že se jedná o falsifikát geniálních hodonínských horníků zhotovený o polední přestávce z razicího stroje. Jinak se při tréninku nestalo celkem nic pozoruhodného. Zjistil jsem, že je málo ryb a že berou celkem na cokoliv rozumného, což se vědělo i před tréninkem, ale je to informace hodná ceny zlata a proto doufám, že bude na těchto stránkách zapsaná neviditelným písmem, který se zvýrazní na vašem monitoru pouze při polití černou tuží.

Jeden sektor - jedno závodní pole aneb málem bitva světových mocností

Sektor do kterého nastupuji je celkem mělký, všude je vidět díky čisté vodě až na dno. Je ohraničený sítěmi, aby nasazené ryby nikam neunikly. Uprostřed závodního pole, s polarizačními brýlemi na očích, sleduji několik projíždějících pstruhů. Na břehu jsou vytyčena jednotlivá závodní pole. A právě v tomto okamžiku se na vedlejším závodním poli nějakým nedopatřením setkává společně Rus a Ital. "Jejda, tady to vypadá, že tu budou hodně napínavé závody!" Itala je mi líto. Nejen že to popletl, ale proti velkému Rusovi a jeho uřvanému trenérovi nemá naději. Navíc již nemá žádné volné místo a tak ho povzbuzuji. „Italia O.K.!" Díky tomu to nevzdává a znovu se pouští do hádání s Rusem. Hádku ještě rozšiřuje portugalský rozhodčí a radit jim začíná i Jožka. Kdyby nebyl oznámen začátek závodů, myslel bych si, že by to vše ukončila mezinárodní bitka.

Nástrahy létají vzduchem a již se ozývá první mezinárodní klení kvůli uniklým rybám. Dále také čvachtání podběráků a radostné výkřiky nad ulovenými rybami. Tak dokonce i já vytahuji pstruha potočního - granulovitého. Rozhodčí ho neměří, ale vyměňuje mi ho za lísteček a ten, jak známo, se počítá. Bod je za každý lístek - za každého uloveného pstruha. Po chvíli měním místo a utíkám k síti. Tady vidím stojící ryby, které ještě reagují na protahovanou nástrahu. Díky tomu ještě přidávám dva „obrovité potočáky" velikosti 25-28 cm.

Nejlepší závodníci v mém sektoru mají čtyři ryby a tak jsem se svými třemi kousky někde v horní hranici závodního pole.

Další kolo závodů

Je to úžasné. Tolik se těším. Myslím, že se již musí zahojit ty rozpíchané tlamičky pstruhů po dvoudenních závodech na živé nástrahy, po přívlači v tréninku a v pátečním závodě. Do takto odpočatých ryb nastupuji s největším odhodláním. „Mildo, kluci ti vzkazují, že máš chytnou nějakého pstruha k večeři pro syny Tomáška a Filípka," cituje Jožka vzkaz z vysílačky. "To by tak hrálo, abych je nechal hladovět", myslím si při zuřivém pročesávání vodní hladiny na všechno možné a nemožné. Nejprve zkouším rotační třpytky, potom woblery a nakonec gumové rybičky - smáčky, mé oblíbené, tajné rybářské nástrahy. Dynamitovou patronu a ruční granát mi kapitán rozmluvil. Vůbec nechápu kvůli čemu, když jsou tak účinné a navíc nejsou v zapovězených nástrahách. Tak mě to rozhodilo. V důsledku toho jsem přehodil malým twistrem řeku až na druhou stranu, kde několikrát za sebou vyskakuje pstruh. Jeho záběr je téměř neznatelný.Vidím jen krátký záblesk taženého rybího těla. „Je tam," volá Jožka, když vidí, jak zakouslého pstruha "vezu jen na ocásku". Pozdě si vyčítám, že jsem měl asi ještě chvíli počkat.

Předkládám rybě jednu barvu twisteru za druhou a končím u poslední smuteční barvy - černé. Na světlé mělčině vidím záblesk útočící ryby. Necítím žádné ťuknutí do nástrahy a tak zasekávám spíše podle citu. „Máš ho tam! Máš ho tam! Opatrně, nervi ho!" volá za mnou Jožka. Ryba je už pod vysokým břehem. Jak ji tak vidím, v čisté vodě, zdá se mi, že se směje a že jí vůbec nevadí ta wolframová hlavička v koutku tlamy. „No počkej, ty skončíš v podběráku," slibuji rozchechtané rybě. Kruh podběráku se blíží pod rybu. Teď ho zvedám nahoru. Také pstruh vyskakuje pstruh vzhůru. Ve výskoku mu vypadává nástraha s rozesmáté tlamy a on uniká zpět do rodného živlu.

Ta jedna jediná ryba, co mi utekla, by z nás udělala zlaté vítěze šampionátu a mě by posunula v jednotlivcích do první pětice neúspěšnějších závodníků.

Pochopil jsem, že Svatý Petr patron všech rybářů mě má rád, ba co dím, možná úplně nejraději a dopřál mi zážitek, na který budu dlouho vzpomínat. Taky doufám, že onen usměvavý pstruh bude ještě dlouho vyprávět svému plůdku a pstružím dorostencům, jak si „vychutnal" jednoho rybáře z České republiky. Ono je to totiž stejné i v životě. Kolikrát nás potkají takové situace, že se pořád usmívat nemůžeme. Jenže časem přicházíme na to, že mohou být ještě horší věci a tak ten úsměv na tváři je přece jen důležitý.

Úsměv prozradí, že srdce je doma a na tom správném místě....

P.S.: Tento článek je napsaný s velkou nadsázkou a s jediným cílem: pobavit rybáře a dodat jim odvahu a jistý nadhled nad situací. Jen ten, kdo podobnými závody prošel, vám může potvrdit, kolik odříkání, starostí, trápení a nervů takový závod obnáší. Některé potíže musí člověk překonat sám a k některým potřebuje dobré přátele, kteří mu pomohou vytvořit patřičné zázemí. Těm všem, kdo se na něm podíleli, ještě jednou děkuji.