27.10.2005 po škole sedáme s kamarádem Michalem na kola a šlapeme vstříc novým zážitkům. Na zádech nás tíží pouze vláčecí pruty a batohy se třpytkami. Nemáme sice v nohách tisíc mil, ale i deset kilometrů nás dokáže pěkně pomučit, ale aspoň nám není zima. Jsou tři hodiny odpoledne, jsme na místě a začínáme. Nahazuji svůj wobler přímo do potopených keřů. Nechám ho chvíli vyklesat do hloubky a začínám navíjet. Po dvou otočení kličkou ucítím dravčí pocukání ve špičce prutu. Chvíli zaváhám a přiseknu. Prut se ohne a radostně houknu přes rameno: „Je tam!“. Parťák mi nevěří, ale stejně se jde podívat. Dravčíka tipuji na menší štiku, ale když se poprvé u břehu otočí vysoké pruhované tělo, jsem jako v transu. To je okoun! Když ho navedu do síťky rakeťáku, vím, že mám vyhráno. Metr ukazuje 41cm. Začátek je extrémně vydařený. Po zhruba dvaceti minutách zdolává kamarád štičku 50cm. Ještě předvede pár výskoků a máme ji na břehu. Nechala se zlákat na malou stříbrnou plandavku. Zubatá je vrácena vodě. Další nához do stejných míst a na stejnou nástrahu útočí její příbuzná. Útok je impozantní, protože "šidítko" řezalo vodu jen pár centimetrů pod vodní hladinou. Michal si rybu vychutnává a je samý úsměv. Tahle štika je ještě o pár cm větší, ale je opět vrácena vodě. Věty typu „vedu 2:1“ a „koukej se mi na ruce, třeba se něco naučíš“ skousnu s lehkým úsměvem. Vracím se k místu, kde jsem zhruba před hodinou zdolal velkého okouna a nasazuji stejnou nástrahu. Stejná strategie se neosvědčuje a navíc se mi „daří“ zakotvit nástrahu ve vázce. Mám štěstí a po troše lomcování osvobozuji třpytku z nechtěného vězení. Zvednu špičku prutu, abych už nikde neuvízl. Sleduji wobler pod vodní hladinou a vidím taky černý stín, který ho sleduje. Ostatní je dílem okamžiku. Stín vyhrál stíhací závod a můj Nils Master mizí v jeho nenasytné tlamě. Instinktivně zasekávám a k mé úlevě je prut pěkně ohnutý. Dobře vím, s kým mám tu čest a po chvilce přetahování mám na břehu dalšího velkého ježatce. Tenhle má 42cm.


cyankála boduje

Můj parťák zabrblal cosi o nespravedlnosti světa a pokračujeme v lovu. Začíná se stmívat a oba máme záběr. Prekérní situace, protože nás odděluje křoví a já jsem své gumové kopyto házel trochu na kamarádovu stranu, tak doufám, že se nezdoláváme navzájem. Mohutné výpady tlumím brzdou a vím, že tohle okoun nebude. Po minutce ke mně běží kolega a ukazuje úlovek – je to okounek možná 20cm. Jsem rád, protože vím, že na prutu mám pěknou rybu a nic nebrání v tom, abych ji zdolal. Snad jen fakt, že nemám lanko, mi trochu leží v hlavě a jen umocňuje napětí a adrenalin, který koluje v mých žilách. Po 5 minutách zdolávání je už tma jako v ranci a můj protivník má stále dost sil. Další minuty už jsou pro velkou zubatou osudné. Z hlavového hmatu není úniku a já se můžu radovat z pěkné, 77 cm dlouhé štiky. Balíme věci a mažeme domů. U mě před domem nafotíme a zvážíme ulovené ryby. Okouni mají 1,2 a 1,3 kg a štika něco málo přes 4 kg.


"Závěrečná štika"

28.10.2005 v půl šesté ráno mě budí nemilosrdný řev budíku. Rychlé oblékání, ještě rychlejší snídaně, do baťohu přihodím svačinu a jde se na ně. Před domem už na mě čeká Michal a mezi námi a hladovými šupinatými predátory stojí už jen dobře půlhodinová cesta na kolech. Pár minut po sedmé již češeme vodu našimi blýskavými šidítky. Oba začínáme lovit s rotačkami eMTe. Používáme velikosti 0,1 a 2. Michalovi se daří víc než mně. Každou chvíli zdolává pruhovaného dravčíka. Jsou to sice jen miminka do 20cm, ale berou mu hezky. Když už prohrávám 6:0, měním strategii. Nechám rotnu po nahození spadnout až na dno, a pak ji vedu těsně u dna, trhanými poskoky jako twistery. A hele, ono to funguje. Hned na první nához okounek. Takto jich během dvaceti minut ulovím 9. Přijde mi, že záběr přijde vždy, když třpytka lehce klopýtne o dno a rázem znovu „ožije“. Měním rotačku za černobílé kopyto Relax, abych si trochu více osahal dno. Mapuji terén a jako bonus za sebou zdolávám dvě štiky 50 a 53cm. Obě pouštím a v 8 hodin nasazuji tajnou zraň - cyankálu eMTe ve velikosti. 2. Pracuji s ní krátkými poskoky po dně a soustředím se na záběr. Ten přichází nečekaně, jako blesk z čistého nebe. Třpytku už jsem viděl pod hladinou – byla tak 2 metry ode mě a v tom ji sbalil veliký okoun Celou akci doprovází silné zašplouchnutí vody a když loupežník vztekle trhá hlavou, voda stříká do všech stran. Kamarád to zpozoruje a letí ke mně. S okounem si pohrávám a kontroluji situaci. Je mi úzko, když si to protivník namíří do potopeného křoví, ale má nová dvacítka mu dokáže poručit. Michal mi odepíná rakeťák z opasku a zaujímá bojové postavení. Ještě pár výpadů před podběrákem a je náš! Kolega mi gratuluje a předává úlovek. Nádherně vybarvený okoun měří 46 cm. Nemůžu se na něj vynadívat. Boční pruhy postrádají olejově černou barvu a na jeho mohutném těle se rozpíjí do ztracena. Krvavě červené ploutve budí respekt stejně jako prostorná tlama. Rybu usmrcuji a musím si na chvíli odpočinout, abych správně vstřebal právě prožité minuty. Úspěšnou nástrahu předávám parťákovi, který naivně věří, že s ní bude také slavit úspěch. S lehkým úsměvem mu přeji šťastný lov a stále se nemůžu vynadívat na ten rybí klenot. „Tomáši pojď sem dělej, mám ho tam taky!!!“ křičí parťák. Při prvním pohledu na ohnutý prut a prokluzující brzdu navijáku je jasné, že cyankála opět boduje. Když poprvé spatřím bachraté tělo bránícího se lupiče, je mi jasné, že bude větší než ten můj. Přetahovaná už pár minut trvá a panu okounovi už zjevně docházejí síly. Všechno klaplo. Šťastný lovec jásá radostí a volá díky sv. Petrovi. Metr popře mé domněnky, protože chlapík měří „jen“ 45 cm. Máme oba mamuty vedle sebe a ačkoliv jsou ze stejné vody, vidíme na nich patrné rozdíly. Michalův má tmavší hřbet a pirátské pruhy na bocích jsou evidentní. Dohodneme se, že cyankáli pro dnešek odložíme, abychom o veleúspěšnou nástrahu nepřišli. Pokračujeme v lovu. Kámoš je věrný rotačkám eMTe a já dám šanci wobleru Tormentor od Abu Garcia. Malým okouním capartům se líbí a doprovázejí jeho chod až ke břehu, málem na mělčinu. Daří se mi ještě tři okounky zdolat a vyháčkuji je ještě ve vodě. Parťák na jedničku eMTe před chvíli povodil štičku cca 40 cm a co chvíli se na mě zubí s mrňavým ježatcem. Ulovil jich už 14, já zatím 12. Když k tomu přičteme ještě zubaté, tak je zatím stav 15:14, ale kolega už zase táhne. Tentokrát je ryba větší a vzorně vzdoruje. Zase pěkný okoun. Tenhle měří 38 cm a má nápadně nacpané břicho. Hodinky ukazují půl dvanácté a my lov ukončujeme. Před domem probíhá další focení a vážení. Oba okouni (45 a 46cm) váží shodně 1,8 kg a kamarádův 38 cm 1 kg. Víc ryb jsme si neponechali. Konečné skóre je tedy 16:14 pro parťáka Michala.


Michal alias Dwarf s okouny 45 cm a 38cm, já s okounem 46cm

Ve dnech od 29.10. do 9.11.2005 jsme vyrazili ještě pětkrát na naše oblíbené místo, ale už to nebylo to pravé. Nejzajímavější rybu z těchto dní chytil kamarád a to ježatce 37cm. K tomu jsme ještě nalovili 3 štíhlata, 4 okouny přes 35cm a asi 20 menších do 25cm. Byli jsme z toho místa nadšení a okouzlení. Plni skvělých rybářských dojmů jsme podlehli okouní horečce. Ani jeden z nás však ještě nevěděl, jaký perfektní úlovek mi svatý Petr nadělí.

10.11.2005 je pro všechny ostatní mého věku obyčejný školní den, ale já už jsem myšlenkami jinde. Máme s parťákem domluvený lov okamžitě po škole. Ještě před tím, než vyjdu z domova, abych zasedl do školní lavice, připravuji všechny věci na lov. S Jirkou, který prodává v teplických rybářských potřebách, jsem domluvený na tom, že se u něj kolem třetí odpoledne stavím a on mi věnuje pár čerstvých rybiček. S mrtvou rybkou by to mělo jít lépe především na zubaté štiky. Škola mi uteče hezky rychle. Náladu mi kazí fakt, že třpytkovat budu sám. Michal je nemocný a poslal akorát SMS : "CUS, HELE DNESKA NA NE MUSIS SAM. JE MI BLBE A LEZIM. DOUFAM, ZE NECO CHYTNES. A JESTLI JO, TAK SE KOUKEJ OZVAT! PETRUV ZDAR." No jo, co se dá dělat. Chvíli po třetí jsem v plné zbroji u kámoše. Dostávám 6 perfektních ouklejí v délkách 10-15 cm. Pět minut před čtvrtou jsem na místě. Mám radost a usmívám se, i když jsem ještě ani nenahodil. Chci sestavit montáž a zjišťuji, že jsem doma nechal lanka. No, to je „super“. Chci lovit krokodýla a nemám spolehlivý návazec. Buď a nebo – systém bude bez lanka. Navléknu 10g olověnou torpilu, na vlasec navážu háček a cca 150 cm od háčku vytvořím zarážku z textilní pásky. Na délku prutu ještě udělám jednu zarážku, abych měl přehled o tom, v jaké hloubce je asi má mrtvá rybka a s křehkou nástrahou příliš nevázl. Jdu na to. Začnu s tou nejmenší ouklejkou. Už plachtí vzduchem a já se jí správným vedením pokusím vdechnout neodolatelný chod pro dravčí zoubky. Na druhý nához mám kontakt s rybou, ale po chvíli se vypne. Po dalších pěti náhozech zdolávám nenasytného okouna kolem 25 cm. Pouštím ho a na další nához překvapuji dalšího. Zaráží mě, jak má pruhovaný dravčím mou rybku zažranou. Z malé tlamky mu kouká jen ocásek mé přes 10 cm dlouhé rybky. Další dravci ale neberou. Nedaří se mi. Jsem otrávený a lovím spíše automaticky. Uplynula už hodina od mého příchodu a z nepozornosti mě vyvádí mírné ztěžknutí vláčené oukleje. Rychle vytáhnu z cívky vlasec, aby neznámý dravec necítil žádný odpor a v klidu rybku dobral. Napočítám do deseti a s citem přiseknu. Špička prutu párkrát cukne a pak se celý prut ohýbá do tvaru vzorné paraboly. Brzda navijáku zpívá tu nejhezčí písničku, která je balzámem pro mou loveckou duši. Tah ryby je uspokojivý a rázem zapomínám na celý svět. Jen já a ryba. Hlavně neudělat chybu. Možná na mě na druhém konci cení zuby pěkná štika, možná pěkný candát, nebo… ne, okoun to přece nebude. Po zhruba pěti minutách boje se dostávám do mírné převahy a navádím rybu ke břehu, abych si ji konečně prohlédl. Na první setkání se nedá zapomenout. Impozantní výška těla, kterou umocňuje vysoký hrb. Celé tělo od hřbetu svírají temně černé pruhy. Ano tohle je okouní král. Občas divoce potřepe hlavou a jeho otevřená tlama ve mně vyvolává respekt a obdiv. Už, už ho chci mít na břehu, ale pořád se statečně brání. Teď se začíná krotit jeho zuřivost. Jeho skvostné tělo se odevzdaně vyvaluje na vodní hladině. Přitahuji hrbáče k sobě. Palcem a ukazovákem ho stisknu za dolní čelist vyndám na břeh. Je dobojováno. Krve by se v mně nedořezal. Srdeční tep je na hranici života a kolapsu. Metr se zastavuje těsně před padesátkou - 49,5 cm. Okouna zabíjím a i když mi zbývá ještě hodina a půl loveckého času, končím. Dnes už lovit nebudu. Odjíždím. Po cestě svým zážitkem informuji „celý svět“ – volám otci, přítelkyni a rybářským kamarádům. Okouna nechám zvážit ve Večerce na digitální váze – hmotnost 2,05kg. V úplné tmě úlovek zvěčňujeme. Focení není snadné, ale nakonec se vše vcelku daří.


portrét velikána

Takhle to tedy bylo. Mé a kamarádovo snažení bylo odměněno skvělými úlovky. Nejen jimi, ale především neskutečnými zážitky, které si s velkou chutí přehrávám v rybářské části svého mozku. Přeji vám všem co nejvíce nezapomenutelných zážitků.

Petrův Zdar Tomáš Hampejs alias Tomash