Je to často opravdu tak, ale můžu říct, že mě slepá víra v tuto až dogmaticky prosazovanou pravdu připravila na začátku mé kariéry o nemálo pěkných úlovků. Štiky si s pravidly vůbec nelámou hlavu a vykládají si je po svém. Vezměte si už tu klasickou větu ze starých publikací Šimka nebo Říhy: Po ulovení štiky její místo brzy zaujme jiná.


Malý drak

A kde by se tam vzala ta jiná, kdyby předpisově dřepěla na svém vlastním původním stanovišti a nikam se z něj nehnula? Jestliže dobré štičí stanoviště je po uvolnění znovu rychle obsazeno, znamená to, že štiky jsou v pohybu, jejich stanoviště jsou dočasná, ryby se přemisťují (jak ale potvrdily vědecké výzkumy, většinou nijak daleko) a jen ty, které nemají důvod se stěhovat, jsou svému teritoriu dlouhodobě věrné. Důvodů pro přesuny je mnoho - počínaje třením, přes teplotní cirkulaci vody v nádržích, tahy rybích hejn, povodně na řece, kyslíkový deficit v letním období, nedostatek potravy na původním stanovišti... A při všech těchto přesunech se štiky setkávají. Hejno potěru na údolní nádrži může sledovat hned několik zubatých krasavic, které sice udržují odstup několika metrů, ale v nadbytku potravy se bohorovně přehlížejí. Pod jezy zkraje sezóny může za horkého počasí také nastat mírná tlačenice, zvláště není-li přítomen výrazně dominantní kus. Případně se vyskytnuvší metrové štičisko není pro ostatní kolegyně dobrým sousedem a v takovém případě to může pod půlkou jezu vypadat jako po vymření a na druhé straně si menší exempláře doslova lezou po zádech.

 


Listopadová atmosféra

Na studenějších revírech jsou místem největší koncentrace štik mělké vyhřáté zátoky, na otevřených vodách postačí padlý strom nebo pruh rákosí a za povodně na řece se štiky dovedou naskládat do příhodných úplavů v extrémním případě i po desítkách. S příchodem zimy zase následují bílou rybu na její zimoviště a i tady se dokáže stěsnat pozoruhodné množství dravců do překvapivě malého prostoru. Někdy, například po povodních, je už i otázkou etiky, zda se ještě jedná o sportovní chytání. Bohužel tuto otázku většinou vyřeší jedinci, pro něž je etika prázdné slovo anebo je práh jejich etického cítění prostě nižší. Musím říct, že jsem se nesetkal s případem, kdy by někdo dobrovolně nechal na pokoji místo, na němž došlo z jakéhokoli důvodu k nahromadění většího počtu mírových štik. Já tak v minulosti učinil dvakrát z hlouposti (prostě jsem nevěřil, že by jich tam bylo tolik) a jednou opravdu v návalu etického cítění. Na výsledku, kterým byla ve všech případech likvidace všeho zubatého nad 50 cm v daných lokalitách, se to nijak neprojevilo.

Závěr je jednoznačný. Po ulovení štiky se nemusíte nutně přesouvat někam jinam, dobré místo může hostit i několik exemplářů a s trochou zkušenosti se dá tato skutečnost i předpovídat.

Štika ale rozhodně není hejnová ryba. Pokud se jednotlivé kusy dostanou do vizuálního kontaktu, většinou se navzájem ignorují. Zvlášť to platí pro ryby podobných rozměrů. Menší štika se ale musí mít před výrazně většími kolegyněmi na pozoru. Když jsem nedávno prolovoval na dně menší tůně jámu, kde zimovala většina místních šupinatců a dostal tři záběry menších štik po jejím obvodu, zatímco prostředek byl podivně mrtvý, bylo mi rychle jasné, kdopak bydlí tam uprostřed. Později jsem viděl královnu tůně (nevím zda měla na ten titul při nějakých 70 cm nárok) dokonce zalovit. Chytit se mi ji ale nepodařilo.

Abych nějak zatraktivnil celé tohle povídání, popíšu jeden svůj zážitek. Byl listopad a já měl za sebou skoro celou rybářskou sezónu. Nebylo mnoho důvodů k nespokojenosti, ale pořád mi chyběl pořádný dravec. Jako by snad ani nebyli. Ani jsem už se záběrem velké štiky nepočítal, začal jsem k vodě brát lehoučký jigový prut a byl rád i za ty malé. Ale s jistou nadějí jsem pořád prolézal nepřístupné úseky, kde by spoustu lidí ani chytat nenapadlo. A tak jsem se onoho dne ocitl na místě, kde byl rybářský tlak skutečně zanedbatelný a prochytával okolí strmě se svažujících břehů s trsy travin na břehu malé říčky. Vyneslo mi to dva slušné okouny a rippera přetrženého po předčasném záseku nějaké menší štiky. Pak mou pozornost upoutalo zalovení dravce. Kousek od břehu se rozprchla spousta malých rybiček a mezi nimi se začeřila voda způsobem, který mi povytáhl oči z důlků o několik milimetrů. Žádné vystříknutí, šplouchání nebo podobné věci. Jenom tiché pomalé zčeření vzniklé pohybem velkého těla někde v hloubce.


A už to lítá!

Nechal jsem všeho a v momentě se přesunul na místo, odkud se dalo nenápadně nahlédnout do hnědavé hlubiny. Samozřejmě jsem neviděl nic, co by stálo za řeč, ale jemné ťupání po hladině a pár mihnutí svědčilo o tom, že zrovna tady se z nějakého důvodu nahromadilo hejno potěru, o které se kromě mě zajímá i někdo jiný. Svědčil o tom i náhlý nepokoj mezi rybkami pár metrů směrem po proudu. Houpnul jsem ripperem, aby měkce dopadl kousek za inkriminované místo, nechal ho propadnout ke dnu a uvedl do pohybu. Neutáhl jsem ho ani metr a měkoučkou špicí prutu mi zacloumal záběr.Reflexivně jsem zasekl a vodou projelo tělo štiky evidentně přes šedesát centimetrů, prorazilo hladinu a v divokém obratu se vrhlo ke dnu. Setrvačností vytáhlo z navijáku pár metrů osmnáctky, znovu obrátilo, opsalo kruh a zamířilo zpátky k hladině.


Takových štik se dá z jednoho místa ulovit i několik

Snažil jsem se zabránit hrozící akrobatické vložce a plynulým tahem přinutit rybu ke klidnějšímu boji pod hladinou, ale náhle se můj prut narovnal. Křehoučké spojení mezi mou rukou a dvoukilovým zelenozlatým válcem plným energie bylo pryč. Ripper skončil v trávě za mými zády. S několika kletbami na rtech jsem se posadil, prohlížel vzniklé škody a přemýšlel, co dál. Potrhanou gumu jsem schoval do krabičky, abych mohl doma zatavit šrámy, díky nimž stěží držela na hlavičce a kevlarový návazec jsem pro jistotu přivázal k vlasci čerstvým uzlem. Než jsem to všechno dodělal, překvapilo mě nové zalovení. Snad, proboha, neloví dál? Ale ne, napadlo mě, ono jich tu kvůli tomu potěru bude víc...

Nasadil jsem novou nástrahu, asi deseticentimetrové Banjo a dal se do prochytávání úseku, v němž se přítomnost potěru projevovala. Asi patnáctiminutové snažení nepřineslo úspěch. Změna barvy. Nic. A náhle další zalovení. Takže kde je chyba? Potěr je malý, pomůžu si, když nasadím menší nástrahu? Vyzkoušet se má všechno a do vody letí poloprůsvitný pěticentimetrový ripper. Několik hodů a náhle z hlubin pode mnou vystoupá velký světlý stín, na rozhraní viditelnosti se doslova zlomí a rozplyne se v šeru. Tak tahle je ještě větší. Ani nedýchám, počkám chviličku a doslova položím nástrahu na hladinu. Pozorně sleduji, jak se propadá ke dnu a vrtí ocáskem. Vlasec zplihne - nástraha je na místě a začne divadlo pro dravcovy oči. Pocukávám, pouštím, zvedám a dělám, co se dá, jenže vysněný záběr nepřichází. Vlasce ubývá, už vidím rippera poskakovat pod mýma nohama, zastavím ho, párkrát popotáhnu, ale marně hledám projev jakéhokoli zájmu o mámivou hru gumového šidítka. Nic. Rozhodnu se opakovat hod a plynulým pohybem zvedám nástrahu z vody. V té chvíli se pode mnou doslova z ničeho objeví štika. Letí mi přímo do obličeje, chňapne po ripperu, mine a pod nohama se mi vyvalí na hladině v oblaku tříště. Na chvíli zahlédnu žlutý bok, vydechnu nad tou nádherou a proklínám tyhle nepředvídatelné reakce zubatých krasavic. Teď je mi jasné, že odtud se už dneska nehnu. Dávám si chvíli pauzu a posléze předvádím defilé všech svých nástrah. Pomalu, s přestávkami vodím drobné tvistříky a další gumy a čas se vleče. Náhle moje nástraha do něčeho narazí, potěr se v dlouhém pruhu rozprchává do stran, jak se dravec řítí pryč a na hladině se rozplývá parádní vír.

Všechno je v háji! Chce se mi praštit prutem, ale ruce mechanicky pocukávají nástrahou dál. Tedy pocukávaly by, kdyby to, sakra, šlo. Nevěřím vlastním rukám, ale tohle je... záběr. To je jich tu tolik? Těžké, gumové uváznutí, lehký pohyb do strany. To nejen že je štika, ale musí být i velká!


72 cm - jestli neumřela, žije dodnes


57 cm - tahle ryba tenkrát postávala kousek stranou

Než si to mozek přemele, ruce vypnou vlasec a zaseknou. Tvrdě, jako do pařezu. A to něco se dává do pohybu s důstojnou a neúprosnou pomalostí velkých ryb. Prut se plynule ohne, cívka navijáku roztočí a štika se valí napříč řekou. Když dorazí ke druhému břehu, chvíli se obrací na místě, voda se doslova vaří a pak jízda pokračuje. Žádné skoky, obraty, pořád jen stálý přímočarý tah. Ale tohle žádná štika dlouho nevydrží. Nechávám ji jezdit a při každé příležitosti namotám zpátky kousek vlasce. Vypadá to dobře. Při jedné z dalších přímočarých jízd rozbalím podběrák. Nosím pořádný, teď se bude zas jednou hodit. Podebrání je nakonec jediný kritický moment celého zdolávání. Ryba se podběráku bojí , válí se a kroutí, aby se mu vyhnula a tak nakonec děláme unavovací kolečko, po kterém už ji navedu nad potopenou síť bez problémů. Zvedám úlovek a vynáším ho na břeh. Štika je menší než byl první dojem, naměřím 83 cm a hmotnost odhaduji těsně přes 4 kg, což se doma potvrdí. V očích mi hoří plamínky loveckých pudů vybičovaných nervydrásajícím odpolednem. Osud úlovku je zpečetěn, ale zároveň si slavnostně slibuji, že ostatní zubatice na objeveném fleku se sice pokusím pochytat, ale smutného konce jejich kolegyně je ušetřím.


A tohle je ta největší

Celý zbytek listopadu, což jsou tři vycházky, mám kam chodit. Není to ale žádná psina. Štiky loví potěr a musí ho ulovit hodně, takže jsou aktivní velkou část dne, což mi vyloženě nahrává. Na druhou stranu jsou opatrné, berou jen velmi pomalu vedené drobné nástrahy přírodních barev, často nedobírají a postupně na nástrahy přestávají reagovat. Na břeh dostanu ještě tři z nich. Sedmapadesátku s krátkými čelistmi, divokou pětašedesátku a opatrnou dvaasedmdesátku silnou jako poleno, která mi zabere až poté, co ze zoufalství nahradím lanko návazcem z pětatřicítky vlasce. Splním svůj slib a ryby vracím vodě s přáním, abych si je ještě někdy povodil. Mám dojem, že je tu ještě jedna větší zubatá, ale přelstít ji nedokážu a s příchodem zimy nakonec potěr zmizí neznámo kam a štiky s ním.

Popsaný případ je klasickou ukázkou výskytu několika velkých štik pohromadě. Jeho příčinou byl nepochybně vydatný zdroj potravy.

Text a foto: Mirek Horáček

Tento a další články naleznete v zářiovém vydání časopisu KAJMAN Kajman