Ten tah byl tak silný, že už nikdy potom jsem ho nezažil. A tou přehradou byla Jesenice, slovutná nádrž na východním okraji Chebu.

Tenkrát, v časech oněch, mně akorát začínaly prázdniny. S fotbalovým družstvem starších žáků RH Cheb jsme se jen před pár dny vrátili z republikového mistrovství České republiky v Lanžhotu, kde jsme jako západočeští přeborníci vzorně reprezentovali náš kraj. Poté, co nám Sparta i Teplice nadělily šest kousků a Baník Ostrava nás pak dorazil osmi banány, jsme obsadili poslední, tedy 8. místo, a nic nám nepomohlo ani to, že jsme v záloze tehdy měli Pavla Nedvěda. Při historicky první účasti chebské Rudé hvězdy na republikovém finále jsme zkrátka dostali pořádně napráskáno, což po návratu do Chebu vyžadovalo psychickou léčbu.

Nevím, jak u ostatních spoluhráčů, ale v mém případě byl na programu tradiční prázdninový pobyt s prutem v ruce na Jesenici. Táta byl tehdy vášnivý rybář, a tak každé ráno před rozbřeskem usedal do pramice a za zvuku skřípajících vesel odrážel na vodu, aby se pokusil o nějakého toho candáta nebo štiku.

Jmenovaného července to při ranním rozbřesku nebylo špatné. Rybáři, shromáždění na několika lodičkách podél koryta, si pár šedesátkových candátů denně vytáhli, ať již ke dnu zapustili plotičku či okounka. Záhy se ale ukázalo, že ono časné ranní chytání bylo jen zbytečným plýtváním času.

Otec totiž 3. července zaspal, a tak jsme na vodu vyjeli až kolem 9. hodiny dopolední. Táta si od toho nic nesliboval, chtěl být pouze na vodě. Snad pro nějaký vnitřní klid...

Na místě nahodil ke dnu čilé červenopeřice, mně svěřil nějakou vyšeptalou mrtvou plotici bez oka, a čekali jsme. Slunce mezitím rychle vyšplhalo nahoru a začalo pořádně pálit. Svlékli jsme nejprve vaťáky, pak svetry, pak trika... až jsme seděli v pramici jen do půl těla. Všechny ostatní lodě už odjely, čemuž se nikdo nemohl divit - vždyť bylo jasno a příšerné vedro. Táta pustil tranzistorák, který musel mít pořád u sebe, a z něj se právě ozýval refrén písně „Chtěl jsem mít" od skupiny Turbo.

Bylo lehce po 10. hodině, když se rozjel otcův vlasec. Táta si jako vždy dával se zásekem načas, pak se ale přece jenom ujal svého robustního Lipna, opřel se do záseku a kličkou uvedl Roena do bojové pohotovosti. Stál na dřevěné podlážce pramice zapřený jako Highlander, držel ten dvoukilový vercajk a hleděl drsně vpřed jako Clint Eastwood. A pak - vidím to, jako by to bylo včera - vytáhl candáta 77 cm, čímž odstartoval úžasné tři týdny lovu těchto ryb. Po celou tu dobu jsme na ně vyjížděli v devět hodin dopoledne, hezky za sluníčka, v jedenáct už jsme byli zpět - se čtyřmi candáty, jejichž velikost nikdy nespadla pod 60 cm. Celá stanová osada byla v čase té neskonalé hojnosti živa z candátů, které jsme s tátou vozili.


Zhruba po třech týdnech - konkrétně 23. července, kdy se britský princ Andrew oženil se Sarah Fergusonovou -, však náhoda napomohla tomu, že jsem přestal s otcem jezdit na candáty, jež by v oněch pompézních dnech musel ulovit snad i bezruký.

Odpoledne, cestou na milované lesní jahody, které rostly divoce podél trati, mne v trávě nedaleko břehu zaujalo výrazné zablýskání. To se na mě usmívala podivná třpytka, zjevně ztracená. Už dříve jsem podobnou věc párkrát kdesi zahlédl, ale nikdy se o ni nezajímal. Byla totiž divná! Rotační list upevněný na ose drátu, plynule spojené s další osou drátu, zatíženou olovem.

Ta třpytka (cyankálka, jak mi posléze vysvětlil můj otec) se mi vůbec nelíbila. Již onehdy jsem měl rád tvary jemné a klasické, a ne nějakou kybernetickou abstrakci, která nemá ani začátek, ani konec. Přesto (nebo právě proto?) jsem s ní podvečer vyrazil - hnaný představou mimořádného zážitku - na štiku. A táta, snad aby se mne pro ten večer zbavil, mě povzbuzoval, že ji určitě chytím a že určitě nezůstane jen u jedné.

Bez znalosti vybraného místa jsem začal mrskat vodu, jako by mi za zády zněl pozoun posledního soudu, a čekal na svou šanci. Asi po 20 minutách se u břehu konečně objevila ryba. A byla to bomba! Cyankálku doprovázel neskutečně obrovský okoun! Pecen vyzrálého chleba s temnými pruhy; okatý démon s tlamou velkou jako hladový rys... Byl to Šimon i Matouš v jednom, byl to...

...skutečný princ hlubin. Okoun, jenž musel mít půl metru!


Ztuhnul jsem. Úplně ochrnul. Takového okouna, který by v boxerském ringu přejel i kilového kapra, jsem do té chvíle neviděl (a že jsem už tenkrát díky otci pár okounů kolem 40 cm nejen viděl, ale i držel v ruce).


Přišlo mi nepochopitelné, že se přijel ke břehu podívat za tou „dvounohou" třpytkou. Za něčím tak ošklivým a pro vodní prostředí tolik nepřirozeným. Jak absurdní. Nicméně jak skutečné! A proto hned, jakmile odeznělo ochrnutí z úžasu, jsem pokračoval ve vláčení cyankálky.

Stačily pouhé dva hody, z nichž jeden byl nepovedený, a já dostal nahlédnout do jednoho z nejkrásnějších pokojů Jesenice. Znovu se totiž u břehu objevil onen Ivan Carevič, tentokrát však doprovázen stejně velkým bratrem (!), a výrazně menším, odhadem kilovým okounem.


Bůh ví, jak jsem tehdy pár vteřinek civěl na fenomenální okouny, kteří se na stará kolena připluli mrknout na jedno hloupé lidské mládě, jež se tak pošetile pokouší získat jejich skalpy.

Bůh ví, jak se mi chtělo brečet při představě, že je nechytím (a také jsem je nechytil).

Bůh ví, jak úpěnlivě jsem ho prosil, aby mi dal pocítit alespoň jednoho z nich na prutu.

Bůh ví...

Ano... že jsem je spatřil ještě jednou!

Tři dny po tomto setkání jsem na ono místo pozval svého staršího bratrance, který po prázdninách rukoval do lidově demokratické armády. Zatímco já mrskal vodu nalezenou cynkálkou, on se bavil šoulačkou, když na háček nastražoval okouní potěr. První okoun, který mu zabral, měřil 42 cm. Po pár hodech chytil okouna 52 (!) a vzápětí okouna 53 cm! Hned potom jsem nalezenou cyankálku utrhl (byla v tom špetka symboliky a drobet osudovosti).

Až o pár let později jsem pochopil, že ta ošklivá třpytka, jíž jsem jen náhodou nalezl, byla klíčem ke dveřím nejfantastičtějšího pokoje Jesenice. A dost možná právě proto mám od té doby vždy nějakou tu cyankálku v krabičce. Člověk nikdy neví...

 

Text a foto 1-3: Václav Fikar

Foto 4: Marek Hobl