Na naše slavné zahájení se ještě čerstvě vzpomínalo, hlava štičky se dozajista ještě koupala v konzervační lázni a pozvolna se blížily naše poslední prázdninové dny na gymplu. Povinnou prázdninovou školní brigádku jsme splnili předchozí roky, a tak jsme s Honzou spřádali plány na srpen, který sliboval plnou měrou naplnit naše rybářské sny a tužby. Sezóna byla rozjeta více než dobře a naše nažhavenost dosahovala vrcholu. Snad jen slečny a povinnosti na domácích plantážích nám ve větší míře nabourávaly naše plány. I vzdálenost 15 km od místa našich bydlišť a absence telefonu v domku Jendových rodičů nám krapánek bránila plně sladit přímo vražedné výpravy. Samozřejmě pro dravce. V té době bylo naším jediným možným přibližovadlem kolo nebo Jawa Pionýr či Mustang. A byť byly plány obrovské, setkali jsme se do konce prázdnin u vody snad jen 4x. Ale při naší poslední návštěvě Lužnice Honza předvedl akci, z které jsem se do zimy nevzpamatoval. Snad že nám nejbližší okolí našich bydlišť již nestačilo, vyrazili jsme ke kamarádovi do Bechyně, kam nás již delší čas lákal k nedalekému jezu, kde nachytal mnoho bolenů, štik, candátů, ba i sumců.

Nebrali jsme jeho zkazky až tak vážně, ale vyrazili jsme. Dorazili jsme navečer, zašli splnit normu pitného režimu, doladili detaily a okolo půlnoci zalehli do hajan. Ráno juknem z okna, počasí na hraně, sem tam přeprška, sluníčko ještě schované, ale velmi teplo. Hurá k vodě! Po příjezdu na vyhlédnuté místo u jezu zjišťujeme, že je již obsazeno. Tří vláčkaři bičují vodu jak v Arábii zloděje. Nedá se nic dělat, popojdeme dolů po vodě a začínáme každý na vlastní pěst prochytávat slibné úseky. Po dvou hodinách se scházíme a výsledek v nás nebudí žádnou moc velkou naději. Pár okounků do 20 cm a asi tří tlouštíci, kteří putovali zpět do řeky. Kdepak, byli jsme naladěni na chytání pod jezem a vnitřní zklamání z obsazeného fleku je dost velké a promítá se to i do našeho nasazení a chuti přelstít ty zubaté dravčí potvory. Já s Jirkou pokračuji v chytání dále po proudu a Honza se vrací k jezu s vírou, že bude volno a zachytá si tak, jak si to vizualizoval již týden dopředu.

Mezitím se pěkně „přidusnilo“, sem tam se ukázalo sluníčko, ale čím dál víc to začalo vypadat na jednu z posledních prázdninových bouřek. Ztratil jsem Jirku z dohledu. Vyvěsil jsem se na větvi, abych ulevil bolavým zádům, něco málo pojedl a začal přezkoumávat, co dělám špatně. Nebo jestli je den, kdy dravčíci leží netečně u dna a nepapají. Voda byla jako mrtvá, sem tam nějaké kolečko, šplouchnutí, ale pořádné zalovení nikde. Ze zoufalství navazuji tandemovou „plandotřpytku“, kterou jsem kdysi vydoloval z vody. Jednalo se o provrtanou starou pětikorunu a dvě dvoukoruny ,,Jánošíkovky‘‘ pospojované kroužky a ověšené dvěma trojháčky. Zajímavé udělátko, které jsem sebou nosil, ani nevím proč. Ale viděl už jsem i jiné šílenosti, na které se ryby chytily, tak jsem nasadil tento triumf. Daleký hod těžkou nástrahou za půlku řeky, chvilka na klesnutí ke dnu, překlápím, vypínám vlasec... BUM! Rána do prutu jak z děla, brzda Tapíku proklouzne a začíná pěkný tanec. Jako když člověk omylem zasekne torpédo! Silonka mizí z cívky jak pára nad hrncem a já se ani neodvažuji přitáhnout brzdu více než je nutné. Asi po 50 metrech tah trošinku povolí, přitahuji brzdu a zapírám se do prutu. A ejhle, torpédo si nechává říci. Daří se mi jej otočit. Ale i tak ještě nemám vyhráno a hlavou se mi honí myšlenky, co je to za rybku.

Asi 10 metrů od břehu ryba krouží dokola a občas tah zesílí natolik, že jsem nucen opět povolit brzdu. Žádný skok nad hladinu, jen divný tah u dna. Na štiku to nevypadá, bolen by asi taky řádil jinak, pěkný candátek by se také projevoval asi odlišně. Sumeček? Asi ano. Doposud jsem ho neměl na prutě, tak opravdu nevím. Klepající se kolena a myšlenky na ztrátu ryby mne vedou k opatrnosti. Asi po 15 minutách mě začíná brát křeč do předloktí. Přendavám si prut z ruky do ruky a ryba si stále dělá okruhy na pár metrech čtverečních a já jí radši nechávám a nesnažím se jí zvednout ode dna. Ale místo toho, aby odpor ryby slábl, tak najednou ryba zabere a překvapí mne únikem na střed řeky. Jen tak tak stačím více povolit a jsme tam, kde na začátku souboje. Mezitím se mi hvizdem daří přivolat Jirku, který s podběrákem v ruce poskakuje okolo a radí jak „děd Vševěd“. Ale jak tah rychle začal, tak rychle polevuje natolik, že začínám opět získávat ztracené metry vlasce nazpět. Prut se ohýbá, brzda již skoro dotažena a to podvodní poleno se nechává táhnout pomalinku proti proudu ke břehu. Najednou se prut narovná. Voda se zavlní a z vody vystřelí třpytka. Sesunu se na břeh a nejsem schopen slova. Jirka začne láteřit, že jsem měl víc povolit brzdu, ale bylo nám jasné, že je vše ztraceno. Ryba se dál bude prohánět ve vodě Lužnice a mne snad může být malou útěchou, že jsem měl svědka, který potvrdí, jakou obludu jsem měl na prutu. Nevěděl jsem, jsem jestli mám vzteky rozšlapat prut, nebo se rozbrečet. Životní ryba fuč. Tatam zmizela vidina slávy a fotografování s „Lochnesskou příšerou“ dolního toku Lužnice. Po prohlídce „skorotřpytky“ z penízků, které mi úspěch nepřinesly jsem zjistil, že zmizel jeden z trojháčků. I s kroužkem, takže vada materiálu a ne má neschopnost při záseku a zdolávání. I když… Nedá se nic dělat. Svět se nezboří kvůli jednomu neúspěchu a co si budeme povídat, každý z nás těchto prohraných soubojů zažije spousty a spousty.

Sbalil jsem nádobíčko, Jirka také a za těžkého mlčení jsme se vraceli k jezu, abychom povyprávěli Jendovi, co jsme zažili. Již z dálky jsme ho viděli, samotného pod jezem. Svítil na dálku jak sluníčko. Přestal házet a brodil se ke břehu, kde nám pohotově ukazoval ve vezírku pěknou štičku něco přes 60cm. A hned, že měl ještě jeden záběr který sice zasekl, ale po obrovském tahu se mu ryba vypnula. Také my jsme mu povyprávěli, co se nám přihodilo. Měl už úlovek, tak to neviděl tak tragicky a prohlásil, že asi sumci jdou a „ať necháme těch utrápených ksichtů“ a jdeme bičovat vodu s ním. Bylo ještě plno času a jak chytíte pořádnou rybu, když nemáte prut ve vodě? Já jsem přeskočil na šlajsnu a kamarádi zabrodili pod jez a opět začal věčný kolotoč házení, přitahování a výměny nastrah.

Hodina uplynula bez jediného záběru, bouřka už byla na spadnutí, ale kam s tím na nás. Po další půlhodině má Jirka razantní záběr v tišině dále po proudu. Asi pětiminutový souboj a pěkný candátek putuje do podběráčku a následně do vezírku. Pomalu mi začíná docházet trpělivost, chlapi mají nachytáno a já stále nic.

Tělo už sotva cítím, záda skoro do mrtva, rameno také dává signály, že už toho má dost. Proto přeskočíml zpět na břeh, vytáhnu tatranku a svalím se do trávy. Se slastnou úlevou pozoruji kluky, jak nažhaveni úlovky nevnímají počasí, bolest těla a blížící se bouřku. Jez mne svým hukotem pomalu uklimbává do dřímoty. I ve spánku před sebou stále vidím zpěněnou řeku, vodu plnou ryb, už už se sápající po mé nástraze…

Probírá mě hulákání a řev. Rázem procitám, mžourám kde se co děje a vidím Jendu v polovině řeky. Prut ohnutý do pořádného oblouku, brzda pěkně prokluzuje a ryba si to míří dolů do klidnějšího pásu vody, asi 30 metrů pod jezem. Jirka nikde. Rázem jsem na nohách a už spěchám s podběráčkem na pomoc. Situace zcela podobná té mojí před pár hodinami. Křičím na Honzu, na co že to vzalo. Skoro mne neslyší. Zahazuji boty a brodím k němu. Chvátám, nožky od kamenů pod vodou trpí, ale za chvilku jsem u něho a mezi nápory ryby a mými profesionálními radami, které stejně nevnímá, z něho páčím popis záběru. Už také nevěděl, co by na vlasec navázal, tak sáhl pro starou dobrou heintzku. Značně zašlou, jak na ní léta nikdo ani nevzpomněl. A na třetí, daleký nához napříč proudem přišlo v místě jámy ve dně k uváznutí a po přiseknutí vlasec obživl. Mezi informacemi o záseku si rybička dělá co chce. Naštěstí ji nenapadlo vydat se dolů proudem. Po chvilce zalehává. Teď už je na 100% jasné, že jde o sumce. Ale vzhledem k tomu, že má Honza jemnější prut, nenío možno usoudit, jak velký by mohl být. Tak nám vousatý leží v jámě asi 30 metrů pod jezem a nechce se hnout. Rychle doskáču na břeh, svléknu se do trenek, beru suchou větev ze břehu a hurá dolovat. Na osobní setkání a dotek jsem se necítil. Hrdlo mám již tak stažené. Vody po prsa a blížím se k místu ulehnutí našeho vodního soupeře. Srdce mi buší až v krku, přeci jen jsem se bojím, co se bude dít. Ale když už jsem skoro u něj, vlasec ožívá. Sumík se odlepuje ode dna a nechává se vodit volněji. Rychle z vody na břeh pro podběrák. Nohy okopané jak Láďa Vízek, ale sumec na prutu. To člověk nekouká na nic. Přetahovaná trvá už asi 20 minut. Jenda začíná vzdálenost zkracovat a já číhám s podběrákem opodál. Mám obavy jestli bude stačit. Nemám moc chutí strkat poprvé v životě té obludce prsty do tlamy. Voda se poprvé zavlní. Objevuje se tmavý hřbet. Honza přímo řve, ať ho neupálím a navádí sumce ke mně. Naštěstí toho má už „vodníček plné žábry“, takže ho v pohodě podebírám. V podběráku sebou začne mlátit, ale to už ho drží i Jenda a rve ho i se mnou na břeh. Vytáhne ho dostatečně daleko od vody a div ho nelíbá.

Přeji mu to z celého srdce. Sám si ale připadám jak úplný„tydýt“. Ryby už chytám nějaký ten pátek, sumce ještě nemám a teď mě školí úplný začátečník... Mezitím dorazí Jirka. Ve vezírku má spolu s pěknou štičkou tři slušné okouny. A já už jsem skoro na dně. Ale není čas propadat depresím. Měříme vousatého - metr ukázuje krásných 119 cm. Ryba krásně rostlá, vypasená, do tmava, mramorované břicho – tento rok největší ryba, co Honza vytáhl z hlubin! Bouřka se již ozývá za lesem. Rychle balíme. Já svým prázdným batohem opět vypomáhám při přepravě vybavení Jirky a Honzy a oni si na svých Jawičkách odvážejí plné rance úlovků. Jendovi sumčí ocas kouká ven a já uzavírám kolonu a tiše oběma závidím. Ale počkejte příště, to se budete divit! Dorážíme k Jirkovi na dvorek, fotíme se s úlovky a pak rychle, již v dešti, kucháme a porcujeme. Něco sumečka jsem za pomoc dostal, tak jsme měli druhý den poprvé doma sumčí hody, byť nebyly zapříčiněny mým rybářským uměním. Rodina si dělala srandu z toho, jak to Honza umí a že je na čase, aby mne to také naučil. Ale řekněte, dobře podebrat sumce, to je přeci také kus umění. Vždyť Jenda jen stál, vodil rybu a já mu dělal v potu tváře „náhončího i podběrčího“.

Své jsem si vyslechl ještě od spolužáků při začátku školního roku, kterým se Honza se svými úlovky pochopitelně pochlubil. A byť nezapřel můj podíl na úspěších, připadal jsem si jako začátečník já. Do konce roku chytil Honza ještě jednoho sumečka, já žádného. Musel jsem si počkat ještě nějaký ten rok, než jsem na přívlač toho svého prvního dostal. Bylo to zkrátka léto, kdy jsem lehce vyhořel a Jenda zcela exceloval.

A blížil se podzim…