Chytej.cz

Letopisy přívlače II.: Princ z hlubin necteno

27.10.2006 | Přívlač | Okoun říční | 13.939 čtenářů | hodnocení: vynikající | komentáře: 18

Letopisy přívlače II.: Princ z hlubinMilostivého roku 1986 - přesně třetího červencového dne, kdy se ve stověžaté Praze uskutečnila 2. schůze České národní rady, jež delegátům strany představila novou vládu ČSR v čele se soudruhem Ladislavem Adamcem – začal na jedné z přehrad, kdesi daleko od zasedajících soudruhů, nebývale silný tah candátů...

Ten tah byl tak silný, že už nikdy potom jsem ho nezažil. A tou přehradou byla Jesenice, slovutná nádrž na východním okraji Chebu.

Tenkrát, v časech oněch, mně akorát začínaly prázdniny. S fotbalovým družstvem starších žáků RH Cheb jsme se jen před pár dny vrátili z republikového mistrovství České republiky v Lanžhotu, kde jsme jako západočeští přeborníci vzorně reprezentovali náš kraj. Poté, co nám Sparta i Teplice nadělily šest kousků a Baník Ostrava nás pak dorazil osmi banány, jsme obsadili poslední, tedy 8. místo, a nic nám nepomohlo ani to, že jsme v záloze tehdy měli Pavla Nedvěda. Při historicky první účasti chebské Rudé hvězdy na republikovém finále jsme zkrátka dostali pořádně napráskáno, což po návratu do Chebu vyžadovalo psychickou léčbu.

Nevím, jak u ostatních spoluhráčů, ale v mém případě byl na programu tradiční prázdninový pobyt s prutem v ruce na Jesenici. Táta byl tehdy vášnivý rybář, a tak každé ráno před rozbřeskem usedal do pramice a za zvuku skřípajících vesel odrážel na vodu, aby se pokusil o nějakého toho candáta nebo štiku.

Jmenovaného července to při ranním rozbřesku nebylo špatné. Rybáři, shromáždění na několika lodičkách podél koryta, si pár šedesátkových candátů denně vytáhli, ať již ke dnu zapustili plotičku či okounka. Záhy se ale ukázalo, že ono časné ranní chytání bylo jen zbytečným plýtváním času.

Otec totiž 3. července zaspal, a tak jsme na vodu vyjeli až kolem 9. hodiny dopolední. Táta si od toho nic nesliboval, chtěl být pouze na vodě. Snad pro nějaký vnitřní klid...

Na místě nahodil ke dnu čilé červenopeřice, mně svěřil nějakou vyšeptalou mrtvou plotici bez oka, a čekali jsme. Slunce mezitím rychle vyšplhalo nahoru a začalo pořádně pálit. Svlékli jsme nejprve vaťáky, pak svetry, pak trika... až jsme seděli v pramici jen do půl těla. Všechny ostatní lodě už odjely, čemuž se nikdo nemohl divit - vždyť bylo jasno a příšerné vedro. Táta pustil tranzistorák, který musel mít pořád u sebe, a z něj se právě ozýval refrén písně „Chtěl jsem mít" od skupiny Turbo.

Bylo lehce po 10. hodině, když se rozjel otcův vlasec. Táta si jako vždy dával se zásekem načas, pak se ale přece jenom ujal svého robustního Lipna, opřel se do záseku a kličkou uvedl Roena do bojové pohotovosti. Stál na dřevěné podlážce pramice zapřený jako Highlander, držel ten dvoukilový vercajk a hleděl drsně vpřed jako Clint Eastwood. A pak - vidím to, jako by to bylo včera - vytáhl candáta 77 cm, čímž odstartoval úžasné tři týdny lovu těchto ryb. Po celou tu dobu jsme na ně vyjížděli v devět hodin dopoledne, hezky za sluníčka, v jedenáct už jsme byli zpět - se čtyřmi candáty, jejichž velikost nikdy nespadla pod 60 cm. Celá stanová osada byla v čase té neskonalé hojnosti živa z candátů, které jsme s tátou vozili.


Zhruba po třech týdnech - konkrétně 23. července, kdy se britský princ Andrew oženil se Sarah Fergusonovou -, však náhoda napomohla tomu, že jsem přestal s otcem jezdit na candáty, jež by v oněch pompézních dnech musel ulovit snad i bezruký.

Odpoledne, cestou na milované lesní jahody, které rostly divoce podél trati, mne v trávě nedaleko břehu zaujalo výrazné zablýskání. To se na mě usmívala podivná třpytka, zjevně ztracená. Už dříve jsem podobnou věc párkrát kdesi zahlédl, ale nikdy se o ni nezajímal. Byla totiž divná! Rotační list upevněný na ose drátu, plynule spojené s další osou drátu, zatíženou olovem.

Ta třpytka (cyankálka, jak mi posléze vysvětlil můj otec) se mi vůbec nelíbila. Již onehdy jsem měl rád tvary jemné a klasické, a ne nějakou kybernetickou abstrakci, která nemá ani začátek, ani konec. Přesto (nebo právě proto?) jsem s ní podvečer vyrazil - hnaný představou mimořádného zážitku - na štiku. A táta, snad aby se mne pro ten večer zbavil, mě povzbuzoval, že ji určitě chytím a že určitě nezůstane jen u jedné.

Bez znalosti vybraného místa jsem začal mrskat vodu, jako by mi za zády zněl pozoun posledního soudu, a čekal na svou šanci. Asi po 20 minutách se u břehu konečně objevila ryba. A byla to bomba! Cyankálku doprovázel neskutečně obrovský okoun! Pecen vyzrálého chleba s temnými pruhy; okatý démon s tlamou velkou jako hladový rys... Byl to Šimon i Matouš v jednom, byl to...

...skutečný princ hlubin. Okoun, jenž musel mít půl metru!


Ztuhnul jsem. Úplně ochrnul. Takového okouna, který by v boxerském ringu přejel i kilového kapra, jsem do té chvíle neviděl (a že jsem už tenkrát díky otci pár okounů kolem 40 cm nejen viděl, ale i držel v ruce).


Přišlo mi nepochopitelné, že se přijel ke břehu podívat za tou „dvounohou" třpytkou. Za něčím tak ošklivým a pro vodní prostředí tolik nepřirozeným. Jak absurdní. Nicméně jak skutečné! A proto hned, jakmile odeznělo ochrnutí z úžasu, jsem pokračoval ve vláčení cyankálky.

Stačily pouhé dva hody, z nichž jeden byl nepovedený, a já dostal nahlédnout do jednoho z nejkrásnějších pokojů Jesenice. Znovu se totiž u břehu objevil onen Ivan Carevič, tentokrát však doprovázen stejně velkým bratrem (!), a výrazně menším, odhadem kilovým okounem.


Bůh ví, jak jsem tehdy pár vteřinek civěl na fenomenální okouny, kteří se na stará kolena připluli mrknout na jedno hloupé lidské mládě, jež se tak pošetile pokouší získat jejich skalpy.

Bůh ví, jak se mi chtělo brečet při představě, že je nechytím (a také jsem je nechytil).

Bůh ví, jak úpěnlivě jsem ho prosil, aby mi dal pocítit alespoň jednoho z nich na prutu.

Bůh ví...

Ano... že jsem je spatřil ještě jednou!

Tři dny po tomto setkání jsem na ono místo pozval svého staršího bratrance, který po prázdninách rukoval do lidově demokratické armády. Zatímco já mrskal vodu nalezenou cynkálkou, on se bavil šoulačkou, když na háček nastražoval okouní potěr. První okoun, který mu zabral, měřil 42 cm. Po pár hodech chytil okouna 52 (!) a vzápětí okouna 53 cm! Hned potom jsem nalezenou cyankálku utrhl (byla v tom špetka symboliky a drobet osudovosti).

Až o pár let později jsem pochopil, že ta ošklivá třpytka, jíž jsem jen náhodou nalezl, byla klíčem ke dveřím nejfantastičtějšího pokoje Jesenice. A dost možná právě proto mám od té doby vždy nějakou tu cyankálku v krabičce. Člověk nikdy neví...

 

Text a foto 1-3: Václav Fikar

Foto 4: Marek Hobl

Jak se Vám tento článek líbil?

  • bezvýznamný
  • nic nepřinášející
  • dobrý
  • velmi dobrý
  • vynikající

20 hodnocení, v průměru 4.6 hvězdiček

Kam dál?

Komentáře prostřednictvím CHYTEJ.cz

I vy můžete přidat svůj názor!

Přidání příspěvku
Přihlášení

Momentálně nejste přihlášeni. Pokud jste zaregistrováni do Klubu Chytej.cz, vyplňte prosím své přihlašovací jméno (přezdívku) a heslo (do levé části formuláře). Pokud ještě registrováni nejste, můžete se zaregistrovat zde.
Pakliže chcete přispět anonymně, vyplňte do pravé části formuláře svou emailovou adresu a zvolte libovolnou přezdívku, pod kterou chcete vystupovat (nesmí však již být rezervována jiným registrovaným uživatelem).

Jsem registrovánPřispívám anonymně
Váš komentář

Fotografie
K příspěvku můžete přiložit až 4 obrázky (akceptujeme formát JPEG, GIF a PNG). Obrázky automaticky zmenšujeme ještě před odesláním na server, takže neplatí již žádné velikostní omezení. Musíte však mít ve svém prohlížeči povolen Adobe Flash Player 10+. Popisky fotografií vložíte editací již vloženého příspěvku.

Foto vložíte kliknutím na následující ikonku. Pokud máte s nahráváním fotografií problém, můžete použít klasický způsob.

odeslat

Diskuze k článku

Středa 1. listopadu 2006 ve 14:57® Halibut

Nejsem vysokoškolský profesor češtiny, abych se jako rarach a alanG pouštěl do analýzy slohu jednoho z našich nejlepších autorů, kterým Václav už dlouho je. Asi jsem moc blbý, ale podle mýho je článek buď dobrý nebo není dobrý. Tento je výborný.

Úterý 31. října 2006 v 19:08® rarach

Milý Václave, tady jsi si naběhl na vidle, nepsal nic negativistického, pouze jsem upozornil na věci, které v článku drhnou. Tím spíš , když se odvoláváš na vzpomínky kluka, dokud jsem byl kluk vůbec jsem neřešil nějaký sjezdy , vlády Adamce či jiného pitomce, ale tak jako Tebe mne zajímala mičuda, puk, Abíčko, plakáty z časáků jako byl Stadion a pár těžce vybojovanejch plakátů z Bravíčka. A je pravda, že ani dnes to neřeším, jestli jsem při vyslovení Topolánkovi vlády byl na rybách nebo ne, opravdu nevím, přestože je to moment v našich dějinách opravdu přelomovej.

Úterý 31. října 2006 v 11:27® AlanG

Roztomile! Poznamka. Vaclav pise nejlip v primocarych momentech, kdy se nezaobira pitomostma. Kdyz zatouzi po originalite, zacina to skripat a couhat z textu jak z Eastwoodovy matrace, nemluve ukrutnostech typu milostivy rok, pompezni dny, zapreny Highlander a vyzraly pecen.

Úterý 31. října 2006 v 8:49® bartas

parádní článek, dávám absolutní 1!

Úterý 31. října 2006 v 6:13® Vaclav

Všem: Lidičky, děkuji moc za kladnou odezvu, opravdu ano. Rarach: Milý tradiční negativisto Rarachu, literatura je už holt taková. Souhlasím s tebou, že o svatbě prince v Anglii bychom se tehdy asi nedozvěděli, ale o to tady přece vůbec nejde. Linie příběhu založeného na vzpomínkách kluka je někde úplně jinde a zařazení oněch dvou historických momentů v první polovině (vlastně tří i s fotbalem, který se však týká přímo mě), zde má čtenářům (protože jsem to napsal v současnosti, tak logicky současným čtenářům) jen lehce „nastřelit“ ony časy v celé jejich kráse. Koneckonců, jsou to Letopisy…

Pondělí 30. října 2006 v 18:25® rarach

Venco, pěknej článek, ale tentokrát si rejpnu, těch významných historických událostí je tam až moc, o svatbě někoho ze staré dobré Anglie, by jsme se asi stejně asi nedozvěděli, jedině snad koukat na ARD či ZDF, ale v té době nás asi oba dva víc zajímalo Sportschau nebo jak se to jmenovalo a za tím běžel pohodový seriál Lindenstrasse. Bůh ví… bůh tenkrát věděl kulový, všechno věděla strana a vláda. Naše armáda nebyla lidově demokkratická ani po převratu, ale stejně na ní každej kdo byl, vzpomíná rád. Ten o tý štice si mi líbil víc! Howg.

Pondělí 30. října 2006 v 17:33® Vlackar
Vlackar

Klišé…zase skvělé.

Pondělí 30. října 2006 v 11:22® dam
dam

Václave, je to parádní.

Sobota 28. října 2006 ve 13:34® KubasLi

Perfektní článek. Perfektně napsané a moc dobře zpracované. Díky za něj.

Pátek 27. října 2006 v 15:05® Shrek
Shrek

Vašku,no comment,bomba,nemám co bych vytknul.Zítra na Jesenici razim,tak doufám,že se taky nějakej pruhovanej pecen chleba podaří. :-D Dávám 1.

Pátek 27. října 2006 ve 13:24® Halibut

super, fakt jízda bez dechu :-)

Pátek 27. října 2006 ve 12:55® toulovec
toulovec

Tak u tohohle jsem pomalu ani nedejchal, fakt poutavě a čtivě napsané!

Pátek 27. října 2006 ve 12:44® hajan

Super čtení.1*

Pátek 27. října 2006 v 10:59® Tomash
Tomash

Perfektní, díky

Pátek 27. října 2006 v 9:39® skwor
skwor

Krásný článek.

Pátek 27. října 2006 v 8:51® fikus
fikus

přečetl jsem článek jedním dechem, to snad mluví za vše. Smekám klobouk.

Neděle 5. listopadu 2006 v 17:09® Davish
Davish

Je to super článek, četl sem to jak už tu bylo řečeno jedním dechem, jen podotknu, že jsem jednu část četl v knížce krokodýl dandý: obludná štika z jesenice, kterou ste mi už ani nevím v jakém roce věnoval na veletrhu v brně

Neděle 5. listopadu 2006 v 8:46® rarach

Halibut: Neřeším sloh, povídka se mi taky líbí, mám ale také nějakou výhradu, i když vím, že na Chytej to není zvykem.