V jednom článku jsem dokonce četl studii, ve které autor procentuelně vyjádřil úbytek zejména stimulačních látek z boilí v závislosti na délce varu. Tehdy jsem nad tímto článkem trochu zakroutil hlavou. Je mi pochopitelně jasné, že část některých aromatických složek a živin pohltí vroucí voda, ale pochybuji o tom, že by nějaký živočich (člověka nevyjímaje…) dokázal svými smyly posoudit rozdíl v zachované výživnosti potravy (myšleno boilí) vařené a napařené. Podstatné je, zda mu onou sousto chutná či nikoli.

Každý z nás jistě (většinou nechtěně) okusil pokrm jaksi nedovařený, který moc libě nechutnal. Jde většinou o to, že teplené zpracování ovlivnilo pouze řekněme povrchové vrstvy potravy a samotného jádra se „dotklo“ méně či vůbec. No a v případě napařování boilí k tomuto tepelnému nedotažení může rovněž dojít. Sám jsem také krátce zkoušel boilí napařovat, ale posléze jsem se vrátil ke klasické tepelné úpravě boilí ve vroucí vodě. Znovu opakuji, že nepopírám možnost úbytku některých látek do vroucí vody, ale na druhou stranu se nabízí řešení, jak tyto uniklé látky znovu využít, i když připouštím, že to nejde pokaždé. Dospěl jsem k tomu vlastně náhodou před dvěma roky.

Tehdy mi volal kolega z Kladna, že se chystá na Labe, ale že nemá parťáka a zda bych neměl chuť s ním strávit tři dny lovem kaprů. Což o to, chuť jsem měl, ale mrazící box, ve kterém mám většinou železnou zásobu boilí, zel prázdnotou. Neměl jsem ani nachystaný partikl a bylo by sobecké v tomto směru spoléhat na připravenost kladenského kolegy. V pátek jsem tedy vstal ve dvě hodiny ráno, připravil jsem směs z ptačího zobu, mléčných proteinů a rybích mouček, uválel jsem těsto, z něj kuličky a šup s nimi do velkého hrnce s vroucí vodou. Když se kuličky uvařily, dal jsem je sušit a pohled mi sklouzl na hrnec plný horké vody. Z hrnce ještě stoupala pára, která „libě“ voněla obdobně jako již sušící se kuličky boilí. Bylo mi jasné, že v této vařící vodě je část aromatických a stimulačních látek jako pozůstatek z vařících se kuliček. Napadlo mne tehdy tyto látky ještě využít a nasypal jsem do tohoto velkého hrnce s horkou vodou řepku, kterou jsem musel tak jako tak spařit.

Ve tři hodiny odpoledne jsem přijel domů z práce. Otevřel jsem dveře svého bytu a udeřil mne do nosu „silný ozón“. Ten se linul jak ze sušícího se boilí, tak z namočené řepky. Řepka do sebe pohltila všechnu vodu včetně pozůstatků z vařeného boilí.

Pokud si dělám boilí do zásoby, tak jsem pochopitelně nucen vodu, ve které jsem boilí vařil, vylít. Ovšem pokud připravuji boilí jen několik dní před vlastním lovem, vždy využívám tuto „ochucenou“ vodu ke spaření řepky. Je to možná titěrnost, kdo ví, ale když už nic jiného, tak plýtvat se nemá, a pro kapry přece jen to nejlepší…

I.Sláma